Rozhodnutí NS

26 Cdo 4515/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:26 Cdo 4515/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4515.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem bytu
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/04/2019
IV. ÚS 1103/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
08/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 4515/2017-285


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



    Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem v XY, XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1. M. K., narozenému XY, a 2. Š. K., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. PaeDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 109/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, t a k t o :


    Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
    Žalobou došlou soudu dne 5. 6. 2013 se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovaným (společně s další žalovanou M. N., vůči níž vzal později žalobu zpět a soud řízení zastavil) vyklidit byt č. 18, o velikosti 4+1, v 6. podlaží domu č. p. XY, v katastrálním území XY na adrese XY (dále jen „Byt“). Tvrdil, že žalovaní užívají Byt bez právního důvodu, smlouva o nájmu, kterou s ním uzavřela M. N. a 1. žalovaný, jejímž předmětem byl Byt, je neplatná, neboť ve smlouvě je nájemné za dobu do 31. 5. 2027 sjednáno formou nepeněžitého plnění a od 1. 6. 2027 je stanoveno neurčitě, způsobem neodpovídajícím požadavkům zákona.

    Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 20 C 109/2013-207, uložil žalovaným povinnost Byt vyklidit a předat jej žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

    Zjistil, že 1. žalovaný a M. K. (v té době manželé) uzavřeli s městskou částí Praha 2 dne 24. 10. 2002 smlouvu o nájmu, jejímž předmětem byl Byt, a to na dobu neurčitou od 1. 6. 2002, s ohledem na prostředky, které vynaložili na vybudování Bytu, se dohodli, že nájemné za období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 je uhrazeno předem formou nepeněžitého plnění a od 1. 6. 2027 bude jeho výše stanovena v souladu s právními předpisy ve výši obvyklé v místě a čase (dále též jen „Nájemní smlouva“). Smlouva o nájmu navazovala na smlouvu o vybudování bytové jednotky č. 26/95 ze dne 8. 2. 1996, v níž městská část Praha 2 souhlasila s tím, aby společnost KOLO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Italská 754/29, IČO 64941931, jako stavebník provedla na svůj náklad úpravu půdy v tam uvedeném domě vybudováním dvou bytových jednotek s tím, že s jejími společníky (jímž byl i 1. žalovaný) bude uzavřena nájemní smlouva k vybudovaným jednotkám s poskytnutím bezúplatného nájmu na dobu 25 let, a tím dojde k umoření jejich investice. Výše investic společnosti KOLO, spol. s r.o., činila 2.988.440 Kč. Dne 20. 10. 2010 uzavřel žalobce s městskou částí Praha 2 kupní smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 26. 11. 2010) o koupi domu, v němž se Byt nachází, žalovaní (ani Marie Kopřivová) se členy žalobce nestali. Uzavřel, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se Byt nachází (kupní smlouva s městskou částí Praha 2 byla uzavřena platně), Nájemní smlouva je však absolutně neplatná, neboť v ní strany nesjednaly výši nájemného ani způsob jeho určení v souladu s § 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nájemné bylo sjednáno neurčitě, neurčitost nelze odstranit ani výkladem smlouvy. Smlouva neobsahuje konkrétní stanovení výše nájemného, není z ní zřejmé, v jaké výši byly vynaloženy prostředky na výstavbu Bytu, které měly představovat uhrazený nájem za dobu od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027. Platně nebylo ani sjednáno za dobu od 1. 6. 2027, pouhý odkaz na tržní či obvyklé nájemné v místě a čase nelze považovat za objektivně určitelné hledisko umožňující provedení výpočtu nájemného. Žaloba není v rozporu s dobrými mravy, žalobce neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobil, nelze mu přičítat k tíži, že využívá ochrany svého vlastnického práva.

    Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

    Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že obsah Nájemní smlouvy je třeba vyložit v širších souvislostech, z nichž způsob výpočtu měsíčního nájemného vyplývá. Odvíjí se od vynaložených nákladů na výstavbu Bytu (které činily 2.988.440 Kč) a počtu měsíců, za které je nájemné uhrazeno předem (od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027). Ujednání o nájemném pro období od 1. 6. 2027, které se týká časově vzdáleného období, by mělo vliv jen na částečnou neplatnost nájemní smlouvy pro dobu od 1. 6. 2027. Dospěl k závěru, že žalovaní užívají Byt na základě platné nájemní smlouvy, která obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované § 686 obč. zák.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že se odvolací soud při posouzení otázky důsledků nesplnění zákonem stanovených náležitostí smlouvy o nájmu bytu (§ 686, § 35, § 39 obč. zák.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2041/2003 a 26 Cdo 1019/2007). Zdůraznil, že platnost právního jednání je třeba posuzovat podle právní úpravy platné v době, kdy bylo učiněno. Ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. má kogentní povahu, předepisuje mj. jako podstatnou náležitost způsob výpočtu nájemného a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že nájemné nebylo sjednáno jako nepeněžité plnění. Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu posoudil otázku určitosti nájemného sjednaného v Nájemní smlouvě, svůj závěr – odlišný od soudu prvního stupně – ani řádně neodůvodnil. Žalovaní v řízení netvrdili, jak by bylo možné výši nájemného určit. Za objektivně určitelná hlediska umožňující provedení výpočtu nájemného nelze považovat jen obecný odkaz na tržní či obvyklé nájemné. Podle § 581 obč. zák. není ani možné započtení nesplatné pohledávky, nemohlo proto dojít k dohodě o započtení nájemného za dobu od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 vzájemným započtením. Nájemní smlouva je neplatná i proto, že usnesením rady městské části Praha 2 nebylo schváleno její uzavření, tímto důvodem neplatnosti se přitom odvolací soud nezabýval. Dokonce ani nebyl zveřejněn záměr Byt pronajmout. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

    Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”).

    Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
    Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je posouzení platnosti nájemní smlouvy uzavřené za účinnosti předcházejících právních předpisů – podle obč. zák. (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

    Podle § 686 odst. 1 obč. zák. musí mít smlouva o nájmu bytu písemnou formu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 704/01), ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 1997, pod číslem 88, ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, obsah nelze výkladem měnit ani doplňovat.

    Podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služby) nebo o jejich výši. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že jak stanovení výše nájemného, tak i stanovení výše záloh na úhradu za služby, má – každá z nich – význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce, představují proto samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu, tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě. Smlouva o nájmu bytu tedy musí vždy obsahovat zvlášť stanovení nájemného a zvlášť stanovení úhrady za služby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). Přitom „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ujednáním neurčitým a tudíž neplatným je i ujednání o výši nájemného, provedené odkazem na „tržní ceny v místě obvyklé“ (viz rozsudek ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4545/2009).

    V předmětné nájemní smlouvě je nájemné na období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 určeno odkazem na „prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu“, jejich výše však v Nájemní smlouvě vyčíslena není a nevyplývá ani z dokladů, které jsou její součástí. Smlouva neobsahuje žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce. Stejný závěr je nutno učinit i ohledně nájemného pro dobu od 1. 6. 2027, je-li stanoveno odkazem na „výši obvyklou v místě a čase“. Protože výši nájemného nelze na základě obsahu písemné Nájemní smlouvy objektivně zjistit, je tato smlouva neplatná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1978/2017).

    Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

    O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2018


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu