Rozhodnutí NS

25 Cdo 2416/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Spisová značka:25 Cdo 2416/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2416.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Lhůty
Zastoupení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241b odst. 3 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2416/2017-194


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem Kounicova 284/39, Brno, proti žalované: H. P., o 10.000.000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 78/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, č. j. 44 Co 95/2017-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce podal dovolání proti usnesení ze dne 22. 2. 2017, č. j. 44 Co 95/2017-184, jímž Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2017, č. j. 36 C 78/2012-179, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 457/2015-157. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť napadené rozhodnutí ve věci samé bylo žalobci doručeno dne 7. 10. 2016 a dovolání bylo podáno u soudu až dne 9. 12. 2016, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční dovolací lhůty.

Dovolatel namítá, že již v podání ze dne 15. 10. 2016, ve kterém požádal o ustanovení advokáta, vyjádřil svůj úmysl podat dovolání, a dvouměsíční lhůta tedy běžela znovu od 12. 11. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 19. 10. 2016, č. j. 36 C 78/2012-166, jímž soud prvního stupně jeho žádosti vyhověl a ustanovil mu zástupce pro dovolací řízení. S tímto závěrem však nelze souhlasit. Obecně sice platí, že požádal-li dovolatel před uplynutím lhůty k dovolání o ustanovení zástupce, běží tato lhůta až od právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto (§ 241b odst. 3 část věty druhé za středníkem o. s. ř.), avšak takové posunutí běhu dovolací lhůty je zásadně podmíněno tím, že ještě v prvních dvou měsících od doručení napadeného rozhodnutí je dovolání skutečně podáno. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že žalobce v podání ze dne 15. 10. 2016, nazvaném „Žádost“, požádal jen o ustanovení advokáta, a to „za účelem podání dovolání“, aniž by přitom současně alespoň specifikoval, proti jakému rozhodnutí kterého soudu se takto (případně) hodlá bránit. Je tedy nutno vyjít z toho, že žalobce dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 457/2015-157, nepodal, ale vyjádřil jen svůj úmysl tak učinit v budoucnu, zjevně až poté, co věc posoudí advokát, jenž mu má být ustanoven. Pouhý úmysl podat dovolání či úvaha na toto téma však k posunutí lhůty k dovolání nestačí, neboť předpokladem aplikace § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. je včasné podání dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 682/2004, publikováno pod C 2963 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, příp. usnesení téhož soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3844/2015, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 925/2018, nebo ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3943/2013, vůči němuž byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná s ohledem na soukromoprávní zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva) odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1452/14, obdobně též usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2771/12, nebo usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3197/10].

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, není v těchto souvislostech zcela přiléhavý, neboť na rozdíl od této věci se účastnice řízení, které posuzoval Ústavní soud, výslovně rozhodla podat dovolání proti konkrétnímu rozhodnutí, a proto současně požádala o ustanovení advokáta. Nelze také přehlédnout, že zatímco v nyní projednávané věci soud prvního stupně o žádosti dovolatele rozhodl natolik bezodkladně, že ustanovenému advokátovi zbýval z původní dovolací lhůty ještě zhruba jeden měsíc, a nic mu tedy nebránilo dovolání podat včas i bez ohledu na ustanovení § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř., ve věci řešené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3106/13 bylo o žádosti o ustanovení advokáta rozhodnuto až více než půl roku po podání dovolání, a tedy i po uplynutí propadné lhůty k doplnění náležitostí dovolání, což byla jedna z okolností, která odůvodnila výjimečný postup in favorem (ve prospěch) stěžovatelky.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka posouzení včasnosti původního dovolání byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. 8. 2018


                                        JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu