Rozhodnutí NS

5 Tdo 1413/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:5 Tdo 1413/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1413.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození věřitele
Zprošťující rozsudek
Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 226 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1413/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovoláních, která podali obvinění A. K., nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika, adresa pro doručování XY, okres Karviná, a M. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 7 To 171/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 88/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 5 T 88/2015, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.) a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 2.), za něž mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně okresní soud rozhodl o vině a trestu obviněné Z. H. a o nároku poškozené České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, na náhradu škody, již odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu. Dále okresní soud podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obviněného M. K. obžaloby ze skutku pod bodem 1., kvalifikovaného jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zároveň podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal uvedenou poškozenou obchodní společnost s jejím nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému M. K. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Trestné činnosti se obviněný A. K. podle uvedeného rozsudku dopustil tím, že (zjednodušeně uvedeno) po společné dohodě s M. K. (bod 1.), resp. po společné dohodě se Z. H. (bod 2.), za účelem znemožnit České kanceláři pojistitelů uspokojení pohledávky vůči A. K. ve výši 935 966,36 Kč vzniklé z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, k níž došlo dne 10. 12. 2001 na území Polské republiky způsobením dopravní nehody se smrtelným následkem, a A. K. byl již vyzván k plnění a:
dne 19. 9. 2011 Okresní soud v Karviné ve věci vedené pod sp. zn. 26 C 17/2007 nepravomocně rozhodl, že A. K. je povinen tuto částku uhradit do 3 dnů od právní moci, tak obvinění A. K. a M. K. dne 21. 12. 2011 v Karviné uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem specifikovaným blíže ve výroku o vině pod bodem 1. a zapsaným na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, majitele A. K., k zajištění pohledávky M. K. vůči A. K. ve výši 4 500 000 Kč přesto, že tato pohledávka neexistovala, návrh na zápis vkladu tohoto zástavního práva podali téhož dne a ten byl povolen s právními účinky ke dni 21. 12. 2011, v důsledku čehož bylo znemožněno uspokojení pohledávky ve výši 935 966,36 Kč České kanceláři pojistitelů jednak z důvodu zajištění této neexistující pohledávky a její výše, jednak již dříve vzniklého zástavního práva Českomoravské spořitelny, a. s., Praha, ve výši 2 000 000 Kč a jednak hodnoty nemovitosti ve výši nejméně 3 000 000 Kč, (bod 1. výroku o vině);
dále poté, co dne 31. 5. 2012 Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 56 Co 91/2012 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 26 C 17/2007, podle něhož byl A. K. povinen uhradit částku 935 966,36 Kč do 3 dnů od právní moci, učinili obvinění A. K. a Z. H. dne 22. 6. 2012 v Karviné souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným blíže ve výroku o vině pod bodem 2. a zapsaným na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, majitele A. K., v níž uvedli, že darování těchto nemovitostí dne 31. 8. 2011 Z. H. A. K. bylo podmíněno převzetím dluhu Z. H. vůči M. K. ve výši 4 500 000 Kč, čímž se stala darovací smlouva ze dne 31. 8. 2011 absolutně neplatnou přesto, že tento dluh neexistoval, návrh na zápis, resp. žádost o provedení záznamu o změně vlastnického práva k nemovitostem podali téhož dne, tato změna byla provedena a Z. H. se stala opětovně vlastníkem nemovitostí v hodnotě 3 000 000 Kč, v důsledku čehož České kanceláři pojistitelů bylo znemožněno uspokojení pohledávky ve výši 935 966,36 Kč (bod 2. výroku o vině).

3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné podali odvolání obvinění A. K., M. K., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné v neprospěch obviněného M. K. a poškozená Česká kancelář pojistitelů, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 7 To 171/2017, tak, že je všechna zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných

4. Toto usnesení odvolacího soudu napadli obvinění A. K. a M. K. prostřednictvím svých obhájců JUDr. Martina Schulhausera a Mgr. René Gemmela dovoláními z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněný A. K. úvodem svého podání poznamenal, že si je vědom vyloučení přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem, a následně vytkl soudům rozpory ohledně jejich skutkových závěrů, podle nichž měl být se spoluobviněným M. K. na protiprávním jednání domluven, přesto M. K. okresní soud obžaloby zprostil, ale dovolatele uznal vinným přečinem poškození věřitele. Dále poukázal na nepřesnosti v časových údajích zjištění okresního soudu, která krajský soud označil za překlepy ve vyhotovení rozsudku. Podle něj však v této věci mělo nesprávné stanovení okamžiku potvrzení M. K. o zániku dluhu (a současně výmaz zástavního práva zajišťujícího tento dluh) zásadní vliv na hodnocení toho, zda skutečně došlo k vrácení půjčky 4 500 000 Kč M. K. Okresní soud totiž vycházel z toho, že M. K. dne 13. 8. 2008 prohlásil, že dluh ve výši 4 500 000 Kč byl splacen a smlouva o úvěru poskytnutého A. K. byla uzavřena dne 21. 7. 2008, tedy před prohlášením o zániku dluhu. Vzhledem k (údajnému) časovému předstihu uzavření smlouvy o úvěru měl soud za to, že nebylo oprávněné tvrzení obhajoby, že M. K. zánik dluhu tvrdil jen účelově proto, aby obviněný A. K. dosáhl na úvěr. I odvolací soud uznal, že k prohlášení o splacení dluhu došlo již 13. 2. 2008, chybu okresního soudu však označil za pouhý překlep. S tím dovolatel nesouhlasil a považoval pochybení soudu za významné, neboť správný časový údaj prokazoval trvání závazku vůči M. K. ve výši 4 500 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost, již tvrdil i před soudy nižších stupňů, které ji odmítly, jednal tak, jak bylo dále uvedeno v popisu skutku. Dne 21. 12. 2011 uzavřel s M. K. smlouvu o zřízení zástavního práva a dne 22. 6. 2012 učinil se sestrou Z. H. souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, resp. tímto došlo k navrácení do předešlého stavu a nikoli k převodu majetku. Podle dovolatele je evidentní, že mezi ním, jeho sestrou a M. K. existovaly různé občanskoprávní vztahy, jež orgány činné v trestním řízení nepřípustně kriminalizovaly, což podpořil také odkazem na občanskoprávní řízení probíhající u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 250/2014, v němž se Česká kancelář pojistitelů domáhá určení absolutní neplatnosti souhlasného prohlášení o změně vlastnického práva k nemovitostem ze dne 22. 6. 2012. Protože obviněný považoval možnosti jiných právních odvětví způsobilými napravit vztahy mezi dotčenými osobami, navíc nebyly dosud vyčerpány, dožadoval se také využití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

6. Závěrem svého dovolání obviněný A. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil dovolatele obžaloby.

7. Obviněný M. K. podal své dovolání také z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a další své výhrady formuloval obecně jako „porušení ústavního práva na spravedlivý proces“. Soud podle dovolatele vadně aplikoval § 226 písm. c) tr. řádu, za výhodnější důvod zproštění obžaloby pro sebe považoval ustanovení § 226 písm. b) tr. řádu. Dále vytýkal soudům rozpory ve skutkových zjištěních, pokud jeho pohledávku za Z. H. ve výši 4 500 000 Kč považovaly za uhrazenou, tudíž zaniklou. Tvrdil, že závazek stále trvá, což uznala i Z. H. (dlužník) a vyplývá to i z platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 20 C 381/2015. Spatřoval tedy extrémní nesoulad mezi „výsledky dokazování a základními principy hodnocení důkazů“. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, týkající se důsledků zpochybnění obsahové správnosti soukromoprávní listiny. Část dovolacích námitek směřoval proti závěrům soudů vztahujícím se ke skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku okresního soudu (pro který však nikdy nebyl trestně stíhán ani jako pachatel, ani jako účastník). Na závěr ještě obviněný M. K. připojil poznámku o principu beneficium cohaesionis, který podle jeho přesvědčení svědčil pro obviněné A. K. a Z. H., a dožadoval se u nich zproštění obžaloby.

8. Obviněný M. K. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a věc vrátit okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním

9. K dovoláním obviněných A. K. a M. K. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová (dále jen „státní zástupkyně“), učinila tak nejprve k argumentaci obviněného M. K. Ten se dožadoval zproštění obžaloby z jiného důvodu, než jaký zvolily soudy, a to podle § 266 písm. b) tr. řádu, neboť jej považoval za příznivější. Soud prvního stupně podle státní zástupkyně však zcela správně použil zprošťující důvod podle § 226 písm. c) tr. řádu, který je i pro něho v daném případě nejvýhodnější. Protože tedy nebylo možné, aby se dovolatel v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku domohl jakéhokoli pro něj příznivějšího rozhodnutí, označila státní zástupkyně dovolání obviněného M. K. za podané neoprávněnou osobou. Přitom poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011. Pokud obviněný M. K. uplatnil v dovolání další námitky, shledala je státní zástupkyně nepřípustnými ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť se týkaly bodu 2. výroku o vině rozsudku okresního soudu, jímž byli uznáni vinnými obvinění A. K. a Z. H. Jedná se tudíž o výrok, který se dovolatele bezprostředně nedotýká.

10. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k dovolání obviněného A. K., přičemž jeho výhrady, jimiž vytýkal soudům zproštění M. K. obžaloby i přes zjištění, že jednali po vzájemné dohodě, zatímco dovolatele uznaly vinným přečinem poškození věřitele, jsou podle státní zástupkyně nepřípustné. Směřují totiž proti zprošťujícímu výroku, který se dovolatele netýkal, a proto proti němu nemohl podat dovolání ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu. Další námitky tohoto dovolatele nespadaly pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože jimi směřoval proti skutkovým zjištěním soudů o neexistenci dluhu vůči M. K. ve výši 4 500 000 Kč, nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. S právními výhradami, které obviněný A. K. uplatnil ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině, se státní zástupkyně neztotožnila. Prosazoval jimi právní názor, že souhlasné prohlášení ze dne 22. 6. 2012 nebylo převodem majetku, jak se domnívaly soudy a podřadily tak tento právní úkon jednomu ze znaků skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (zcizení části svého majetku), ale pouhým navrácením v předešlý stav. Podle státní zástupkyně bylo souhlasné prohlášení nepravdivé a o zcizení majetku ve smyslu citované skutkové podstaty nepochybovala. Nesouhlasila ani s přesvědčením obviněného o nutnosti aplikovat na danou věc zásadu subsidiarity trestní represe. V posuzované trestní věci totiž neshledala jakékoli mimořádné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly, naopak upozornila na užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 písm. a), 3 písm. a) tr. zákoníku, jež společenskou škodlivost zvyšovalo. Zároveň podotkla, že existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, tedy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Podobně existence občanskoprávního vztahu, do něhož pachatel vstoupil s úmyslem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010.

11. Závěrem státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání obviněného A. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

12. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

13. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda podaná dovolání splňují všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zjistil, že v případě obviněného M. K. tomu tak není, protože nebyly naplněny podmínky ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a jeho dovolání tudíž bylo podáno osobou neoprávněnou, jak bude podrobněji rozvedeno níže. Ohledně dovolání obviněného A. K. byly podmínky pro konání dovolacího řízení splněny, proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti jím uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dospěl přitom k závěru, že jeho výhrady nejsou opodstatněné.

14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele mu svým obsahem také odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

15. Obviněný A. K. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.


b) K dovolání obviněného M. K.

16. Obviněný M. K. byl obžalován státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Karviné jako spolupachatel obviněného A. K. pro skutek stručně popsaný pod bodem 1. výroku o vině citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné. Jak bylo připomenuto v úvodu tohoto usnesení, okresní soud jej zprostil obžaloby s tím, že mu nebyly známy skutečné okolnosti, pro které na něm obviněný A. K. požadoval zřízení zástavního práva k nemovitostem. To znamená, že nevěděl o závazku spoluobviněného vůči České kanceláři pojistitelů a pouze vyhověl jeho žádosti, aniž by blíže zkoumal reálný účel vzniku tohoto zajišťovacího institutu. Na straně 25 svého rozsudku Okresní soud v Karviné vysvětlil, proč použil u obviněného M. K. důvod zproštění podle § 226 písm. c) tr. řádu, neboť zjistil, že skutek se sice stal, ale jeho pachatelem, resp. spolupachatelem nemůže být M. K. Odvolací soud již reagoval na shodnou námitku obviněného a správně ji posoudil jako nedůvodnou. Za situace, kdy byl obviněný obžaloby zproštěn, může podat dovolání jen tehdy, pokud by se domáhal vyslovení příznivějšího důvodu zproštění (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Obecně platí, že pořadí taxativního výčtu zprošťujících důvodů odráží jejich výhodnost pro obviněného s tím, že důvod pod písmenem a) je nejvýhodnější a důvod pod písmenem e) je nejméně příznivý. Tato premisa však nemusí platit definitivně, vždy je nutné posuzovat konkrétní okolnosti případu a může se stát, že za určitých podmínek důvod pro zproštění uvedený pod písmenem c) bude pro obviněného ze všech důvodů nejvýhodnější, resp. bude mít stejný význam jako zproštění z důvodu podle § 226 písm. a) tr. řádu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 5. 1988, sp. zn. 6 Tz 12/88, uveřejněný v Bulletinu NS ČSR pod č. 7-II. v sešitě 2/1989). Aby bylo možno obviněného zprostit obžaloby z důvodu podle § 226 písm. c) tr. řádu, musí být prokázáno, že se stal žalovaný skutek, který naplňuje všechny znaky určitého trestného činu, ale nepodařilo se spolehlivě potvrdit i přes úplné a řádně provedené dokazování, že pachatelem tohoto trestného činu je právě obviněný. Patří sem jak případ, kdy obviněný nemohl být dostatečně usvědčen výsledky dokazování, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem stíhaného trestného činu, tak případ, když provedené důkazy svědčí o tom, že trestný čin spáchala jiná konkrétní osoba nebo jiná dosud neztotožněná osoba, nikoli však obviněný (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2815). Jestliže v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný, nutno obžalovaného zprostit jedině podle § 226 písm. c) tr. řádu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR publikované pod č. 26/1965 Sb. rozh. tr.). O zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu (což požadoval dovolatel) lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 9/2007-II. Sb. rozh. tr.).

17. Shora předložený výklad dává jasný podklad pro závěr, že za daných okolností, kdy pro tentýž skutek, pro nějž byl dovolatel obžaloby zproštěn a jiný obviněný byl uznán vinným, mohl být obviněný M. K. obžaloby zproštěn výhradně z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal on, tedy podle § 226 písm. c) tr. řádu (skutek se podle zjištění soudů stal a naplňoval veškeré znaky určité skutkové podstaty nikoli však ve vztahu k obviněnému M. K., což bude dále upřesněno níže v části vztahující se k dovolání obviněného A. K.). Vzhledem k uvedeným okolnostem to byl pro dovolatele současně také důvod zproštění nejpříznivější, nejvíce vyznívající v jeho prospěch a v takovém případě bylo vyloučeno, aby podal dovolání (současně též odvolání) ve svůj neprospěch (viz shora citované rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011). Výrok soudu prvního stupně napadený dovoláním obviněného M. K. je za zjištěných skutkových okolností pro něho nejvýhodnější, jakákoli změna by musela vést ke zhoršení jeho postavení, a to jedině za situace, pokud by nejvyšší státní zástupce podal dovolání v jeho neprospěch. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na nesprávnost postupu odvolacího soudu, který nerespektoval ustanovení § 247 odst. 1 tr. řádu. V něm zákon výslovně umožňuje podat odvolání v neprospěch obviněného pouze státnímu zástupci. Za popsaných okolností dané věci týkající se obviněného M. K., směřovalo jeho odvolání ve vlastní neprospěch, tudíž mělo mít zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. řádu jako podané osobou neoprávněnou. Tento nesprávný postup odvolacího soudu však neměl žádný negativní dopad na postavení obviněného v trestním řízení, pokud se Krajský soud v Ostravě odvoláním tohoto obviněného meritorně zabýval a teprve poté je zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

18. Obviněný M. K. ve zbylé části svého dovolání vytýkal soudům vady ve skutkových zjištěních a v jejich právním posouzení ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se tak o námitky, k nimž nebylo možné přihlížet, neboť nenapadaly správnost výroku, který se dovolatele bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], jak přiléhavě vysvětlila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření.

19. Je možné tedy shrnout, že obviněný M. K. mylně považoval výrok o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu za výhodnější pro jeho osobu nežli zproštění podle § 226 písm. c) tr. řádu, ve skutečnosti tomu tak nebylo. V rámci dovolacího řízení se nemohl pro sebe domoci příznivějšího rozhodnutí, a proto bylo nutné posoudit jeho dovolání jako podané nikoli v jeho prospěch. Takové dovolání však obviněný nemůže uplatnit, a pokud tak učinil, jedná se o dovolání podané osobou neoprávněnou (§ 265d tr. řádu). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu.

c) K dovolání obviněného A. K.

20. Obviněný A. K. opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž část dovolací argumentace odpovídala a část nikoli. Zejména jeho námitky proti skutkovým zjištěním týkajícím se vzájemné dohody mezi ním a obviněným M. K. nebo proti písařským chybám okresního soudu v časových údajích nemohly citovaný důvod dovolání naplnit, kromě toho nebyly ani důvodné. Zjištění soudu, že obvinění A. K. a M. K. se domluvili na společném postupu, v rámci něhož zřídili zástavní právo k dotčeným nemovitostem (dům a pozemky na ul. XY) mělo totiž jasnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Tuto okolnost potvrdil i sám obviněný M. K. (viz jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 621 tr. spisu), který však popřel, že by současně věděl o závazku obviněného A. K. vůči České kanceláři pojistitelů, jehož splnění se dovolatel snažil vyhnout. Z důvodu nedostatku úmyslu směřujícího ke zmaření uspokojení věřitele jiné osoby byl obviněný M. K. také zproštěn obžaloby (srov. str. 25 rozsudku okresního soudu a bod 8. na str. 6 usnesení krajského soudu), nikoli proto, že by u něj nebylo prokázáno jednání ve shodě s obviněným A. K., jak by snad mohlo vyplývat z dovolatelem uplatněných výtek.

21. Rovněž námitky proti chybně uvedenému datu 13. 8. 2008 namísto správného 13. 2. 2008, jimiž dovolatel v zásadě prosazoval svou verzi o existenci dluhu 4 500 000 Kč vůči M. K., nijak nezpochybňovaly správnost právního posouzení skutku, ani jiného hmotněprávního posouzení. A to přesto, že na takovém vadném časovém údaji okresní soud postavil jednu ze svých úvah (že smlouva o úvěru poskytnutém obviněnému A. K. byla uzavřena předtím, než obviněný M. K. dne 13. 8. 2008 učinil prohlášení o zániku dluhu ve výši 4,5 mil. Kč splacením; viz str. 21 odsuzujícího rozsudku), k níž proto nemohlo být přihlíženo. Zásadní však je, že tato úvaha byla pouze jednou z mnoha, i bez ní byla provedena celá řada dalších důkazů, jež jednotlivě i v souhrnu dávaly podklad pro logické a vzájemně navazující úvahy o spáchání obou skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině, a to včetně té skutkové okolnosti, že nejpozději ke dni 13. 2. 2008 došlo k zániku dluhu Z. H. vůči věřiteli M. K., který toto písemně potvrdil (viz č. l. 180 tr. spisu). Nad rámec argumentů odůvodnění napadených rozhodnutí je vhodné připomenout, že postoj obviněných vyjadřující zánik uvedeného závazku zcela odpovídá uzavření darovací smlouvy dne 31. 8. 2011 mezi Z. H. a A. K. bez uvedení jakékoli zmínky o podmínění její platnosti převzetím tohoto dluhu a tudíž o trvání jeho existence (srov. č. l. 186 a násl. tr. spisu). Na tuto podmínku způsobující neplatnost darovací smlouvy si obvinění „vzpomněli“ až dodatečně, zajisté nikoli náhodně. Stalo se tak až po datu 31. 5. 2012, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením pod sp. zn. 56 Co 91/2012 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 26 C 17/2017, podle něhož byl obviněný A. K. povinen zaplatit částku 935 966,36 Kč České kanceláři pojistitelů (tato rozhodnutí potvrdil následně i Ústavní soud usnesením ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3777/14, jímž odmítl ústavní stížnost A. K., viz č. l. 649 a násl. tr. spisu). Až dne 22. 6. 2012 učinili obvinění A. K. a jeho sestra Z. H. souhlasné prohlášení, v němž deklarovali absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 31. 8. 2011 a na jehož základě tentýž den podali na Katastrální úřad pro XY žádost o provedení záznamu o změně vlastnického práva k dotčeným nemovitostem (č. l. 193 tr. spisu). Přitom smlouvu o převzetí dluhu datovanou dnem 31. 8. 2011 a uzavřenou mezi sourozenci Z. H. a A. K. (založená na č. l. 735 tr. spisu) soudy neakceptovaly, považovaly ji za účelovou, podobně jako další právní úkony obviněných, jimiž se snažili vyvrátit přesvědčení soudů o uhrazení dluhu ve výši 4 500 000 Kč věřiteli M. K. Tento skutkový závěr soudů však byl podložen důsledně provedeným dokazováním a na něm založeným srozumitelným a logickým zdůvodněním soudů obou stupňů, jež správně vystihly celou situaci a dovodily jeden jednotící záměr veškerých kroků podniknutých dovolatelem, jímž bylo zabránit věřiteli České kanceláři pojistitelů uspokojit svůj nárok z jeho nemovitého majetku. Nejvyšší soud na tomto místě stručně připomene některé významné skutečnosti, které jasně svědčí o skutečném účelu všech majetkových dispozic obviněného A. K. a jeho sestry Z. H. Ze svědeckých výpovědí obyvatelů ulice XY vyplynulo, že osobou obývající předmětné nemovitosti byl obviněný A. K. s rodinou, avšak zakoupeny byly jeho sestrou Z. H., k tomu všemu za peníze půjčené od M. K., který sám připustil, že sestře dovolatele půjčoval tak vysokou sumu poprvé, za garanta vrácení peněz považoval A. K., po němž by případně půjčené finanční prostředky požadoval vrátit (srov. vyjádření M. K. na č. l. 621 verte tr. spisu). Vše tedy nasvědčuje závěrům soudů, že nemovitosti byly od počátku určeny pro potřeby obviněného A. K., jeho sestra evidentně měla roli formálního majitele, přičemž ona sama nebyla finančně vázána k poškozené České kanceláři pojistitelů. S tím zcela koresponduje následné darování nemovitostí Z. H. obviněnému A. K., jehož nemovitosti však byly v reakci nejprve na prvostupňové rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 C 17/2017 neoprávněně zatíženy zástavním právem k zajištění neexistující pohledávky M. K. na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 21. 12. 2011 (podstata skutku pod bodem 1. výroku o vině) a následně v reakci na rozhodnutí odvolacího soudu v citovaném občanskoprávním sporném řízení byly dotčené nemovitosti převedeny na Z. H. na podkladě zjevně pouze účelového souhlasného prohlášení o změně vlastnického práva ze dne 22. 6. 2012 (podstata skutku pod bodem 2. výroku o vině).

22. Ke svému tvrzení o trvání dluhu 4 500 000 Kč i přes potvrzení M. K. o jeho zániku zaplacením obviněný A. K. v dovolání doslova uvádí: „..pokud bych byl veden záměrem, který je spatřován ze strany soudů obou stupňů, tak bych zcela jistě od sestry nepřevzal dluh vůči panu K., který byl téměř šestinásobně vyšší než výše vymáhané pohledávky Českou kanceláří pojistitelů.“ Lze jen souhlasit, že to by udělala jen osoba mdlého rozumu, ale právě proto, že dovolatel věděl, že skutečný dluh už neexistuje, klidně ho formálně převzal, a to tím spíše, že mu takové jednání mělo umožnit vyhnout se placení vlastního reálně existujícího závazku vůči České kanceláři pojistitelů. Zjevně se přitom nemusel obávat případného vymáhání již uhrazeného dluhu ze strany M. K., protože obě rodiny po dlouhou dobu opakovaně prováděly vzájemné dispozice s nemalými finančními obnosy a jejich vztahy tak musely být založeny na hluboké důvěře prověřené během let opakovanou a vždy splacenou finanční výpomocí ze strany rodiny M. K. Pokud v následujícím období po dokonání trestných činů někdo z řad rodiny obviněného A. K. vrátil určité peněžní částky M. K., není zřejmý právní důvod takových transakcí, když půjčky mezi nimi byly velmi frekventované a často k nim nebyla ani vyhotovena písemná smlouva. Dále lze k probírané námitce písařské chyby v rozsudku okresního soudu uvést, že směřuje ve své podstatě proti důvodům rozhodnutí, což trestní řád nepřipouští (§ 265a odst. 4), a také že se jedná o námitku uplatněnou již v řízení o odvolání, s níž se krajský soud náležitě vypořádal (viz bod 6. na str. 4 usnesení odvolacího soudu). Správně mj. upozornil, že na jiném místě odůvodnění svého rozsudku (str. 14) okresní soud naopak opsal správné datum potvrzení o zániku zástavního práva, není tedy pochyb, že se skutečně jednalo o písařskou chybu, byť na jejím základě postavil soud prvního stupně nesprávnou chronologickou posloupnost v tom smyslu, že obviněný A. K. nejprve uzavřel smlouvu o úvěru a teprve poté věřitel M. K. písemně potvrdil zaplacení dluhu ve výši 4 500 000 Kč, ačkoli ve skutečnosti tomu bylo obráceně. K opakované obhajobě dovolatele přitom Nejvyšší soud v souladu s platnou judikaturou zpravidla přistupuje tak, že odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze uplatňuje shodné námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Navíc, jak již bylo sděleno, uvedené námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 477/2017).

23. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s argumenty soudů nižších stupňů, jimiž reagovaly na obhajobu obviněného A. K., přiléhavě zhodnotily veškeré okolnosti případu včetně těch, jež na svou obranu předložil dovolatel, jejich vysvětlení jsou přesvědčivá, mají logiku a tvoří ucelený obraz o průběhu obou skutků, který se dovolatel neúspěšně snažil zpochybnit. Základním cílem, jímž bylo vedeno jednání obviněného, bylo neumožnit věřiteli České kanceláři pojistitelů uspokojit se z výtěžku prodeje nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, což se nakonec potvrdilo i dalším právním úkonem, jímž tento nemovitý majetek byl darovací smlouvou ze dne 8. 11. 2012 převeden na T. K., syna dovolatele (viz č. l. 197 tr. spisu).

24. Neobstojí ani výhrada obviněného proti nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů. Dovolatel vycházel z přesvědčení, že celá záležitost má soukromoprávní charakter a k jejímu vyřešení by postačovaly prostředky civilního práva, přičemž poukázal na probíhající řízení u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 250/2014, v němž se Česká kancelář pojistitelů domáhá určení absolutní neplatnosti souhlasného prohlášení o změně vlastnického práva k nemovitostem ze dne 22. 6. 2012. Pokud se týká možností spáchání určitého trestného činu v rámci občanskoprávních vztahů, zastává Nejvyšší soud právní názor, že trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje, není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod T 575 ve svazku 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Fakt, že jednání obviněného probíhala v souladu s ustanoveními civilního práva, je třeba důsledně odlišovat od skutečnosti, že tímtéž jednáním byly současně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že jde o jednání protiprávní ve smyslu trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005). Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických nebo právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, uveřejněný pod T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

25. Především se však jedná o námitky opakované, krajský soud se s nimi pečlivě vypořádal na str. 4 až 6 svého usnesení. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle přijatých závěrů trestního kolegia Nejvyššího soudu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

26. V žádném případě však nelze uzavřít, že by případ obviněného A. K. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Naopak je nutné vzít na zřetel, že dovolatel páchal trestnou činnost poměrně sofistikovaným způsobem, sérií na sebe navazujících právních jednání nakládal s nemovitostmi tak, aby je mohl využívat či ovládat, ale aby se z výtěžku po případném prodeji z nich nemohl uspokojit jeho věřitel Česká kancelář pojistitelů. Nejednalo se o ojedinělý akt, protiprávní kroky byly zahrnuty v dlouhém časovém období v podstatě již od první koupě nemovitostí až po jejich darování T. K. (byť podstatu obou skutků tvoří dva právní úkony v časovém rozmezí šesti měsíců). Nelze ani pominout, že obviněný spáchal dva přečiny, oba v kvalifikované sazbě ustanovení § 222 tr. zákoníku, a to díky výši škody dosahující téměř milionu Kč. To svědčí o výrazně vyšším stupni společenské škodlivosti skutku, než jakou je možné shledat u základní skutkové podstaty tohoto přečinu a závažnost zjištěného jednání obviněného A. K. významně zvyšuje. Rozhodně nejde o svou povahou výjimečné porušení trestní normy, k jejímuž postihu by mohly postačovat jiné prostředky než trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené. Rovněž námitka nesprávného užití zásady subsidiarity trestní represe nebyla shledána důvodnou.
V. Závěrečné shrnutí

27. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno osobou neoprávněnou, protože v jeho neprospěch může podat dovolání pouze nejvyšší státní zástupce, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu. Dovolání obviněného A. K. z větší části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídalo, pokud ano, posoudil je Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu je odmítl, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. 12. 2018


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu