Rozhodnutí NS

32 Cdo 2829/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:32 Cdo 2829/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2829.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 118a odst. 1 o. s. ř.
§ 118a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2829/2018-447


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, proti žalovaným 1) K. F. a 2) I. F., zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, o zaplacení částky 205 479,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 109 C 251/2011, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, č. j. 47 Co 453/2015-301, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 109 C 251/2011-121, zastavil řízení co do částky 4 500 Kč (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 80 Kč žalobkyni (výrok II.), uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 200 979,17 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III., v níž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 576,27 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku III., v níž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 183 402,90 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV. (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání (výslovně jen proti druhému a třetímu výroku), v němž s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že „napadené rozhodnutí závisí především na vyřešení otázek jak hmotného tak i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v části týkající se nákladů řízení odmítl a ve zbylé části aby napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o úpravě společného jmění manželů uzavřená mezi žalovanými 1) a 2), kterou žalovaná 2) předložila v odvolacím řízení, nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. Parafrázuje ustanovení § 205a písm. d) a e) o. s. ř. s tím, že nebyla řádně poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Aniž by formulovala konkrétní právní otázku k této problematice, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), od něhož se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tento předpoklad přípustnosti však není dán, neboť dovolatelkou citované rozhodnutí vychází z odlišného procesního stavu, kdy soudy nižších stupňů neposkytly účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., ač tak učinit měly. V projednávané věci naopak soudy žalovanou 2) poučit nemohly, neboť se přes řádné předvolání (srov. č. l. 105 spisu) na jednání soudu nedostavila.

Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v názoru, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 68, či jeho rozsudky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, či jeho usnesení ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3945/2013, dále též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831 a násl.).

Jestliže dovolatelka tvrdí, že „smlouvy navíc v posuzované věci mají svou relevanci, a to z důvodu, že úvěr byl fakticky poskytnut žalovanému 1) a nikoli dovolatelce“, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené tvrzení dovolatelky je nejen v rozporu se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale dokonce též s vyjádřením samotné dovolatelky založeným na č. l. 35 spisu, v němž uvedla, že úvěr čerpala. Výše uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá a na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se platnosti právních úkonů.

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky týkající se údajně nesprávného doručování ze strany věřitelky. Dovolatelka - aniž by formulovala konkrétní právní otázku - namítá, že nebyla informována o zesplatnění celého úvěru a nebyly jí doručeny žádné výzvy, upomínky či jiné písemnosti, a má proto za to, že vůči ní nenastaly účinky zesplatnění, a dále v této souvislosti nesouhlasí s nárokem žalobkyně na zaplacení poplatků za správu úvěru. K problematice doručování dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Nadto dovolatelka s námitkou nesprávného postupu věřitelky při doručování přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.

Dovolatelka svou argumentaci směřuje též proti výrokům o nákladech řízení. Námitka, že soudy nižších stupňů měly aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolání.

Dále v této souvislosti namítá, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení. Podle jejího názoru žalobkyně zneužila právo na zastoupení advokátem, neboť je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů, disponuje dostatečným personálem a samotná žaloba je formulářového charakteru. Cituje konkrétní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí neodchýlil. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, na které odkazuje dovolatelka, uzavřel, že na zneužití práva na zastoupení advokátem nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že účastník je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. V projednávané věci nadto nejde o bagatelní věc, dovolatelka [žalovaná 2)] byla zastoupena advokátem a řízení se aktivně účastnila (mimo jiné podala odvolání), což vyžadovalo individuální přístup ze strany advokáta žalobkyně.

Pro úplnost se dodává, že nálezy Ústavního soudu - na které dovolatelka odkazuje - ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13, vycházejí z odlišného skutkového stavu, neboť v nich se Ústavní soud zabýval účelností nákladů řízení vynaložených ze strany veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky (konkrétně ze strany Ministerstva financí a Všeobecné zdravotní pojišťovny). Rovněž nález ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, vychází z odlišného skutkového stavu, když Ústavní soud posuzoval účelnost nákladů vynaložených v řízení o nároku na pokutu za nezaplacené jízdné, přičemž šlo o pohledávku v pásmu bagatelnosti uplatněnou formulářovým způsobem prostřednictvím návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (nadto podle Ústavního soudu takový návrh z procesního hlediska nemůže obstát, protože neobsahuje konkrétní tvrzení rozhodných skutečností). Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatury Nejvyššího soudu, kterou dovolatelka cituje, neboť v projednávané věci nelze dovodit, že by žalobkyně zneužila právo na zastoupení advokátem.

Dovolatelka dále namítá, že „rozsudek odvolacího soudu trpí i dalšími vadami, spočívající zejména v nedostatečném odůvodnění“. Tato námitka je však irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu