Rozhodnutí NS

21 Cdo 5022/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/21/2018
Spisová značka:21 Cdo 5022/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5022.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 525/15, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 126/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 30 Co 397/2016-71, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 8. 4. 2015 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zrušení „funkčního místa č. 2528“, na kterém byla zařazena.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2015 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2013 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou od 6. 1. 2014 jako referent v „odboru 17 oddělení 1703 – Přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků“, že její náplní práce bylo přezkoumávání hospodaření územně samosprávných celků (krajů a regionálních rad regionů soudržnosti), že „v průběhu měsíce dubna 2015“ jí byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že uvedený výpovědní důvod byl zvolen účelově, ať již „z jakýchkoliv důvodů“, a to zejména s ohledem na vyjádření vedoucí oddělení 1703 a současně zástupkyně ředitele odboru O. na schůzi výboru základní organizace odborů konané dne 21. 4. 2015, která uvedla, že k výpovědi došlo „v důsledku potřeby zvyšování kvality zaměstnanců a k přijímání nových kvalitních zaměstnanců a údajně z důvodů nedostatků v činnostech vykonávaných žalobkyní ve funkci vedoucí skupiny kontrolorů“, které nebyla schopna doložit, přičemž za celou dobu působení žalobkyně u žalované nebyla ze strany zaměstnavatele vůči ní vznesena žádná ústní ani písemná výtka ohledně odbornosti a způsobilosti vykonávat danou funkci, a že v období od rozhodnutí o organizační změně dne 26. 1. 2015 „do dnešního dne“ nastoupilo do oddělení, kde žalobkyně pracovala, šest nových zaměstnanců, kteří konají stejnou činnost jakou vykonávala žalobkyně, a konkrétně činnost, kterou se žalobkyně před výpovědí zabývala, vykonává jiný pracovník, což je důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu, neboť nadbytečnost zaměstnance jako „organizační výpovědní důvod“ je dána tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá, s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách, možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 17 C 126/2015-41 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015 doručená žalobkyni žalovanou dne 15. 4. 2015 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 552 Kč k rukám advokátky Mgr. Aleny Řenďovské. Vycházel ze zjištění, že žalobkyni jako referentce vykonávající činnosti spočívající v přezkoumávání hospodaření územně samosprávných celků, zařazené v platové třídě 14, byla dne 15. 4. 2015 doručena výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zrušení její pozice č. 2528 v důsledku organizační změny přijaté dne 26. 1. 2015 a účinné od 1. 2. 2015, jíž byly zrušeny tři „referentské pozice“ a současně byly zřízeny k 1. 3. 2015 tři nové pozice zařazené v platové třídě 14 s požadavkem na právní vzdělání, znalost cizího jazyka a příslušný stupeň práce s utajovanými skutečnostmi, a že dne 16. 4. 2015 došlo k další organizační změně, jíž bylo v oddělení 1703 zřízeno šest funkčních míst v platové třídě 14, na která byli v květnu a červnu 2015 přijati noví zaměstnanci. Dovodil, že práce vykonávaná žalobkyní před udělením výpovědi nezanikla ani zčásti, neboť po jejím odchodu byli přijati noví zaměstnanci (rovněž zařazení v platové třídě 14), kteří vykonávají stejnou práci jako ona, aniž by na ně byly kladeny avizované požadavky (znalost anglického jazyka, vysokoškolské právní vzdělání a stupeň pro práci s utajovanými informacemi), a že zaměstnavatel, který je sice oprávněn měnit kvalifikační složení zaměstnanců, v dané věci tyto kvalifikační požadavky nikterak nevyžadoval a nahradil žalobkyni „osobami stejného profilu“. Dospěl k závěru, že organizační změna ze dne 26. 1. 2015, kterou ve skutečnosti došlo ke zrušení tří funkčních míst a zřízení tří nových míst, i když potřeba v organizační změně deklarovaná nebyla vůbec vyžadována a dána, je účelová a uměle vytvořená, a že na základě další organizační změny ze dne 16. 4. 2015, provedené velmi krátce po předchozí organizační změně, byl účel předchozí organizační změny zcela popřen tím, že byli přijati noví zaměstnanci (M. P., z části i M. V., který navíc zajišťoval IT správu), vykonávající činnosti shodné s činností žalobkyně. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně „od počátku“ nesplňovala předpoklad vysokoškolského vzdělání vyžadovaný žalovanou, a že proto by byl na místě postup podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, případně - měla-li by nadřízená žalobkyně za to, že žalobkyně řádně nevykonává svoji práci a má neuspokojivé pracovní výsledky – „postup dle § 52 písm. g) zákoníku práce, nikoliv organizační změna dle § 52 písm. c) zákoníku práce“. Uzavřel, že přijetím nových zaměstnanců, a to ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně, kteří vykonávali činnosti shodné s činnostmi žalobkyně, byl účel organizační změny ze dne 26. 1. 2015 popřen a žalobkyně se tak nestala nadbytečnou.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 30 Co 397/2016-71 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 1 800 Kč. Poté, co shledal nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a co částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že organizační změna ze dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 skutečně naplnila účel, za kterým byla přijata, o čemž svědčí i skutečnost, že žalovaná po jejím přijetí začala nabízet volné místo v odboru 17 v pracovní pozici „Referent – právník CKB AFCOS“, a že v žádném případě nelze dovozovat, že žalovaná přijetí organizačního opatření ve skutečnosti jen předstírala, aby tím docílila ukončení pracovního poměru se žalobkyní. Z pouhé okolnosti, že se žalobkyně při projednávání své výpovědi odborovou organizací kriticky vyjádřila k personálním vztahům na pracovišti a dle jejího mínění neprofesionální řídící činnosti, upozornila na nedodržování etického kodexu a vnitřních předpisů ministerstva a poukazovala též na to, že ačkoliv jí dříve při výkonu práce nebylo ničeho vytýkáno, po nástupu vedoucí oddělení O. jí byly sníženy a následně zcela odňaty odměny a bylo jí současně vytčeno, že není schopna plnit svoje povinnosti, jakož i okolnosti, že při jednání odborové organizace dne 21. 4. 2015 vedoucí odboru O. odůvodňovala rušení funkčních míst v jejím útvaru potřebou zvyšování kvality zaměstnanců a poukazovala na nedostatky v činnostech vykonávaných žalobkyní, nelze podle odvolacího soudu učinit závěr o snaze žalované zbavit se účelově žalobkyně, který je vyvrácen též tím, že v době výpovědní lhůty nabídla žalovaná žalobkyni možnost jiného odpovídajícího zaměstnání v nově zřizovaném „oddělení 6902 – Podpora řešení nesprávností“. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že přijetím další organizační změny ze dne 16. 4. 2015 byl zcela popřen účel organizační změny ze dne 30. 1. 2015 z důvodu, že do odboru kontroly, kde dříve pracovala žalobkyně, byli přijati noví zaměstnanci vykonávající činnosti shodné jako žalobkyně, neboť soud prvního stupně pominul, že požadavky na vysokoškolské právnické vzdělání a na jazykovou vybavenost byly stanoveny pro tři funkční místa nově vytvořená organizační změnou ze dne 30. 1. 2015, jež byla žalovanou označena čísly 3282, 3283 a 3284 a jež byla rovněž po přijetí organizační změny nabízena jako volná místa v odboru 17, přičemž se nejednalo o funkční místa v oddělení 1703, která byla opětovně vytvořena až organizační změnou ze dne 16. 4. 2015, účinnou od 1. 5. 2015, a že charakteristika pracovních pozic, na které nastoupili všichni zaměstnanci k žalované až po účinnosti organizační změny ze dne 16. 4. 2015 v průběhu května a června 2015, byla odlišná od charakteristiky pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační změny z ledna 2015. Tvrzení žalobkyně obsažené v odvolání, že již na schůzce dne 3. 3. 2015, tj. měsíc před tím, než jí byla dána výpověď z pracovního poměru, byla informována o tom, že bude k „1. 5. 2016“ (správně 1. 5. 2015) převedeno celkem 50 míst na Ministerstvo financí z Generálního finančního ředitelství, hodnotil odvolací soud jako tvrzení nové a v odvolacím řízení nepřípustné; z pouhé okolnosti, že Ministerstvo financí již v březnu 2015 vědělo, že u něj bude možné navýšit počet funkčních míst, nelze bez dalšího dovodit, že z tohoto důvodu nebylo oprávněno v lednu 2015 přijmout organizační změnu, v důsledku které se pro ně žalobkyně stala nadbytečnou. Uzavřel, že pokud se žalovaná „na podkladě dalšího vývoje situace“ rozhodla počet funkčních míst v odboru 1703, jež „svou náplní více méně odpovídaly výkonu pracovní činnosti žalobkyně“, znovu navýšit, nelze v této okolnosti shledávat účelovost dříve přijaté organizační změny ze dne 30. 1. 2015.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud aplikoval na učiněná skutková zjištění zásady, které se uplatní ve skutkově jiných případech, a že věc nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že organizační změna z 30. 1. 2015 skutečně naplnila účel, za kterým byla přijata; naplnění účelu organizační změny by nemělo být posuzováno z hlediska toho, zda k těmto změnám formálně došlo, ale z hlediska důvodnosti a skutečné účelnosti těchto změn, a to v celé jejich komplexnosti, nikoli pouze zčásti, navíc se netýkající rušeného pracovního místa. Má za to, že k nadbytečnosti jí vykonávané práce – vzhledem k totožným skutkovým zjištěním obou soudů, že zaměstnanci přijatí ještě v době trvání jejího pracovního poměru na základě druhé organizační změny vykonávali stejnou práci jako žalobkyně – nedošlo, když tato byla pouze fakticky převzata novým zaměstnancem, jehož náplní práce byla činnost stejná, a nelze proto ani učinit závěr, že organizační změnou byl dosažen sledovaný efekt, neboť nedošlo ke snížení počtu zaměstnanců vykonávajících práci, kterou vykonávala žalobkyně. Dále namítá, že rozhodnutím žalované nebylo v žádném případě zamýšleno snížit počet zaměstnanců vykonávajících kontrolu hospodaření krajů, když oddělení, které se tímto zabývá, bylo dlouhodobě poddimenzováno, čemuž nasvědčuje i druhá organizační změna, po jejíž účinnosti bylo na tuto práci přijato několik dalších zaměstnanců vykonávajících stejnou práci, jakou vykonávala žalobkyně, a která přitom nebyla přijata jako výsledek zhodnocení efektů změny první, ani jako výsledek přehodnocení původních záměrů; na první změně byla naprosto nezávislá. Účel organizační změny byl snad naplněn „v otázkách vytvoření nových míst“, ale vzhledem k důvodu zrušení míst stávajících, jímž byla nadbytečnost vykonávané práce, nelze považovat účel za naplněný, když k nadbytečnosti zjevně nedošlo a pracovní místo reálně nezaniklo, pouze bylo ještě v době trvání pracovního poměru žalobkyně přejmenované, jinak systemizované a obsazené jiným zaměstnancem. Dovolatelka uzavřela, že pokud by zaměstnavatel mohl na základě tzv. organizačních změn propouštět zaměstnance a na místa se stejnou náplní práce zároveň přijímat zaměstnance nové na základě organizačních změn nových, zatímco jediným požadavkem by bylo „formální“ naplnění organizačních změn, vedlo by to k nebezpečnému precedentu, umožňujícímu naprostou svévoli zaměstnavatelů, a stalo by se tak v hrubém rozporu se základními principy pracovního práva. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, neboť „argumentaci žalobkyně jednak neshledává přiléhavou, jednak má za to, že z obsahu podání na mnoha místech není zřejmé, proti čemu žalobkyně ve skutečnosti brojí, když toliko obecné formulace, navíc blíže nespecifikované, a námitky bez souvislosti s projednávanou věcí a zcela vytržené z kontextu představují pouhou polemiku s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“, nebo aby jej zamítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu, se kterým „se ztotožňuje“, považuje za věcně i právně správný a argumenty žalobkyně uvedené v dovolání pokládá za irelevantní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2013 jako referent v odboru kontroly společné státní správy a samosprávy na funkčním místě č. 2528 zařazeném v platové třídě 14 a vykonávala činnosti spočívající v přezkoumávání hospodaření územně samosprávných celků. Organizační změnou přijatou a schválenou ministrem financí dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 s účinností od 1. 2. 2015 byla zrušena tři funkční místa (č. 1739 v oddělení 1701 obsazené P. M., č. 9002 v oddělení 1702 obsazené J. H. a č. 2528 v oddělení 1703 obsazené žalobkyní) a současně byla vytvořena tři nová funkční místa v oddělení 1701 s odlišným zaměřením (oblast práva) a s požadavkem na právní vzdělání, znalost jazyka ve druhém stupni standardizované jazykové zkoušky a s požadavkem na stupeň utajovaných informací úroveň „Vyhrazeno resp. Důvěrné“, jimž byla přidělena čísla 3282, 3283 a 3284. Dopisem ze dne 8. 4. 2015, doručeným žalobkyni dne 15. 4. 2015, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zrušení „funkčního místa č. 2528“, na kterém byla zařazena. Dne 16. 4. 2015 žalovaná přijala organizační změnu č. j. MF-18 696/2015/3003, účinnou od 1. 5. 2015, s ohledem na „Záměr organizačních změn v souvislosti s přípravou první systemizace podle služebního zákona a harmonogram jejich provedení“, na podkladě které došlo „ke zřízení nových sekcí, útvarů, odborů a oddělení a zrušení některých stávajících a navýšení počtu celkem 88 funkčních míst s tím, že Ministerstvo financí získalo převodem z Generálního finančního ředitelství celkem 50 míst“, a na základě níž bylo nově zřízeno šest funkčních míst pro pracovní pozice referent v oddělení 1703 v platové třídě 14, jež svou náplní odpovídaly pracovní činnosti žalobkyně. V průběhu výpovědní doby žalobkyně nastoupili k žalované na základě organizační změny ze dne 16. 4. 2015 č. j. MF-18 696/2015/3003 noví zaměstnanci, a to (mimo jiné) od 1. 6. 2015 M. P. na pozici referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a od 15. 6. 2015 M. V. na pozici referent v odboru kontroly zařazenou v platové třídě 14.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, kdy je nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky, že odvolací soud „zcela ignoroval“ jednak výpověď svědkyně M. P., která byla o svém přijetí informována již v průběhu března 2015, byť „formálně byla přijata na pracovní místo zřízené až organizační změnou z 15. 4.“, a jednak to, že sama žalobkyně byla o této druhé organizační změně informována již 3. 3. 2015, neboť tyto námitky nezakládají dovolací důvod, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015, která jí byla doručena dne 15. 4. 2015 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).

Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4999/2008 a ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013); při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967 sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

V projednávané věci byla nejprve rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 zrušena tři funkční místa (č. 1739 v oddělení 1701 obsazené P. M., č. 9002 v oddělení 1702 obsazené J. H. a č. 2528 v oddělení 1703 obsazené žalobkyní) a současně byla vytvořena tři nová funkční místa v oddělení 1701 s odlišným zaměřením (oblast práva) a s požadavkem na právní vzdělání, znalost jazyka ve druhém stupni standardizované jazykové zkoušky a s požadavkem na stupeň utajovaných informací úroveň „Vyhrazeno resp. Důvěrné“, jímž byla přidělena čísla 3282, 3283 a 3284. Na základě této organizační změny byla žalobkyni dopisem ze dne 8. 4. 2015 dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce z důvodu zrušení funkčního místa č. 2528, na kterém byla zařazena, jež jí byla doručena dne 15. 4. 2015. Následným rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 16. 4. 2015 č. j. MF-18 696/2015/3003, účinné od 1. 5. 2015, bylo nově zřízeno šest funkčních míst pro pracovní pozice referent v oddělení 1703 v platové třídě 14, na která nastoupili ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně mimo jiné M. P. a M. V.

Judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015).

Odvolací soud dospěl k závěru, že organizační změna ze dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 skutečně naplnila účel, za kterým byla přijata, a že přijetím další organizační změny u žalované ze dne 16. 4. 2015 nebyl popřen účel organizační změny předchozí z důvodu, že do odboru kontroly, kde dříve žalobkyně pracovala (v oddělení 1703), byli přijati noví zaměstnanci vykonávající činnosti shodné s činnostmi žalobkyně, neboť požadavky na vysokoškolské právnické vzdělání a na jazykovou vybavenost byly stanoveny pro tři funkční místa nově vytvořená organizační změnou ze dne 30. 1. 2015, jež byla žalovanou označena čísly 3282, 3283 a 3284, přičemž se nejednalo o funkční místa v oddělení 1703, která byla opětovně vytvořena až organizační změnou ze dne 16. 4. 2015, účinnou od 1. 5. 2015, a charakteristika pracovních pozic, na které nastoupili všichni zaměstnanci k žalované až po účinnosti organizační změny ze dne 16. 4. 2015 v průběhu května a června 2015, byla odlišná od charakteristiky pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační změny z ledna 2015.

Odvolací soud však nevzal náležitě v úvahu, že i když platnost právních úkonů v pracovněprávních vztazích je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, a tedy v případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci k okamžiku doručení výpovědi zaměstnanci, tak současně při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba jednání zaměstnavatele, které má zakládat důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, posuzovat vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti, a že přijetí jiného zaměstnance – byť na základě organizační změny provedené až následně po organizační změně, na základě které se zaměstnanec stal nadbytečným - na práci vykonávanou zaměstnancem, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, je zpravidla (zejména dojde-li k přijetí jiného zaměstnance v bezprostřední časové návaznosti na uplynutí výpovědní doby nadbytečného zaměstnance, nebo dokonce ještě před jejím uplynutím) důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. V projednávané věci je třeba přihlédnout zejména k časové souslednosti jednání žalované, která dala (doručila) žalobkyni výpověď z pracovního poměru v důsledku organizační změny ze dne 30. 1. 2015 [spočívající (mimo jiné) ve zrušení pracovního místa žalobkyně], účinné od 1. 2. 2015, až dne 15. 4. 2015 [tedy v době, kdy už bylo (mělo být) pracovní místo žalobkyně zrušeno a kdy se druh práce, který žalobkyně na základě pracovní smlouvy vykonávala, stal (měl stát) v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným] a která již následujícího dne po doručení výpovědi žalobkyni (16. 4. 2015) přijala organizační změnu, účinnou od 1. 5. 2015, kterou bylo zřízeno šest funkčních míst pro pracovní pozici referent v oddělení 1703 (na které byla dosud žalobkyně zařazena) v platové třídě 14, jež svou náplní „více méně“ (jak dovodil odvolací soud) odpovídala pracovní činnosti žalobkyně, a na základě které byli na toto oddělení přijati noví zaměstnanci ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně. Zůstaly-li činnosti vykonávané žalobkyní před organizační změnou ze dne 30. 1. 2015 provedenou u žalované po účinnosti tohoto opatření pro žalovanou stále potřebné a měly-li být tyto činnosti nadále zajišťovány nově přijatými zaměstnanci, nemohlo jít o případ, kdy by rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.

V projednávané věci se měl proto odvolací soud zabývat tím, zda z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců žalované se pro ni stal nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce žalobkyně sjednaný pracovní smlouvou (její pracovní činnost), nebo zda pro žalovanou byl tento druh práce i nadále potřebný, ale měl být nadále vykonáván v rámci jiného organizačního uspořádání žalované (o němž bylo rozhodnuto organizační změnou přijatou dne 16. 4. 2015, jíž bylo zřízeno šest nových míst v oddělení, v němž žalobkyně vykonávala práci podle pracovní smlouvy před přijetím organizační změny dne 30. 1. 2015 i po jejím přijetí a účinnosti). Okolnost, že charakteristika pracovních pozic, na které nastoupili noví zaměstnanci k žalované po účinnosti organizační změny ze dne 16. 4. 2015 v průběhu měsíců května a června 2015, byla odlišná od charakteristiky pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační změny ze dne 31. 1. 2015, není z tohoto pohledu významná; podstatné je, zda se náplň práce nově přijatých zaměstnanců odlišovala od pracovní činnosti žalobkyně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z uvedeného pohledu náležitě nezabýval, není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2018

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu