Rozhodnutí NS

33 Cdo 4857/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:33 Cdo 4857/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4857.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 10 odst. 2 předpisu č. 279/2003Sb. ve znění do 31.05.2015
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/28/2018
II.ÚS 3872/18
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
01/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4857/2016-195


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42/390, identifikační číslo 69797111, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované BONVER WIN, a.s., se sídlem Ostrava – Jih, Hrabůvka, Cholevova 1530/1, identifikační číslo 25899651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 394/12, o zaplacení úroků a úroků z prodlení jako příslušenství, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 131 C 5/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2016, č. j. 8 Co 135/2016-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, č. j. 8 Co 135/2016-154, potvrdil rozsudek ze dne 15. 12. 2015, č. j. 131 C 5/2013-125, jímž Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku „úroky ve výši 7 % p.a. z částky 17 000 000 Kč za dobu od 31. 10. 2008 do 31. 8. 2012, úroky ve výši 7 % p.a. z částky 10 000 000 Kč za dobu od 1. 9. 2012 do 18. 8. 2014 a úroky ve výši 7 % p.a. z částky 4 000 000 Kč za dobu od 19. 8. 2014 do 18. 9. 2014, a dále úroky z prodlení ve výši 7,5 % p.a. z částky 10 000 000 Kč za dobu od 1. 9. 2012 do 18. 8. 2014 a ve výši 7,5 % p.a. z částky 4 000 000 Kč za dobu od 19. 8. 2014 do 18. 9. 2014“, rozhodl o náhradě nákladů účastníků a o poplatkové povinnosti žalované; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“, konkrétně na „posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem soudu k podání žaloby podle § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2015 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb.). Zcela přitom pomíjí, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby z rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 13. 9. 2011, jímž byl policejnímu orgánu udělen předchozí souhlas k tomu, aby výkonem správy zajištěného majetku (původní věřitelky žalované) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; uvedené pověření vydal policejní orgán dne 14. 9. 2011. Přípisem z 23. 1. 2012 policejní orgán žalobkyni sdělil, že cílem správy zajištěného majetku je kromě jiného podniknout - v případě, že pohledávky nebudou dlužníkem řádně spláceny - všechny kroky k jejich vymožení. Těmito rozhodnutími byla žalobkyně pověřena správou vymáhané pohledávky včetně jejího příslušenství. K její aktivní legitimaci se vyjádřil i Krajský soud v Ostravě jako soud činný v trestním řízení, když přípisem z 23. 7. 2013 sdělil, že žalobkyně má při správě předmětné pohledávky vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky k vymožení pohledávky, čímž výslovně vyjádřil souhlas s podáním žaloby. Žalobkyně pak postupovala v úzké součinnosti se všemi orgány činnými v trestním řízení (vedeném vůči věřiteli žalované) včetně soudu, u kterého bylo vedeno trestní řízení. Nezbývá tedy než konstatovat, že otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předložila dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je založena na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně pověřením, resp. ani souhlasem k podání žaloby k vymožení předmětné pohledávky nedisponovala). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Za dovolacím soudem dosud neřešenou má žalovaná rovněž otázku „posouzení účinků inhibitoria“ vyvolaného exekučním příkazem. V souvislosti s tím prosazuje, že vydáním exekučního příkazu podle § 191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, původní věřitelka žalované (a tudíž i žalobkyně) „ztratila právo na vymáhání“. Takto prezentovaná formulace však nenaplňuje požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelčina rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Nadto s tvrzením, že žalobou uplatněné právo „zaniklo v důsledku inhibitoria, které nastalo po vydání exekučního příkazu dle § 191 odst. 1 daňového řádu“, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.

Výtkou, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její argumentací vztahující se k účinkům inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, žalovaná především nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží jen – za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné. Odvolací soud neměl důvod se k právní otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem vyjadřovat, neboť žalovaná v odvolání v tomto směru žádné námitky neuplatnila. Námitky, kterými žalovaná v dovolání zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou obsoletní, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario).

K doplnění dovolání ze dne 23. 11. 2016, jímž žalovaná upřesnila otázky, které spojuje s vymezením přípustnosti dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.),

Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu