Rozhodnutí NS

28 Cdo 1350/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:28 Cdo 1350/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1350.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Stavba
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1350/2019-141


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Pečky, se sídlem v Pečkách, Tř. Jana Švermy 50, identifikační číslo osoby: 61632236, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 87/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 4 Co 153/2017-118,
t a k t o :



I. Dovolání se odmítá.
    II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    O d ů v o d n ě n í :

    Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, č. j. 38 C 87/2016-91, rozhodl, že se žalobkyni vydávají zemědělské nemovitosti – pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 749 m2, a pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 447 m2, oba v katastrálním území a obci XY, a dále pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 224 m2 v katastrálním území a obci XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), čímž bylo změněno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 18. 12. 2015, č. j. SPU 627227/2015, sp. zn. SP17479/2015-537100, pokud jím bylo rozhodováno o předmětných pozemcích (výrok II.). Dále účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.456,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok III.).

    K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 4 Co 153/2017-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastnice nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).

    Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stavební úpravy předmětných pozemků přitom nepředstavují samostatnou stavbu bránící zemědělskému využití těchto pozemků. Jedná se totiž pouze o přírodní, popřípadě o částečně zpevněnou, část zemského povrchu, která v daném místě slouží k odvádění vody přiváděné do vodního koryta prostřednictvím melioračního zařízení z okolních pozemků, přičemž odvolací soud zdůraznil, že výkon vlastnického práva žalobkyně bude omezen příslušnou úpravou zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 254/2001 Sb.“), nikoli však zcela vyloučen.

    Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu brojí účastnice řízení dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a dalšími v dovolání specifikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Nesouhlasí s tím, že by vydání předmětných nemovitostí nebránila překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že výkon vlastnického práva žalobkyně na předmětných pozemcích bude zcela vyloučen z důvodu existence na nich vybudovaných vodních děl. V souvislosti se stavbou úpravy vodního toku upozorňuje na odchýlení odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu, v níž byl formulován názor o nutnosti posuzovat jednotlivé kauzy podle konkrétních okolností daných případů. Ve vztahu k pozemkům, na nichž je situováno hlavní meliorační zařízení (otevřený kanál), poukazuje na právní samostatnost a technické provedení hlavního melioračního zařízení. Vysvětluje, že případným neudržováním či znemožněním meliorace se k horšímu změní území, jemuž meliorace slouží, pročež je dán veřejný zájem na nevydání těchto pozemků. Je přesvědčena o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, pokud dojde k vydání pozemků, na nichž je umístěno hlavní meliorační zařízení, což je v rozporu se smyslem restituce. Vyslovila názor (podporovaný odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), dle něhož má-li pozemek povahu veřejného statku, je dána překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek za zcela správný. Má za to, že předmětné pozemky nejsou veřejným prostranstvím ani veřejným statkem a jejich vydáním žalobkyni nevznikne tzv. holé vlastnictví. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání účastnice odmítl, případně zamítl.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezená právní otázka týkající se posouzení překážky vydání pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu, že se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 254/2001 Sb. již byla dovolacím soudem vyřešena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, a dále níže citovaná rozhodnutí). Právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této (dovolacím soudem) již vyřešené právní otázky.

    Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014), byť stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech ovšem stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, publikovaný pod číslem 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Též judikatura Ústavního soudu (srovnej nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, pod poř. č. 25) dovodila, že ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „stavba není součástí pozemku“, je nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1 téhož ustanovení; stavba tedy není součástí pozemku tehdy, jde-li o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo o stavbu, která je věcí movitou funkčně nebo fyzicky s pozemkem nespojenou, kterou lze od něj oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku.

    Z dovolatelkou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a dále z rozhodnutí na něj navazujících (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018), vyplývá, že pro zodpovězení otázky, zda je dána překážka vydání sporného pozemku v důsledku úpravy koryta vodního toku na něm se nacházejícího, je klíčové to, jestli realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu nebo se jednalo o pouhé zpracování povrchu. Tento problém je pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba. Má se přitom za to, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, jenž byl publikován pod číslem 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004).

    Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů [a zakládají tak restituční výluku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

    Závěr odvolacího soudu, který zohlednil charakter předmětných staveb, spočívající v částečném zpevnění části zemského povrchu, která v daném místě slouží k odvádění vody přiváděné do vodního koryta prostřednictvím melioračního zařízení z okolních pozemků, nelze považovat za zjevně nepřiměřený ani za kolidující výše citované rozhodovací praxi.

    V posuzované věci není důvodu, aby závěr odvolacího soudu o povaze předmětných vodních děl (tj. že se nejedná o stavby jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu) nebyl vztažen i na hlavní meliorační zařízení v podobě otevřeného kanálu, neboť není nikterak nepřiměřený ani učiněným skutkovým zjištěním, z nichž se podává, že v dané věci šlo o stavební úpravu pozemků, do nichž byl vyhlouben kanál, jímž je odváděna voda ze sousedních pozemků, přičemž je zřejmá jeho funkční a fyzická spojitost s nárokovanými pozemky (sama dovolatelka v dovolání výslovně uvádí: „Případným neudržováním, či znemožněním meliorace se pak k horšímu změní území, pro které byla meliorace zřízena.“). Nelze tudíž dovodit, že by dovoláním byla ve vztahu k posouzení samostatnosti stavby hlavního melioračního zařízení – otevřeného kanálu Nejvyššímu soudu předložena k vyřešení právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud absentující.

    Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka veřejného zájmu na nevydání pozemků, na nichž se nachází meliorační zařízení, protože na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

    V obecné rovině lze dát dovolatelce za pravdu, že překážkou vydání pozemku může být zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nebo též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018). Přestože je vlastník vodního koryta či stavby k vodohospodářské melioraci v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej ustanovení § 50 a § 56 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srovnej již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017).

    V situaci, kdy za řízení nevyšly najevo a dovolatelkou nejsou ani tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že některý z nárokovaných pozemků podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by snad oprávněné osobě znemožňovala realizovat jednotlivé složky vlastnického oprávnění, tudíž závěry odvolacího soudu o restituovatelnosti předmětných pozemků plně korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, jakož i dovolatelkou citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06. Tento nález se v dané věci zabýval aplikací a interpretací ustanovení § 60 zákona č. 254/2001 Sb. (na čemž nyní přezkoumávané rozhodnutí nezávisí) a mimo jiné uvedl, že ochrana životního prostředí je veřejným statkem, pro jehož zájem je možno zákonem ústavně chráněné základní právo na vlastnictví omezit, přičemž i v dané věci Ústavní soud porovnával konkrétní závěry přijaté na základě provedeného dokazování s mírou omezení vlastnického práva stěžovatele (viz bod 24. odůvodnění tohoto nálezu).

    Pokud dovolatelka signalizuje, že pozemky, na nichž se nachází hlavní meliorační zařízení, mají povahu veřejného statku, nelze jí přisvědčit. Nemovitost je totiž veřejným statkem tehdy, je-li dotčena institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství nebo účelové komunikace, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz). O takový případ se v projednávané věci nejedná.

    Z důvodu odlišných skutkových okolností je pak nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014 (v nichž se jednalo o veřejné prostranství), dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016 (v nichž se jednalo o sídliště jako funkční celek), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015 (v němž šlo o stavbu parkoviště vybudovaného v rámci sídliště) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016 (v němž se jednalo o sportovní areál). Totéž platí i pro dovolatelkou předkládaný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, neboť i uvedené nálezy se na rozdíl od nyní projednávané věci váží k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (veřejná zeleň, park a sportoviště v rámci sídliště).

    Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání ve vztahu k části výroku I., potvrzující rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, není objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

    Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

    V Brně dne 21. 5. 2019


    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu