Rozhodnutí NS

22 Cdo 2825/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Realizace práva vlastníka vodovodu a kanalizace připojit se na vodovod a kanalizaci jiného vlastníka
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 2825/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2825.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vodovody
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 4 předpisu č. 274/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2825/2018-294


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Nučice, se sídlem v Nučicích, Kubrova 31, IČO: 00233668, zastoupené JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalované ACRAN, a. s., se sídlem v Praze 5, Nad Klikovkou 1438/35, IČO: 26213770, zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o odstranění neoprávněné stavby a o vzájemné žalobě žalované, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 38/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 Co 543/2016-242, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 Co 543/2016-242, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Mgr. Lukáše Váni, Ph.D., advokáta se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 18 C 38/2016-97, uložil žalované povinnost odstranit z pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“) stavbu vodovodu materiálu PR profil D 90 o délce 166,2 m a dále stavbu splaškové kanalizace materiálu PVC profil DN 300 o délce 149,04 m, které zde nechala zbudovat na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem (dále jen „MÚ“) XY ze dne 12. 7. 2010, č. j. ŽP/MEUC-015122/2010/V/Audi-R (dále jen „předmětné stavební povolení“), a dále povinnost uvést předmětný pozemek do předešlého stavu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále zamítl vzájemnou žalobu na určení, že žalovaná má právo vést přes předmětný pozemek vodovod, splaškovou a dešťovou kanalizaci, které na něm vybudovala na základě předmětného stavebního povolení, a má právo tyto inženýrské sítě provozovat a udržovat (výrok II.) a zamítl vzájemnou žalobu, aby byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se všeho, co by vedlo k ohrožení vodovodu, splaškové a dešťové kanalizace na předmětném pozemku, které na předmětném pozemku vybudovala žalovaná na základě předmětného stavebního povolení, a povinnost po předchozím projednání umožnit oprávněné osobě, vlastníkovi či provozovateli příslušné inženýrské sítě vstup na předmětný pozemek po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu za účelem prohlídky nebo údržby příslušné inženýrské sítě (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, na kterých má být vystavěno 20 domů, přičemž doposud jsou vystavěny jen komunikace a veřejné osvětlení. Strany sporu se ve smlouvě o výpůjčce ze dne 19. 1. 2010 (dále jen „předmětná smlouva“) dohodly, že žalovaná je oprávněna pro účely realizace stavby komunikace, vodovodů a splaškové kanalizace, veřejného osvětlení a odvodnění bezplatně užívat předmětný pozemek ve stejném rozsahu jako jeho vlastník. Žalobkyně souhlasila s napojením na vodovod a splaškovou kanalizaci na obecní řady a s odvodem splaškových vod do čističky odpadních vod žalobkyně. Předmětný pozemek je cca 6metrovým pásem mezi domy a předzahrádkou jiného domu, směřující k uzavřeným vratům z obecní komunikace. Předmětná smlouva nebyla zveřejněna na úřední desce žalobkyně. Ještě v roce 2009 souhlasila žalobkyně s výstavbou inženýrských sítí na svém pozemku. Dne 22. 4. 2010 sdělila starostka žalobkyně žalované, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, dne 30. 7. 2010 uvedené sdělila i pro účely stavebního řízení. Dne 26. 9. 2011 pak sdělila žalované, že žalobkyně nemá námitek proti výstavbě lokality „XY“ podle platného územního rozhodnutí a nebrání uzavření nové smlouvy o výpůjčce či smlouvy o smlouvě budoucí na uzavření věcného břemene pro položení inženýrských sítí a vybudování komunikace pro dokončený areál. Dne 27. 9. 2011 zaslal Š. žalobkyni dopis, v němž uvedl, že zasílá návrh smlouvy o výpůjčce, kterou je třeba pro realizaci obytných souborů uzavřít s tím, že její obsah je stejný jako u dříve uzavřené předmětné smlouvy. Dne 12. 7. 2010 vydal MÚ XY předmětné stavební povolení. Výstavba vodovodu a kanalizace začala 14. 3. 2012 skrývkou ornice a prováděním hrubých terénních úprav. Práce pokračovaly od dubna 2014 do srpna 2014. Dne 7. 12. 2015 byla provedena tlaková zkouška a zkouška požárních hydrantů. Dne 4. 7. 2014 sdělila žalobkyně MÚ XY, že nesouhlasí se změnou stavby žalované, neboť stavebník nedokončil stavbu v termínu daném stavebním povoleném ani neprodloužil stavební povolení před uplynutím platnosti stavebního povolení. Rozhodnutím MÚ XY ze dne 30. 3. 2015 byla povolena změna stavby jen tak, že stavba bude dokončena do konce roku 2015. Dne 19. 10. 2015 sdělila žalobkyně žalované, že na předmětnou smlouvu se hledí jako na absolutně neplatnou a nelze ji použít pro jakékoliv jednání při správních řízení. Stavba inženýrských sítí byla provedena za celkovou částku 1 698 971,29 Kč. Žalobkyně ke stavbě několikrát (23. 5. 2014, 22. 6. 2015 a 29. 10. 2015) zavolala Policii ČR a informovala ji o nelegálních výkopových pracích.

Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle § 1084 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o neoprávněné stavbě, neboť vodovod a kanalizaci lze projednat jako neoprávněnou stavbu a případně rozhodnout o jejím odstranění. Žalovaná odvozuje právo stavět na předmětném pozemku z předmětné smlouvy o výpůjčce. Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích musel být záměr dát pozemek do výpůjčky zveřejněn vyvěšením na úřední desce; k tomuto zveřejnění v dané věci však nedošlo, pročež je předmětná smlouva stižena absolutní neplatností. Pro posouzení neoprávněnosti stavby není podstatná existence stavebního povolení, ani i samotný souhlas, resp. vědomí vlastníka pozemku, nýbrž je rozhodující existence občanskoprávního titulu. Pokud tedy žalované napsala starostka žalobkyně, že proti výstavbě lokality „XY“ nemá námitek a nebrání se uzavření nové smlouvy o výpůjčce či smlouvy o smlouvě budoucí na uzavření věcného břemene, nemá takový souhlas charakter občanskoprávního titulu, který by žalovanou opravňoval bez dalšího stavět na předmětném pozemku. Stavba vodovodu a kanalizace je tak neoprávněnou stavbou, přičemž žalovaná ji vybudovala na předmětném pozemku při vědomí, že k němu nemá občanskoprávní titul; o tom byla totiž několikrát vyrozuměna žalobkyní. Ohledně vypořádání neoprávněné stavby nedošlo k dohodě. Z dikce § 1085 občanského zákoníku vyplývá, že soud nemusí návrhu vyhovět, i když jde o neoprávněnou stavbu, jako jediné hodnotící kritérium uvádí dobrou víru stavebníka, vedle toho je však třeba přihlédnout též ke kritériu účelnosti odstranění stavby. I přes presumpci dobré víry se žalobkyni podařilo dobrou víru žalované vyvrátit, neboť bylo prokázáno, že žalovaná věděla o neplatnosti předmětné smlouvy a že ji na to upozorňovala i žalobkyně, která tuto námitku vznášela též ve správních řízeních; tato skutečnost je přitom zásadně důvodem k odstranění neoprávněné stavby. Ohledně ekonomické ztráty vyšel soud ze smlouvy o dílo, podle níž byly inženýrské sítě vybudovány za částku 1 698 971,29 Kč, další náklady by vznikly odstraněním stavby. Přestože se jedná o relativně vysokou částku, ekonomická nevhodnost je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě k zamítnutí návrhu nepostačující. Stavba inženýrských sítí byla provedena pro plánovanou výstavbu rodinných domů; na pozemcích žalované však žádné domy doposud nestojí. Rovněž žalobkyně se snažila zakročit proti vybudování inženýrských sítí na svém pozemku jak ve stavebním řízení, tak i přímo při výstavbě a upozorňovala na neoprávněnost stavebních prací. Vzhledem k tomu soud nařídil odstranit stavbu vodovodu a kanalizace z předmětného pozemku, neboť ochrana vlastnického práva žalobkyně musí být upřednostněna. Pro mírnější řešení pak nebyly naplněny podmínky. Vzájemné návrhy soud prvního stupně zamítl, neboť při vyhovění žalobě na odstranění stavby inženýrských sítí jim nebylo možné vyhovět.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 Co 543/2016-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že ve výroku I. se vypouští údaj o délce stavby vodovodu a o délce stavby splaškové kanalizace (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na něž odvolací soud plně odkázal a správně aplikoval § 1085 občanského zákoníku. Žalovaná odvozovala právo stavět předmětný vodovod a splaškovou kanalizaci na základě předmětné smlouvy, která jí umožňovala bezplatně užívat předmětný pozemek v rozsahu, v jakém by k tomu byl oprávněn vlastník pro účely těchto staveb. Záměr uzavřít tuto smlouvu však nebyl zveřejněn na úřední desce, pročež smlouva je absolutně neplatnou. Pro posouzení oprávněnosti stavby je pak zcela nerozhodné, že žalovaná měla k dispozici územní rozhodnutí či stavební povolení, jakož i samotný souhlas, resp. vědomí vlastníka pozemku, popřípadě státních orgánů. Je tak irelevantní dopis starostky žalobkyně ze dne 26. 9. 2011, že nemá námitky proti výstavbě lokality „XY“ podle platného územního rozhodnutí a nebrání uzavření nové smlouvy o výpůjčce, případně smlouvy o smlouvě budoucí na zřízení věcného břemene pro položení inženýrských sítí; takový souhlas totiž nemá charakter občanskoprávního titulu. Žalovaná si toho byla vědoma, jak vyplývá z jejího dopisu žalobkyni, v němž požaduje uzavření nové platné smlouvy o výpůjčce. Ohledně vypořádání neoprávněné stavby se strany sporu nedohodly. Podle § 1085 občanského zákoníku soud nemusí návrhu a odstranění stavby vyhovět, i když jde o neoprávněnou stavbu; zásadním kritériem je dobrá víra stavebníka. Žalovaná jako stavebník již při započetí stavby v dobré víře nebyla, věděla totiž o neplatnosti předmětné smlouvy. Soud prvního stupně správně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zohlednil též kritéria účelnosti odstranění stavby. Stavba inženýrských sítí v podobě vodovodu a splaškové kanalizace je primárně určena pro plánovanou výstavbu 22 rodinných domů, s jejichž stavbou nebylo započato ani v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně opakovaně upozorňovala žalovanou na nelegálnost stavby před jejím započetím i v jejím průběhu. Soud prvního stupně se zabýval i hospodářskou ztrátou, která by odstraněním inženýrských sítí žalované vznikla. Byť není ekonomicky zcela vhodné stavbu inženýrských sítí odstraňovat, ochrana vlastnického práva žalobkyně je v tomto případě zcela prioritní s přihlédnutím k tomu, že žalovaná po celou dobu věděla, že ke stavbě nemá občanskoprávní oprávnění, přesto stavbu dokončila. Odstraněním staveb není ohrožena potřeba bydlení žádné osoby za situace, kdy nebylo s bytovou výstavbou ještě započato. Správně soud prvního stupně též uzavřel, že v úvahu nepřichází aplikace § 1086 občanského zákoníku pro absenci dobré víry stavebníka, jakož i pro neuplatnění návrhu některým z účastníků. Námitka rozporu s dobrými mravy nebyla shledána opodstatněnou. Byť žalobkyně zavinila absolutní neplatnost předmětné smlouvy nezveřejněním jejího záměru, žalovaná byla již v roce 2010 upozorněna na neplatnost smlouvy a přes další výzvy žalobkyně se stavbou dne 14. 3. 2012 započala a po více než 2 letech ji dokončila. Jestliže tedy žalovaná dlouhodobě věděla, že inženýrské sítě staví na cizím pozemku, ačkoliv nemá platný občanskoprávní titul, nemůže být jednání žalobkyně rozporné s dobrými mravy, nemůže se jednat o šikanu či nepoctivé jednání. K argumentaci znehodnocení investic se soud prvního stupně při posuzování účelnosti odstranění stavby relevantním způsobem zabýval povahou a rozsahem hospodářské ztráty; případné nároky může žalovaná uplatnit v jiném řízení. Vzájemné návrhy žalované neshledal odvolací soud za opodstatněné a v celém rozsahu je zamítl. Jestliže totiž bylo rozhodnuto o odstranění stavby inženýrských sítí, není možné současně vyhovět vzájemným návrhům žalované. Je logické, že nelze upravovat práva a povinnosti účastníků ke stavbám vodovodu, splaškové a dešťové kanalizace, jestliže bylo rozhodnuto o jejich odstranění. Poukaz na § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích není případný za situace, kdy bylo rozhodnuto o povinnosti žalované odstranit stavby z pozemku žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Doposud je v judikatuře dovolacího soudu nevyřešená otázka dopadu zákonné povinnosti vyplývající z § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle něhož vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen umožnit napojení vodovodu a kanalizace jiného vlastníka, pokud mu to umožňují kapacitní a technické možnosti. Konkrétně se táže, zdali tato zákonná povinnost omezuje vlastnické právo vlastníka vodovodu a kanalizace k pozemku, jehož má být k tomuto napojení užito, nebo zdali má oproti zákonné povinnosti přednost ochrana vlastnického práva k pozemku, byť vlastníkem pozemku i vodovodu a kanalizace je tentýž subjekt. Soudy obou stupňů nerespektovaly čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a § 1012 občanského zákoníku, když nesprávně upřednostnily vlastnické právo před zákonem chráněným zájmem na napojení staveb na vodovod a kanalizaci; v opačném případě by § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích zcela pozbyl smyslu a nebyl vymahatelný. Zadruhé klade otázku, zdali obec jako vlastník pozemku a účastník územního i stavebního řízení může dát platně souhlas ke stavbě na svém pozemku i mlčky nebo jinou formou než jen uzavřením smlouvy o výpůjčce pozemku nebo smlouvy o zřízení práva stavby. Dále klade otázku, zda je obec vázána a povinna snášet důsledky své nečinnosti v průběhu územního a stavebního řízení, v níž obec nevznesla námitky, neodporovala umístění stavby na svém pozemku a v průběhu řízení ji naopak podpořila, a zda obec může své stanovisko vyjádřené v územním a stavebním řízení změnit po skončení tohoto řízení. Pokud obec může kdykoliv měnit svá stanoviska, není žalované zřejmé, jaký význam měla účast obce v územním a stavebním řízení. Postup žalobkyně odporuje principu právní jistoty a principu právního státu; nemohl být záměrem zákonodárce. Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, podle něhož je třeba zvážit při odstranění stavby skutečnost, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, nelze považovat za šikanu a nařízené odstranění stavby za rozporné s dobrými mravy. Žalobkyně měla možnost proti stavbě zakročit již od roku 2009 a žalobu podala až v roce 2016, kdy byla stavba vodovodu a kanalizace zcela dokončena. Podle žalované jde pouze o šikanu a vydírání, k čemuž by měl soud přihlédnout. Žalovaná postupovala tak, aby přitom co nejvíce šetřila práv žalobkyně. Přesto soudy nařídily odstranit stavbu vodovodu a kanalizace, jejich závěry jsou zjevně nepřiměřené, pročež by rozhodnutí měla být dovolacím soudem zrušena. Jelikož odstraněním inženýrských sítí by byla zcela zmařena investice žalované přesahující 18 mil. Kč, navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně má ve vyjádření za to, že žádný z tvrzených dovolacích důvodů není naplněn. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích omezuje vlastníka k tomuto vodovodu či kanalizaci, nikoliv k pozemkům či jiným věcem, které jsou „shodou náhod“ též v jeho vlastnictví. Byť v daném případě je předmětem řízení odstranění staveb v délce několika metrů, stejnou argumentací by se žalovaná mohla domáhat napojení v délce třeba několika stovek metrů přes vícero pozemků „shodou náhod“ ve vlastnictví vlastníka vodovodu a kanalizace. Tento rozšiřující výklad je pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zjevně nepřípustný. K otázce konkludentního souhlasu uvádí, že obec nemůže s ohledem na zákon o obcích dát souhlas ke stavbě na svém pozemku i mlčky, neboť materiálně by se jednalo o výpůjčku, jejíž záměr musí být po dobu nejméně 15 dnů vyvěšen na úřední desce, jinak je od počátku neplatný. Další otázka představuje pouze účelový jednostranný (zkreslený) pohled na události předcházející podání žaloby. Žalovaná již několik let před tím, než započala s realizací stavby, věděla, že nemá platný užívací titul k předmětnému pozemku, a nebyla tak v dobré víře; zde dovolání není přípustné. Ohledně vypořádání neoprávněné stavby se soudy nijak od judikatury dovolacího soudu neodchýlily, naopak postupovaly v jejich intencích a zvážily veškerá kritéria, která měla být zvažována. Nespokojenost žalované s výsledkem řízení přípustnost dovolání nezakládá. Navrhuje, aby dovolání bylo pro nepřípustnost nebo zjevnou bezdůvodnost odmítnuto, popřípadě zamítnuto pro věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Předně je třeba konstatovat, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti, neboť – přestože dovolatelka v dovolání vymezuje otázky přípustnosti dovolání – není z dovolání zřejmé, kterých žalobou či vzájemným návrhem uplatněných nároků se tyto otázky týkají, tedy zdali dovolatelka jimi směřuje proti žalobou uplatněnému nároku na odstranění neoprávněné stavby vodovodu a kanalizace, jemuž bylo vyhověno, nebo zdali jimi brojí proti zamítnutí návrhu na určení, že má právo vést přes předmětný pozemek vodovod, splaškovou a dešťovou kanalizaci, jakož i na uložení povinnosti žalobkyni, že je povinna zdržet se zásahu do vodovodu, splaškové a dešťové kanalizace.

Žalovaná předkládá otázky týkající se souhlasu žalobkyně coby účastnice územního i stavebního řízení s výstavbou inženýrských sítí; touto otázkou dovolatelka zjevně směřuje proti nároku na odstranění neoprávněné stavby vodovodu a splaškové kanalizace.

Dovolání není v této otázce přípustné, neboť tato otázka byla v minulosti v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud se od judikatorních závěrů dovolacího soudu neodchýlil.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož v daném případě bylo podle soudů se stavbou inženýrských sítí fakticky započato až v roce 2014 a stavba inženýrských sítí byla dokončena až v roce 2015, je nezbytné posoudit právní režim zřízených staveb podle příslušných ustanovení o. z.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že realizace staveb a jiných úprav na cizím pozemku v sobě nese dva aspekty, které je nezbytné navzájem od sebe odlišovat. V první řadě se jedná o aspekt soukromoprávní, kdy se posuzuje, zdali stavebník má k cizímu pozemku soukromoprávní titul; v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba oprávněná, či nikoliv. V druhé řadě se jedná o aspekt veřejnoprávní, kdy je třeba zkoumat, zdali stavebník provádí stavební činnost v souladu s veřejnoprávními předpisy [zejména v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]; v této souvislosti se hovoří o tom, zda je stavba povolená, či nikoliv. Skutečnost, že má stavebník veřejnoprávní oprávnění, jej však ještě z pohledu soukromého práva zpravidla neopravňuje zasahovat do práva vlastníka pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016 (uveřejněné pod č. C 15 735 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Potřebu od sebe navzájem odlišovat problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka zdůrazňuje judikatura Nejvyššího soudu v různých případech, kupříkladu v souvislosti s posouzením, zdali je stavba oprávněná, či nikoliv [ve vztahu k § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (uveřejněný pod č. C 1 909 v Souboru), či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 7-8, str. 228a), usnesení Nejvyššího ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru), či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru)], v souvislosti s možností provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné existenci veřejnoprávního povolení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 834 a 13 835 v Souboru)], nebo v souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 18, str. 641)].

I z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá nutnost v souvislosti s realizací stavby rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní aspekty. „Veřejnoprávní rovinu představuje stavební povolení, které zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést (realizovat) stavbu, tudíž je veřejnoprávním souhlasem s danou stavbou. Soukromoprávní rovina spočívá v tom, z jakého právního základu vychází oprávnění stavebníka k pozemku, na kterém má být stavba realizována. Tímto právním základem může být vlastnické právo stavebníka, věcné břemeno nebo smluvní vztah s vlastníkem pozemku (např. nájemní smlouva) a podobně. Existence oprávnění k realizaci stavby na zvoleném pozemku se zjišťuje ještě před vydáním stavebního povolení [srov. § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a § 58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl účinný v době vydání stavebního povolení pro rodinný dům stěžovatelky]. Pokud se stavebník rozhodne realizovat stavbu nebo její část na cizím pozemku, záleží pouze na něm, jak se dohodne s vlastníkem pozemku a jaký k tomu využije právní institut. Stavebník potom také musí být připraven nést následky svého rozhodnutí. Spokojí-li se s pouhým prohlášením vlastníka pozemku, že souhlasí s provedením stavby, musí počítat s variantou, že vlastník pozemku později tento souhlas odvolá. V případě smluvního vztahu hrozí stavebníkovi výpověď smlouvy nebo odstoupení od smlouvy, za nejvhodnější způsob zabezpečení oprávnění provést stavbu na cizím pozemku lze proto považovat zřízení věcného břemene.“ [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 As 61/2014-48 (dostupný na www.nssoud.cz)].

Výjimku z uvedeného tvoří situace, kdy veřejnoprávní předpis stanoví, že již na jeho základě, tedy ex lege, či na základě veřejnoprávního rozhodnutí, vydaného v mezích zákona, může stavebník zasáhnout do práva vlastníka pozemku, aniž by přitom disponoval soukromoprávním titulem, například na základě tzv. legálního věcného břemene [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4662/2009 (uveřejněný pod č. C 10 350 v Souboru)].

K těmto závěrům se následně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2764/2017 (dostupném na www.nsoud.cz).

V daném případě soudy obou stupňů shodně uvedly, že žalovaná provedla výstavbu inženýrských sítí na předmětném pozemku toliko na základě stavebního povolení, aniž by přitom měla titul soukromoprávní, protože předmětná smlouva o výpůjčce byla shledána absolutně neplatnou pro nezveřejnění záměru na úřední desce podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Za soukromoprávní titul pak nepovažovaly ani sdělení starostky žalobkyně před samotnou výstavbou, že nemá námitek proti inženýrským sítím a že se nebrání uzavření nové smlouvy o výpůjčce či smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene. Uzavřely tak, že žalovaná provedla výstavbu vodovodu, dešťové a splaškové kanalizace na předmětném pozemku bez soukromoprávního titulu, pročež se jedná o neoprávněnou stavbu.

Uvedenému závěru nelze z pohledu judikatury ničeho vytknout, když soudy zcela správně i pro účely posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z. dovodily nezbytnost odlišovat aspekt soukromoprávní a veřejnoprávní. Není pochyb o tom, že žalovaná soukromoprávní titul nemá; za takový titul nelze totiž považovat předmětnou smlouvu o výpůjčce, neboť ta byla shledána absolutně neplatnou. Jestliže pak starostka žalobkyně sdělila, že nemá ničeho proti záměru k vybudování staveb, upozornila však současně na potřebu uzavřít novou smlouvu o výpůjčce či smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, nelze toto vyjádření považovat za soukromoprávní souhlas. Za soukromoprávní titul pak nelze považovat pouhé mlčení či nečinnost vlastníka pozemku, byť by se účastnil územního či stavebního řízení. Oprávnění zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k jejímu vodovodu a kanalizacím, jakož i k předmětnému pozemku, pak nelze – jak bude podrobněji vysvětleno dále – bez dalšího dovozovat ani z § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů.

Dále dovolatelka předkládá otázku přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, podle něhož je třeba zvážit při odstranění stavby skutečnost, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, nelze považovat za šikanu a nařízené odstranění stavby za rozporné s dobrými mravy.

I touto otázkou dovolatelka zjevně směřuje k žalobou uplatněnému nároku na odstranění neoprávněné stavby. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Pomine-li dovolací soud skutečnost, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněném pod č. 23/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se týkají vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nikoliv o vypořádání neoprávněné stavby podle § 1084 a násl. o. z., je třeba zdůraznit, že v tomto rozhodnutí skutkově vymezená situace ve zde posuzovaném případě nenastala.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaná byla ještě předtím, než získala stavební povolení k umístění stavby vodovodu a kanalizace, obeznámena žalobkyní o tom, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Po vydání stavebního povolení na výstavbu vodovodu a splaškové kanalizace pak o této skutečnosti zpravila též stavební úřad; tato skutečnost však na stavební povolení již neměla vliv. Následně mezi stranami sporu vznikly neshody ohledně uzavření nové smlouvy o výpůjčce, popřípadě smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene; ty však uzavřeny nebyly a žalovaná provedla výstavbu vodovodu a splaškové kanalizace na předmětném pozemku toliko na základě stavebního povolení. Není přitom pravdou, že by se žalobkyně proti výstavbě nijak nebránila. Kromě opakované korespondence mezi stranami sporu, z níž jednoznačně žalovaná musela nabýt vědomí o tom, že soukromoprávním titulem nedisponuje, se žalobkyně bránila též v průběhu samotné výstavby, kdy na podnět žalobkyně na místě samém opakovaně zasahovali příslušníci Policie ČR.

K samotnému způsobu vypořádání neoprávněné stavby vodovodu a kanalizace lze pro úplnost uvést, že soudy obou stupňů správně dovodily, že stavba vodovodu a kanalizace coby neoprávněná stavba nemohla v daném případě podle § 1084 o. z. připadnout do vlastnictví vlastníkovi pozemku, neboť ve shodě s § 509 o. z. ve znění účinném do 27. 2. 2017 inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku (srovnej Spáčil, J. Stavba na cizím pozemku – nová judikatura a nové problémy. Soudní rozhledy, 2017, č. 7-8, str. 218). Za dané situace bylo lze postupovat toliko podle § 1085 o. z., tedy zabývat se nárokem vlastníka pozemku na odstranění neoprávněné stavby. Pro případný postup podle § 1086 o. z. nebyly splněny podmínky řízení, což žalovaná nijak nezpochybňuje.

V poměrech dané věci soudy obou stupňů zcela přiléhavě dovodily, že žalovaná při absenci soukromoprávního titulu neoprávněně zasáhla do vlastnického práva žalobkyně v situaci, kdy bezpečně věděla o tom, že tento soukromoprávní titul nemá. Žalobkyně se proti provádění stavby rovněž bránila. Za dané situace nelze rozhodně učinit závěr o tom, že by žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy či by bylo lze považovat výkon práva za zneužívající; závěr o odstranění stavby sporného vodovodu a kanalizace je v takovém případě přiléhavý a případná ekonomická ztráta způsobená nutností odstranit vodovod a kanalizaci je přirozeným důsledkem stavební nekázně žalované.

V neposlední řadě klade žalovaná otázku, doposud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešenou, jaký je dopad zákonné povinnosti vyplývající z § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle něhož vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen umožnit napojení vodovodu a kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují jeho kapacitní a technické možnosti. Dovolatelka v této souvislosti požaduje vyřešení otázky, zda ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích omezuje vlastnické právo vlastníka vodovodu a kanalizace k pozemku, jehož má být k tomuto napojení užito, či nikoliv, resp. zda oproti zákonné povinnosti vyplývající z § 8 odst. 4 má přednost a vyšší právní sílu ochrana vlastnického práva k pozemku, je-li vlastníkem pozemku i vodovodu a kanalizace tentýž subjekt, tj. otázky, zda je obec povinna souhlasit s napojením přes svůj pozemek nebo nikoliv?

I zde je třeba předně zdůraznit, že není z dovolání patrné, zda touto otázkou žalovaná brojí proti rozhodnutí o nároku uplatněnému v žalobě či proti rozhodnutí o nárocích uplatněných ve vzájemném návrhu žalované a i v této části je dovolání na hranici projednatelnosti, neboť jen velmi okrajově polemizuje s právním názorem, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí

Dovolání nicméně dovolací soud shledal v této otázce přípustné, neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení k zabezpečení dodávek pitné vody nebo odvádění odpadních vod nesmí být podmiňována vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.

Uvedené zákonné ustanovení ukládá vlastníkům stávajících vodovodů, kanalizací, vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících (dále souhrnně jen „vodovody a kanalizace“) povinnost umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka za předpokladu, že to umožňují kapacitní a technické možnosti stávajícího vodovodu a kanalizace. Skutečnost, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích představuje omezení vlastnického práva vlastníka vodovodu a kanalizace k pozemku, jehož má být k tomuto napojení užit, je z uvedeného ustanovení naprosto zřejmá. Opačný názor ostatně nevyplývá ani z rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na závěru, že žalovaná neměla soukromoprávní titul k výstavbě, nikoliv na tom, že by ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích nepředstavovalo omezení vlastníka vodovodu a kanalizace.

Uvedené ustanovení není zákonodárcem koncipováno tak, že by zájemci o napojení na stávající vodovod či kanalizaci přímo ex lege poskytovalo právní titul, který by nahrazoval absentující soukromoprávní titul, takže by zájemce mohl bez dalšího sám provést napojení a tím legálně zasáhnout do vlastnického práva vlastníka vodovodu a kanalizace. To vyplývá bez jakýchkoliv pochybností z toho, že § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích předpokládá, že vlastníci vodovodů nebo kanalizací upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou. Pokud k uzavření dohody nedojde, nemůže zájemce o napojení na stávající vodovod či kanalizaci provést napojení svémocně bez dalšího. V takovém případě by pak požadavek na dohodu byl v zákonné úpravě zcela zjevně nadbytečně. To ostatně vyplývá i z působnosti orgánů veřejné správy, neboť podle § 29 odst. 3 písm. c) zákona o vodovodech a kanalizacích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 275/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro rozhodnutí nahrazující dohodu podle § 8 odst. 3, kterou předpokládá výslovně i odstavec 4, je založena pravomoc Ministerstva zemědělství (k tomu srovnej usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 6. 2009, čj. Konf 24/2008-21, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 11/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). I když novela zákona č. 274/2001 Sb. provedená právě zákonem č. 275/2013 Sb., ustanovení § 29 odst. 3 písm. c) zákona o vodovodech a kanalizacích zrušila, nic to nemění na tom, že v případě absence dohody právo napojit se na stávající kanalizaci přímo zájemcem o napojení bez dalšího – z výše uvedených důvodů - založeno není. Dovolací soud v této souvislosti již nemusel řešit právní otázku, do kompetence jakého orgánu (správního orgánu či soudu) by požadavek na nahrazení dohody podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, spadal od účinnosti zákona č. 275/2013 Sb., tj. od 1. 1. 2014, protože řešení této otázky dovolatelka nežádá, maje za to, že její právo vyplývá přímo z § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. a od soudu žádala pouze výslovné deklaratorní potvrzení tohoto – podle jejího názoru – již existujícího práva. Posouzení této otázky není pro rozhodnutí o dovolání dovolatelky významné také proto, že ze spisu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo, že případně probíhá jakékoliv řízení (správní či jiné), ve kterém by se dovolatelka domáhala nahrazení souhlasu žalobkyně s napojením rozhodnutím konstitutivní povahy. Takové řízení ostatně ani dovolatelka netvrdí. Nalézací soudy uzavřely, že takové právo nemůže být založeno stavebním povolením právě pro absenci souhlasu žalobkyně a existence jiného řízení se z obsahu spisu nepodává. Dovolacímu soudu je ostatně zjevné, že dovolací argumentace směřující k výkladu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích je reakcí na závěr nalézacích soudů, který v dovolacím řízení obstál, že dovolatelka neměla v průběhu řízení o vydání stavebního povolení souhlas žalobkyně s připojením na kanalizaci.

Jestliže pak vlastník kanalizace povinnost vyplývající z § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích formou uzavřené dohody nesplní, i když mu to umožňují kapacitní a technické možnosti, je

nesplnění této povinnosti je přestupkem [§ 32 odst. 2 písm. f), resp. § 33 odst. 2 písm. f) zákona o vodovodech a kanalizacích], za který může být vlastníkovi vodovodního zařízení uložena pokuta až do výše 200 000 Kč [§ 32 odst. 7 písm. d), resp. § 33 odst. 9 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích].

Pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že účel povinnosti vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace, obsažené v § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, má docílit toho, aby došlo k faktickému napojení zájemce na stávající vodovod a kanalizaci. Jestliže však jsou vodovody a kanalizace reálně vedeny po pozemcích, nelze si napojení představit, aniž by současně nedošlo k zásahu do pozemku, v němž či na jeho povrchu se stávající vodovod či kanalizace nachází. Zužující výklad vztahující uvedenou povinnost jen na faktické napojení vodovodu na stávající vodovod či kanalizace na stávající kanalizaci by pak byl s uvedeným zákonným účelem zjevně v rozporu. Uvedenou zákonnou povinnost je tedy třeba vykládat šířeji, tedy že povinnost se vztahuje nejen na umožnění faktického napojení, nýbrž i na umožnění vést vodovod či kanalizaci po pozemku vlastníka vodovodu a kanalizace, na němž se stávající vodovod či kanalizace nachází, nikoliv však již přes pozemek třetí osoby (srovnej Nohejl, L., Žaludová, L. a kol. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 116.).

Na základě uvedeného lze uzavřít, že jestliže někdo zasáhne do vlastnického práva vlastníka vodovodu a kanalizace, případně do jeho pozemku, na němž se vodovody a kanalizace nachází, aniž by přitom měl patřičné soukromoprávní oprávnění vyplývající ze smlouvy či jiného právního jednání vlastníka stávajícího vodovodu či kanalizace, popřípadě aniž by chybějící souhlas vlastníka vodovodu a kanalizace byl nahrazen rozhodnutím příslušného orgánu, jedná se o zásah neoprávněný. Vlastníkovi vodovodu a kanalizace pak v závislosti na povaze zásahu poskytuje ochranu § 1042 o. z. či § 1086 o. z.; případy nepřiměřené tvrdosti zákona lze řešit za použití § 8 o. z. Uvedené platí bez ohledu na to, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích ukládá vlastníkovi vodovodu a kanalizace povinnost umožnit napojení; v takovém případě je na zájemci o napojení, aby uplatnil návrh vyplývající z tohoto ustanovení u příslušného orgánu.

Promítnuto do poměrů dané věci je tedy zřejmé, že samotná zákonná povinnost podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, která stíhá žalobkyni, nijak nebrání uložení povinnosti žalované odstranit stavbu vodovodu a kanalizace z předmětného pozemku, neboť uvedené ustanovení žalované přímý titul k omezení vlastnického práva žalobkyně bez dohody nebo rozhodnutí tuto dohodu nahrazujícího neposkytuje. Jestliže skutkové okolnosti případu nesvědčí o tom, že by žalovaná jinak získala soukromoprávní titul (či příslušné rozhodnutí) či že by žalobkyně zjevně zneužila svá práva, rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., v dovolacím přezkumu obstojí.

Rovněž obstojí výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, potvrzené rovněž výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly zamítnuty vzájemné návrhy žalované uplatněné v podání ze dne 1. 3. 2016, kterými se domáhala, aby bylo rozhodnuto, že má právo přes předmětný pozemek vést vodovod, splaškovou a dešťovou kanalizaci, které na předmětném pozemku vybudovala na základě předmětného stavebního povolení, a má právo tyto inženýrské sítě provozovat a udržovat (vzájemný nárok I.) a aby byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se všeho, co by vedlo k ohrožení vodovodu, splaškové a dešťové kanalizace na předmětném pozemku, které na pozemku vybudovala žalovaná na základě předmětného stavebního povolení, a povinnost po předchozím projednání umožnit oprávněné osobě, vlastníkovi či provozovateli příslušné inženýrské sítě vstup na předmětný pozemek po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu za účelem prohlídky nebo údržby příslušné inženýrské sítě (vzájemný nárok II.). Žalovaná tyto nároky odůvodnila tak, že „je třeba do budoucna upravit právní poměry účastníků tak, aby mezi nimi nedocházelo ohledně umístění, provozování, oprav a údržby předmětné stavby inženýrských sítí na předmětném pozemku ke sporům, které by ohrožovaly funkčnost všech předmětných inženýrských sítí žalované i související technické infrastruktury žalobkyně“ … Tyto vzájemné návrhy žalované „vychází jednak z ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění, jakož analogicky i z ustanovení § 1267 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“.

Co se týče vzájemného nároku I., chtěla se jím žalovaná zjevně domoci toho, aby jí bylo soudním rozhodnutím deklarováno právo, které jí mělo vyplývat přímo ze zákona, a nikoliv nahrazení vůle žalobkyně k uzavření dohody o napojení.

Uvedené vyplývá z obsahu soudního spisu. V podání ze dne 1. 3. 2016 žalovaná uplatnila výše vymezené vzájemné návrhy. V podání ze dne 19. 7. 2016 závěrem žalovaná uvedla, že „opakovaně navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl a aby vyhověl vzájemnému návrhu žalované a zřídil k tíži žalobkyně jakožto vlastníka předmětného pozemku věcné břemeno (služebnost vedení inženýrských sítí) v rozsahu specifikovaném ve vzájemném návrhu a vyplývajícím z geometrického plánu, jehož pořízení nechť je zadáno soudem ustanovenému znalci z oboru geodézie a kartografie“. Při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 8. 2016 pak na dotaz soudu, zda žalovaná svým podáním ze dne 19. 7. 2016 mění svůj vzájemný návrh tak, že nadále bude požadovat zřízení služebnosti vedení inženýrských sítí k tíži žalobkyně, jakožto vlastníka předmětného pozemku, žalovaná uvedla, že svým podáním mínila odkázat na své vyjádření v žalobě a nemínila tím měnit svůj vzájemný návrh tak, jak byl specifikován podáním ze dne 1. 3. 2016, tudíž požaduje ve svém vzájemném návrhu pouze, aby bylo určeno, že žalovaná má právo přes předmětný pozemek vést vodovod, splaškovou a dešťovou kanalizaci, které na pozemku vybudovala na základě předmětného stavebního povolení.

Úspěšně se lze určení (deklarace) práva či povinnosti soudním rozhodnutím domoci toliko v případě, že takové právo či povinnost vskutku existuje. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích však právo žalované vést přes předmětný pozemek vodovod, splaškovou a dešťovou kanalizaci a právo tyto inženýrské sítě provozovat a udržovat přímo neposkytuje, toliko stanovuje „mechanismus“, jak se může žalovaná takového titulu domoci i přes nesouhlas žalobkyně. Za dané situace je závěr soudů obou stupňů o nedůvodnosti uplatněného vzájemného nároku I. věcně správný a v dovolacím přezkumu obstojí.

Vzájemný nárok II. pak zjevně směřuje k tomu, aby bylo soudním rozhodnutím deklarováno, že žalobkyně má povinnosti vyplývající z § 7 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích. Je sice pravdou, že žalovaná na předmětný pozemek vodovod a kanalizaci umístila, neměla však soukromoprávní titul, pročež jí byla uložena povinnost, aby tuto stavbu odstranila. Za dané situace nelze logicky žalobkyni uložit povinnost, aby byla povinna strpět povinnosti spojené s oprávněným umístěním vodovodu a kanalizace; vzájemný nárok II. byl tak rovněž zamítnut zcela po právu.

Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že samotná skutečnost, že je nařízeno odstranění stavby ještě neznamená, že nárok na nahrazení vůle vlastníka vodovodu či kanalizace k dohodě podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích musí být bez dalšího zamítnut. Naopak již v minulosti Nejvyšší soud v poměrech zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZCL“), dovodil, že lze soudně zřídit věcné břemeno podle § 30a ZCL i poté, co bylo nařízeno odstranění stavby letiště [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (uveřejněný pod č. C 14 254 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 925/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. v plném rozsahu zamítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno důvodným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 věty první části věty za středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 70 000 (nárok na odstranění stavby, nárok na určení existence práva k nemovité věci a nárok na uložení povinnosti žalobkyni) podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 1, 3 písm. a), 4 písm. b) a 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), částkou 3 900 Kč [vyjádření k dovolání – § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 882 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 5 082 Kč.

Dovolací soud proto uložil žalované, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 12. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu