Rozhodnutí NS

23 Cdo 2859/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/21/2018
Spisová značka:23 Cdo 2859/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2859.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/23/2018
II.ÚS 3492/18
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
11/20/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2859/2018-249


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. Braun Avitum s.r.o., se sídlem v Praze 4, V Parku 2335/20, PSČ 148 00, IČO 61856827, zastoupené JUDr. Kateřinou Pojman Lukešovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalované KAZIKO a.s., se sídlem v Praze 9, Pod Turnovskou tratí 182/18, PSČ 198 00, IČO 26693054, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem, se sídlem v Praze, Nekvasilova 692/29, PSČ 186 00, o zaplacení částky 1 367 374,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 360/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2018, č. j. 21 Co 377/2017-214, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Pojman Lukešové, advokátky, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. května 2017, č. j.
67 C 360/2015-124, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 367 374,25 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 6. ledna 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2018, č. j. 21 Co 377/2017-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil jen tak, že žaloba o zaplacení 8,05% úroku z prodlení z částky 1 367 374,25 Kč za dobu od 6. ledna 2015 do 24. července 2015 se zamítá, jinak se rozsudek v tomto výroku a ve výroku pod bodem II potvrzuje (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky doručení a účinků jednostranného započtení ze dne 9. září 2015, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá, event. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Dovolání nepovažuje za přípustné, neboť námitky žalované se týkají zjištění skutkového stavu věci a vad řízení, které nemohou založit přípustnost dovolání. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i do první části výroku pod bodem I, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I jen tak, že žaloba o zaplacení 8,05% úroku z prodlení z částky 1 367 374,25 Kč za dobu od 6. ledna 2015 do 24. července 2015 se zamítá. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí prvního výroku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované.

Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).


Dovolatelka sice v nyní posuzované věci vymezila právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se, jak shora uvedeno, o právní otázku doručení a účinků jednostranného započtení ze strany žalobkyně zásilkou zaslanou žalované dne 9. září 2015, když dovolatelka současně označila dva rozsudky Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit – od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011, a rozsudku ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009. Podstatou dovolacích námitek žalované je však ve skutečnosti tvrzení dovolatelky, že předmětný zápočet jí nebyl doručen. Nutno konstatovat, že se jedná o tvrzení dovolatelky, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud; takové skutkové zjištění nalézací soudy neučinily. Dovolatelka si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013). Obdobně i kritika dovolatelky ke zjištění odvolacího soudu, podle nějž předmětná zásilka z 9. září 2015 obsahovala vedle oznámení o postoupení pohledávek i jednostranný zápočet čtyř pohledávek vůči žalované v celkové výši
1 997 055 Kč, má povahu čistě skutkovou.


Co se týče nesouhlasu dovolatelky s tím, že v řízení nebyly provedeny všechny důkazy navrhované dovolatelkou, např. znalecký posudek na zjištění gramáže zásilky ze dne 9. září 2015 nebo opětovné výslechy některých svědků, je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení těchto vad tedy přípustnost dovolání taktéž nezakládá.

Nad rámec výše uvedeného je třeba poukázat na skutečnost, že ani námitka dovolatelky ohledně nevyhovění jejího požadavku na opravu protokolace v řízení před soudem prvního stupně nemůže ovlivnit závěr o nepřípustnosti dovolání. Dovolání v této části neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je proto vadné a tuto vadu již nelze po uplynutí dovolací lhůty odstranit (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. 8. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu