Rozhodnutí NS

22 Cdo 4332/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 4332/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4332.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/05/2019
I.ÚS 1509/19
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4332/2018-218


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. A., narozené XY, bytem v XY, b) J. M., narozeného XY, bytem v XY, c) H. P., narozené XY, bytem v XY, d) A. Š., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Kožná 1/475, IČO 00064432, zastoupenému JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení 167 664,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 275/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 53 Co 181/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 41 C 275/2016-152, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 29 587,15 Kč s úrokem z prodlení z částky 29 587,15 Kč od 22. 12. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I.), žalobci b) částku 59 175,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 59 175,50 Kč od 22. 12. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok II.), žalobkyni c) částku 39 451,10 Kč s úrokem z prodlení z částky 39 451,10 Kč od 22. 12. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok III.), žalobkyni d) částku 39 451,10 Kč s úrokem z prodlení z částky 39 451,10 Kč od 22. 12. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok IV.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V. – IX.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 53 Co 181/2018-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

V řízení jde o nárok menšinových spoluvlastníků na náhradu za neužívání společné věci (budovy č. org. XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickým podílům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že dovolání je přípustné „v celém rozsahu předmětu řízení ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, když předmětem řízení bylo v době vydání napadeného rozsudku peněžité plnění v celkové výši 167 664,85 Kč s přísl. a odvolací soud rozhodoval svým potvrzujícím výrokem o celém tomto předmětu řízení.“ Namítá, že v projednávané věci není pasivně legitimován. Dále napadá nesprávné právní posouzení výše nároku. Uvádí, že se oba nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které má minoritní vlastník nárok na majetkovou náhradu v rozsahu toho, co by při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. Žalovaný nesouhlasí s hodnocením využitelnosti prostor v prvním nadzemním podlaží (označených jako „3a, 3b, 3c, 3d“), s tím souvisejícím vyšším nájemným za tyto prostory a použitou komparativní metodou. Tvrdí, že je v otázce „využitelnosti prostor“ dosavadní soudní praxe rozporná a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1370/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6104/2017, a jim předcházející řízení, vedené mezi žalovaným a jinými minoritními spoluvlastníky budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, v obci XY. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

Výrokem I. napadeného rozsudku bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, v jehož výrocích I., III. IV. bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých žalobců ve výši do 50 000 Kč. V předmětné věci mají žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a proto je nutné posuzovat otázku přípustnosti dovolání s ohledem na výši peněžitého plnění ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3177/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3676/14). Dovolání tedy není ze zákona objektivně přípustné proti té části výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž byly potvrzeny výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterými soud přiznal žalobkyním a), c) a d) peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.

Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Tímto výrokem přiznal soud prvního stupně žalobci b) nárok na zaplacení částky 59 175,50 Kč s přísl.

Podstata sporu je v tomto: Žalobci jsou spoluvlastníky domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obci XY, se spoluvlastnickými podíly o velikosti id. 3/270, 6/270, 4/270, a 4/270; majoritním spoluvlastníkem domu č. p. XY je Česká republika, jejíž spoluvlastnický podíl ve výši 153/270 spravuje na základě práva hospodaření žalovaný. Předmětnou nemovitost dlouhodobě užívá výhradně žalovaný, který ostatní spoluvlastníky z užívání vyloučil. Za vyloučení z užívání předmětu spoluvlastnictví za rok 2014 vyplatil žalobcům náhradu, ti se však domáhají náhrady vyšší a požadují plnění ve výši rozdílu mezi obvyklým nájemným zjištěným znaleckým posudkem a vyplaceným plněním ze strany žalovaného.

Dovolání není přípustné.

Obsahem dovolání je především nesouhlas žalovaného s tím, že soudy při stanovení výše náhrady za nadužívání společné věci žalovaným vycházely ze znaleckého posudku Ing. Kubíka. Dovolatel kritizuje závěry znaleckého posudku ohledně využitelnosti prostor v prvním nadzemním podlaží (3a-3d) k obchodním či prodejním účelům, přesto, že podle jeho názoru bylo označené prostory možné v rozhodném období užívat pouze jako kanceláře nebo sklady.

Žalovaný však těmito námitkami nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale hodnotící úsudek (postup), který odvolací soud zaujal při znaleckém dokazování a formulování skutkových závěrů z něho učiněných, a dále skutkové podklady, na kterých je znalecký posudek založen. Žalovaný v tomto směru nevymezil ani přípustnost dovolání, jak ji vyžadují výše uvedená zákonná ustanovení, pouze zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o stanovení výše obvyklého nájemného. Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zjevně nepostačuje bez ohledu na to, že přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení vyloučen. V dovolání lze totiž uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu nesplňují.

Otázka zjištění výše obvyklého nájemného (jíž zde soud určil na podkladě znalcem podaného posudku) tedy není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), jejichž správnost nelze napadnout dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani v otázce dokazování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).

V rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem sice soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 (uveřejněný pod č. C 1 186 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 (uveřejněný pod č. 7 649–7 652 v Souboru)]“.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Přiléhavá není námitka žalovaného týkající se tvrzeného rozporu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud odmítl pro nesplnění podmínek dovolacího řízení dvě ze tří shora uvedených dovolání a k meritu věci se nevyjadřoval (usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1370/2015 a usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6104/2017). Ve třetím usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015 (které obstálo i před Ústavním soudem, srov. usnesení ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2045/17 a usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2412/18), Nejvyšší soud primárně nepřezkoumával výši částky obvyklého nájemného u nebytových prostor v prvním nadzemním podlaží (3a-3d) předmětné budovy, ale posuzoval namítanou překvapivost napadeného rozhodnutí. Takovou námitku dovolatel v nyní projednávaném případě nevznesl, proto se ani nemůže jednat o rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Rovněž je nutno poznamenat, že se v daném případě jednalo o jiné období (rok 2009) a cenu nájemného ovlivňuje více faktorů než jen využití prostor.

Neobstojí ani námitka dovolatele, že není ve věci pasivně legitimován. V souvislosti s touto námitkou totiž dovolání neobsahuje řádné vymezení předpokladu přípustnosti (§ 237 o. s. ř.). Dovolatel pouze uvádí, že odvolací soud rozhodl v rozporu „s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, aniž by blíže označil byť jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým je napadené rozhodnutí v rozporu.

Argument, podle kterého „v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K tomu dále i nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení nebo nesprávné vymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání. Tak je tomu i v této věci.

Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. 2. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu