Rozhodnutí NS

23 Cdo 3480/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 3480/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3480.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/25/2019
III.ÚS 332/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3480/2018-868


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně A7B Bohemia a.s., se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Lužná 716/2, PSČ 160 00, IČO 26205173, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČO 45313351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 44/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 3 Cmo 246/2016-834, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. 21 Cm 44/2011-789, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 046 944 Kč s úrokem z prodlení ve výši specifikované ve výroku po bodem I, zastavil řízení co do částky 765 918 Kč a co do úroků z prodlení z částky 4 467 918 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 3 Cmo 246/2016-834, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, změnil výroky o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud rozhodl o žalobkyní uplatněném nároku na náhradu škody, která jí vznikla dosažením nižšího zisku z prodeje másla do obchodní sítě provozované společností Tesco Stores CR, a.s., v měsících únoru až květnu 2011 poté, co žalovaná ve svém deníku Mladá fronta Dnes dne 26. ledna 2011 a následující den na svém internetovém portálu „idnes.cz“ uveřejnila v rubrice „Ekonomika test“ článek týkající se másla, které žalobkyně dováží z Belgie. Tento článek obsahoval nepravdivé, neúplné či pravdu zkreslující údaje, které zásadním způsobem poškodily dobrou pověst žalobkyně (máslo mělo být z mrazírenských zásob, jejichž stáří se maskuje přídavkem aromatických látek …). Toto protiprávní jednání žalované shledal odvolací soud v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobkyně vzniklé snížením objemu dodávek v rozhodném období.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.

Dovolatelka především namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, vztahujícími se k výši škody, ale ani jejími dalšími námitkami, které vznesla k tomu, za jakou dobu je nutno posuzovat ušlý zisk. Dovolatelka také nesouhlasí se závěry znaleckého posudku společnosti INFO 7 – znalecká organizace, s.r.o., zprávy auditora a jejího dodatku, výpovědi zpracovatele znaleckého posudku a výpovědi zpracovatele auditorské zprávy, což zdůvodňuje tím, že znalec postavil své závěry výlučně na závěrech auditora žalobkyně. Podle dovolatelky znalec ve skutečnosti žádné znalecké zkoumání neprovedl, účetnictví neviděl, žádné náklady od obchodní marže neodečetl, pouze vynásobil několik čísel, která mu předložila žalobkyně, a neposuzoval jednotlivé náklady žalobkyně. Proto žalovaná zadala vypracování znaleckého posudku společnosti Kreston A&Ce Consulting s.r.o., kterým se mělo prokázat, jestli vyjma nákladů uvedených v účetní závěrce pod kategorií „náklady vynaložené na prodané zboží“ jsou zde ještě jiné náklady, které žalobkyně ušetřila v souvislosti s omezením dodávek do řetězce Tesco Stores CR, a.s., a které by tedy musely být v ušlém zisku zohledněny. Důkaz tímto znaleckým posudkem však proveden nebyl. Soudy obou stupňů návrh žalované na vypracování revizního posudku ke stanovení výše škody, v němž by měl znalec za úkol vyjít z účetnictví žalobkyně, odmítly. Tím podle dovolatelky porušily soudy obou stupňů právo žalované na spravedlivý proces, neboť porušily svoji povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými účastníky řízení. K podpoře tohoto svého názoru dovolatelka připojila řadu nálezů Ústavního soudu a také poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, v němž dospěl k závěru, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Odvolací soud tak podle dovolatelky zatížil svoje rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2).

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

V projednávané věci dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání a také jeho důvodnost především z toho, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, že soudy nižších stupňů odmítly její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku ohledně výše škody, která žalobkyni vznikla v důsledku zveřejnění předmětného článku, a že odvolací soud svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil. K tomu je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení však nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, přehlíží, že v něm bylo rozhodováno o přípustném dovolání.

Podstatou zbývajících dovolacích námitek žalované je kritika skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování. To, že dovolatelka nesouhlasí se soudy akceptovanými závěry znaleckého posudku o výši škody vzniklé žalobkyni, a že zpochybňuje také hodnocení ostatních důkazů odvolacím soudem - výpovědi svědků a znalce, taktéž nemůžae založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Dovolací soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25 září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu