Rozhodnutí NS

22 Cdo 310/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 310/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.310.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dobrá víra
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 130 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 310/2020-213

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně obce O., identifikační číslo osoby XY, se sídlem úřadu XY, zastoupené Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 60, proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, bytem XY, a 2) P. K., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Aranžérská 166, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 394/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, č. j. 61 Co 276/2019-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na nákladech dovolacího řízení 2 780 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Petra Svobody, Ph.D.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků par. č. XY, par. č. XY a par. č. XY na listu vlastnictví XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY. Žalovaní měli dotčené pozemky nabýt kupní smlouvou ze dne 16. 4. 1996. Kupní smlouva je však absolutně neplatná, protože nebyly dodrženy zákonné požadavky – nebyl vyvěšen záměr pozemky prodat a vůle zastupitelstva k jejich prodeji byla vyjádřena neurčitě. Žalovaní tak nemohou být vlastníky pozemků.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. V čl. VI. kupní smlouvy je uvedeno, že postup podle § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o obcích”), byl dodržen a že zastupitelstvo schválilo prodej pozemků; navíc žalobkyně po celou dobu jednala s žalovanými jako s vlastníky. Žalovaní tak o svém vlastnictví nepochybovali. I když by kupní smlouva byla neplatná, nabyli pozemky vydržením, neboť po celou dobu je drželi a byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří.

Okresní soud v Tachově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 4 C 394/2018-155, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně uvedl, že zápis z jednání zastupitelstva, na kterém se měl projednávat prodej pozemků, je neurčitý a podstatné náležitosti o prodeji chybí. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně vyvěsila na úřední desce záměr o převodu nemovitého majetku v souladu s § 36a odst. 4 zákona o obcích. Kupní smlouva je tak absolutně neplatná (soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, usnesení ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 575/2006 a usnesení ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1684/2004). K otázce dobré víry založené na základě absolutně neplaného právního úkonu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. S ohledem na okolnosti věci nelze přičítat případné nezachování obvyklé opatrnosti k tíži žalovaným. Soud poukázal na to, že obce v obdobných případech postupovaly stejně, i na výslovné ujištění žalobkyně, že jsou splněny všechny podmínky pro uzavření smlouvy. Dospěl tak k závěru, že žalovaní byli v dobré víře; odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4938/2017. Od uzavření kupní smlouvy do roku 2018 nebylo vlastnictví žalovaných zpochybněno, žalovaní jsou zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí a po celou dobu s nimi bylo jako s vlastníky jednáno. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní vlastnické právo vydrželi; podání žaloby označil jako zneužití práva, protože žalobkyně postupovala při uzavírání smluv obdobně i v dalších případech, ale soudní spor vede jen proti žalovaným, se kterými má konfliktní vztahy.

Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 61 Co 276/2019-194, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ve výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud souhlasil s žalobkyní, že nabyvatel si při uzavření kupní smlouvy s obcí musí ověřit, zda kupní smlouva odpovídá vůli obce a zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3996/2014). V tomto případě však žalobkyně nedbale vedla zápisy z jednání zastupitelstva a řádně je nearchivovala; v současnosti (po 22 letech) tak není možné zjistit skutečný obsah usnesení zastupitelstva i to, zda byl záměr zveřejněn. Žalobkyně se tak dovolává vlastní nepoctivosti (podle dovolacího soudu jde spíše o vlastní nedbalost). Podle odvolacího soudu je významné výslovné ujištění poskytnuté žalobkyní žalovaným, že nutné podmínky byly splněny. Žalovaní drželi pozemek po dlouhou dobu v dobré víře v omluvitelném právním omylu vyvolaném obcí jako orgánem místní samosprávy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3853/14). Žalovaní byli v kupní smlouvě ujištěni o splnění všech zákonem stanovených podmínek a obec s nimi jednala jako s vlastníky.

Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se odchýlil např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, konkrétně dobré víry žalovaných s ohledem na to, že kupní smlouva je absolutně neplatná.

Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.

Dovolání není přípustné; odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a právní názory vyslovené v rozhodnutích, na které dovolání poukazuje, vycházejí z jiného právního i skutkového stavu.

Dovolací soud opakovaně vyslovil, že může zpochybnit úvahu o existenci dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.

Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1590/2001, aniž by uvedla, v čem konkrétně rozpor spatřuje. V tomto rozhodnutí se konstatuje, že oprávněné držby se může držitel uchopit i na základě absolutně neplatného úkonu; tento závěr nepodporuje dovolací argumentaci, naopak je v souladu s tím, jak věc posoudil odvolací soud.

Dále dovolatelka uvádí, že se odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, a ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze kterých vyplývá, že „postavení nabyvatele jako fyzické osoby je jiné při nabytí věcí od subjektu soukromého práva a jiné při nabývacím úkonu sjednaném s veřejnoprávním subjektem. Ve druhém případě je totiž vyžadována zvýšená bdělost nabyvatele ve vztahu k dodržení podmínek smlouvy“. Ve skutečnosti tak dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3996/2014, v něm však nebyla řešena otázka oprávněné držby ani vydržení a také nešlo o případ, že by držitel byl obcí výslovně ujištěn o splnění zákonných požadavků na převod pozemku a poté nerušeně věc držel 22 let a v podstatě díky nedbalému jednání obce nebylo možno zjistit, zda byly potřebné náležitosti splněny. Žalovaní ve vyjádření k dovolání správně odkazují na přiléhavé usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3853/14, ve kterém se uvádí:

„Žalovaní měli k okamžiku podání žaloby o určení vlastnického práva… předmětné nemovitosti v držení po dobu více jak 10 let… a pokud se týká dobré víry žalovaných, odkázal odvolací soud na závěry Nejvyššího soudu, obsažené v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 22 Cdo 1489/2012-199, že dobrá víra žalovaných je dána, protože právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, což lze uplatnit i případě vyvolaného orgány místní samosprávy. Na uvedených závěrech setrval Nejvyšší soud i v dalším rozhodnutí v předmětné věci ze dne 10. září 2014 č. j. 22 Cdo 976/2014-306. Dovolací soud v něm uvedl, že nemá důvod se odchýlit od tohoto posouzení, které soudy zcela respektovaly a k němuž odvolací soud připojil i další argument. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že dobré víře plynoucí ze zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí je v novější judikatuře Ústavního soudu přisuzován stále větší význam (srov. nález ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, N 88/61 SbNU 359, a na něj navazující judikaturu); i z toho je třeba, uzavřel Nejvyšší soud, usuzovat na dobrou víru žalovaných, kteří jako vlastníci evidováni byli. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 vydaný rovněž v její věci, je nepřípadný, neboť „závěr Ústavního soudu učiněný v této věci, že starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat a že rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis), nic nemění na tom, že v nyní souzené věci došlo k vydržení vlastnického práva žalovaných k pozemkům…, když právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, což lze uplatnit i případě vyvolaném orgány místní samosprávy“.

Správný je i odkaz žalovaných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4938/2017, pokud se v něm uvádí: „Tvrzení žalovaných, že dobrou víru žalobců vylučuje to, že nepátrali po splnění všech náležitostí na straně obce, neobstojí…. Je třeba vzít do úvahy, že podle zjištění soudů starosta obce, kterému neměli důvod nedůvěřovat, žalobce ujistil, že jsou splněny všechny náležitosti převodu, že smlouvu sepsala notářka, která byla povinna se s jejím obsahem i platností zabývat, katastrální úřad provedl její vklad do katastru nemovitostí a po dobu trvání vydržecí doby nebyla jejich držba zpochybněna. Za těchto okolností není úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalobců zjevně nepřiměřená“.

V obdobné věci též Nejvyšší soud vyslovil: „Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán orgánem místní samosprávy“ (rozsudek ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012). Jak uvedeno výše, toto rozhodnutí shledal Ústavní soud ústavně konformním.

Dlouhodobá pokojná držba věci jejím nabyvatelem nasvědčuje i přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že převod byl řádně uskutečněn, a tudíž i oprávněné držbě nabyvatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012).

Jestliže tedy podle skutkových zjištění v dané věci žalobkyně nedbale vedla zápisy z jednání zastupitelstva a řádně je nearchivovala, soudní spor o vlastnictví vyvolala až 22 let po převodu pozemků a v současnosti tak není možné zjistit skutečný obsah usnesení zastupitelstva ani to, zda byl záměr zveřejněn a žalobkyně nabyvatele ve smlouvě výslovně ujistila, že konkrétní nutné podmínky pro převod byly splněny, není úvaha odvolacího soudu o tom, že nabyvatelé byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, zjevně nepřiměřená.

Uplatněný důvod přípustnosti dovolání tak není dán; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu