Rozhodnutí NS

28 Cdo 2822/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 2822/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2822.2018.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 451 obč. zák.
§ 2991 o. z.
§ 2997 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2822/2018-277


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované M. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovicích, Bulharská 588/1, o zaplacení částky 285 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 111 C 18/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. února 2018, č. j. 23 Co 335/2017-234, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í :
    (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. dubna 2017, č. j. 111 C 18/2015-168, jímž byla žalované – z titulu bezdůvodného obohacení – uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 285 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení; současně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.

    Rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešené, „zda lze z pouhé existence pracovněprávního poměru bez dalšího dovodit závěr o zneužití závislosti ve smyslu § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“; dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „zda jakékoliv osobní vztahy mezi účastníkem řízení (žalovanou) a svědky automaticky znamenají naprostou nevěrohodnost jejich svědecké výpovědi“.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) žalovanou podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

    Právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy že žalované vznikl na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde-li o plnění poskytnutá do 31. 12. 2013, resp. podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě plnění po 31. 12. 2013), se opírá o zjištění (závěr skutkový), že žalovaná neprokázala právní důvod peněžitého plnění (neprokázané tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce), jehož se jí nesporně dostalo od žalobkyně. V případě nároku řídícího se novou právní úpravou (zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem – dále jen „o. z.“) pak odvolací soud dodává, že je vyloučena i aplikace ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., a to i proto, že plnění bylo žalobkyní poskytováno „pod hrozbou ekonomické ztráty (zaměstnání)“ – viz § 2997 odst. 2 o. z.

    Na nesprávnou aplikaci ustanovení § 2997 odst. 2 o. z. (jež vylučuje užití § 2997 odst. 1 o. z.) ovšem dovolatelka usuzuje s použitím jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud (klade-li otázku, zda lze zneužití závislosti bez dalšího dovozovat toliko z existence pracovněprávního poměru, přičemž takový – obecný a paušalizující – závěr ani odvolací soud nečiní). Na řešení takto obecně položené otázky a právním posouzení, které žalovaná odvolacímu soudu podsouvá v dovolání, napadený rozsudek založen není.

    V dané souvislosti sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Právní závěry odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. v daném věci se přitom nepříčí ani závěrům, jež k otázkám výkladu a použití tohoto ustanovení již vyslovil dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017).

    Odvolací soud přitom nenalezl ani jiný právní důvod žalobkyní poskytnutého plnění, jímž nemohlo být ani plnění dluhu z jiného závazkového vztahu, tedy z žalovanou tvrzené půjčky, jíž vznik a existence prokázány nebyly. V tomto směru jsou závěry odvolacího soudu v souladu jak s obecnými pravidly o rozložení důkazního břemene k prokázání relevantních skutečností z hlediska uplatněného nároku (viz např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, č. 7, ročník 1998), tak i s další judikaturou, jež dovozuje, že je povinností právě věřitele, jenž uplatňuje nároky ze smlouvy o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), prokázat (unést důkazní břemeno) o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

    I v případě druhé otázky, směřující k hodnocení důkazů, a to i co do dovolatelkou kritizovaného závěru soudů nižších stupňů o nevěrohodnosti některých podaných svědeckých výpovědí, platí již výše uvedené, tedy že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I zde jde tedy o kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) relevantní není (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění). K argumentaci dovolatelky sluší se snad uvést, že provedené důkazy, včetně všech svědeckých výpovědí, odvolací soud hodnotil nikoliv toliko izolovaně, nýbrž i v kontextu ostatních důkazů a zjištěných skutečností (viz bod 27 odůvodnění), tedy postupem korespondujícím zásadám uvedeným v § 132 o. s. ř.

    Přestože v dovolání uvádí, že je podávání proti oběma výrokům rozsudku odvolacího, ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatelka již žádnou argumentaci nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

    O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a (oprávněné) žalobkyni, jež se k dovolání nevyjádřila, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 5. 12. 2018


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu