Rozhodnutí NS

29 Cdo 3106/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:29 Cdo 3106/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3106.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Konkurs
Úpadek
Správce konkursní podstaty
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 6 ZKV
§ 8 odst. 3 ZKV
§ 29 ZKV
§ 31 odst. 2 ZKV
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/11/2018
II. ÚS 3673/18
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
04/12/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 3106/2016-4140


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce BOS, a. s., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Pernštejnu 625, PSČ 593 01, identifikační číslo osoby 60 74 61 90, o schválení části hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správnou konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 15/2002, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o dovolání D. N., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, PSČ 128 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2015, č. j. 1 Ko 15/2014-3848, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 1. září 2014, č. j. 24 K 15/2002-3424, rozhodl takto:

I. Z hotových výdajů, nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a mzdových nároků zaměstnanců úpadce BOS, a. s. vynaložených D. N. v době, kdy vykonávala funkci správkyně konkursní podstaty úpadce BOS, a. s. soud schvaluje:

a/ Hotové výdaje na cestovném v celkové výši 161.212,10 Kč.

b/ Náklady spojené s udržováním a správou podstaty v celkové výši 22.700.346,75 Kč, sestávající z následujících položek:

1) daň z přidané hodnoty ve výši 1.781.849,- Kč,

2) daň z příjmů ze závislé činnosti a srážková daň ve výši 1.536.385,- Kč,

3) pojistné na sociální zabezpečení ve výši 6.433.119,- Kč,

4) pojistné na zdravotní pojištění ve výši 2.257.257,- Kč,

5) zákonné pojištění zaměstnanců ve výši 76.390,- Kč,

6) faktury dodavatelů ve výši 8.784.416,91 Kč,

7) náklady na archivaci ve výši 66.989,41 Kč,

8) náklady na znalecký posudek ve výši 47.600,- Kč,

9) leasing ve výši 315.432,40 Kč,

10) storno zálohy ve výši 7.437,50 Kč, vratka tržeb ve výši 699,- Kč,

11) dobropisy vydané ve výši 9.724,- Kč,

12) úroky placené ve výši 700,83 Kč,

13) storno úroků - banka ve výši 353,70 Kč,

14) úroky - banka č. 125, vráceno 128, č. účtu 159667675 GE Capital bank, a. s. ve výši 69.769,64 Kč

15) kurzovní rozdíly ve výši 9.128,76 Kč,

16) odborové příspěvky ve výši 97.255,- Kč,

17) obstávky ve výši 4.512,- Kč,

18) pojištění zaměstnanci - dobrovolné, penzijní připojištění ve výši 103.568,- Kč,

19) pojištění majetku ve výši 262.915,- Kč,

20) půjčky - zaměstnanci ve výši 31.888,- Kč,

21) cestovné - zaměstnanci ve výši 104.099,80 Kč,

22) vratka zálohy ve výši 5.185,- Kč,

23) oprava strojů ve výši 235.876,50 Kč,

24) ostatní materiál hotově (potraviny, kancelářské potřeby, ostatní) ve výši 217.439,14 Kč,

25) ostatní služby hotově - notář, kolky, celní náklady ve výši 9.282,80 Kč,

26) bankovní poplatky ve výši 50.160,26 Kč,

27) poštovné ve výši 31.313,10 Kč,

28) náklad na vedení účetnictví vyplacený E. Z. z titulu dohod o provedení práce ve výši 149.600,- Kč.

      c/ Mzdové nároky zaměstnanců úpadce v celkové výši 14.223.667,- Kč.
II. Z hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty vynaložených D. N. v době, kdy vykonávala funkci správkyně konkursní podstaty úpadce BOS, a. s., soud neschvaluje:

a/ Hotové výdaje v celkové výši 286.595,90 Kč, sestávající z následujících položek:

1/ pojištění odpovědnosti za škodu bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce ve výši 80.703,- Kč,

2/ náklady advokátní kanceláře bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce (telefon, fax, internet, mzdy zaměstnanců, kopírování, kancelářské potřeby) ve výši 122.097,- Kč,

3/ náklady na archivaci ve výši 83.795,90 Kč.

b/ Náklady spojené s udržováním a správou podstaty v celkové výši 2.112.264,99 Kč, sestávající z následujících položek:

1) náklady na archivaci ve výši 349.667,69 Kč,

2) náklady na znalecký posudek ve výši 190.400,- Kč,

3) cestovné E. Z. ve výši 6.797,30 Kč,

4) výdaje vyplacené E. Z. z titulu dohod o provedení práce ve výši 1.500.400,- Kč,

5) výdaje vyplacené Ra. N. z titulu dohod o provedení práce ve výši 39.000,- Kč,

6) výdaje vyplacené M. N. z titulu dohod o provedení práce ve výši 6.000,- Kč,

7) výdaje vyplacené P. K. z titulu dohod o provedení práce ve výši 20.000,- Kč.

III. D. N., bývalá správkyně konkursní podstaty úpadce BOS, a. s., je povinna zaplatit do konkursní podstaty úpadce BOS, a. s., částku 286.595,90 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám správce konkursní podstaty úpadce Ing. Petra Sedláčka.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. října 2015, č. j. 1 Ko 15/2014-3848, odmítl odvolání D. N. (dále též jen „bývalá správkyně“) proti výroku I. usnesení konkursního soudu (první výrok); ve výrocích II. a III. usnesení konkursního soudu potvrdil (druhý výrok).

Odvolací soud především zdůraznil, že výrokem I. konkursní soud schválil hotové výdaje a náklady, které již byly z majetkové podstaty bývalé správkyni vyplaceny; v této části měl odvolání za subjektivně nepřípustné.

Dále odvolací soud – odkazuje na správná a podrobná skutková zjištění konkursního soudu − shledal správnými i jeho právní závěry „co do proplacených hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty“, vynaložených bývalou správkyní a neschválených konkursním soudem.

V této souvislosti odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 8, § 11, § 29 a § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) − uzavřel, že:

1) Pojištění odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu nemůže být hrazeno z majetkové podstaty, když nejde o pojištění majetku podstaty a tyto náklady musí nést správce sám z vlastních prostředků. Toto pojištění má správce motivovat k tomu, aby pod hrozbou možných sankcí vykonával svou funkci s odbornou péčí; na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v jiných případech konkursní soudy tento výdaj správce z majetkové podstaty (nesprávně) akceptují.

2) V případě neschválených nákladů advokátní kanceláře bývalé správkyně jednak nelze přehlédnout, že tyto účtovala majetkové podstatě odhadem, což není transparentní přístup, neboť správce je povinen všechny náklady řádně evidovat a dle požadavku soudu musí být schopen je zcela konkrétně doložit. Musela-li bývalá správkyně v rámci výkonu své funkce „zapojit i pracovníky své kanceláře“, kterým za to z majetkové podstaty platila mzdu s odůvodněním, že na vše sama nestačila, pak jí nic nebránilo informovat věřitelský výbor a vyžádat si k tomuto postupu jeho souhlas.

3) Náklady na archivaci písemností by „při správné skartaci“ a po odečtení nákladů za archivaci cizích písemností (faktur, výrobních příkazů, účetních bločků apod.) činily jen 66.989,41 Kč; v rozsahu překračujícím tuto částku (tj. 83.795,90 Kč a 349.667,69 Kč) nešlo o náklady účelně vynaložené.

4) Náklady na znalecký posudek v rozsahu částky 190.400,- Kč nebyly vynaloženy účelně (v této části převyšovaly obvyklou cenu v daném místě a čase); navíc uvedená částka byla vynaložena bez souhlasu věřitelského výboru, a to za činnost, k níž byla bývalá správkyně sama povinna. Cestovné E. Z., která nebyla zaměstnankyní úpadce, ale prováděla práce pro bývalou správkyni, bylo vynaloženo bez souhlasu věřitelského výboru, a to za činnosti, k nimž byla bývalá správkyně sama povinna.

5) Neúčelně vynaložené (rozuměj překračující rámec obvyklé ceny za vedení účetnictví a proto nepřiměřené) jsou i náklady ve výši 1.043.400,- Kč vyplacené E. Z. na základě dohody o provedení práce za vedení účetnictví [jde o výdaj nad schválených 149.600,- Kč (400,- Kč za jednu hodinu při odpracovaných 374 hodinách)]. Další částku ve výši 457.000,- Kč vyplatila bývalá správkyně E. Z. za činnosti (fyzické inventury, přípravy prodeje a nabídku nemovitých a movitých věcí k prodeji), k nimž byla sama povinna, a které zadala třetí osobě bez souhlasu věřitelského výboru. To platí i o částkách vyplacených na základě dohod o provedení práce R. N. (39.000,- Kč), M. N. (6.000,- Kč) a P. K. (20.000,- Kč).

6) Nejsou opodstatněné námitky bývalé správkyně o promlčení „nároku“ na zaplacení částky 286.595,90 Kč [viz bod II. a) výroku konkursního soudu /neschválené hotové výdaje a náklady spojené s udržováním a správou podstaty vynaložené bývalou správkyní v době, kdy vykonávala funkci, a to pojištění odpovědnosti za škodu bývalé správkyně ve výši 80.703,- Kč, náklady advokátní kanceláře bývalé správkyně ve výši 122.097,- Kč a náklady na archivaci ve výši 83.795,90 Kč, které si bývalá správkyně již proplatila z prostředků konkursní podstaty/], o překážce věci rozhodnuté (či zahájené) a o tom, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně konkursního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala bývalá správkyně dovolání, a to v rozsahu (posuzováno podle obsahu dovolání) potvrzujícího výroku ve věci samé, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že „došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces a že využití institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku je podle ustanovení § 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podmínkou případného podání ústavní stížnosti“.

Současně je dovolatelka přesvědčena, že rozhodnutími soudů nižších stupňů bylo porušeno její právo založené články 6 odst. 1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatelka polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu (a konkursního soudu) následovně:

1) Oba soudy vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněného pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“), který vydal senát Nejvyššího soudu, jehož předsedou byl manžel soudkyně „insolvenčního“ soudu; závěry formulované v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud „doslova opsal“ v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2763/2011. Závěry plynoucí z posledně označeného usnesení přitom nebyly pro konkursní soud závazné. Současně dovolatelka, poukazujíc na význam konečné zprávy, snáší argumenty proti možnosti konkursního soudu rozhodnout (ne)schválení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty a o povinnosti dovolatelky zaplatit do majetkové podstaty jejich (již v minulosti vyplacenou) část, to vše za přiměřeného (analogického) užití ustanovení § 29 ZKV. Přitom zejména akcentuje, že se právní názor odvolacího soudu v tomto směru „opírá“ jen o „judikáty Nejvyššího soudu“, a pomíjí, že „v českém právním řádu judikáty nemají normotvornou povahu a neplatí, že by soudy nižších stupňů byly při svém rozhodování judikaturou vyšších soudů vázány“.

2) V řízení nebylo prokázáno, že „při předání“ funkce správce konkursní podstaty byly zjištěny nedostatky, které by zapříčinily, že by nový správce neměl úplné a správné informace o tom, jaké náklady dovolatelka hradila z konkursní podstaty úpadce; zmíněné doklady byly předány novému správci konkursní podstaty v originále v září 2006. V žádném sporném řízení vedeném novým správcem konkursní podstaty nebylo prokázáno, že by dovolatelka vynakládala prostředky konkursní podstaty nehospodárně; naopak v trestním řízení vedeném proti dovolatelce bylo prokázáno, že dovolatelka neporušila ustanovení § 8 ZKV a při výkonu funkce postupovala s odbornou péčí.

3) Konkursní soud neprokázal, že by vynaložené částky z konkursní podstaty nebyly řádně doloženy.

4) Konkursní soud nerozhodoval o vrácení zálohy, ale schvaloval správnost už vyúčtovaných hotových výdajů bývalé správkyně, které byly uhrazeny z konkursní podstaty; vyúčtování hotových výdajů dovolatelka konkursnímu soudu doložila řádnými účetními doklady.

5) Konkursní soud nebyl oprávněn mimo rámec konečné zprávy o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty rozhodovat o opodstatněnosti hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty; naopak současný správce konkursní podstaty je povinen vymáhat plnění ve prospěch konkursní podstaty vůči osobě, která újmu konkursní podstatě způsobila, u obecného soudu v nalézacím řízení. Rozhodnutí soudů nižších stupňů vydaná dle tzv. „analogického užití § 29 ZKV“ jsou nezákonná, účelově vykonstruovaná pro toto konkrétní řízení.

6) Vydání rozhodnutí v této věci brání překážka věci rozsouzené, když Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 30. dubna 2008, č. j. 2 Ko 24/2008-1636, uzavřel, že v rámci výkonu dohlédací činnosti se o schvalování výdajů z konkursní podstaty nerozhoduje a že schvalovat hotové výdaje a náklady na správu a údržbu podstaty lze pouze v rámci projednání a rozhodování o „definitivní konečné zprávě“.

7) Položky, o nichž konkursní soud rozhodl ve výroku II. písm. a) bodu 3/, písm. b) bodu 1/ až 7/, jsou předmětem dříve zahájených řízení, vedených Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 12 Cm 24/2007, Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 211/2012, a Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 253/2007, sp. zn. 8 C 29/2008, sp. zn. 11 C 207/2007 a sp. zn. 11 C 71/2007. Námitky dovolatelky ohledně „překážky věci zahájené a překážky věci rozhodnuté“ nebyly brány soudy nižších stupňů v úvahu.

8) Řízení ze strany konkursního soudu bylo vedeno za stavu, kdy byl konkursní spis odeslán Vrchnímu soudu v Olomouci; vyúčtování hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty tak neměli konkursní věřitelé a úpadce možnost porovnat s údaji uvedenými v konkursním spise.

9) Podle ustanovení § 7 ZKV není správce konkursní podstaty (ani bývalý správce konkursní podstaty) účastníkem konkursního řízení; rozhodl-li konkursní soud o povinnosti dovolatelky zaplatit do konkursní podstaty částku 286.595,90 Kč, rozhodoval o věci, která nenáleží do pravomoci konkursního soudu; totéž platí i o potvrzujícím výroku usnesení odvolacího soudu v tomto směru. Navíc usnesení, jímž byla schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, se nevykonává; výrok usnesení konkursního soudu, ohledně povinnosti dovolatelky zaplatit do konkursní podstaty částku 286.595,90 Kč tak nemůže být titulem pro zahájení exekučního řízení.

10) Dovolatelka řádně a úplně doložila hotové výdaje, včetně jejich „reálného zaplacení“. Přitom „všechny výdaje“ byly věřitelským výborem bez připomínek schváleny.

11) Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy nižších stupňů vyšly při určení obvyklé výše nákladů na archivaci, odměny za znalecký posudek, včetně nákladů spojených s udržováním a správou podstaty (cestovné E. Z. a výdaje hrazené z titulu dohod o provedení práce).

12) Nebylo rozhodnuto o dovolatelkou vznesené námitce vyloučení soudkyně konkursního soudu (viz podání ze dne 7. března 2014); rozhodnutí „insolvenčního“ soudu tak bylo vydáno vyloučeným soudcem.

      Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil.
Ing. Petr Sedláček (současný správce konkursní podstaty úpadce) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v R 22/2014, k jehož závěrům se následně přihlásil např. v (soudy nižších stupňů zmíněném) usnesení sp. zn. 29 Cdo 2763/2011, jímž zamítl dovolání Ing. Petra Sedláčka proti usnesení ze dne 31. května 2011, č. j. 2 Ko 20/2010-2736, kterým Vrchní soud v Olomouc změnil usnesení konkursního soudu ze dne 6. září 2010, č. j. 24 K 15/2002-2634, tak, že neschválil (jako předčasnou) konečnou zprávu vypracovanou jmenovaným dne 2. srpna 2010, jakož i v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2015, pod číslem 129, uzavřel, že:

„Při pravidelném chodu věcí (při kontinuálním výkonu funkce správcem konkursní podstaty) má konečné slovo při schvalování hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty, jakož i při schvalování nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty (lhostejno, zda již uhrazených) konkursní soud postupem podle § 29 ZKV, jenž ústí ve vydání usnesení o (ne)schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2001, pod číslem 119).

Pro případ, že správce konkursní podstaty je zproštěn výkonu funkce před schválením konečné zprávy (a tam, kde není konečné zprávy, před zrušením konkursu) ustanovení § 8 odst. 6 ZKV pouze ozřejmuje, že takový správce je povinen řádně informovat nového správce a dát mu k dispozici všechny doklady. Ustanovení § 29 odst. 1 ZKV pak počítá s tím, že odměnu a výdaje vyúčtují i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni, což odpovídá dikci § 8 odst. 3 ZKV (o tom, že vyúčtování odměny a nákladů provede správce konkursní podstaty v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu, přičemž předtím mu soud může povolit zálohy). Ve světle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2701/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 7, přitom též platí, že při uplatňování svých neuspokojených nároků (např. právě neuhrazených hotových výdajů) má bývalý správce konkursní podstaty postavení věřitele s pohledávkami za konkursní podstatou.

Jinak řečeno, i tam, kde v průběhu konkursního řízení dojde k „výměně“ správce konkursní podstaty, předpokládá zákon o konkursu a vyrovnání, že konečné rozhodnutí o účelnosti hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jež bývalý správce konkursní podstaty uspokojil v průběhu konkursního řízení z majetku konkursní podstaty, je v rukou konkursního soudu, který rozhodnutí vydává postupem podle § 29 ZKV (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 301/2011).

Obvyklé (pravidelné) postupy konkursního soudu při rozhodování o hotových výdajích bývalého správce konkursní podstaty a jím uspokojených (z majetku konkursní podstaty) nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty ovšem selhávají tam, kde je správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce právě proto, že konkursní podstatu spravoval nehospodárně nebo tam, kde taková skutečnost (nehospodárná správa konkursní podstaty) vyšla najevo poté, co správce konkursní podstaty zproštěný funkce z jiných příčin, tuto funkci předá nebo má předat novému správci konkursní podstaty (srov. i § 8 odst. 6 ZKV).

Řádné správě konkursní podstaty a naplňování účelu a cíle konkursního řízení pak mohou bránit nedostatky při předání funkce (což se může projevit zjištěním nového správce konkursní podstaty, že bývalý správce konkursní podstaty vynakládal prostředky konkursní podstaty na zapravení pohledávek za konkursní podstatou nehospodárně nebo že konkursní podstatu spravoval tak, že vynaložené částky nejsou řádně doloženy).

Nejsou-li podle nového správce konkursní podstaty splněny předpoklady pro budoucí schválení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, které z prostředků konkursní podstaty uspokojoval (jako pohledávky za podstatou) bývalý správce konkursní podstaty, projeví se tato okolnost zpravidla tím, že (nový) správce konkursní podstaty vede prostředky, jež byly (dle jeho mínění nehospodárně) vyplaceny z konkursní podstaty jako pohledávku vůči bývalému správci konkursní podstaty (případně též vůči osobám, jimž bývalý správce konkursní podstaty uspokojil jejich pohledávky coby náklad spojený s udržováním a správou konkursní podstaty). To ovšem pravidelně zabrání postupu podle § 29 ZKV, v jehož rámci má konečný závěr o účelnosti takového nakládání s prostředky konkursní podstaty učinit právě konkursní soud.

Řešení této situace je plně v rukou konkursního soudu a spočívá v tom, že konkursní soud za přiměřeného (analogického) užití v § 29 ZKV rozhodne o tom, zda schvaluje hotové výdaje bývalého správce konkursní podstaty a jím vynaložené náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty (nikoli již odměnu) i před tím, než bude novým správcem konkursní podstaty podána konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty (s níž se dle § 29 odst. 1 ZKV pojí i povinnost všech dosavadních správců vyúčtovat svou odměnu a výdaje).

V rozsahu, v němž se takové rozhodnutí konkursního soudu týká nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. b) ZKV], pak slouží (může sloužit) coby podklad pro uplatnění takto prohospodařených částek vůči bývalému správci konkursní podstaty, není-li důvod požadovat vrácení takto odčerpaných prostředků od těch, jimž byly vyplaceny (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3933/2008).

V rozsahu, v němž se takové rozhodnutí konkursního soudu týká hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. a) ZKV], je zjištění, že si tento správce konkursní podstaty tyto výdaje uhradil (vyplatil) z prostředků konkursní podstaty v rozsahu převyšujícím částku schválenou konkursním soudem, důvodem k tomu, aby konkursní soud sám uložil takovému správci konkursní podstaty (usnesením, proti němuž je odvolání přípustné a jež může být součástí usnesení o /ne/schválení těchto výdajů) povinnost vyplatit je zpět do konkursní podstaty. Srov. v tomto ohledu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 105. Tam obsažený závěr, podle něhož samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci záloh vznikl nárok podle poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí, je podle Nejvyššího soudu mutatis mutandis prosaditelný i ve vztahu k těm výdajům, jejichž oprávněnost má být následně posvěcena (potvrzena) rozhodnutím příslušného orgánu (zde rozhodnutím konkursního soudu).

Do skončení konkursního řízení, dokud konkursní soud nerozhodne o tom, zda a v jaké výši schvaluje hotové výdaje bývalého správce konkursní podstaty, případně výdaje, které bývalý správce konkursní podstaty vynaložil z prostředků konkursní podstaty jako náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty [ať již v usnesení, jímž současně schválí konečnou zprávu podle § 29 ZKV nebo v usnesení vydaném pro bývalého správce konkursní podstaty za přiměřené (analogické) aplikace § 29 ZKV před schválením konečné zprávy], není oprávněn posuzovat účelnost vynaložení těchto hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty obecný soud ve sporu vedeném mezi současným správcem konkursní podstaty (jako žalobcem) a bývalým správcem konkursní podstaty (jako žalovaným). Opačný postup by v konečném důsledku vedl k tomu, že tam, kde by obecný soud takovou žalobu zamítl proto, že bývalý správce konkursní podstaty postupoval (podle obecného soudu) s odbornou péčí, by ve skutečnosti vedl k popření či oslabení práv těch osob, které podle § 29 odst. 2 ZKV mají právo vznášet námitky proti konečné zprávě (typicky konkursní věřitelé a úpadce) a nadto by nevedl ke kýženému konečnému posouzení takové otázky právě proto, že výsledek sporu ony osoby (které nebyly účastníky řízení ve sporu o náhradu škody) nezavazuje.

V poměrech projednávané (rozuměj „odkazované“) věci založil odvolací soud závěr o předčasnosti rozhodnutí o schválení konečné zprávy (mimo jiné) na tom, že správce konkursní podstaty „dosud nevymohl, nezpeněžil, ani nevyloučil z konkursní podstaty pohledávky za třetími osobami (E. Z., družstvem Agroinvest Bobrová, R. N., M. N., P. K. a společností TEKON, spol. s r. o.) z titulu bezdůvodného obohacení (v celkové výši 2.415.635,- Kč).

Za tohoto stavu pak lze o vzniku škody na majetku konkursní podstaty (jež měla být způsobena v důsledku porušení povinností bývalou správkyní konkursní podstaty a s tím spojeným plněním ve prospěch třetích osob) „hovořit“ až po „zjištění“, že se tyto osoby na úkor konkursní podstaty vskutku bezdůvodně obohatily a že se takové bezdůvodné obohacení vůči zmíněným osobám stalo fakticky nebo právně nevymahatelným.

Přitom o pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení lze (obecně vzato) zásadně uvažovat jen ve spojení s plněním poskytnutým (z majetku konkursní podstaty) bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), respektive v důsledku plnění za jiného (§ 454 obč. zák.). Předpokladem pro případný vznik bezdůvodného obohacení na straně třetích osob tak není ani závěr o (ne)účelnosti hotových výdajů bývalé správkyně konkursní podstaty, ani závěr o (neúčelnosti) nákladů spojených s udržováním a správou podstaty.

Jinými slovy, sepsal-li správce konkursní podstaty do soupisu majetku (i) pohledávky za třetími osobami z titulu bezdůvodného obohacení (rozuměj pohledávky, o nichž nepřísluší rozhodovat konkursnímu soudu ,uvnitř‘ konkursního řízení) a ohledně těchto pohledávek dosud vede soudní pře (tj. nebyl-li dosud zpeněžen majetek konkursní podstaty), nebyly dány ani předpoklady pro schválení konečné zprávy“.

Od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

K možnosti tzv. soudcovského dotváření práva, srov. dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, včetně tam zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, jakož i tam uvedené literatury a (další) nálezové judikatury Ústavního soudu.

Jakkoli je nepochybné, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (mimo jiné) tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy; dále sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [srov. ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jako i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011, uveřejněného pod číslem 34/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

K významu judikatury Nejvyššího soudu (a k možnostem odchýlení se od této judikatury) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.

Konstatování dovolatelky, že předsedou senátu Nejvyššího soudu, který vydal rozhodnutí ve věci R 22/2014, byl manžel soudkyně konkursního soudu, je z hlediska (judikaturního) významu označeného rozhodnutí právně nevýznamné.

Dále Nejvyšší soud (ve shodě s konkursním soudem) připomíná, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:

1) Případné pochybení soudu při postupu dle § 15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce (k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2) Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 66/2007).

3) To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí (srov. opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 66/2007).

4) Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. e) ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 42).

5) Správce konkursní podstaty poruší právní povinnost stanovenou v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu výkonu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen (povolán), zadá třetí osobě na účet konkursní podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání protiprávní (zákonem zakázané) žádného vlivu (rozsudek ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 108).

6) Následkem porušení právní povinnosti stanovené v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet správce konkursní podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty (srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1141/2011).

7) Podstata institutu konečné zprávy (a procesu jejího schvalování) ve smyslu § 29 ZKV spočívá v tom, aby správce konkursní podstaty úpadce jako správce cizího (úpadcova) majetku obhájil (k námitkám věřitelů a úpadce), že konkursní podstatu spravoval a udržoval řádně a že hotové výdaje i výdaje spojené s udržováním a správou konkursní podstaty, které z konkursní podstaty vynaložil, jsou výdaji účelně (hospodárně) vynaloženými při dodržení požadavku odborné péče.

Mimo režim ustanovení § 8 odst. 3 ZKV má průběžné schvalování výše a správnosti hotových výdajů správce konkursní podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty věřitelským výborem (§ 11 odst. 5 uvedeného zákona) svůj význam v tom, že konkursní soud již v pozdějších fázích řízení nemá důvod zkoumat (bez dalšího) detailně podklady, na jejichž základě věřitelský výbor schválil hotový výdaj správce konkursní podstaty nebo náklad spojený s udržováním a správou podstaty. Závěr, zda šlo o výdaj nebo náklad, jenž vůbec mohl být zúčtován „na vrub“ konkursní podstaty nebo zda šlo o výdaj nebo náklad přemrštěný (v poměru k účelu, na který byl vynaložen), ale i tak zůstává konkursnímu soudu; konkursní soud jej činí při schvalování konečné zprávy dle § 29 uvedeného zákona (srov. usnesení ze dne 22. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 820/2012).

8) Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu konkursní podstaty a k obvyklým obchodním příležitostem.

To, zda správce konkursní podstaty spravoval konkursní podstatu s odbornou péčí, jestliže nepojistil majetek, který do ní náleží, zkoumá soud s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího do konkursní podstaty, k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde byl nepojištěný majetek konkursní podstaty, a k tomu, zda a v jakém rozsahu bylo namístě předejít možným škodám na majetku konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní nacházejí).

Povinnost postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV), je povinností „vyššího“ stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“.

Viz rozsudky ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, a ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, uveřejněné pod čísly 110/2012 a 79/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9) Usnesení, jímž konkursní soud uložil bývalé správkyni zaplatit do konkursní podstaty částku hotových výdajů, které si tato vyplatila z prostředků konkursní podstaty v rozsahu převyšujícím částku schválenou konkursním soudem, bylo vydáno konkursním soudem v „rámci jeho pravomoci“ a je exekučním titulem. Současně nejde o usnesení, které konkursní soud vydal v rámci dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 ZKV), nýbrž při analogické aplikaci ustanovení § 29 ZKV [srov. R 22/2014, usnesení sp. zn. 29 Cdo 2763/2011, jakož i (za použití argumentu a contrario) usnesení ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 4172/2013].

Soudy nižších stupňů (jak plyne zejména z odůvodnění usnesení konkursního soudu, které shledal odvolací soud správným) se od shora citované judikatury Nejvyššího soudu při rozhodování o (ne)schválení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty (viz výrok II. usnesení konkursního soudu) nijak neodchýlily; to platí jak pro posouzení (ne)existence souhlasu věřitelského výboru s těmito výdaji a náklady, tak i pro posouzení jejich (ne)účelnosti.

Zbývá dodat, že výhradami, podle nichž: a) „Konkursní soud neprokázal, že by vynaložené částky z konkursní podstaty nebyly řádně doloženy“, b) Dovolatelka řádně a úplně doložila hotové výdaje, včetně jejich zaplacení (a tyto výdaje byly věřitelským výborem schváleny), a c) Neobstojí skutková zjištění, jde-li o určení obvyklé výše nákladů na archivaci, odměny za znalecký posudek, včetně nákladů spojených s udržováním a správou podstaty (cestovné E. Z. a výdaje hrazené z titulu dohod o provedení práce), dovolatelka (posuzováno podle obsahu) zpochybňuje správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ale nemá k dispozici.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se totiž podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přitom (dovolatelkou zpochybněné) závěry soudů nižších stupňů v tomto směru mají oporu v jimi učiněných skutkových zjištěních; Nejvyšší soud tyto závěry neshledává ani zjevně nepřiměřenými.

Současně není pochyb ani o tom, že není povinností konkursního soudu „prokázat, že vynaložené částky z konkursní podstaty nebyly řádně doloženy“; naopak povinnost „doložit vynaložené částky“ zcela zjevně tíží bývalou správkyni.

Ve vztahu k „položkám“ hotových výdajů bývalé správkyně, které si tato již vyplatila z prostředků konkursní podstaty, a o nichž konkursní soud rozhodl v bodu II. a) 1/ a 2/ výroku usnesení, respektive, které proplatila třetí osobě, a o nichž konkursní soud rozhodl v bodu II. a) 3/ výroku usnesení a následně v bodu III. výroku usnesení, Nejvyšší soud zcela souhlasí s právními závěry soudů nižších stupňů. Nad rámec jejich argumentace pouze [k „položce“ dle bodu II. a) 1/] dodává, že ustanovení § 8 odst. 2 věta poslední ZKV ukládá správci konkursní podstaty povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce. Tím, že správce takovou smlouvu uzavře, splní (osobní) povinnost plynoucí ze zákona. Náklady, které mu v souvislosti se splněním dané povinnosti vzniknou, nemají souvislost s konkrétním konkursním řízením, v němž byl správce ustanoven do funkce; proto není žádný důvod, aby byl (v konečném důsledku) hrazen z prostředků konkursní podstaty.

Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou ani námitku „překážky věci zahájené a rozsouzené“ (viz poukaz na řízení vedená u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 253/2007, sp. zn. 8 C 29/2008, sp. zn. 11 C 207/2017 a sp. zn. 11 C 71/2017, jakož i na řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 24/2007). Je tomu tak již proto, že ve věcech vedených Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou není bývalá správkyně účastnicí řízení; rovněž ve věci vedené Krajským soudem v Brně je okruh účastníků řízení (z povahy věci) odlišný od poměrů dané věci. Ostatně k tomu, že obecný soud není oprávněn posuzovat účelnost vynaložení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty ve sporu vedeném mezi současným správcem konkursní podstaty (jako žalobcem) a bývalým správcem konkursní podstaty (jako žalovaným), srov. opět R 22/2014 a usnesení sp. zn. 29 Cdo 2763/2011.

Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani námitku dovolatelky o podjatosti soudkyně konkursního soudu (JUDr. Evy Krčmářové), uplatněnou bývalou správkyní jednak podáním ze dne 7. března 2014, jednak v odvolání proti usnesení konkursního soudu ze dne 1. září 2014 (datovaném 11. října 2014). Potud se Nejvyšší soud ztotožňuje s důvody, pro které námitku podjatosti vyhodnotil jako nedůvodnou již Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 18. září 2014, č. j. Nco 28/2014-3465 (dále též viz výslovné znění ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 81/2018).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení před soudy nižších stupňů netrpí ani vadami, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu