Rozhodnutí NS

22 Cdo 973/2005

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/25/2006
Spisová značka:22 Cdo 973/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.973.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 151n odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 714/06
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 973/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) P. O., a b) J. O., proti žalovaným: 1) Z. Š., 2) J. K., a 3) V. P., všech zastoupených advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 14/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 343/2004-126, ve spojení s opravným usnesením z 1. dubna 2005, č. j. 20 Co 343/2004-176, takto:

I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 343/2004-126, ve spojení s opravným usnesením z 1. dubna 2005, č. j. 20 Co 343/2004-176, se odmítá.

II. Dovolání proti výroku I. téhož rozsudku se zamítá.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 6 975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se vstupu či vjezdu na jejich pozemek parc. č. 1229/8 v obci a k. ú. J. Předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem chůze a jízdy zřízeným ve prospěch vlastníků truhlárny a dílny na pozemku parc. č. 1229/7. Žalovaní, ač nejsou vlastníky oprávněné nemovitosti, bez souhlasu žalobců pozemek jako cestu k chůzi a jízdě používají.

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 7 C 14/2004-92, zamítl žaloby, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni „zdržet se vstupu či vjezdu na pozemek žalobců A) a B) - stavební parcelu č. 1229/8 v k. ú. a obci J.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají na základě kupní smlouvy ze 27. 4. 1998 uzavřené se Zemědělským družstvem J., v likvidaci, ve společném jmění manželů dům čp. 78 postavený na pozemku parc. č. 1228, pozemek parc. č. 1228, pozemek parc. č. 1229/8 a pozemek původně evidovaný ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 42/1, nově zaměřený jako parc. č. 1230/1, všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu S. kraje, katastrální pracoviště P., na LV č. 589 pro obec a katastrální území J. F. a P. S. uzavřeli dne 27. března 1996 se Zemědělským družstvem J., v likvidaci, kupní smlouvu, kterou nabyli do vlastnictví objekt dílny a truhlárny (včetně skladu a sociálního zařízení) na pozemku parc. č. 1229/7 v obci a k. ú. J., který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1229/1. Touto smlouvou bylo také zřízeno věcné břemeno, vymezené geometrickým plánem z 1. 2. 1996, spočívající v právu chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v k. ú. J. F. a P. S. podnikají podle smlouvy z 30. 3. 1998 společně s dalšími osobami (A. S., J. A. a H. A.) ve sdružení bez právní subjektivity, a to v oblasti silniční nákladní motorové dopravy. Nespornou učinili účastníci skutečnost, že k chůzi a jízdě užívají žalovaní jako zaměstnanci F. S. - řidiči nákladních automobilů pozemek žalobců zatížený věcným břemenem. Mezi manžely S. (a dalšími členy sdružení) na straně jedné a žalobci na straně druhé existují rozpory, které se týkají podle žalobců neoprávněného užívání pozemku parc. č. 1229/8, a to jak členy sdružení, tak i žalovanými coby řidiči jednotlivých nákladních automobilů. Proto probíhala a probíhají u soudu prvního stupně mnohá řízení. Neúspěšně se žalobci v řízeních vedených pod sp. zn. 12 C 250/99 (pravomocně skončeném) a sp. zn. 5 C 149/2001 (žaloba zamítnuta soudem prvního stupně) domáhali zrušení věcného břemene. Ve věci sp. zn. 5 C 133/2001 se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení na J. A. z titulu neoprávněného užívání jejich pozemku a jejich žalobě bylo zčásti vyhověno. Odvolací soud v uvedených věcech nezaujal vždy jednotné stanovisko k oprávněnosti užívání pozemku žalobců uvedenými osobami, včetně žalovaných. Soud prvního stupně v této věci na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobci se jako vlastníci pozemku parc. č. 1229/8 nemohou podle § 126 odst. 1 ObčZ úspěšně domáhat vůči žalovaným ochrany svého vlastnického práva. Na tomto pozemku vázne věcné břemeno podle § 151n odst. 1 ObčZ, které je jako vlastníky pozemku omezuje. Jde o věcné právo, které přechází „na vlastníka pozemku parc. č. 1229/7“, a teleologickým výkladem nelze než dojít k závěru, že od práva manželů S. odvozují právo užívat pozemek žalobců též další osoby, tj. osoby podnikající s manžely Součkovými ve sdružení, a také žalovaní. Opačný výklad by znemožňoval manželům S. jako vlastníkům nemovitostí, které jsou využívány k podnikatelské činnosti, provozovat podnikatelskou činnost v oboru autodopravy. To je podle soudu prvního stupně možné ve větším rozsahu jen za pomoci osob spolupodnikajících nebo zaměstnanců v pracovním poměru. Nemovitosti manželů Součkových mohou sloužit jen k podnikání a účel jejich využití je jednoznačně vymezen i ve smlouvě z 27. 3. 1996 – jde o dílnu a truhlárnu včetně skladů a sociálního zařízení. Kromě toho skutečnosti, že na pozemku parc. č. 1229/8 vázne věcné břemeno (včetně jeho obsahu a rozsahu), si byli žalobci vědomi, když uvedený pozemek kupovali. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní nezasahují neoprávněně do vlastnického práva žalobců, neboť odvozují své právo užívat pozemek žalobců od práva osoby z věcného břemene oprávněné, kterým je jejich zaměstnavatel F. S.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 29. 9. 2004, č. j. 20 Co 343/2004-126, ve znění opravného usnesení z 1. 4. 2005, č. j. 20 Co 343/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žalobci v odvolání namítli, že neučinili nespornou skutečnost, že žalovaní jsou zaměstnanci F. S., odvolací soud doplnil dokazování pracovními smlouvami. Z těch zjistil, že žalovaní jsou zaměstnáni u F. S. na dobu neurčitou jako řidiči –opraváři, a to žalovaný 1) od 1. 3. 1997, žalovaný 2) od 1. 1. 2003 (tomu předcházely pracovní poměry na dobu určitou od 14. 4. 2000) a žalovaný 3) od 31. 3. 2002. Odvolací soud dále převzal zjištění soudu prvního stupně. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pozemek žalobců parc. č. 1229/8 je zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu chůze a jízdy, zřízeným smlouvou z 27. 3. 1996 ve prospěch vlastníků staveb na pozemku parc. č. 1229/7 F. a P. S. Dále vycházel z toho, že žalovaní prokázali, že jsou zaměstnanci F. S. a že pozemek parc. č. 1229/8 užívají „k příjezdu k nemovitostem na pozemku F. S., popř. k dalším nemovitostem, které jsou ve vlastnictví jiných osob, jako zaměstnanci F. S.“. Odvolací soud popsal, že podle geometrického plánu, kterým soud prvního stupně provedl důkaz, je situace taková, že vlastník staveb na parc. č. 1229/7 musí po přejetí pozemku parc. č. 1229/8 vjet na pozemky jiných vlastníků (parc. č. 1229/1 a 1229/33), aby se dostal k pozemku parc. č. 1229/7. Pozemek parc. č. 1229/33 tvoří nádvoří, ze kterého je přístup ke stavbám na pozemku parc. č. 1229/7 i na pozemek parc. č. 1229/26. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že svědčí-li právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v průchodu a průjezdu přes zatížený pozemek, vlastníku nemovitosti, která slouží k podnikání, mohou tohoto práva využívat i jiné osoby, jako zaměstnanci, zákazníci, případně další osoby, jejichž průchod a průjezd je nezbytný k provozování podnikání vlastníka nemovitosti. Tyto osoby nemají právo z titulu věcného břemene, ale odvozují své právo od osoby z věcného břemene oprávněné. Odvolací soud dále uvedl, že vlastník zatíženého pozemku je povinen trpět přecházení a projíždění přes zatížený pozemek „nejen vlastníkovi pozemku, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, ale i těmto osobám“. Tím se nerozšiřuje věcné břemeno, ale pouze se vymezuje rozsah povinností vlastníka zatíženého pozemku (k tomu odkázal na R 14/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci „vlastník pozemku“ vykonává prostřednictvím svých zaměstnanců své právo odpovídající věcnému břemeni, neboť je pověří výkonem práce, v rámci které musí projet nákladním vozidlem přes pozemek parc. č. 1229/8. Odvolací soud uzavřel, že žalobci se nemohou domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku podle § 126 odst. l ObčZ proti žalovaným, neboť je to „vlastník pozemku F. S.“, který prostřednictvím zaměstnanců vykonává právo odpovídající věcnému břemeni a žalobci jsou povinni výkon tohoto práva strpět ( § 151n odst. 1 ObčZ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí „vadami uvedenými v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a v § 242 odst. 3 OSŘ.“ Vady řízení spatřují v tom, že odvolací soud provedl dodatečně změnu předmětu žaloby a svým nelogickým a zmatečným rozhodnutím přiznal žalovaným tzv. odvozené právo chůze a jízdy přes pozemek žalobců bez jakéhokoliv právního titulu, na základě „opačného předmětu řízení, než jaký byl uveden v žalobě.“ Proto jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Žalobci se nedomáhali určení věcného břemene pro žalované a nehodlali řešit otázky rozsahu a obsahu věcného břemene, osob oprávněných a povinných z věcného břemene, neboť se tyto otázky řešily v jiných řízeních. Žalovaní nikdy neměli žádné právo k jakémukoliv vstupu na pozemek žalobců, a právě proto byla podána žaloba na ochranu vlastnického práva žalobců k tomuto pozemku. Žalobci podali zápůrčí žalobu, kterou uplatnili splnění hmotněprávní povinnosti vzniklé neoprávněným zásahem žalovaných do vlastnického práva žalobců. Provedení důkazů pracovními smlouvami, aniž takový důkaz žalovaní navrhli, považují žalobci za překročení § 205a odst. l OSŘ, a „tudíž v rozporu s hmotným právem“. Naproti tomu se odvolací soud nezabýval odvolacími důvody žalobců, ale přes námitky provedl důkaz irelevantními pracovními smlouvami žalovaných. Soudy obou stupňů pochybily, když své posouzení nezaložily na odpovídajícím právním předpisu. Podle žalobců skutečný průběh jednání před soudem prvního stupně je uveden v protokolech o jednání, ale nejsou v nich uvedeny námitky dovolatelelů k irelevantním tvrzením žalovaných, ale naopak že „fakta“ žalobcům neznámá měli učinit nespornými.

Žalobci připomínají, že kupní smlouvou z 27. 3. 1996 bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek nyní ve vlastnictví žalobců parc. č. 1229/8 ve prospěch vlastníka truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7, kterými byli F. a P. S. Tato situace se změnila, když v únoru u 2002 manželé S. účelově uzavřeli darovací smlouvu s částí osob, které neoprávněně užívaly pozemek žalobců parc. č. 1229/8. O tom svědčí neprovedený důkaz LV č. 706. Skutečnost, že žalovaní užívali a užívají předmětný pozemek žalobců denně k průjezdu mnohatunovými nákladními soupravami, prokazuje protokol o výpovědích žalovaných jako svědků ve věci sp. zn. 5 C 149/2001, který však soudy rovněž nepřipustily. Z těchto výpovědí také vyplývá za jakým účelem a k jaké nemovitosti žalovaní pozemek žalobců parc. č. 1229/8 využívali – tedy výhradně k příjezdu a parkování na parc. č. 1229/26, a že tak činí i vlastníci truhlárny včetně F. S. K prokázání této skutečnosti byl proveden důkaz usnesením č. j. 27 Co 236/2004-197 z 1. 7. 2004, ve kterém odvolací soud dospěl k závěru, že právě F. S. se na úkor žalobců bezdůvodně obohacuje, když neoprávněně užívá jejich pozemek k přístupu k cca již dalším 9 nemovitostem.“ Neprovedený důkaz LV č. 706 prokazuje, že spoluvlastníci kolny na pozemku parc. č. 1229/26 jsou shodné osoby jako spoluvlastníci truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7 s tím rozdílem, že k přístupu k budově na pozemku parc. č. 1229/26 nemá žádná osoba právo užívat pozemek žalobců parc. č. 1229/8. Podle žalobců bylo jednoznačně prokázáno, jak kupní smlouvou z 27. 3. 1996, tak výpisem z LV č. 589, že jen vlastníci budovy truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7 jsou oprávněni realizovat právo chůze a jízdy přes pozemek žalobců a právě jazykové označení této budovy vypovídá o tom, k čemu je budova stavebně určena. Přesto žalovaní pozemek žalobců za použití padělaných klíčů od brány na pozemku používají. To žalobci prokazovali kopiemi videosnímků, kterými rovněž nebyl proveden důkaz. V řízení bylo také prokázáno rozsudkem soudu prvního stupně sp. zn. 13 C 72/2000, spolu s katastrální mapou, že ke všem nemovitostem nacházejícím se za hranicemi pozemku žalobců parc. č. 1229/8 s pozemkem parc. č. 1229/1 je přístup přes státní komunikaci na pozemku parc. č. 1229/5. Žalobci dále znovu zdůrazňují, že předmětem řízení nebyla otázka práva věcného břemene a pokud se jím soudy zabývaly, pominuly, že právo věcného břemene je právem nepřevoditelným. Oprávněná osoba nemůže tudíž nakládat se svým právem vůči třetím osobám, neboť by to odporovalo povaze věcného břemene a znamenalo by to jen další zatěžování vlastníka zatížené nemovitosti. Oprávněný z věcného břemene nemůže přibrat k užívání věci další osoby. Žádnou formu “odvozeného práva“ soudní praxe nezná, až na ojedinělé případy, které se však vztahují k právu doživotního bydlení, a za předpokladu, že neexistuje jiný přístup k oprávněné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že v daném případě jde o věcné břemeno ad rem a existenci dalšího přístupu po historické cestě přes státní komunikaci parc. č. 1229/5, nelze v daném případě o žádné výjimce a odvozeném právu uvažovat. Žalobci ještě poukazují na význam spojení slova „odvozené právo“, které je podle Slovníku spisovného jazyka definováno jako nabytí práva převodem z osoby dříve oprávněné. K takovému převodu bylo by třeba smlouvy vložené do katastru nemovitostí, zatímco odvolací soud považuje za takový titul žalovaných jejich pracovní smlouvy. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že prostřednictvím F. S. vykonávají právo věcného břemene žalovaní, neboť F. S. nikdy oprávněnou osobou z titulu vlastnictví pozemku nikdy ani nebyl. Bez vůle žalobců nelze věcné břemeno rozšiřovat o další osoby. Proto aplikace judikátu R 14/1998 není na místě. Jen žalobci jako vlastníci pozemku jsou oprávněni rozhodovat, kdo bude jejich pozemek užívat a protože do jejich práva žalovaní bez oprávněného důvodu zasahují, podali tuto žalobu. Ke shodnému závěru dospěl soud v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 250/99, v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 20 Co 269/2000. Neoprávněnými osobami byli taktéž žalovaní, ale jejich jména nebyla tehdy žalobcům známa. Jakmile však byli žalovaní identifikováni, došlo ke změně právního názoru odvolacího senátu. Žalobci poukazují na to, že ve smlouvě z 27. 3. 1996 je vyjádřeno, kdo je osobou oprávněnou a povinnou z věcného břemene a jaký je obsah práva věcného břemene. V době uzavření této smlouvy manželé S. vlastnili pouze tuto truhlárnu a F. S. uzavřel první pracovní smlouvu až v březnu 1997. Neobstojí ani závěr soudů obou stupňů, že truhlárna je využívána k podnikatelské činnosti v autodopravě, jak je vymezeno v kupní smlouvě. Tato skutečnost není ani v náznaku ve smlouvě uvedena. Jde o závěr nelogický, neboť zakoupí - li někdo mlýn, neznamená to, že v něm bude např. provozovat kovovýrobu. Žalobci zdůrazňují, že soud prvního stupně dospěl ke svému rozhodnutí v rozporu s důkazy, především svědeckými výpověďmi žalovaných ve věci sp. zn. 5 C 149/2001. Ani odvolací soud jeho chyby nenapravil a žádným způsobem se nevypořádal s provedenými a neprovedenými důkazy. Podle žalobců odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního názoru, a jde tak o překvapivé rozhodnutí. Tím odňal žalobcům možnost jednat před soudem, neboť se ke změně právního posouzení věci a předmětu řízení se nemohli vyjádřit. Odvolací soud neodstranil ani vady řízení, které žalobci uplatnili v odvolání. Podle žalobců vlastně odvolací soud na neúplně zjištěný skutečný stav věci žádnou právní normu ani neaplikoval.

Neobstojí ani závěr, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, totiž, že F. S. náleží právo vyplývající z věcného břemene jako vlastníku jakéhosi pozemku, který ani nebyl identifikován a není tak ani zřejmé, na základě jakého právního titulu mělo dojít ke vzniku takového práva. Protože soudy neprovedly všechny navržené důkazy, nezjistily také, že F. S. se v průběhu posledních let stal vlastníkem dalších cca 9 nemovitostí, kde provozuje svoji podnikatelskou činnost v oblasti silniční nákladní motorové dopravy, ale k žádné z nich nemá právo pozemek žalobců používat. Soud prvního stupně měl k dispozici spis zn. 16 Nc 1002/2003, ale z tohoto spisu vybíral jen některé důkazy, na které aplikoval svůj výklad právní normy. Je skutečností, že beze zbytku provedl všechny důkazy navržené žalovanými, ačkoliv šlo většinou o důkazy irelevantní, jako např. smlouvou o sdružení osob, které nejsou účastníky řízení. Soudy obou stupňů pochybily také pokud jde o vyčíslení nákladů řízení, když nesprávně aplikovaly § 112 odst. 1 OSŘ. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se vyjádřili tak, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalobci dovoláním výslovně napadli, není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky, zda zaměstnanec vlastníka nemovitosti sloužící k podnikání - a tím i osoby oprávněné z věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy po pozemku, je oprávněn užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě z titulu práva odvozeného od jeho zaměstnavatele. Jde o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Rovněž je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu pro posouzení otázky, jak lze ve smlouvě o zřízení věcného břemene vymezit obsah tohoto práva.

Podle § 151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci tak, že je povinen něco strpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena s vlastnictvím určité věci nebo patří určité osobě.

Právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu chůze a jízdy pro vlastníka nemovitosti (v dané věci stavby určené k podnikání), je věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti – věcným břemenem in rem. Vlastník této nemovitosti je oprávněn užívat pozemku jiného vlastníka (zatížený nebo služebný) k chůzi a jízdě a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku užívání svého pozemku trpět.

Dosavadní judikatura připouští, že vedle osoby oprávněné z věcného břemene spočívající v právu chůze mohou zatížený pozemek využívat ještě jiné – třetí osoby. Odvolací soud odkázal na Stanovisko Nejvyššího soudu SSR z 22. 12. 1987, Cpj 55/87, publikované pod R 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „z obsahu práva průchodu je obvykle zřejmé, že vlastník zatíženého pozemku je povinen trpět přecházení přes tento pozemek nejen vlastníkovi sousedního pozemku, ale i osobám, které ho navštěvují. Tímto se však pro třetí osoby nezřizuje věcné břemeno ve formě práva průchodu, ale vymezuje se rozsah povinností vlastníka zatíženého pozemku.“ Nejvyšší soud dospěl v rozsudku z 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005 (publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz) k závěru, že „nájemce bytu v domě vlastníka, který je osobou oprávněnou z věcného břemene chůze po zatíženém pozemku, je osobou, která odvozuje právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka domu.“ Lze poukázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 27. 2. 1924, sp. zn. Rv II 1757/23 publikovaný pod č. 3549 sbírky Vážného. V uvedené věci šlo o právo stezky nabyté pro vlastníka určitého domu jako služebnosti nikoli osobní, ale služebnosti, jejíž výkon byl spojen s vlastnictvím nemovitosti, a „proto se její výkon neurčuje osobními potřebami dočasného vlastníka panující usedlosti, nýbrž věcnými potřebami panující usedlosti, bez ohledu kým je usedlost obhospodařována nebo obývána, ať již vlastník sám nebo osoba, která právo v usedlosti bydleti odvozuje od práva vlastníkova.“

S přihlédnutím k těmto rozhodnutím lze dospět k závěru, že přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, přičemž může jít jak o chůzi tak jízdu po zatíženém pozemku, pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene (bydlení vlastníka, pronájem bytů, podnikání, ale též návštěvy v obvyklém rozsahu), pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak. Výjimku by tvořily jen ty případy, kdy např. ve smlouvě o zřízení věcného břemene bylo užívání zatíženého pozemku výslovně omezeno jen na tam vyjmenované osoby. Vždy je však třeba přihlížet k tomu, že věcná břemena nesmějí být z principu rozšiřována.

Jestliže panující nemovitost slouží k podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i zaměstnancem vlastníka této panující nemovitosti, ovšem jen v souvislosti s tím druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat oprávněný (vlastník panující nemovitosti).

Zbývá tedy otázka, jaký je obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, zřízeného smlouvou z 27. 3. 1996.

Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li takový projev vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Co 1650/98, publikovaném v časopise Právní rozhledy, že „jazykové vyjádření právního úkonu musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.“ Právo odpovídající věcnému břemeni je ve smlouvě z 27. 3. 1996 vymezeno tak, že jde o právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně na pozemku parc. č. 1229/7 ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8. Panující nemovitost je označena ve smlouvě jako dílna a truhlárna (i když odvolací soud uvedl, že jde o věcné břemeno ve prospěch pozemku, pak jde o zjevné nedopatření, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyložily, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch nemovitosti na pozemku parc. č. 1229/7). Takové označení panující nemovitosti znamená, že jde o nemovitost sloužící k hospodářskému využití, resp. k podnikání, které definuje § 2 odst. l ObchZ jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Význam pojmu truhlárna lze vyložit po obsahové stránce tak, že jde stavbu sloužící zpracování dřeva, dílnu jako stavbu - místnost určenou pro řemeslnickou a tovární (výrobní) práci. Nelze ovšem přehlédnout, že smlouvou z 27. 3. 1996 bylo nejen zřizováno předmětné věcné břemeno ve prospěch dílny a truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7, ale že současně byla uzavřena smlouva o převodu vlastnictví k panující nemovitosti. Zemědělské družstvo Jince v likvidaci, to znamená družstvo před zánikem, prodalo dílnu a truhlárnu manželům F. a P. S., truhlářské výrobě převáděná nemovitost v té době již nesloužila a manželé S. v době uzavření smlouvy již podnikali v silniční automobilové dopravě a podle zjištění soudu ve věci sp. zn. 5 C 149/2001 (o zrušení věcného břemene), měli již před uzavřením smlouvy dílnu a truhlárnu k tomuto podnikání od družstva pronajaté. S přihlédnutím k tomu je třeba vyložit pojem dílna a truhlárna použitý ve smlouvě z 27. 3. 1996 jako označení pro hospodářskou budovu, vyplývající z jejího bývalého využití. Ostatně je také jako zemědělská hospodářská budova popsána v geometrickém plánu z 1. 2. 1996, který je součástí smlouvy z 27. 3. 1996, kterým bylo vyznačeno věcné břemeno na zatíženém pozemku parc. č. 1229/8. Pak lze pod hospodářskou činnost, které může tato budova sloužit, podřadit i podnikání v silniční automobilové dopravě a její vlastník jako osoba oprávněná z věcného břemene zřízeného ve prospěch této budovy může užívat pozemek zatížený věcným břemenem k jízdě a chůzi při výkonu této podnikatelské činnosti a k chůzi a jízdě mohou zatížený pozemek užívat i zaměstnanci této oprávněné osoby.

Dovolací soud zdůrazňuje, že v dané věci nešlo o spor o rozsah z věcného břemene, ale byla řešena jen otázka, zda žalovaní jako zaměstnanci osoby oprávněné z věcného břemene mohou vůbec z titulu odvozeného práva přes zatíženou nemovitost přecházet či přejíždět. Nebylo proto třeba řešit otázku, zda dochází k rozšiřování věcného břemene, a to jak ohledně druhu a počtu nákladních vozů nebo zda je pozemek užíván jako cesta k dalším přikoupeným nemovitostem osoby oprávněné z věcného břemene. Jak uvedl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku z 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/20005, negatorní žalobou proti rozšiřování věcného břemene může se vlastník zatížené nemovitosti domáhat ochrany jen proti vlastníku panující nemovitosti.

Dovolací soud ještě podotýká, že neshledal ani vady řízení, které by měly za následek nesprávnost rozsudku odvolacího soudu. Jde o rozsudek přezkoumatelný, když shora uvedeno, že označení panující nemovitosti jako pozemku namísto stavby lze považovat jen za formální chybu v psaní. Doplnění dokazování odvolacím soudem pracovními smlouvami žalovaných nebylo také v rozporu s § 205a OSŘ, neboť šlo o dokazování ohledně skutečnosti - existence pracovního poměru žalovaných u F. S., kterou účastníci před soudem prvního stupně označili za nespornou (viz protokol o jednání z 18. 3. 2004 na č. l. 88), a žalobci ji pak v odvolání zpochybnili.

Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání proti věcně správnému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní a přísluší jim proto podle § 243b odst. 5, § 242 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta, který v dovolacím řízení při třech samostatných nárocích učinil jeden úkon, u každého ze žalovaných částkou 2250 Kč /§ 8 a), § 17 b) a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb./ a 75,- Kč režijní paušál /§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./, tj. pro každého ze žalovaných celkem 2 325,- Kč.

Proti tomuto rozsudku opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.



V Brně dne 25. července 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu