Rozhodnutí NS

28 Cdo 3824/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2018
Spisová značka:28 Cdo 3824/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3824.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Oceňování majetku
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3824/2018-990

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Petra Krause ve věci žalobců: a) M. B., nar. XY, bytem XY, b) K. B., nar. XY, bytem XY, c) A. B., bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 15 C 74/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 28 Co 71/2018-929, 28 Co 72/2018, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 28 Co 71/2018-929, 28 Co 72/2018, se v části výroku II., týkající se pozemků parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY, a ve výrocích III. a IV. ruší, současně se ruší i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 15 C 74/2017-633, v části výroku I., týkající se pozemku parc. XY v katastrálním území XY, a ve výroku II. a doplňující rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. ledna 2018, č. j. 15 C 74/2017-667, v části výroku I., týkající se pozemku parc. XY v katastrálním území XY, a ve výroku II. a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud částečně změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 11. 2017, č. j. 15 C 74/2017-633, ve znění výroku I. doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 C 74/2017-667, tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části, jíž bylo žalované uloženo, aby na žalobce bezúplatně převedla pozemky parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY a XY v katastrálním území XY pak odvolací soud výrok I. rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 11. 2017, č. j. 15 C 74/2017-633, ve znění výroku I. doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 C 74/2017-667, potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. odvolací soud konečně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen - „zákon o půdě“), postupovala liknavě. Uzavřel současně, že hodnota náhradních pozemků, jejichž převodu se žalobci domáhají, nepřevyšuje jejich dosud neuspokojený restituční nárok. Konečně dospěl k závěru, že žalobci požadované pozemky (s výjimkou těch, ohledně nichž byla žaloba výrokem I. rozsudku odvolacího soudu zamítnuta) jsou k převodu vhodné. Uložil proto žalované, aby je na žalobce za účelem uspokojení jejich restitučního nároku bezúplatně převedla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Brojila vůči jeho výrokům II., III. a IV. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., vypracovaným (v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě) za účelem ocenění pozemků odňatých žalující straně, odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, sp. zn. 28 Cdo 430/2018 a sp. zn. 21 Cdo 2458/2009. Vytýkala přitom odvolacímu soudu, že se důsledně nezabýval odstraněním rozporů mezi uvedeným znaleckým posudkem a jí za odvolacího řízení předloženým znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Zdeňkem Tomíčkem. Předestřela dále otázku, zda při oceňování odňatých pozemků jest aplikovat srážky z ceny ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), zohledňující jejich stav v době přechodu na stát. Měla za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 a sp. zn. 28 Cdo 2699/2008. Vznášela rovněž otázku „vhodnosti“ některých z žalobci požadovaných pozemků k převodu, coby pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) za pozemky nevydané pro zákonné překážky ve smyslu zákona o půdě. Konkrétně namítala, že převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY brání jejich zařazení do plánovaných pozemkových úprav. Závěry odvolacího soudu z uvedeného důvodu shledávala kolidujícími s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. IV. ÚS 176/03, a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2364/2017. Převodu pozemku parc. XY v katastrálním území XY pak měla bránit okolnost, že se na něm nachází účelová komunikace a pozemek je zčásti zastavěn stavbou rodinného domu, s nímž též tvoří funkční celek. Z uvedených důvodů měla dovolatelka rozsudek odvolacího soudu za odporující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1831/2016. Převod pozemků parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY shledávala dovolatelka nevhodným pro jejich nepřístupnost z veřejné cesty, z čehož dovozovala, že se jejich vydání oprávněným osobám příčí nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1395/2011. Konečně dovolatelka namítala nevhodnost převodu pozemku parc. XY v katastrálním území XY, poukazujíc, že pozemek je součástí dobývacího prostoru granodioritu, jenž je vyhrazeným nerostem (§ 3 odst. 1 písm. i/ zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství /horní zákon/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „horní zákon“), jehož ložiska jsou ve státním vlastnictví (§ 5 horního zákona), pročež pozemek nelze zemědělsky využívat, přičemž předkupní právo k němu svědčí subjektu, jemuž byl na pozemku stanoven dobývací prostor (CEMEX Sand, k. s.). Jeho vydáním by tak dle názoru dovolatelky bylo na straně oprávněných osob v rozporu s judikaturou konstituováno toliko holé vlastnictví. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, eventuálně, aby jej společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předestírá-li dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, dlužno předně uvést, že tím ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. neklade žádnou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí toliko proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud se ostatně zásadám, dle nichž jest hodnotit důkaz znaleckým posudkem (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, ale i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, a jeho rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), nezpronevěřil, jestliže, vycházeje z písemného vyjádření znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., k oponentnímu znaleckému posudku ze dne 29. 4. 2018, čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků, a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců, z jeho písemného znaleckého posudku, k jehož obsahu byl tento znalec v průběhu řízení před soudem též slyšen, a nikoliv z posudku Ing. Zdeňka Tomíčka, předloženého dovolatelkou, vysvětluje v odůvodnění svého rozhodnutí, že znalec doc. Ing. Jaromír Ryska, CSc., v souladu s ustálenou judikaturou (dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě - v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby - jest ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015) zohlednil okolnost, že pozemky byly odňaty jako funkční celek pro výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem XY a bylo napojeno na inženýrské sítě, zatímco znalec Ing. Zdeněk Tomíček uvedené skutečnosti v úvahu nevzal.

Na vyřešení otázky, zda při oceňování odňatých pozemků lze aplikovat srážky z ceny ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ten krom obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí v závislosti na individuálních skutkových okolnostech případu (pozemky byly odňaty jako funkční celek pro výstavbu sídliště, jež „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě) na závěru, že v daném případě skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly. Otázkou výše restitučního nároku žalobců se s totožným výsledkem jako v projednávané věci Nejvyšší soud ostatně již zabýval (srov. jeho usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017).

Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky, pak nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014.

Za kritéria „vhodnosti pozemků“ lze přitom např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.

V uvedených souvislostech lze poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - § 11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon (§ 11 odst. 1 písm. c/) přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně povázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014.

Vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu lze tedy za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§ 11 odst. 1 zákona o půdě) považovat pozemky zastavěné, resp. se stavbou bezprostředně související, případně pozemky tvořící součást uceleného areálu (viz § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše citované judikatury), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo možno (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky.

Se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem nyní projednávané věci je zjevné, že se odvolací soud od výše uvedených judikaturních závěrů nijak neodchýlil, uzavřel-li, že převodu žalobci požadovaných pozemků XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY nebrání jejich zařazení do plánovaných pozemkových úprav. Sama okolnost, že pozemek, jenž má být oprávněné osobě podle zákona o půdě vydán jako pozemek náhradní, je dotčen probíhajícím (tím méně teprve plánovaným) řízením o komplexní pozemkové úpravě, totiž není na překážku závěru o jeho vhodnosti k vydání oprávněné osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, nebo ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 355/2018), nevyšly-li zároveň v řízení před soudy nižšího stupně najevo skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu dotčené nemovité věci ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ani další skutečnosti, jež by takovému převodu bránily (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017).

Od výše uvedené judikatury se pak odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda převodu pozemků XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY nebrání jejich nepřístupnost z veřejné cesty. Samotný nedostatek napojení pozemku na veřejnou cestu totiž očividně nebrání právním dispozicím s ním (pozemek lze prodat či pronajmout, eventuálně zjednat přístup k němu právním jednáním s vlastníky či uživateli okolních pozemků) a nepředstavuje ani žádnou jinou zákonnou či judikatorně odvozenou překážku jeho vydání, coby náhradního pozemku. Závěr odvolacího soudu o vydání předmětných pozemků žalobcům se konečně nepříčí ani dovolatelkou odkazované judikatuře, jež na posuzovaný případ očividně nedopadá, když rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, řeší funkční vymezení uceleného areálu a nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, se zabývá otázkou vydání veřejně přístupné travnaté plochy.

Ve výše uvedeném rozsahu tedy předpoklady přípustnosti podaného dovolání evidentně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Přípustným pro rozpor s výše popsanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu však dovolací soud shledal dovolání v části, týkající se vydání pozemků XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY (§ 237 o. s. ř.).

Odvolací soud se totiž ve světle citované judikatury otázkou vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval. Patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi pozemkem parc. XY v katastrálním území XY a sousedícím pozemkem zastavěným rodinným domem, k němuž jest zřízen přístup po žalobci nárokovaném pozemku. Cesta nacházející se na daném pozemku by navíc mohla mít charakter účelové komunikace, tj. pozemní komunikace sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, nezbytné k uspokojení naléhavých komunikačních potřeb, jejíž vlastník jest zjevně omezen institutem veřejného (obecného) užívání. Jeho existence (případ, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví) je přitom typicky důvodem vylučujícím vydání zatíženého pozemku, coby restituční náhrady (srov. k tomu obecně nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, ve vztahu k účelovým komunikacím též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Hlediska možné funkční provázanosti s ostatními sousedícími nemovitostmi pak odvolací soud důsledně nezkoumal ani v případě pozemku XY v katastrálním území XY, jenž by vzhledem ke svému zařazení (na základě schváleného územního plánu) do plochy pro výrobu v lomu XY a zčásti coby územní rezervy pro dobývací prostor XY mohl tvořit součást uceleného areálu (souboru nemovitostí) určených k těžbě nerostného bohatství, případně se zřetelem ke svému určení by se mohl jevit nevhodným k zemědělskému využití.

Z výše uvedených důvodů bylo dovolání v naznačeném rozsahu shledáno též důvodným.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. v uvedeném rozsahu (zahrnuje v to i nákladové výroky) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a v tomu korespondující části rovněž rozsudku soudu prvního stupně, včetně rozsudku doplňujícího, a v daném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu