Rozhodnutí NS

30 Cdo 547/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/22/2018
Spisová značka:30 Cdo 547/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.547.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Ochrana osobnosti
Osoba blízká
Nemajetková újma (o. z.)
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.
čl. 10 odst. 1 a 2 předpisu č. 2/1993Sb.
čl. 17 odst. 1, 2 a 4 předpisu č. 2/1993Sb.
§ 82 odst. 1 a 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/20/2018
I.ÚS 3787/18
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
08/01/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 547/2018-257


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 691/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č.j. 58 Co 256/2017-216, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Františka Vyskočila, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Obvodní soud pro Prahu 10 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2017, č.j. 17 C 691/2015-170, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit ze stránky www.divokevino.cz článek ze dne 14.8.2015 „Jediný syn básníka V. H. nosí příjmení M.. Proč?“, včetně k němu přiloženého dopisu M. H., dále v předžalobní výzvě ze dne 23.9.2015, adresované žalovanému žalobcem v nynější věci a publikované žalovaným na www.divokevino.cz začernit nebo z ní jinak odstranit adresu bydliště a datum narození žalobce a ze stránky www.divokevino.cz odstranit veškeré odkazy k webu a zdržet se jakéhokoliv dalšího odkazování na tyto internetové stránky. Výrokem II. zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 50.000 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětným článkem nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, ani jím nebyla zasažena žalobcova čest, vážnost a důstojnost, neboť jsou v něm uvedeny informace obecně známé již před vydáním tohoto článku. Navíc v případě žalobcova otce, který byl ve své době známým básníkem, je nutné akceptovat shovívavější přístup při posuzování meze přípustnosti uveřejňování informací soukromé povahy. Soud má za to, že ani zveřejněním dopisů babičky žalobce nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce a žalobu ve všech bodech, včetně nároku na přiměřené zadostiučinění, zamítl.

Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2017, č.j. 58 Co 256/2017-216, k odvolání žalobce výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla zamítnuta žaloba v rozsahu žalobního návrhu, aby byl žalovaný povinen v předžalobní výzvě ze dne 23.9.2015 adresované žalovanému žalobcem v nynější věci a publikované žalovaným na www.divokevino.cz začernit nebo z ní jinak odstranit adresu bydliště a datum narození žalobce a aby byl povinen ze stránky www.dobrevino.cz odstranit veškeré odkazy k webu a zdržet se jakéhokoliv odkazování na tyto internetové stránky a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. v části týkající se odstranění článku ze dne 14.8.2015 ze stránky www.divokevino.cz tak, že žalovaný je povinen odstranit ze stránky www.divokevino.cz článek ze dne 14.8.2015 „Jediný syn básníka V. H. nosí příjmení M.. Proč?“ včetně k němu přiloženého dopisu M. H. do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl, že ohledně zaplacení částky 25.000 Kč se rozsudek soudu I. stupně v tomto výroku potvrzuje. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud má za to, že žalovaný obsahem článku neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobce, do jeho soukromí a lidské důstojnosti. S ohledem na skutečnost, že žalobce nelze považovat za osobu veřejného zájmu, soud nenalezl v projednávané věci důvody, které by měly upřednostňovat svobodu projevu před ochranou osobnostních práv. V článku jsou popisovány skutečnosti, které se dotýkají osobního života žalobce a jeho rodiny a žalobce neudělil souhlas k jejich zveřejnění. Zcela na místě je tedy žalobcův požadavek na odstranění článku, včetně k němu připojeného dopisu a rovněž přiměřenou je i požadovaná výše nemajetkové újmy, tj. 25.000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. prosince 2017 včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně právně posoudil literární licenci žalovaného jako zásah do osobnostních práv. Odvolací soud se při rozhodování projednávané věci odchýlil od právního názoru vyjádřeného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1995, sp. zn. Cdon 24/95, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.6.2016, sp. zn. 30 Cdo 1326/2016 a dalších. Dovolatel odmítá tvrzení, že předmětný článek psal se záměrem dehonestovat žalobce a nesouhlasí rovněž s hodnocením odvolacího soudu, že článkem zasáhl do osobnostních práv žalobce. Internetové vydání článku považuje za výkon svého práva na svobodu slova vedený „snahou uchovat fakta pro literární historii“. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit z internetové stránky www.divokevino.cz předmětný článek včetně přiloženého dopisu M. H..

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Posuzované dovolání ve své podstatě neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný (dále též „dovolatel“) nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z dovolání musí být zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel sice předkládá otázku, při jejímž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvádí výčet rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, které ovšem ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají (nejsou podřaditelné) do zjištěného skutkového rámce posuzované věci a právě v tom spatřuje dovolatel odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z dovolání žalovaného je zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím odvolacího soudu a jeho námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudu; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.

Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédl nebo je opominul, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalovaného ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srovnej Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. 8. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu