Rozhodnutí NS

11 Tz 2/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/14/2019
Spisová značka:11 Tz 2/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TZ.2.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhradní trest odnětí svobody za trest peněžitý
Trest peněžitý
Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 268 odst. 1, odst. 5, odst. 7 z. m. j. s.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tz 2/2019-24


USNESENÍ



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného T. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, a rozhodl  t a k t o :


Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Obviněný T. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Cieszyně, II. trestní oddělení, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, Polská republika, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2012, uznán vinným trestným činem krádeže podle čl. 278 § 1 polského trestního zákoníku a za to odsouzen jednak k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále k peněžité pokutě ve výši šedesáti denních sazeb, při určení výše jedné denní sazby v částce deseti polských zlotých. Současně bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto jednak o uložení povinnosti obviněnému nahradit poškozené Media Expert v Cieszyně škodu ve výši 1.179 polských zlotých, a to nejpozději do šesti měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku, a jednak o započtení doby skutečného výkonu trestu odnětí svobody v době ode dne 17. 1. 2012 do 19. 1. 2012 ve prospěch peněžitého trestu, když uvedená doba omezení osobní svobody se rovná šesti denním sazbám peněžitého trestu.

2. Dne 17. 4. 2015 byla Okresnímu soudu v Karviné doručena žádost Okresního soudu v Cieszyně, výkonného oddělení v rámci odboru II. trestního, o zajištění výkonu peněžitého trestu, který byl obviněnému T. S. pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Cieszyně, II. trestní oddělení, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12. Společně s touto žádostí bylo Okresnímu soudu v Karviné, jako soudu vykonávajícího státu, doručeno též osvědčení vydané dle čl. 4 Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV Okresním soudem v Cieszyně, jako soudem vydávajícího státu, ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. II K 245/12, dle kterého byla v bodě I. odst. 1. označena jako přípustná možnost použití alternativní sankce ze strany vykonávajícího státu pro případ, že by nebylo možné rozhodnutí ukládající peněžitý trest zcela nebo částečně vykonat. Současně bylo vydávajícím státem v bodě I. odst. 2. citovaného osvědčení výslovně uvedeno, že z hlediska povahy a maximální výše sankcí je jako náhradní trest možné uplatnit jednak trest odnětí svobody, s maximální délkou třiceti dnů, a jednak trest veřejně prospěšných prací, s maximální délkou šesti měsíců v rozsahu čtyřiceti hodin měsíčně. K žádosti Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 T 85/2015, byly tomuto soudu sdělením Okresního soudu v Cieszyně dne 3. 11. 2015, sp. zn. II K 245/12, poskytnuty doplňující informace, dle kterých byl obviněnému T. S. usnesením Okresního soudu v Cieszyně ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. II Ko 783/12, nařízen výkon trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen. Vzhledem k této skutečnosti byla v rámci dalšího vykonávacího řízení doba skutečného zbavení obviněného osobní svobody v rozsahu tří dnů (tj. od 17. 1. 2012 do 19. 1. 2012), která byla již dříve započtena vyhlášeným rozsudkem do výkonu peněžitého trestu, usnesením Okresního soudu v Cieszyně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, nově započtena do výkonu obviněnému uloženého trestu odnětí svobody, pročež vykonatelným zůstává peněžitý trest v plné výši, tj. v částce 600 polských zlotých.        
 
3. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, bylo podle § 268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“) rozhodnuto o uznání shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Cieszyně, II. trestní oddělení, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, s tím, že obviněný podle § 268 odst. 1, 5 z. m. j. s. vykoná na území České republiky peněžitý trest, který mu byl tímto cizozemským rozhodnutím pravomocně uložen, přičemž uložený peněžitý trest byl přepočítán podle devizového kurzu České národní banky ke dni 28. 3. 2012 na částku 3.552 Kč. Podle § 268 odst. 7 z. m. j. s. byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře patnácti dnů. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Karviné podal obviněný stížnost, která však byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 7 To 264/2016, jako nedůvodná zamítnuta.  
    4. Dne 11. 1. 2019 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, jímž bylo rozhodnuto podle § 268 odst. 1 z. m. j. s. o uznání na území České republiky výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, s tím, že obviněný na území České republiky vykoná polským soudem uložený peněžitý trest přepočítaný na částku ve výši 3.552 Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře patnácti dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného T. S. Ministr spravedlnosti v rámci odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona poukázal mimo jiné na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/2008 Sb. rozh. tr., dle kterého je podstatou uznání cizozemského rozhodnutí jeho akceptování ze strany České republiky jakožto rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu, přičemž jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, resp. některých jeho výroků novým rozhodnutím, neboť předmětný trest již byl jako takový uložen rozhodnutím cizozemského soudu, když pro nové rozhodnutí o trestu ani nemá soud České republiky potřebné podklady. Ze stejného pojetí přitom dle ministra spravedlnosti vychází i úprava z. m. j. s., a to jak obecná úprava uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí v části třetí hlavě IV citovaného zákona, tak zvláštní typy řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států podle části páté citovaného zákona. Jelikož řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nebo cizozemského rozhodnutí podle z. m. j. s. není (na rozdíl od trestního řízení vedeného podle české právní úpravy, dle které soud rozhoduje o vině a trestu a stanoví náhradní trest odnětí svobody jako součást ukládaného trestu) řízením o vině a trestu a soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nebo cizozemského rozhodnutí neukládá trest, musí soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitý trest při stanovení náhradního trestu odnětí svobody vycházet z odsuzujícího rozhodnutí, případně dalších podkladů od jiného členského státu, pročež je jeho vlastní úvaha stran výše náhradního trestu odnětí svobody prakticky vyloučena. V tomto ohledu ministr spravedlnosti odkázal na závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.

    5. Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ačkoli odsuzující výrok rozsudku Okresního soudu v Cieszyně neobsahoval výslovný výrok o stanovení výše náhradního trestu odnětí svobody, je tato zřejmá z dalších podkladů poskytnutých polskou stranou. Výše peněžitého trestu činila šedesát denních sazeb při určení výše jedné denní sazby na částku deseti polských zlotých, výše náhradního trestu odnětí svobody pak třicet dnů, což dle stěžovatele odpovídá poměru dvou denních sazeb peněžitého trestu na jeden den nepodmíněného trestu odnětí svobody, když stejný poměr byl použit i v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Cieszyně při zápočtu odnětí svobody do peněžitého trestu. Z výše uvedeného tak lze dle stěžovatele uzavřít, že výše náhradního trestu odnětí svobody činila třicet dnů. I přes tyto logické závěry však Okresní soud v Karviné stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře patnácti dnů, čímž tak změnil výši náhradního trestu odnětí svobody, vyplývající z rozsudku polského soudu, o jehož uznání a výkon v dané věci šlo, a tím v této části nahradil rozhodnutí polského soudu rozhodnutím vlastním, aniž by shledal např. nutnost přizpůsobení trestu ve smyslu § 268 odst. 7 z. m. j. s. Krajský soud v Ostravě, který předmětné rozhodnutí Okresního soudu v Karviné přezkoumával toliko na základě stížnosti obviněného, již dané pochybení (pokud by jej zjistil) nemohl dle stěžovatele napravit, neboť by tak činil v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (ve smyslu § 150 odst. 1 tr. řádu), pročež jeho rozhodnutí není podanou stížností pro porušení zákona nikterak napadáno.
     
    6. V další části podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatel podrobně rozebral ustanovení článku 10 Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí peněžitých trestů a pokut, jež bylo implementováno do ustanovení § 268 odst. 7 z. m. j. s. V návaznosti na daný článek se v bodě I. odst. 2 osvědčení vydaného polským soudem hovoří o maximální délce odnětí svobody, když však dané ustanovení nelze vykládat tak, že soud, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, by mohl výši náhradního trestu odnětí svobody stanovit podle své volné úvahy. S ohledem na podstatu uznávání cizozemského rozhodnutí na území České republiky je dle stěžovatele třeba plně respektovat výši náhradního trestu odnětí svobody vyplývající z rozhodnutí, o jehož uznání a výkon se jedná. Jelikož stanovení náhradního trestu odnětí svobody není v českém trestním právu otázkou vykonávacího řízení, nýbrž součástí uložení trestu v odsuzujícím rozhodnutí, nelze dle ministra spravedlnosti souhlasit s tím, aby český soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu podle své volné úvahy ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody měnil odsuzující rozhodnutí jiného členského státu nebo je doplňoval, pokud by v něm výrok o náhradním trestu odnětí svobody chyběl.  

    7. V neposlední řadě ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítl, že s ohledem na modifikaci rozsudku Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, kterým byl obviněnému T. S. uložen peněžitý trest ve výši šedesáti denních sazeb při určení jedné denní sazby v částce deseti polských zlotých (tj. peněžitý trest ve výši 600 polských zlotých) s tím, že se do daného trestu započítává doba skutečného výkonu odnětí svobody v této věci v délce tří dnů (což odpovídá šesti denním sazbám peněžitého trestu), avšak usnesením Okresního soudu v Cieszyně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, byla doba skutečného zbavení osobní svobody v délce tří dnů započtena na trest odnětí svobody, pročež peněžitý trest zůstává ve výši 600 polských zlotých, si měl Okresní soud v Karviné správně vyžádat i rozhodnutí polského soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, a následně rozhodnout o uznání rozsudku polského soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, ve znění jím vydaného usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13.
      8. Vzhledem k výše uvedenému tak ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, byl porušen zákon ve prospěch obviněného T. S., a to v § 268 odst. 1, 7 z. m. j. s.  
        9. Obviněný T. S. se i přes řádně zaslanou stížnost pro porušení zákona k jejímu obsahu nikterak věcně nevyjádřil, přičemž v dané trestní věci nebyly nejvyšším soudem shledány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36a odst. 2 tr. řádu.                                  
          10. K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, dle kterého je namístě tomuto mimořádnému opravnému prostředku přisvědčit, neboť vykonávací výroky mají být v rozhodnutích českých soudů o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU a cizozemských rozhodnutí formulovány dle příslušné zákonné dikce tak, že Česká republika uznává rozhodnutí jiného členského státu EU či rozhodnutí cizozemské a že se na území České republiky vykoná trest nebo ochranné opatření tímto státem uložené. Výroky však nemají být dle státního zástupce formulovány tím způsobem, že by se trest nebo ochranné patření znovu ukládaly, čímž by byl nahrazen výrok o trestu nebo ochranném opatření. Trest nebo ochranné opatření by soud mohl přizpůsobit pouze v případě, kdy by trest přesahoval horní hranici trestní sazby náhradního trestu odnětí svobody. V řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle hlavy páté VI dílu z. m. j. s. přitom tomuto pojetí odpovídá ustanovení § 268 odst. 1 z. m. j. s. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.  pak státní zástupce deklaruje, že vlastní úvaha soudu rozhodujícího o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU ukládajícího peněžitý trest stran výše náhradního trestu odnětí svobody je de facto vyloučena. Český soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU proto není oprávněn podle své volné úvahy ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody měnit odsuzující rozhodnutí jiného členského státu EU nebo je doplňovat, pokud by v něm výrok o náhradním trestu odnětí svobody chyběl.

          11. Státní zástupce se ztotožnil s argumentací ministra spravedlnosti i v tom ohledu, že Okresní soud v Karviné měl podle § 265 odst. 5 z. m. j. s. správně ve věci vyžádat od Okresního soudu v Cieszyně také rozhodnutí ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, a následně rozhodnout o uznání rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, ve znění usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, neboť tímto rozhodnutím došlo k modifikaci uloženého peněžitého trestu. Závěrem svého vyjádření tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, byl porušen zákon ve prospěch obviněného T. S., a to v § 268 odst. 1, 7 z. m. j. s.
            12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona  (§ 266 odst. 1 tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 266 tr. řádu, na příslušném místě (§ 266 odst. 1 tr. řádu), jakož i oprávněnou osobou (§ 266 odst. 1 tr. řádu). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda stížnost pro porušení zákona splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 267 odst. 1 tr. řádu.
              13. Následně Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
                14. Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou přípustnosti mimořádného opravného prostředku v podobě stížnosti pro porušení zákona v případech, kdy bylo vedeno řízení o uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí podle části třetí hlava IV z. m. j. s., včetně zvláštních typů řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států podle části páté tohoto zákona, tedy včetně řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle části páté hlava VI, díl 1 z. m. j. s. Jelikož se podle § 12 odst. 10 tr. řádu rozumí trestním řízením nejen řízení vedené podle trestního řádu, ale též řízení vedené podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž není-li podle § 3 odst. 1 z. m. j. s. tímto zákonem stanoveno jinak nebo není-li jím některá otázka upravena, použije se trestní řád, je třeba přisvědčit argumentaci ministra spravedlnosti, že s ohledem na takto zakotvenou zásadu subsidiarity je stížnost pro porušení zákona (za podmínek § 266 a násl. tr. řádu) přípustná i proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce učiněným v řízení vedeném podle z. m. j. s.

                15. S ohledem na povahu stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, jakož i charakter řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, jehož předmětem bylo uznání na území České republiky rozsudku polského Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, kterým byl obviněný T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle čl. 278 § 1 polského trestního zákoníku, a zajištění na území České republiky výkonu peněžitého trestu, který byl obviněnému za tento trestný čin (vedle podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) pravomocně uložen, Nejvyšší soud ve shodě se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, uveřejněným pod č. 1/2008 Sb. rozh. tr., jakož i námitkami samotného stěžovatele, konstatuje, že podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jakožto rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu, tzn. že jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, resp. některých jeho výroků novým rozhodnutím, neboť předmětný trest již byl jako takový uložen rozhodnutím cizozemského soudu, přičemž český soud ani nemá pro nové rozhodnutí o trestu potřebné podklady.

                16. V daném případě však nelze pominout skutečnost, že Okresní soud v Karviné ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, jímž rozhodl o uznání na území České republiky pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, s tím, že obviněný vykoná na území České republiky tímto polským rozhodnutím uložený peněžitý trest, který byl podle devizového kurzu České národní banky ke dni 28. 3. 2012 (tj. ke dni vyhlášení odsuzujícího rozsudku polským soudem) přepočítán na částku 3.552 Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře patnácti dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, postupoval zcela v souladu s osvědčením, jež bylo v této věci vydáno Okresním soudem v Cieszyně dne 6. 3. 2015, a dle kterého byla tímto soudem v bodě I. odst. 1 jako přípustná výslovně označena možnost použití alternativní sankce v případě, že by nebylo možné rozhodnutím polského soudu uložený peněžitý trest zcela nebo částečně vykonat. V bodě I. odst. 2 předmětného osvědčení pak byly Okresním soudem v Cieszyně jako alternativní sankce, jež je možné tímto způsobem uplatnit, dány dvě eventuality, a to jednak náhradní trest odnětí svobody, u něhož byla jako maximální stanovena délka třiceti dnů, a jednak veřejně prospěšné práce v maximální délce šesti měsíců, v rozsahu čtyřiceti hodin měsíčně, byť samotný rozsudek Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, žádný výrok o stanovení náhradního trestu (včetně jeho druhu a délky) pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl zaplacen, neobsahuje. Z citovaného osvědčení polského soudu, konkrétně z formulace bodu I. odst. 2, tak jednoznačně plyne přípustnost stanovení náhradního trestu pro případ, že by pravomocně uložený peněžitý trest nebyl obviněným zcela nebo zčásti vykonán, soudem vykonávajícího státu příslušným k rozhodnutí o uznání a výkonu rozsudku Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, a to v jedné ze dvou polským soudem výslovně uvedených variant. Výběr mezi těmito alternativami, jež musí odpovídat mimo jiné i právní úpravě vykonávajícího státu (tj. v tomto případě české právní právě umožňující stanovení náhradní sankce za nevykonaný peněžitý trest, který je předmětem uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, jímž byl uložen, toliko v podobě trestu odnětí svobody) je přitom zcela ponechán na rozhodnutí příslušného soudu vykonávajícího státu, jenž se ve svém rozhodnutí opírá o materiály a další informace (včetně informací dodatkových) poskytnuté příslušným orgánem vydávajícího státu. Okresním soudem v Karviné, jehož usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ nezaplacení rozhodnutím polského soudu, jež bylo na území České republiky uznáno, uloženého peněžitého trestu, tak bylo postupováno v souladu s tímto osvědčením, jakož i citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. 1/2008 Sb. rozh. tr., neboť českým soudem nebyl při uznání polského rozhodnutí nikterak doplňován či nahrazován kterýkoli z jeho výroků rozhodnutím novým, tzn. že napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné byl rozsudek Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, ve vztahu k výroku o vině, jakož i výroku o uloženém peněžitém trestu, ve spojení s osvědčením připouštějícím možnost stanovení náhradní sankce (ve výměře dosahující maximální výše současně stanoveného limitu) pro případ nezaplacení peněžitého trestu, přijat jako celek, tedy bez jakéhokoli doplnění.
                17. Pakliže bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, současně rozhodnuto pro případ, že by peněžitý trest uložený ve výměře 600 polských zlotých (přepočítaný na částku 3.552 Kč) nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, o stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře patnácti dnů, bylo i v tomto ohledu postupováno v souladu s osvědčením polského soudu, a tedy i v souladu s ustanovením § 268 odst. 7 z. m. j. s., neboť tímto soudem nebylo nově rozhodováno o možnosti uložení náhradní sankce, nýbrž jím byla toliko stanovena konkrétní výměra tohoto trestu, a to zcela v intencích druhu a maximální výše tohoto trestu určených soudem vydávajícího státu.  
                  18. Podle ustanovení § 268 odst. 7 z. m. j. s., o který se rozhodnutí českého soudu o stanovení náhradního trestu odnětí svobody opírá, může být náhradní trest odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest samosoudcem stanoven pouze v případě, že členský stát, o jehož rozhodnutí jde (tj. Okresní soud v Cieszyně), v osvědčení takovou možnost připouští, přičemž výměra náhradního trestu odnětí svobody nesmí přesáhnout výši, která je v osvědčení tímto státem uvedena, a zároveň horní hranici trestní sazby náhradního trestu odnětí svobody uvedenou v trestním zákoně. Okresní soud v Ciezsyně přitom v osvědčení možnost stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení uloženého peněžitého trestu výslovně připustil (bod I. odst. 1), když současně stanovil i maximální výměru této náhrady představující 30 dnů odnětí svobody (bod I. odst. 2). Polský soud při stanovení náhradní sankce za nevykonaný peněžitý trest přitom ponechal Okresnímu soudu v Karviné jako soudu vykonávajícího státu otevřenou možnost výběru (založeného na jeho volné úvaze) mezi dvěma druhy alternativních trestů, z nichž však byl s ohledem na ustanovení § 268 odst. 7 z. m. j. s. vybrán trest odnětí svobody, nikoli trest veřejně (obecně) prospěšných prací, neboť takovouto možnost náhrady za nevykonaný peněžitý trest český právní řád nepřipouští. Okresní soud v Karviné pak ve stížností pro porušení zákona napadeném usnesení stanovil rozsah náhradního trestu odnětí svobody výměrou patnácti dnů, tedy ve výměře nepřevyšující jak výši této formy náhradního trestu uvedenou v osvědčení polského soudu, tak horní hranici náhradního trestu odnětí svobody ve výši čtyř let uvedené v § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve stanovené lhůtě. Již ze samotné dikce citovaného ustanovení § 268 odst. 7 z. m. j. s. je zřejmý prostor pro volnou úvahu soudu rozhodujícího o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou sankci při stanovení výše náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest, neboť příslušná právní úprava výslovně stanoví toliko dva limity, které nesmí výměra náhradního trestu odnětí svobody přesáhnout. Rovněž ze standardizované podoby osvědčení a jím užívaných formulačních obratů je zřejmé, že při stanovení náhradního trestu za nevykonaný peněžitý trest je dán prostor pro volnou úvahu k tomuto rozhodnutí příslušného soudu, neboť v bodě I. odst. 2 osvědčení je přímo uvedena nejen možnost nahrazení nevykonaného peněžitého trestu více alternativními sankcemi, v tomto případě jednak trestem odnětí svobody a dále veřejně (obecně) prospěšnými pracemi, ale též maximální délka (nikoli fixní délka) této náhrady, jež v případě trestu odnětí svobody činí třicet dnů, a v případě veřejně prospěšných prací šest měsíců v rozsahu čtyřiceti hodin měsíčně.

                  19. Jednoznačný prostor pro úvahu soudu příslušného k rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, jímž byla obviněnému uložena peněžitá sankce, pak předpokládá rovněž článek 10 Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, jenž byl do českého právního řádu implementován výše citovaným ustanovením § 268 odst. 7 z. m. j. s. Podle článku 10 rámcového rozhodnutí není-li možné rozhodnutí zcela nebo zčásti vykonat, může vykonávající stát uplatnit alternativní sankce, včetně trestu odnětí svobody, pokud tak v takových případech stanoví jeho právo a pokud vydávající stát v osvědčení podle článku 4 Rámcového rozhodnutí uplatnění těchto alternativních sankcí připustil. Přísnost alternativní sankce se přitom podle citovaného článku 10 určí v souladu s právem vykonávajícího (tj. v tomto případě českého) státu, avšak nepřesáhne žádnou maximální úroveň uvedenou v osvědčení předaném vydávajícím (tj. v tomto případě polským) státem. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při stanovení náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest je třeba respektovat limitaci maximální výměrou této náhrady, jež je uvedena v osvědčení vydávajícího státu, v jejímž rámci je však příslušný soud vykonávajícího státu oprávněn stanovit jeho konkrétní výměru.  

                  20. V obecné rovině lze přisvědčit argumentaci stěžovatele opírající se mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr., k níž se připojil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, podle které dle české právní úpravy rozhoduje soud o vině a trestu, a náhradní trest stanoví jako součást ukládaného trestu, zatímco řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nebo cizozemského rozhodnutí vedené podle z. m. j. s. není řízením o vině a trestu a soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu nebo cizozemského rozhodnutí trest neukládá. Soud rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitý trest je tedy při stanovení náhradního trestu odnětí svobody za nezaplacený peněžitý trest, z hlediska jeho druhu a nastavení maximální výše, povinen vycházet z odsuzujícího rozhodnutí, případně dalších podkladů (zejména osvědčení) poskytnutých jiným členským státem, jež jsou pro jeho rozhodnutí závazná, aniž by však podle Nejvyššího soudu byla tímto způsobem kategoricky vyloučena možnost volné úvahy tohoto soudu vykonávajícího státu stran moderace konkrétní výměry tohoto náhradního trestu. Ze strany Okresního soudu v Karviné se tak v daném případě nejedná o nahrazení rozhodnutí polského soudu v části odpovídající stanovení výměry náhradního trestu odnětí svobody rozhodnutím vlastním, jak je stěžovatelem nesprávně interpretováno, nýbrž o stanovení české právní úpravě odpovídajícího druhu a výše náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest v rámci zákonných mantinelů obsažených v osvědčení vydaném polským soudem ve spojení s ustanovením § 268 odst. 7 z. m. j. s.  
                    21. Napadá-li ministr spravedlnosti skutečnost, že z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, není pro absenci bližšího rozvedení úvah soudu jakkoli zřejmé, jakým způsobem tento soud dospěl k výši náhradního trestu odnětí svobody, když pouze konstatoval, že „v souladu s doručeným osvědčením stanovil pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře patnácti dnů“, lze této výtce přisvědčit, nicméně samotná absence podrobného odůvodnění výše stanoveného náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest představuje marginálii, jež není sama o sobě způsobilá k závěru stran důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona.
                      22. S ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona, jíž ministr spravedlnosti v této věci brojí proti stanovení výše náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by na území České republiky uznaný peněžitý trest, který byl obviněnému uložen na území České republiky uznaným rozsudkem polského soudu, nebyl vykonán, nelze pominout mimo jiné zákonná pravidla, za kterých lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadat výrok o trestu, za který lze stanovení náhradního trestu jednoznačně považovat. Podle § 266 odst. 2 tr. řádu totiž platí, že proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu půjde o zřejmý nepoměr k povaze a závažnosti trestného činu v těch případech, kdy jde o trest uložený nad horní hranicí trestní sazby. V případě řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ukládajícího peněžitou sankci je pak třeba za takový případ považovat situaci, kdy byl soudem vykonávajícího státu obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře přesahující jednak výši uvedenou vydávajícím státem v příslušném osvědčení, nebo horní hranici trestní sazby náhradního trestu odnětí svobody uvedenou v § 69 odst. 1 tr. zákoníku. O takový případ se však v nyní posuzované věci obviněného T. S. nejedná.

                      23. Stěžovateli lze naopak přisvědčit v tom ohledu, dospívá-li k závěru, že Okresní soud v Karviné si měl správně dříve, než jím bylo o uznání a výkonu rozsudku Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, rozhodnuto, od tohoto polského soudu postupem podle § 266 odst. 1 z. m. j. s. dodatkově vyžádat rovněž jeho usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, jímž byl citovaný rozsudek ve výroku o zápočtu doby skutečného zbavení osobní svobody obviněného v trvání tří dnů modifikován. Ze sdělení Okresního soudu v Cieszyně ze dne 3. 11. 2015 byla totiž uvedená doba zbavení osobní svobody obviněného na základě citovaného usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13, započtena na trest odnětí svobody, pročež peněžitý trest zůstal v původní výši 600 polských zlotých, byť v rámci rozsudku polského soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, byla doba zbavení osobní svobody obviněného (ode dne 17. 1. 2012 do 19. 1. 2012) započtena na peněžitý trest, a to v rozsahu šesti denních sazeb. Za této situace tak měl Okresní soudu v Karviné po tomto doplnění správně rozhodnout o uznání rozsudku Okresního soudu v Cieszyně ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. II K 245/12, ve znění usnesení Okresního soudu v Cieszyně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. II Ko 2060/13. Tuto vadu výroku napadeného usnesení Okresního soudu v Karviné o uznání a výkonu předmětného rozsudku Okresního soudu v Cieszyně však nelze z hlediska naplnění zákonných podmínek pro podání stížnosti pro porušení zákona považovat za natolik zásadní, aby jí byla opodstatněna důvodnost podání tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť shledaný nedostatek v postupu Okresního soudu v Karviné neměl ve svém konečném důsledku na zákonnost výroku o výkonu na území České republiky uznaného peněžitého trestu, včetně jeho přepočtu na českou měnu, žádný vliv, jelikož celková výše peněžitého trestu stanovená v uznaném rozsudku polského soudu (tj. 600 polských zlotých) zůstala těmito následnými změnami zcela nedotčena.

                      24. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 5 T 85/2015, nelze spatřovat porušení zákona v ustanovení § 268 odst. 1, 7 z. m. j. s., ve smyslu ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného T. S. podané stížnosti pro porušení zákona, pročež postupoval podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu a tuto stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl. O zamítnutí stížnosti pro porušení zákona bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. řádu.

                      P o u č e n í :      Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není opravný prostředek přípustný.

                      V Brně dne 14. 3. 2019

                                                     
                                                                                                                      JUDr. Antonín Draštík
                                                                                                                         předseda senátu


                                                                                                                           Vypracoval:
                                                                                                                         JUDr. Tomáš Durdík