Rozhodnutí NS

11 Tdo 301/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/31/2020
Spisová značka:11 Tdo 301/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.301.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Organizovaná skupina
Vyloučení věci ze společného řízení
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 23 odst. 1 tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku
§ 279 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1974/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 301/2020-4248
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněných 1) J. R., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 2) J. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, 3) I. D., nar. XY, trvale bytem XY a 4) V. D., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 11 To 6/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 9/2016, t a k t o :
    I. Podle § 23 odst. 1 tr. řádu se trestní věc obviněného I. D. vylučuje ze společného řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 301/2020 k samostatnému projednání a rozhodnutí.
      II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. R., J. S. a V. D. odmítají.

    Odůvodnění:

    I.
    Dosavadní průběh řízení


    1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 9 T 9/2016, byl obviněný J. R. pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a dále pod bodem VII. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění I. D. a V. D. pak byli pod bodem I. citovaného rozsudku soudu prvního stupně shodně uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

    2. Za toto jednání byl obviněný J. R. odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněný J. S. pak byl dotčeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněný I. D. byl výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věci digitální váhy zn. Tescoma Accura černé barvy. Obviněný V. D. byl předmětným rozsudkem krajského soudu odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

    3. Pro úplnost je vhodné dodat, že tímto rozsudkem byli odsouzeni rovněž spoluobvinění O. S., Š. B., T. O., R. T. a M. S., když obviněný O. S. byl pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců a dále k trestu propadnutí věci. Obviněný Š. B. byl uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a dále zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku (skutky popsané pod body II., III., VIII.), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a k trestu propadnutí věci. Obviněný T. O. byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným pod bodem IV. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem IX. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci. Obviněný R. T. byl pod bodem V. rozsudku krajského soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Rovněž obviněný M. S. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem VI. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

    4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obvinění J. R., O. S., J. S., I. D., V. D., Š. B., R. T. a dále v jejich neprospěch i státní zástupce. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného V. D. napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu ve vztahu k osobám obviněných J. S., V. D., Š. B., T. O. a M. S. Obviněného J. S. pak odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 11 To 6/2019, nově odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému odvolacím soudem uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněný V. D. byl předmětným rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl jmenovaný obviněný odvolacím soudem odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Obviněným Š. B. a T. O. byly rozsudkem odvolacího soudu uloženy identické tresty jako soudem nalézacím s tím, že uložený trest propadnutí věci byl vrchním soudem za podmínek § 70 odst. 1 tr. zákoníku nově rozšířen i na zajištěné finanční prostředky. Obviněnému M. S. byly odvolacím soudem uloženy stejné tresty jako soudem nalézacím s tím, že při odkladu výkonu trestu odnětí svobody byl nad osobou obviněného nově vysloven dohled. Naproti tomu odvolání zbylých obviněných odvolací soud jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.
      5. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Hradci Králové se obvinění J. R., J. S., I. D., a V. D. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že společně s obviněnými O. S., Š. B., T. O., R. T. a M. S.:

          I. obviněný J. R., O. S., I. D., V. D. a J. S.
            jako členové skupiny vytvořené za účelem dovozu léčiv zn. Cirrus s deklarovaným obsahem 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě z Polska do České republiky, výroby a distribuce drogy pervitin na území České republiky a Polska ve velkém rozsahu, v období nejméně od měsíce srpna 2014 do zadržení policejním orgánem dne 28. 4. 2015 se podíleli na činnosti skupiny tak, že

            J. R. v uvedené době organizoval nákup a dovoz léčiv zn. Cirrus z Polska, finančně se podílel na nákupu uvedených léčiv, telefonicky objednával u polského státního občana T. T. nákupy léčiv za konkrétní finanční částky, u V. D., I. D., poté u O. S. a po zadržení O. S. dne 22. 1. 2015 při dovozu tablet následně u J. S. domlouval a jejich prostřednictvím zajišťoval dovoz uvedených léčiv z Polska od T. T. z benzínové čerpací stanice za hraničním přechodem s Polskem poblíž města B. do České republiky, z takto dovážených tablet pak na různých místech v severních Čechách, mimo jiné v domě O. S. v XY a v domě R. T. v obci XY, sám nebo v období od října 2014 do února 2015 společně s I. D. nebo O. S. vyráběl pervitin, který následně distribuoval dalším, zčásti neustanoveným, osobám v České republice nebo jej předával O. S. za účelem vývozu do Polska a jeho prodeje nebo výměny za tablety léčiva s obsahem pseudoefedrinu s T. T.,

            O. S. se v době nejméně od měsíce srpna 2014 do 22. 1. 2015 finančně podílel na nákupu uvedených léčiv, po domluvě s J. R. telefonicky objednával u polského státního občana T. T. nákupy léčiv za konkrétní finanční částky a do zadržení při dovozu tablet do České republiky dne 22. 1. 2015 je od T. T. v Polsku na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY většinou 1x týdně nakupoval, a to v objemech vždy za částky kolem 100.000 až 200.000 Kč při domluvené ceně 175 Kč za jedno balení léku se 14 ks tablet, a dovážel do České republiky, poté je předával J. R. za účelem výroby pervitinu, pro výrobu pervitinu v několika případech poskytl prostory ve svém domě čp. XY v obci XY, přičemž zajistil, aby v domě po dobu výroby nebyly přítomny další osoby, (sám se v několika případech na výrobě drogy podílel) a následně ji distribuoval dalším osobám v České republice nebo ji vyvážel do Polska za účelem prodeje nebo výměny za tablety léčiva s obsahem pseudoefedrinu s T. T.,

            I. D. se v době nejméně od měsíce srpna 2014 do měsíce února 2015 finančně podílel na nákupu uvedených léčiv, po domluvě s J. R. je od T. T. v Polsku na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY nakupoval v objemech kolem 100.000 Kč, při domluvené ceně 175 Kč nebo 6,50 Euro za jedno balení léku se 14 ks tablet, a dovážel do České republiky, poté je předával J. R. za účelem výroby pervitinu, (sám se v několika případech na výrobě drogy podílel) a následně ji distribuoval dalším osobám v České republice,

            V. D. v době nejméně od měsíce srpna 2014 do měsíce září 2014 po domluvě s J. R. telefonicky objednával u polského státního občana T. T. nákupy léčiv za konkrétní finanční částky a následně je většinou 1x týdně od T. T. v Polsku na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY nakupoval, a to v objemech vždy za částky od 30.000 do 120.000 Kč při domluvené ceně 175 Kč nebo 6,50 Euro za jedno balení léku se 14 ks tablet, a dovážel do České republiky, poté je předával J. R. za účelem výroby pervitinu,

            J. S. po zadržení O. S. při dovozu tablet do České republiky dne 22. 1. 2015 následně od února 2015 po domluvě s J. R. nakupoval většinou 1x týdně v Polsku u polského státní občana T. T. na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY, dovážel z Polska do České republiky a poté předával J. R. uvedená léčiva za účelem výroby pervitinu, a to v objemech vždy za částky kolem 100.000 Kč při domluvené ceně 175 Kč za jedno balení léku se 14 ks tablet, přičemž takto:

          - dne 20. 8. 2014 V. D. nakoupil 257 balení tablet za částku 45.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil dne 21. 8. 2014 nejméně 254 gramů pervitinu,

          - dne 25. 8. 2014 V. D. nakoupil 171 balení tablet za částku 30.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 169 gramů pervitinu,

          - dne 1. 9. 2014 V. D. nakoupil 615 balení tablet za částku 4.000 Euro, ze kterých následně J. R. s pomocí O. S. vyrobili dne 23. 9. 2014 v XY nejméně 608 gramů pervitinu,

          - dne 10. 9. 2014 V. D. společně s I. D. nakoupili 457 balení tablet za částku 80.000 Kč, ze kterých následně J. R. s pomocí O. S. vyrobili v XY nejméně 452 gramů pervitinu,

          - dne 30. 9. 2014 V. D. nakoupil 685 balení tablet za částku 120.000 Kč, ze kterých následně J. R. s O. S. vyrobili nejméně 678 gramů pervitinu,

          - dne 8. 10. 2014 O. S. nakoupil 457 balení tablet za částku 80.000 Kč, ze kterých následně J. R. s I. D. vyrobili nejméně 452 gramů pervitinu,

          - dne 17. 10. 2014 O. S. nakoupil 857 balení tablet za částku 150.000 Kč, ze kterých následně J. R. s I. D. vyrobili nejméně 848 gramů pervitinu,

          - dne 23. 10. 2014 O. S. nakoupil 662 balení tablet za částku 116.000 Kč, ze kterých následně J. R. s I. D. vyrobili nejméně 655 gramů pervitinu,

          - dne 7. 11. 2014 O. S. nakoupil 342 balení tablet za částku 60.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 338 gramů pervitinu, a po předchozí domluvě J. R. s T. T. na pokyn J. R. O. S. zároveň vyvezl z České republiky do Polska a na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY předal T. T. 100 gramů pervitinu,

          - dne 12. 11. 2014 O. S. nakoupil 571 balení tablet za částku 100.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 565 gramů pervitinu, a na pokyn J. R. O. S. zároveň vyvezl z České republiky do Polska a na benzínové čerpací stanici za hraničním přechodem s Polskem poblíž města XY předal T. T. 100 gramů pervitinu,

          - dne 28. 11. 2014 O. S. nakoupil 514 balení tablet za částku 90.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 508 gramů pervitinu,

          - dne 10. 12. 2014 a v dalších následujících dnech O. S. po předchozí domluvě J. R. s T. T. na pokyn J. R. O. S. vyvezl z České republiky do Polska 1.000 gramů pervitinu, které tam vyměnil s T. T. za blíže nezjištěné množství tablet,

          - dne 7. 1. 2015 O. S. nakoupil 1.142 balení tablet za částku 200.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 1.130 gramů pervitinu,

          - dne 15. 1. 2015 O. S. nakoupil 571 balení tablet za částku 100.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 565 gramů pervitinu,

          - dne 22. 1. 2015 O. S. po společné domluvě s J. R. a T. T. nakoupil 7.980 ks tablet, které v motorovém vozidle tov. zn. Škoda Fabia, rz: XY, jehož majitelem a provozovatelem je J. R., dovezl téhož dne mezi 9:30 a 9:45 hodin do České republiky, kdy z tohoto množství léku bylo možno vyrobit 564,3 gramů pervitinu,

          - dne 17. 3. 2015 J. S. nakoupil 457 balení tablet za částku 80.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 452 gramů pervitinu,

          - dne 26. 3. 2015 J. S. nakoupil 457 balení tablet za částku 80.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 452 gramů pervitinu,

          - dne 7. 4. 2015 J. S. nakoupil 685 balení tablet za částku 120.000 Kč, ze kterých následně J. R. vyrobil nejméně 678 gramů pervitinu,

          - dne 27. 4. 2015 v brzkých ranních hodinách J. S. nakoupil blíže nezjištěný počet balení tablet, po příjezdu do České republiky je předal J. R., který z nich následně v rodinném domě čp. XY v obci XY v době do zadržení policejním orgánem dne 28. 4. 2015 ve 4:50 hodin vyrobil 726 gramů pervitinu o čistotě 76%, tj. s obsahem 552 g metamfetaminu báze,


          obviněný J. R.

        - v blíže nezjištěné době od konce roku 2013 do jarních měsíců roku 2014 v rodinném domě R. T. čp. XY v obci XY nejméně ve třech případech vyrobil z tablet s obsahem pseudoefedrinu blíže nezjištěné množství pervitinu,

        - v blíže nezjištěné době od konce roku 2013 do jarních měsíců roku 2014 ve třech případech a v období od února 2015 do zadržení policejním orgánem dne 28. 4. 2015 v rodinném domě čp. XY v obci XY celkem asi ve 20 případech poskytl jako část protihodnoty za pronájem místa k výrobě pervitinu vždy 5 až 10 gramů pervitinu R. T.,

        - v období od září 2014 do ledna 2015 v XY prodal za částku 1.000 Kč nebo vyměnil za různé věci nejméně v pěti případech vždy 1 g pervitinu M. C.,

        - v blíže nezjištěné době roku 2013 v XY domluvil s O. K. prodeje pervitinu a následně mu do konce roku 2014 v XY, XY a okolí prostřednictvím dalších osob – osoby vystupující pod jménem P., V. D. a jiných neustanovených prodejců, prodával 1x týdně až 1x za 14 dní vždy nejméně 2 až 3 gramy pervitinu za cenu 900 až 1.000 Kč za 1 gram a celkem mu tak prodal prostřednictvím dalších osob nejméně 108 gramů pervitinu,

        - v období nejméně od dubna 2014 do 2. 10. 2014 prodával 1x týdně R. P. drogu pervitin tak, že mu prodal v XY na XY v jednom případě 30 gramů drogy za částku 18.000 Kč a ve dvou případech 50 gramů drogy za částku 30.000 Kč a následně na nezjištěné čerpací stanici na dálnici D1 v okolí XY sám nebo případně po předchozí domluvě prostřednictvím I. D. prodával vždy asi 50 gramů drogy za částku 30.000 Kč M. B., jehož za sebe R. P. posílal, a celkem mu tak prodal nejméně 1.160 gramů pervitinu,

            obviněný O. S.

          - v období od dubna 2014 do března 2015 na různých místech v XY prodával 3x měsíčně vždy 3 až 5 gramů pervitinu, v jednom případě 8 gramů pervitinu A. B., a to zpočátku za částku 1.000 Kč, později za částku 800 Kč za 1 gram drogy,

          - v období nejméně od listopadu 2014 do února 2015 v XY v XY prodával nebo za opravu auta předával nejméně 6x měsíčně vždy nejméně 3 gramy pervitinu Z. Š., a to v hodnotě odpovídající 1.000 Kč za 1 gram pervitinu,


        obviněný V. D.

        - v období pravděpodobně od září nebo října 2014 do konce prosince 2014 v XY prodával na pokyn J. R. 3x až 4x měsíčně od něho dodaný pervitin vždy v množství nejméně 2 až 3 gramy za cenu 900 až 1.000 Kč O. K.,

        - v období od letních měsíců 2014 po dobu 3 měsíců na různých místech v XY poskytoval 2x měsíčně vždy nejméně 2 gramy pervitinu J. J.,

          obviněný J. S.

          - v období jarních měsíců 2014 po dobu 2 až 3 měsíců na různých místech v XY poskytoval 2x měsíčně vždy nejméně 1 gram pervitinu J. J.,

            obvinění J. R., J. S. a V. D.

            - v období od června 2013 do ledna 2015 v XY a v XY nepravidelně 1x týdně až 1x za 10 dní J. R. sám nebo po předchozí domluvě s ním J. S., V. D. a osoba vystupující pod jménem P. postupně prodávali vždy po dobu několika týdnů až měsíců vždy 2 - 5 gramů pervitinu D. Z., přičemž J. S., V. D. a osoba vystupující pod jménem P. takto prodávali pervitin, který jim předem za tímto účelem předal J. R.,

              obviněný I. D.

                - v období od července 2014 do září 2014 v XY a v XY prodal ve třech případech vždy za částku 500 Kč pervitin M. Š.,

                - v období nejméně od září 2014 do září 2015 v XY a v XY a okolí prodával 2x až 3x měsícně vždy 1 gram pervitinu za částku 1.000 Kč M. Č., a celkem mu takto prodal nejméně 26 gramů pervitinu,

                - v období od června 2014 do prosince 2014 v XY a v XY prodával 1x měsíčně vždy 1 gram pervitinu za částku 1.300 Kč O. P., a celkem mu tak prodal nejméně 7 gramů pervitinu,

                - v období od června 2014 do listopadu 2014 v XY a v okolí XY prodal nejméně v 10 případech vždy 0,5 gramů pervitinu za 500 Kč M. M., a celkem mu tak prodal nejméně 5 gramů pervitinu,

                - v období nejméně od října 2013 do konce října 2014 v XY a v XY prodával 3x měsíčně pervitin vždy na tři až čtyři dávky za částku 300 Kč M. L.,

                - v blíže nezjištěný den konce roku 2014 v blíže neuvedené vesnici ve směru z XY na XY poskytl jako odměnu za protislužbu 10 gramů pervitinu a v průběhu letních prázdnin 2015 na silnici mezi obcemi XY a XY prodal 2 gramy pervitinu za částku 2.000 Kč T. G.,

                - v období nejméně od října 2014 do zadržení policejním orgánem dne 28. 4. 2015 v okolí XY a XY prodával 1x týdně nejméně 1 za cenu 1.000 Kč za 1 gram V. H., a celkem mu tak prodal nejméně 20 gramů pervitinu,

                - v období nejméně od září 2014 do února 2015 na různých místech, zejm. v XY a v XY prodal celkem 10x pervitin vždy na čtyři dávky za částku 500 Kč K. S.,


                  a tohoto jednání se J. R., O. S., I. D., V. D. a J. S. dopustili bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR, s vědomím, že pseudoefedrin je jako prekurzor zařazen do kategorie 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a je používán k nelegální výrobě drogy pervitin a droga pervitin obsahuje metamfetamin, který je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a zároveň uvedené v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,

                  přičemž J. R. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 4 T 112/2011, odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši dvou roků, který dne 2. 9. 2012 vykonal,

                  a J. S. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 7 T 14/2013, odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mimo jiné k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let se zkušební dobou v trvání pěti let.


                VII. obviněný J. R.

                  ačkoli nebyl držitelem zbrojního průkazu a ani nebyl v evidenci držitelů zbraní, od blíže nezjištěné doby do zadržení policejním orgánem dne 28. 4. 2015 ve 4:50 hodin, na různých místech, naposledy v obci XY u domu čp. XY, bez povolení sobě opatřil a přechovával zbraň – samonabíjecí pistoli zn. FN, model 1906, ráže 6,35 mm Browning, výrobního čísla XY, se zásobníkem a 11 ks ostrých nábojů ráže 6,35 Browning způsobilých ke střelbě.
              II.
              Dovolání a vyjádření k nim

              6. Obviněný J. R. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu, přičemž v tomto svém mimořádném opravném prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný především namítá, že zjištěný skutkový stav neumožňuje posoudit jeho jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž další pochybení shledává v absenci konstatování společenské škodlivosti na úrovni kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. a), a písm. b) tr. zákoníku. Pro konstatování přeshraničního prvku dle obviněného nedostačovaly provedené důkazy, především odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, výpovědi jednoho ze spoluobviněných (R. T.) a svědkyně V. B., jelikož žádná zjištěná skutečnost nesvědčí pro závěr, že právě on by měl být osobou, která v Polsku nakupovala a přebírala léky zn. Cirrus, resp. že by vyráběl drogy právě z léku zn. Cirrus, když nebyl blíže objasněn původ těchto léků a ani nebyla zjištěna a popsána další následná distribuce pervitinu na území Polska. Obviněný v rámci této své námitky poukazuje rovněž na konkrétní skutková zjištění, která jsou dle jeho posouzení vadná, načež předkládá vlastní hodnocení některých, v řízení provedených, důkazů.
                7. Ve vztahu k opomenutým důkazům dovolatel zpochybňuje procesní způsob, jakým vrchní soud naložil s výpověďmi osob vyslechnutých v procesním postavení svědků v přípravném řízení na základě žádosti o právní pomoc v Polsku, a to T. T. a M. K. Postup vrchního soudu, který protokoly pořízené v Polsku přečetl postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, označil obviněný R. za nezákonný, neboť vrchní soud se tyto svědky nepokusil sám vyslechnout a naopak pouze spekuloval v tom směru, zda by se tyto osoby k soudu vůbec dostavily a zda by jejich výpověď mohla přinést změnu důkazní situace. Přitom se vrchní soud ani nepokusil provést jejich výslech pomocí videokonferenčního zařízení nebo telefonu tak, aby byla zachována zásada bezprostřednosti a ústnosti.
                  8. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

                  9. Obviněný J. S. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 11 To 6/2019, a to v celém jeho rozsahu. Také tento obviněný odkázal na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný namítá, že zjištěný skutkový stav neumožňuje posoudit jeho jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, přičemž soudy při zjišťování skutkového stavu postupovaly v rozporu se svými povinnostmi podle § 2 odst. 5 tr. řádu, jelikož nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
                    10. Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jelikož má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 264a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
                      11. Obviněný V. D. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu (resp. s výjimkou postupu odvolacího soudu, kterým mu uložil souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, čímž vyhověl jeho odvolání), a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí vrchního soudu jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jednak v něm některý výrok chybí nebo je neúplný, a konečně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 264a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
                        12. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřuje v chybné právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným, konkrétně v závěru, že daný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Dovolatel v této souvislosti popírá, že by se trestné činnosti dopouštěl s někým jiným než s osobou obviněného J. R., tzn. že popírá účast polských občanů T. T. a M. K., jakož i samu existenci organizované skupiny působící ve více státech. Jeho jednání tak dle jeho vyjádření nemělo být posouzeno podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, popř. podle § 283 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
                          13. Existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spatřuje obviněný D. v tom, že v rozhodnutí obou nižších soudů chybí konkrétní popis činnosti T. T. a jeho postavení v organizované skupině. Obviněný namítá, že tak není splněna podmínka trestní odpovědnosti osoby, která má být členem organizované zločinecké skupiny. Sám dovolatel má za to, že v napadených rozhodnutích mělo být uvedeno, jaká byla organizační struktura organizované skupiny, a jaké bylo rozdělení funkcí a činností mezi její jednotlivé členy. Další neúplnost pak spatřuje ve výroku dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť ten výslovně nezamítl jím podané odvolání do výroku o vině, ačkoli vyhověl jen jeho odvolání v části směřující proti výroku o vině.
                            14. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje dovolatel v tom,
                            že Vrchní soud v Praze zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný dále uvádí, že soud prvního stupně v dané věci zatížil trestní řízení neodstranitelnými vadami a nedodržel zásady spravedlivého procesu, neboť porušil zásady bezprostřednosti a ústnosti, pokud nevyslechl svědky T. T. a M. K. Za jednoznačné pochybení obviněný označil tu skutečnost, že nalézací soud neprovedl důkaz byť jen čtením výpovědí obou jmenovaných svědků, ačkoliv na jejich osobách postavil nejpřísnější kvalifikaci a v rozsudku tento neprovedený důkaz následně hodnotil. Daná vada přitom nemohla být podle vyjádření obviněného odstraněna tím, že výpovědi jmenovaných osob zdržujících se v Polsku byly přečteny ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že svědci T. T. a M. K. se nemohli k soudu dostavit, neboť byli ze strany soudu vadně obesíláni. Soudy pak podle jeho hodnocení postupovaly vadně, pokud bez jakýchkoliv dalších poznatků z odposlechů telefonních hovorů dovodily množství nakoupených léků či vyrobené drogy, stejně jako dospěly k chybnému závěru o působení organizované skupiny na území více států, aniž by došlo k usvědčení cizích státních příslušníků.


                            15. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám rozhodl tak, že by jej neuznal vinným zvlášť závažným zločinem podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a nově rozhodl i o ukládaném trestu.

                            16. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obdržel taktéž dovolání obviněného I. D. ze dne 5. 2. 2019, o němž nemohlo být v důsledku skutečností uvedených níže v tomto rozhodnutí rozhodnuto, pročež Nejvyšší soud trestní věc tohoto obviněného postupem podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání.
                              17. K podaným dovoláním obviněných zaslala své písemné stanovisko ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 1 NZO 51/2020-27, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která ve vztahu ke všem podaným dovoláním uvedla, že všichni obvinění vesměs zpochybňují právní kvalifikaci jejich jednání ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to z větší části zpochybněním skutkových zjištění, ačkoli se s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze úspěšně domáhat jakékoliv opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování.
                                18. Oba nižší soudy přitom podle státní zástupkyně po provedeném dokazování spojení s Polskou republikou a existenci skupiny působící ve více státech důvodně dovodily z toho, že její členové působili ve dvou státech, tedy v České republice a v Polské republice, čímž byl naplněn teritoriální aspekt uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Každý člen měl přitom svoji přesně vymezenou roli, v jejímž rámci plnil své úkoly, přičemž naplnění uvedeného znaku nevyžaduje, aby jednotlivé osoby jednaly přímo jako členové takové skupiny, neboť postačí, když se trestného činu vědomě dopustí ve spojení s ní. Závěr soudů obou nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k zákonným znakům kvalifikovaných skutkových podstat, je tak dle státní zástupkyně zcela správný.
                                  19. Ohledně dopadu a významu výpovědí T. T. a M. K. na celé trestní řízení státní zástupkyně uvádí, že svědek M. K. informoval krajský soud, že se k hlavnímu líčení nemůže dostavit. Dále bylo zjištěno, že výslech obou svědků byl proveden polskými policejními orgány na základě řádné žádosti o právní pomoc, přičemž oba jmenovaní svědci byli poučeni jak podle polského, tak i českého právního řádu, a jejich výslechu se zúčastnili někteří obhájci obviněných, tzn. že instituty právního styku s cizinou byly řádně aplikovány. Jelikož byli oba jmenovaní svědci řádně vyslechnuti polskými orgány a zároveň bylo zřejmé, že se na předvolání k výslechu do České republiky dobrovolně nedostaví, bylo možné protokol o této jejich výpovědi přečíst, a to minimálně z toho důvodu, že se nejednalo o klíčové svědky, neboť obsah jejich výpovědi nemohl nikterak změnit náhled na to, zda jednání obviněných bude či nebude posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty zohledňující skutečnost, že se drogové trestné činnosti dopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

                                  20. K dovolacímu důvodu uplatněnému obviněným V. D. podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu státní zástupkyně uvádí, že tento nemůže být naplněn námitkou obviněného v tom směru, že v tzv. skutkové větě výroku o vině chybí popis činnosti T. T., pakliže byl považován za člena organizované skupiny působící ve více státech. Tato námitka zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá, přičemž stanovení činnosti T. T. vzhledem k organizované skupině působící ve více státech není podmínkou právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za chybnou označuje státní zástupkyně též námitku obviněného D., že Vrchní soud v Praze nezamítl jeho odvolání v části směřující proti výroku o vině, neboť bylo vyhověno pouze jeho odvolání co do výroku o trestu. O chybějící výrok se totiž dle státní zástupkyně nejedná v tom případě, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je právě tou procesní situací, ke které v nyní posuzované trestní věci došlo. V této souvislosti je dle státní zástupkyně možné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle něhož je odvolání z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Za tohoto stavu tedy platí, že vyhověl-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé neúspěšné části toto dovolání podle § 256 tr. řádu zamítnout.

                                  21. Státní zástupkyně tak s ohledem na výše uvedené závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud všechna dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná v neveřejném zasedání odmítl.
                                  III.
                                  Přípustnost dovolání
                                    22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

                                    23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
                                      IV.
                                      Důvodnost dovolání
                                      obviněných J. R., J. S. a V. D.
                                        24. V souvislosti s obviněnými uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláními napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

                                        25. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
                                          26. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

                                          27. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných J. R., J. S. a V. D. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
                                            28. Na prvním místě Nejvyšší soud považuje za vhodné se věnovat námitce směřující proti právní kvalifikaci jednání jejich osob jako trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, kteroužto všichni obvinění shodně učinili součástí svých dovolání. Obvinění J. R. a V. D. vystavěli podstatnou část své argumentace převážně na vlastním hodnocení skutkových okolností případu a polemice s hodnocením provedených důkazů nalézacím soudem a soudem odvolacím, jelikož jim dle jejich tvrzení za stávající důkazní situace nelze prokázat, že svým jednáním naplnili zákonný znak „spáchání projednávané trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dané námitky po obsahové stránce primárně nezpochybňují právní posouzení dotčeného skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím obvinění domáhají přijetí jimi nabízených (a pro ně výhodnějších) verzí skutkových zjištění, ze kterých pak vyvstávají pochybnosti o jim přisouzené právní kvalifikaci žalovaného skutku.
                                              29. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní, neboť dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.

                                              30. K námitce právního hodnocení stran naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a takový čin spáchá ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z hlediska naplnění objektivní stránky citovaného trestného činu je všemi obviněnými souhlasně napadáno splnění požadavku, aby byl dotčený trestný čin spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

                                              31. Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr. zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Současně se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině, když zcela postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsažené v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty přitom může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika.

                                              32. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat zavinění ve formě úmyslu [§ 15, § 17 tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I.].
                                                33. V nyní posuzované věci soud prvního stupně přiléhavě upozornil na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, přičemž znak „více států“ byl naplněn tím, že skupina v daném případě působila na území České republiky a Polské republiky, ježto se její členové svého jednání dopouštěli na území obou těchto států. Stran vyžadovaného znaku zapojení nejméně tří osob lze konstatovat, že v daném případě šlo o evidentní zapojení více než tří osob za současného vzájemného rozdělení jejich úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. Jednání obviněných přitom zcela jednoznačně naplňuje shora uvedené znaky, neboť obvinění J. R., O. S., I. D., J. S. a V. D. vytvořili organizovanou skupinu, s níž byl spojen také polský občan T. T. Tato organizovaná skupina zajišťovala ve větším objemu výrobu pervitinu na území České republiky z léku zn. Cirrus, který byl nakoupen v Polsku, načež docházelo k následnému dovozu části pervitinu do Polska a prodeji zbylého pervitinu na různých místech České republiky. Jak ve vztahu k obviněnému J. R., tak i obviněným J. S. a V. D. přitom oba nižší soudy obsáhle (konkrétně na stranách 51 až 71 rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 22 až 34 rozsudku odvolacího soudu) odůvodnily, v čem spatřují účast obviněných na činnosti organizované skupiny, proč neuvěřily obhajobě jednotlivých obviněných a na základě čeho dospěly ke skutkovému závěru o tom, že obviněný J. R. koordinoval činnost organizované skupiny, pervitin vyráběl a prostřednictvím ostatních obviněných zajišťoval dovoz tablet zn. Cirrus z Polska a následně do Polska vyrobený pervitin také zprostředkovaně vyvezl. Obviněný V. D., stejně jako obviněný J. S., dovážel z Polska lék Cirrus (a to i společeně s obviněným I. D.), ohledně dovozu tohoto léku byl v kontaktu s T. T., a následně prodával pervitin, který byl z dovezených léků po jejich předání obviněnému J. R. vyroben. Celá skupina přitom vykazovala takovou míru plánovitosti své činnosti, že dané okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Naplnění znaku uvedeného v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nevyžaduje, aby jednotlivé osoby jednaly přímo jako členové takové skupiny, nýbrž postačí, když se trestného činu vědomě dopustí ve spojení s ní. Jestliže tedy bylo v nyní projednávaném případě důkazy provedenými v odpovídajícím rozsahu (zejména svědeckými výpověďmi, výpovědí obviněného T. z přípravného řízení, znaleckými posudky, odbornými vyjádřeními, protokoly o provedení domovních prohlídek, protokoly o provedení prohlídek jiných prostor, výsledků právní pomoci z Polska, výsledků sledování, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dalších) dostatečným způsobem prokázáno, že dovolatelé spolu prostřednictvím konspirativní komunikace koordinovali dovoz léků zn. Cirrus do České republiky, stejně jako následnou distribuci z nich vyrobeného pervitinu, přičemž soustřeďovali finanční prostředky za účelem nákupu tohoto léku, je zřejmé, že si všichni museli být vědomi skutečnosti, že na této činnosti spolupracuje větší množství osob s přesně danými úkoly. Za tohoto stavu je tedy správný i závěr soudů obou nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. Působení skupiny je vázáno na územní oblast, na níž dochází k jednání členů organizované skupiny, nikoli na státní příslušnost jejích příslušníků (členů), jak se snaží mylně dovodit obviněný V. D. Ten shledává pochybení soudů při užití právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve skutečnosti, že nebyla konstatována trestní odpovědnost polských státních příslušníků, kteří se svým jednáním na činnosti organizované skupiny rovněž aktivně účastnili. V této souvislosti je však třeba připomenout, že působení organizované skupiny na území Polské republiky nebylo nalézacím soudem shledáno v souvislosti s jednáním osob polské národnosti, nýbrž samotných obviněných, kteří v souvislosti s činností organizované skupiny zajišťovali dovoz léků zn. Cirrus právě z Polské republiky a následně do Polské republiky vyvezli pervitin (vyrobený v České republice) za účelem jeho následného prodeje či směny.

                                                34. Obviněný J. S. se ve svém dovolání v rámci vznesené námitky nesprávné právní kvalifikace omezuje na pouhé tvrzení nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kterýžto nedoplnil ani soud odvolací. Nad rámec obecného konstatování extrémního nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedených důkazů ovšem jmenovaný obviněný svoji argumentaci nikterak blíže nerozvádí. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu ve shodě s Vrchním soudem v Praze konstatuje, že nalézací soud v dané věci realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, neboť jej provedl v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, načež jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry rovněž dostatečným způsobem, tedy srozumitelně a logicky správně, rozvedl, přičemž řádně vymezil ty důkazy, které obviněné z předmětného jednání usvědčují a na jejichž základě tak má jejich obhajobu za vyvrácenou, na což v rámci svých úvah navázal i soud odvolací, v jehož postupu taktéž Nejvyšší soud neshledal žádných pochybení.
                                                  35. Obviněný V. D. ve svém dovolání v rámci námitky nesprávné právní kvalifikace popírá, že by se předmětné trestné činnosti dopouštěl s někým jiným než s osobou J. R., popírá účast polských občanů T. T. a M. K., jakož i existenci organizované skupiny působící ve více státech. Nad rámec zpochybnění skutkového stavu vychází námitka obviněného z tvrzení, že trestněprávně relevantní je toliko jeho spolupráce s J. R., jelikož u T. T. nebyla konstatována jeho trestněprávní odpovědnost. Námitka obviněného, že daný čin nemohl spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, neboť neznal všechny její členy, a ani nevěděl o její existenci, je nedůvodnou, neboť všechny členy skupiny znát nemusel. Především však o skutečnosti, že obviněný D. o organizační struktuře v daném případě bezesporu věděl, svědčí nejen zajištěná komunikace mezi ním a dalšími osobami, a to včetně osob působících mimo území České republiky, ale i fakt, že do této mezinárodní struktury byl jako článek této organizované skupiny zapojen i svojí vlastní činností, když se sám podílel na koordinaci a realizaci předávek léků Cirrus na území Polské republiky (dne 10. 9. 2014 i za spolupráce I. D.), jejich převozu do České republiky za účelem výroby pervitinu, a následné distribuci z těchto léků vyrobené drogy (pervitinu) na území České republiky. K tomuto v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na precizní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Byť to obviněný popírá, jeho povědomí o tom, že je členem takovéto organizované skupiny, která působila na území více států, jakož i o jejím fungování, bylo beze vší pochybnosti prokázáno. Stran zpochybnění zapojení osob účastnících se činnosti organizované skupiny na území Polska je na místě konstatovat, že účast těchto osob je z provedených důkazů bez jakýchkoli pochybností zřejmá, nicméně usvědčení těchto osob není podmínkou pro přijetí závěru o působení organizované skupiny na území Polska, jelikož sám obviněný V. D. svým jednáním naplnil zákonný požadavek uvedený podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku svým opakovaným vycestováním na území Polska za účelem obstarání prekursoru, jakož i úmyslným spácháním trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou, která v rámci své činnosti vyvážela vyrobený pervitin na území Polské republiky.

                                                  36. Obviněný J. R. v podaném dovolání v rámci vznesené námitky nesprávné právní kvalifikace popírá účast polských občanů T. T. a M. K., jakož i samotnou existenci organizované skupiny působící ve více státech. Nad rámec námitek, jež byly vypořádány výše, a námitek zpochybňujících skutkový stav obviněný namítá rovněž skutečnost, že nalézací soud pochybil, když ve svém rozhodnutí nezkoumal existenci společenské škodlivosti jeho jednání na úrovni kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Nejenže skutková podstata trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ani jiné ustanovení trestního zákoníku, žádnou takovouto povinnost soudu neukládá, ale především Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že za trestný je třeba považovat každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně, jak je uvedeno v § 13 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na tzv. formální pojetí trestného činu, zavedené s účinností od 1. 1. 2010, není společenská škodlivost činu zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně přitom zcela jednoznačně plyne, že v dané věci není žádných důvodů vedoucích k pochybnostem o tom, zda se společenská škodlivost jednání obviněných nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům, podřaditelným pod užitou skutkovou podstatu. Danou námitku obviněného R. tedy dovolací soud shledal jako zcela nedůvodnou.

                                                  37. V návaznosti na shora rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, a ze kterých s ohledem na výše uvedené vychází i soud dovolací, společně vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr o tom, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěli způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit či ohrozit zájem na ochraně společnosti proti šíření toxikomanie. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž dovolatelé spojovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud současně konstatuje, že postupem soudů nižších stupňů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterak je obviněnými namítáno. Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

                                                  38. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neshledal ani existenci obviněnými J. R. a V. D. tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, když vrchní soud v daném případě neprovedl výslech svědků T. T. a M. K. a namísto toho podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přistoupil k přečtení protokolů o jejich výslechu učiněného polskými policejními orgány, načež toto své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz strana 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud přitom logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby na osobní výslech jmenovaných osob za nadbytečný, a to za situace, kdy měl k dispozici protokoly o výslechu svědků T. T. a M. K., které byly provedeny polskými policejními orgány na základě řádné žádosti o právní pomoc, přičemž oba jmenovaní svědci byli poučeni jak podle polského, tak i českého právního řádu a jejich výslechu se zúčastnili někteří obhájci obviněných, svědci popřeli své zapojení do trestné činnosti obviněných, nejednalo se o klíčové svědky a ani přes opakované předvolání se k hlavnímu líčení nikdy nedostavili. Stejně tak i nalézací soud v bodě 359. odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil skutečnosti, které jej vedly k neprovedení osobního výslechu svědků T. T. a M. K. v rámci hlavního líčení.

                                                  39. Za této situace tak nelze souhlasit s námitkou obviněných J. R. a V. D. stran podstatné vady spočívající v opomenutí důkazů a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování a porušení jejich práva na obhajobu. Respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníkům řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v dané trestní věci z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující mimo jiné i výše citovanému stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.

                                                  40. Rovněž obviněnými J. R. a V. D. vznesenou námitku procesního charakteru, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, když byly odvolacím soudem přečteny protokoly o výslechu svědků T. T. a M. K., shledal Nejvyšší soud irelevantní, jelikož neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. V nyní posuzované věci byla důvodem postupu odvolacího soudu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu skutečnost, že oběma jmenovaným svědkům se v hlavním líčení nepodařilo opakovaně doručit předvolání k tomuto jednání, přičemž svědek M. K. informoval krajský soud, že se k hlavnímu líčení nedostaví. Nejvyšší soud tedy po přezkumu spisového materiálu neshledal, s ohledem na existenci důvodů vedoucích ke čtení protokolů o výpovědi svědků, v postupu vrchního soudu žádných pochybení, která by zakládala porušení práva na spravedlivý proces. Tento postup mimo jiné vyžaduje, aby výslechy, které mají být přečteny u hlavního líčení postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, byly provedeny podle zákona. Tato podmínka byla splněna, když oba jmenovaní svědci byli řádně poučeni, a obhájcům obviněných byla dána možnost se těchto výslechů účastnit a klást svědkům otázky, tzn. že byla dodržena zásada kontradiktornosti řízení. Tato zásada je zakotvena v čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obviněnému dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu řízení. Podstatnou je přitom skutečnost, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem (viz např. rozsudek U. proti R. ze dne 24. 11. 1986, st. č. 9120/80, § 31 nebo rozsudek A.-K. a T. proti S. k. ze dne 15. 2. 2011, st. č. 26766/05 a 22228/06, § 119; srov. též J. Kmec, D. Kosař, J. Kratochvíl, M. Bobek: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 819). Předmětná zásada kontradiktornosti řízení byla v dané věci dodržena, když obhájci obviněných měli možnost se výslechů svědků konaných v Polsku cestou právní pomoci účastnit a těmto svědkům klást otázky, přičemž někteří z nich tak i učinili. Rovněž s ohledem na skutečnost, že trestná činnost obviněných, včetně skutečností rozhodných pro právní kvalifikaci jejich jednání podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, v plném rozsahu a bez důvodných pochybností vyplývá z ostatních řádně provedených důkazů, shledal Nejvyšší soud, že oba soudy nižších stupňů nepochybily, když upustily od osobního výslechu svědků T. T. a M. K. mimo jiné i s odkazem na závěr, že obsah výpovědi těchto svědků nemohl nikterak změnit náhled na to, zda jednání obviněných bude či nebude posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty zohledňující skutečnost, že se drogové trestné činnosti obvinění dopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když bylo z provedených důkazů spolehlivě zjištěno, že se sami obvinění trestné činnosti dopouštěli na území České republiky a Polské republiky.

                                                  41. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný V. D., považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že jej lze aplikovat jen za předpokladu, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se přitom rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. řádu. Výhrada obviněného, že ve skutkové větě není dostatečně vymezena činnost T. T. (vzhledem k organizované skupině působící ve více státech), kterážto však není podmínkou právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tak deklarovanému důvodu dovolání neodpovídá, neboť se nejedná o případ chybějícího ani neúplného výroku. K tomu lze v obecné rovině konstatovat, že podle zjištění Nejvyššího soudu skutková věta v daném případě podrobně vyjadřuje žalovaný skutek ve vztahu k osobám jednotlivých obviněných, přičemž obsahuje takové okolnosti, které jsou relevantní jak z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, tak z hlediska individualizace skutku, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Nalézací soud ve výroku svého rozhodnutí rovněž v dostatečné míře zachytil skutkové okolnosti, které zachycují podíl jednotlivých osob na činnosti organizované skupiny (k zákonným požadavkům této právní kvalifikace viz výše).

                                                  42. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný V. D. rovněž namítl, že jeho odvolání směřovalo jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu, avšak Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí napadený rozsudek zrušil z podnětu jím podaného odvolání pouze ve výroku o trestu a více již své rozhodnutí nekonkretizoval, tedy již nedodal, že ve zbylém rozsahu jeho odvolání zamítá. V důsledku této skutečnosti má dovolatel za to, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, neboť v něm chybí výslovné vyjádření vrchního soudu k napadenému výroku soudu prvního stupně o jeho vině. Nejvyšší soud však již opakovaně judikoval, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. řádu a § 256 tr. řádu, vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Z uvedeného tedy plyne, že vyhoví-li odvolací soud odvolání obviněného jen částečně, pak ho již ve zbytku samostatným výrokem podle § 256 tr. řádu nezamítá. Za tohoto stavu tak platí, že pokud v rozsudku odvolacího soudu chybí věta o tom, že ve zbylém rozsahu se ohledně obviněného V. D. zamítá, nejedná se o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Současně nelze pominout, že v části označené jako B/ výroku rozsudku vrchního soudu tento odvolací soud při novém rozhodnutí o trestu ve vztahu k osobám obviněných J. S., V. D., Š. B., T. O. a M. S. výslovně konstatoval, že se odsuzují k dále vymezeným trestům „při nezměněných výrocích o vině, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku“. Současně i z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu jednoznačně plyne, že se tento odvolací soud řádně vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami obviněného D. namířenými proti výroku o vině z rozsudku krajského soudu, tzn. že dané námitky řádně učinil předmětem svých úvah.
                                                    43. V rámci dalších svých dovolacích námitek obvinění V. D. a J. S. uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

                                                    44. V nyní posuzované věci byl citovaný dovolací důvod obviněnými V. D. a J. S. uplatněn ve druhé z výše uvedených alternativ, neboť měli za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu o jimi podaném odvolání, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnými souběžně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pročež danou námitku obviněných neshledal nikterak důvodnou.


                                                    V.
                                                    Dovolání obviněného I. D.


                                                    45. Dne 21. 10. 2019 podal obviněný I. D. prostřednictvím zvoleného obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 11 To 6/2019 dovolání, které bylo soudem prvního stupně předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 6. 3. 2020, a to společně s podáními učiněnými i dalšími spoluobviněnými osobami, tj. J. R., J. S. a V. D.

                                                    46. Z obsahu příslušného spisového materiálu však bylo zjištěno, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 11 To 6/2019, nebyl osobě obviněného I. D. doposud řádně doručen, neboť podle § 64 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. řádu je třeba rozsudek soudu osobě obviněného vždy doručit do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení jeho uložením u subjektu, jehož prostřednictvím je toto rozhodnutí doručováno. Dané zákonné pravidlo se přitom uplatní vždy, je-li doručovanou písemností rozsudek, a to bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o rozsudek vydaný soudem prvního stupně, soudem odvolacím, popř. soudem dovolacím. V daném případě byl rozsudek vrchního soudu řádně doručen toliko obhájci obviněného I. D., Mgr. Miloši Znojemskému, a to do vlastních rukou dne 21. 8. 2019 (viz č. l. 3749 p. v.). Naopak samotné osobě obviněného nebyl citovaný rozsudek odvolacího soudu řádně doručen, když z adresy XY, XY, byla daná písemnost dne 3. 9. 2019 Českou poštou, s. p. vrácena zpět krajskému soudu s poznámkou, že si adresát písemnost v zákonné úložní lhůtě, kdy byla písemnost připravena k předání, nevyzvedl (viz č. l. 4049). Neúspěšnou byla rovněž snaha krajského soudu o doručení rozsudku odvolacího soudu osobě obviněného I. D. prostřednictvím orgánů Policie České republiky, neboť v tomto případě bylo soudu navráceno sdělení o nemožnosti doručení v důsledku skutečnosti, že se na adrese trvalého bydliště nachází budova městského úřadu, přičemž místo aktuálního pobytu obviněného se nepodařilo vypátrat ani po kontaktování jeho rodinných příslušníků.

                                                    47. Za tohoto stavu tak nebylo rozhodnutí odvolacího soudu osobě obviněného I. D. doposud vůbec doručeno, pročež lze předložení dovolání podaného prostřednictvím jím zvoleného obhájce Nejvyššímu soudu k projednání a rozhodnutí ze strany soudu prvního stupně označit za ryze předčasné. Osobě obviněného totiž doposud neuplynula zákonná dovolací lhůta, toliko v jejímž rámci je oprávněna rozsah, v němž je rozsudek vrchního soudu napadán, jakož i důvody podaného mimořádného opravného prostředku dle svého uvážení měnit (viz § 265e odst. 1, 2 a § 265f odst. 2 tr. řádu). Podle § 265h odst. 2 tr. řádu je tak třeba nejprve vyčkat řádného uplynutí této dvouměsíční lhůty ve vztahu ke všem oprávněným osobám, tedy i k osobě I. D., než bude možné příslušný spisový materiál předsedou senátu soudu prvního stupně ve vztahu k této osobě řádně předložit Nejvyššímu soudu.
                                                      48. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou, na rozdíl od podání učiněných osobami spoluobviněných J. R., J. S. a V. D., v současné době splněny zákonné podmínky k řádnému projednání dovolání podaného obviněným I. D. prostřednictvím jím zvoleného obhájce.
                                                        49. Podle § 23 odst. 1 tr. řádu lze k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.
                                                          50. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak byly Nejvyšším soudem shledány všechny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu pro vyloučení trestní věci obviněného I. D. ze společného řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 11 Tdo 301/2020 (t. j. ve vztahu k osobám spoluobviněných J. R., J. S. a V. D.) k samostatnému projednání a rozhodnutí.

                                                          VI. Závěr
                                                            51. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných J. R., J. S. a V. D. považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které rozhodně nebylo v nyní projednávaném případě nikterak porušeno. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

                                                            52. Současně je třeba zdůraznit, že obvinění J. R., J. S. a V. D. většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi již řádně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud, jakož i soud odvolací se přitom v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).

                                                            53. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků tak dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněných J. R., J. S. a V. D. nedošlo ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. řádu, k porušení zákona, pročež byla tato dovolání, opírající se pouze zčásti o námitky hmotně právního charakteru, v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí všech dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolání obviněného I. D. bylo naopak z výše uvedených důvodů podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí.

                                                              P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

                                                              V Brně dne 31. 3. 2020


                                                              JUDr. Antonín Draštík
                                                              předseda senátu



                                                              Vypracoval:
                                                              JUDr. Tomáš Durdík soudce