Rozhodnutí NS

21 Cdo 1449/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:21 Cdo 1449/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1449.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Náklady řízení
Veřejná dražba
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/21/2019
I.ÚS 2765/19
I.ÚS 2765/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1449/2019-627


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Invest Košíře, spol. s r. o. se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Lisztova č. 10, IČO 27429881, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem
v Praze 9 – Újezdu nad Lesy, Podlužanská č. 2203, proti žalovaným
1) I. P., narozenému XY, bytem XY, a 2) H. O., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Arienta, advokáta se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Milešovská č. 2137/12.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Závěr odvolacího soudu, že státní podnik VUSTE – SERVIS, který měl k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. jeho likvidátor, sice mohl navrhnout provedení dražby podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách), nicméně s ohledem na blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyl oprávněn provést právní úkon k jeho zcizení, a neměl tak postavení vlastníka předmětu dražby podle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 uveřejněném pod č. 122 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, v němž byl vysloven závěr, že státní podnik, který při hospodaření s majetkem státu vykonává práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, má právo tento majetek – nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak – též zcizit, a že je proto osobou, která je ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách oprávněna navrhnout provedení dobrovolné dražby tohoto majetku; zakazuje-li však zvláštní právní předpis zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodaří (a tak je tomu i v případě nemovitostí, které mají být vydány oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., a které proto ode dne účinnosti tohoto zákona nemohou být – jak plyne z ustanovení § 5 odst. 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb. – převedeny do vlastnictví jiného), není státní podnik ke zcizení tohoto majetku oprávněn, a nelze ho proto pokládat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách;
byl-li státní podnik rozhodnutím zakladatele zrušen a provádí-li se jeho likvidace, vztahuje se zákaz zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodařil, stanovený zvláštním právním předpisem (nestanoví-li tento nebo jiný předpis jinak), též na jeho likvidátora, na kterého přechází v rámci stanoveném v ustanovení § 72 obchodního zákoníku působnost statutárního orgánu jednat jménem státního podniku (srov. § 9 odst. 6 zákona o státním podniku a § 70 odst. 3 obchodního zákoníku), a proto ani likvidátora v takovém případě nelze považovat za oprávněného ke zcizení tohoto majetku, a tedy za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu. Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013 vydaný v této věci, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že s ohledem na neprokázání zachování běžné (obvyklé) opatrnosti dražebníka při dokládání právního vztahu osob v postavení vlastníka podle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách nebyla předmětná dražba řádnou, a že proto nelze právům vydražitele a žalobce přiznat právní ochranu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 217/2016 vydané v této věci a v nich vyslovené právní názory, že je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách].

K otázce dobré víry J. V. a žalobce při nabývání předmětné nemovitosti se dovolací soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5103/2017 vydaném rovněž v této věci, v němž vyslovil právní názor, že z hlediska obecné myšlenky spravedlnosti, s přihlédnutím k okolnostem daného případu a smyslu právní úpravy obsažené v zákoně o půdě, který spočívá zejména ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, a ve zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě, bude při tomto střetu práv žalovaných a práv založených případnou dobrou vírou J. V. a žalobce prvořadé obnovení vlastnictví původních vlastníků předmětného pozemku (jejich právních nástupců). Ani na tomto svém závěru, na který odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5103/2017 vydaném v této věci dospěl k závěru, že v projednávané věci je pro posouzení, zda dražebník REMARK, spol. s r. o., při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby se státním podnikem VUSTE – SERVIS zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, je (mimo jiné) významné, zda a popřípadě jaké kroky učinil dražebník k tomu, aby se přesvědčil o tom, že k nemovitosti, která měla být předmětem veřejné dobrovolné dražby, nebyly uplatněny nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle zákona o půdě (popřípadě podle jiných „restitučních“ předpisů) [zda si například vyžádal od likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS ujištění o tom, že tento státní podnik nebyl vyzván oprávněnými osobami k vydání předmětného pozemku a že mu není známo, že by ohledně tohoto majetku bylo zahájeno řízení podle „restitučních“ předpisů], a že státní podnik VUSTE – SERVIS (jeho likvidátor) je proto oprávněn tuto nemovitost zcizit; nevyvinul-li dražebník REMARK, spol. s r. o., v tomto směru náležitou aktivitu, nebylo by možné dovodit, že při dokládání právního vztahu státního podniku VUSTE – SERVIS (jeho likvidátora) k předmětnému pozemku zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat).

Namítá-li dovolatel, že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost dražebníka při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, tedy že ten, jemuž navrhovatel dražby dokládal vlastnictví k předmětu dražby, měl v této souvislosti jednat jakkoli neopatrně, že subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka by mělo být presumováno do doby, než bude v řízení prokázán opak, a že „by se mělo vycházet z presumpce profesionality dražebníka, a pokud se neprokáže opak, mít za to, že byly splněny všechny náležitosti pro to, aby byla uzavřena platná smlouva o provedení dražby a prověřeny všechny relevantní skutečnosti tak, aby jednání, které proběhlo, bylo považováno za veřejnou dražbu v souladu se zákonem o veřejných dražbách“, činí tak neopodstatněně, neboť v projednávané věci důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že dražebník vyvinul náležitou aktivitu (a jaké konkrétní kroky učinil) k tomu, aby se přesvědčil, že k předmětnému pozemku nebyly uplatněny nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle zákona o půdě (popřípadě podle jiných „restitučních“ předpisů), leží na žalobci, v jehož prospěch existence těchto skutečností svědčí, neboť je to právě žalobce, který tvrdí, že předmětné nemovitosti při dražbě konané dne 21. 11. 2005 vydražil J. V., a nikoliv na žalovaných, kteří by byli (uplatnil-li by se postup předestřený žalobcem v dovolání) nuceni prokazovat negativní skutečnost, že dražebník tuto náležitou aktivitu nevyvinul [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v němž dovolací soud uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch, a že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998 sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, z jejichž odůvodnění vyplývá, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a že pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení]. Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávané věci bylo pro žalobce (s ohledem na značný časový odstup, úmrtí jednajících osob a na to, že žalobce ani jeho právní předchůdce nebyl jednání mezi navrhovatelem dražby a dražebníkem žádným způsobem účasten) prokázání uvedených skutečností značně obtížné.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [namítá-li, že „opakovaně nesprávné a zavádějící závěry odvolacího soudu ohledně obsahu i relevance svědecké výpovědi V. představují významnou procesní vadu v tomto řízení“ a že „z žádného z provedených důkazů neplyne, že by nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost dražebníka při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, tedy že ten, jemuž navrhovatel dražby dokládal vlastnictví k předmětu dražby, měl v této souvislosti jednat jakkoli neopatrně“].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu