Rozhodnutí NS

23 Cdo 2472/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2018
Spisová značka:23 Cdo 2472/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2472.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2472/2018-131


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně NORDET s. r. o., se sídlem v Chebu, Pražská 2471/16, identifikační číslo osoby 03485242, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, proti žalované G - Team Progres, spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Petříkovická 472, identifikační číslo osoby 48360171, zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, o zaplacení 646.452 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 106 C 2/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2018, č. j. 47 Co 28/2018-116,
t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 106 C 2/2017-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 646.452 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), „když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).


Dovolání není přípustné.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky, zda uznání závazku v sobě obsahuje i zápočet sporné pohledávky, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, nutno konstatovat, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud otázku, zda uznání závazku v sobě obsahuje i zápočet sporné pohledávky, neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil.

Obdobně namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž „u soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdí skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou“, a že „v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých tvrzení“, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení otázky pravosti a správnosti soukromé listiny odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud uvedl, že obecně souhlasí s právním názorem žalované o povinnosti žalobkyně, která předložila soukromou listinu (předávací protokol) v soudním řízení a dovolává se skutkových okolností z této listiny vyplývajících, dokázat její pravost a správnost i to, že listina byla podepsána osobou, o níž to žalobkyně tvrdí. Má ale za to, že soud prvního stupně úplně a zcela zřetelně vysvětlil, jaká zjištění ho vedla k závěru, že svědek B. byl osobou oprávněnou podepsat předávací protokol jménem žalované, a že správně poukázal při výkladu projevu vůle žalované zejména na předchozí praxi mezi účastnicemi při podepisování předávacích protokolů svědkem B. za žalovanou. Jednalo se o obdobné práce, které provedla žalobkyně pro žalovanou v předchozím zúčtovacím období. Žalovaná převzetí prací v roce 2015 svědkem B. nikdy nesporovala a cenu prací zaplatila. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o vázanosti žalované právním jednáním svědka B. i v případě možného překročení jeho oprávnění tak, jak to má na mysli ustanovení § 431 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedl, že žalobkyně se nepochybně mohla oprávněně domnívat, že svědek B. byl zmocněn k převzetí prací podle předávacích protokolů za jednotlivá měsíční období, když žalovaná v období roku 2015 za obdobné práce žalobkyni jejich cenu vždy zaplatila, a že na tomto nic nemění ani námitka žalované, že okresní soud neměl právo posuzovat pravost podpisů svědka B. na předávacím protokolu ze dne 31. 3. 2016 a protokolů z roku 2015, resp. února 2016. Odvolací soud ve věci nyní projednávané svůj závěr o tom, že žalobkyně řádně předala žalované dohodnuté dílo v březnu 2016 a vzniklo jí právo na zaplacení ceny tohoto díla, tak nezaložil na námitce žalované, jíž popírala pravost a správnost předávacího protokolu i to, že listina byla podepsána osobou, o níž to žalobkyně tvrdí, nýbrž právě na výkladu projevu vůle žalované s ohledem na předchozí praxi mezi účastnicemi při podepisování předávacích protokolů a na vázanosti žalované jednáním svědka B. i v případě možného překročení jeho oprávnění ve smyslu ust. § 431 o. z.

K námitce dovolatelky o nesprávném právním posouzení otázky včasnosti vznesení námitky pravosti a správnosti soukromé listiny při prvním jednání soudu Nejvyšší soud podotýká, že tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tvrdí-li dovolatelka, že „odvolací soud rozhodoval v rozporu s procesním právem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který nemá sporu v tom, že své námitky mohou účastníci uplatnit při prvním jednání ve věci“, pak výše uvedeným požadavkům nedostála, neboť žádné konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení takové otázky ani založeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Konečně spatřuje-li dovolatelka přípustnost podaného dovolání v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř. in fine), jde
o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li
z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).


S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2018


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu