Rozhodnutí NS

20 Cdo 2052/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/16/2019
Spisová značka:20 Cdo 2052/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2052.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady řízení
Exekuce
Dotčené předpisy:§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2052/2019-71
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pražská agrární společnost spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 - Slivenci, K Austisu 793, identifikační číslo osoby 62418696, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému LOCHKOV HOLDINGS LIMITED, se sídlem v Dublinu 4, Upper Baggot Street 13, reg. č. 497321, Irsko, zastoupenému Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 236/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019, č. j. 18 Co 18/2019-53, t a k t o:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 11 C 236/2017-36, vyloučil z exekuce vedené pod sp. zn. 14 EXE 26/2016, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal (k jeho sp. zn. 081 EX 08835/2015 a sp. zn.: 081 EX 08836/2015), pozemkové parcely a budovy (ve výroku specifikované - dále „nemovité věci“), nacházející se v katastrálním území XY, obec XY, a zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. února 2019, č. j. 18 Co 18/2019-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce odvolatele uvedl, že v rozsudku soudu prvního stupně obsažená zřejmá chyba v datech (od které doby je žalobkyně vlastníkem sporných nemovitých věcí) nemá vliv na správnost jeho právních závěrů, je-li „nepochybně zřejmé, že žalobkyně byla určena jako vlastník předmětných nemovitostí k datu předcházejícímu zahájení obou exekučních řízení, z nichž byl majetek vylučován“. Jako důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného spočívající v nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí či nepřípustnosti excindační žaloby „vztahující se k výkonu rozhodnutí zřízením exekutorského zástavního práva“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje ve skutečnosti, že dovolání závisí na vyřešení otázek procesního práva - otázky náležitosti rozhodnutí podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a otázky opakování dokazování odvolacím soudem podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. - při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele postupoval odvolací soud nesprávně, jestliže v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval zřejmou chybu datací v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, týkající se doby, od které je žalobkyně vlastníkem nemovitých věcí; uvedenou vadu odvolací soud překlenul převzetím dalších skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by relevantní důkazy znovu provedl. Napadený rozsudek za tohoto stavu nesplňuje náležitosti rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a je tak v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 4327/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009) i s judikaturou Ústavního soudu (nálezem ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 /N 144/46 SbNU 409/).

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný, přesvědčivý a plně přezkoumatelný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání žalovaného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel založil dovolání na označení vad řízení před odvolacím soudem (s důrazem na skutečnost, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně), k nimž však Nejvyšší soud může ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout toliko v případě, je-li dovolání přípustné; poukaz na možné vady řízení totiž není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, odmítnuta, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, k otázkám nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). K tomu je nezbytné zmínit, že - jak jednoznačně plyne z odůvodnění napadeného rozsudku - označená chyba v datech neměla (nemohla mít) vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí a odvolací soud kritizovaným postupem (byť nikoli procesně konformním) odstraňoval zřejmou nesprávnost v údajích odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; je tak zřejmé, že napadený rozsudek na dovolatelem předestřené otázce nezávisí. Ostatně ani dovolatel neuvádí, že by odvolací soud zopakováním důkazů měl dospět k jiným skutkovým či právním závěrům oproti soudu prvního stupně, a nenamítá rovněž, že odvolací soud měl provést za účelem zjištění úplného skutkového stavu věci důkazy jiné (další).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu