Rozhodnutí NS

22 Cdo 2618/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 2618/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2618.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2618/2018-91


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. Markéty Pláteníkové, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 3, insolvenční správkyně dlužníka J. F., zastoupené Mgr. Michalem Franěm, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 3, proti žalované SVOTT a. s., IČO 25672908, se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Skochovická 81, zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 2, o zaplacení 832 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 93/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 23 Co 3/2018-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 23 Co 3/2018-72, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 3 C 93/2017-51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 832 500 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Žalobkyně se jako insolvenční správkyně dlužníka J. F. domáhala zaplacení částky 832 500 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 31. 8. 2012 uzavřel J. F. jako spoluvlastník pozemků v Č. u M. B. (spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼) spolu s ostatními spoluvlastníky nájemní smlouvu se žalovanou, ve které bylo sjednáno nájemné ve výši 120 000 Kč. Dispoziční oprávnění k majetku J. F. přešlo na žalobkyni dne 15. 2. 2013. Dne 18. 12. 2013 uzavřeli ostatní spoluvlastníci dodatek ke shora uvedené nájemní smlouvě, ve kterém bylo dohodnuto snížení nájemného na 40 000 Kč. Jelikož žalobkyně nebyla o uzavření dodatku informována a nevyslovila s ním souhlas, považoval soud prvního stupně toto právní jednání za absolutně neplatné. Pokud žalovaná platila nižší nájemné sjednané podle tohoto dodatku, vzniklo jí bezdůvodné obohacení ve výši 90 000 Kč za 1 měsíc, tedy vůči žalobkyni ve výši 22 500 Kč za 1 měsíc, celkem 832 500 Kč za 37 měsíců.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 23 Co 3/2018-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítá, že v projednávané věci není vůbec pasivně legitimována, protože žalobkyně se měla domáhat vydání bezdůvodné obohacení po ostatních spoluvlastnících nemovitosti, nikoliv po žalované jakožto nájemkyni těchto nemovitostí. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008. K tomu poznamenává, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu i následný dodatek v dobré víře, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro smluvní jednání ze strany pronajímatelů. Napadenými rozhodnutími byla popřena dobrá víra žalované v jednání druhé smluvní strany, která by měla být chráněna jako jedna ze základních zásad soukromého práva.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za nepřezkoumatelné. Podle žalované z výpovědi svědka M. S. plyne, že ostatní spoluvlastníci informovali žalobkyni o uzavření dodatku k nájemní smlouvě (který proto nelze považovat za absolutně neplatný). Avšak soudy obou stupňů neodůvodnily, proč a zda vůbec považují výpověď svědka M. S. za nevěrohodnou či nepravdivou.

Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce žalované, že není v této věci pasivně legitimována:

Tato námitka dovolatelky nemůže být úspěšná, neboť nebyla uplatněna v nalézacím ani v odvolacím řízení, ačkoliv bez jakékoliv pochyby být uplatněna mohla.

Nejvyšší soud setrvale v rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V projednávané věci neuplatnila žalovaná námitku o nedostatku její pasivní legitimace před nalézacím ani odvolacím soudem. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaná až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).

Z uvedeného vyplývá, že žalovaná v dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, jež vznesla žalovaná až v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzoval. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K námitce žalované, že v projednávané věci nebyla zohledněna její dobrá víra v jednání druhé smluvní strany:

Žalovaná dále namítá, že uzavřela nájemní smlouvu i její dodatek v dobré víře, že i druhá smluvní strana splňuje veškeré zákonné předpoklady pro uzavření této smlouvy. Pokud odvolací soud uzavřel, že je tento dodatek absolutně neplatný z toho důvodu, že žalovaná nebyla jako menšinový spoluvlastník o tomto jednání informována, byla napadenými rozhodnutími popřena dobrá víra žalované v jednání druhé smluvní strany, která by měla být chráněna jako jedna ze základních zásad soukromého práva.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Mělo-li být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

V projednávané věci není dovolání v souvislosti s touto námitkou přípustné z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Polemizuje pouze se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné, a to s ohledem na její dobrou víru v jednání druhé smluvní strany. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

K námitce žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné.

Dovolatelka také namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, je nepřezkoumatelné (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), protože soudy řádně nezdůvodnily, proč považují výpověď svědka Milana Syrového za nevěrohodnou či nepravdivou. Z této výpovědi přitom vyplývá, že ostatní spoluvlastníci informovali žalobkyni o tom, že hodlají uzavřít dodatek k nájemní smlouvě, na základě kterého došlo ke snížení nájemného.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001). Povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009).

V dané věci je z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil (a to i výpovědi svědka M. S.). Jeho odůvodnění je srozumitelné a dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu nalézacího, je nepřezkoumatelné.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu