Rozhodnutí NS

3 Tdo 392/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 392/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.392.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/25/2019
II.ÚS 2418/19
II.ÚS 2418/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 392/2019-430


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 4 To 388/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 94/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 32 T 94/2017, byl obviněný F. H. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu třiceti šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 1, 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného na náhradu způsobené škody. Podle § 226 písm. a) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby pro čin, v němž byl spatřován přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 4 To 388/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 10. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy neprovedly znalecký posudek, který by analyzoval nehodový děj, nezjistily jakou rychlostí se kdo z účastníků pohyboval, jakou vzdálenost mezi sebou měli, a vycházely pouze z výpovědí svědků. V řízení provedený znalecký posudek Ing. Kučery se uvedenými okolnostmi nezabýval, závěry znalce se navzájem popírají a odporují fyzikálním zákonům. Obhajobou navržený znalecký posudek Ing. Kešnera, stejně jako další návrhy obhajoby soudy jako důkaz neprovedly, aniž by se s nimi řádně vypořádaly. Právní závěry soudů jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy vycházely v podstatě pouze z výpovědí svědků, které jsou ovšem pouze subjektivní. Svědci byli schopni vnímat pouze příčné postavení vozidel, ale nebyli schopni určit jejich vzájemnou podélnou polohu. Podle obviněného je zřejmé, že soudy nemohly mít klíčové skutkové okolnosti za prokázané a skutkový děj si dotvořily nikoliv na základě prokázaných skutečností, nýbrž na podkladě svých úvah o tom, jak se celá věc pravděpodobně odehrála. Obviněný dále nesouhlasí s výší uloženého trestu. Původně byl totiž trestním příkazem shledán vinným vedle přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku také ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, kdy mu byl uložen stejný trest. Pokud byl ovšem pro druhý trestný čin zproštěn obžaloby, měl mu být uložen mírnější trest. Obviněný dále nesouhlasí ani s tím, že porušil důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 trestního zákoníku, jelikož předjížděl až v okamžiku, kdy jej poškozený míjel a vnímal jeho počínání tak, že se mu tzv. uhýbá. Daná komunikace přitom byla dostatečně široká, aby se na ní vešla tři auta vedle sebe.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že mimo meze uplatněného dovolacího důvodu stojí námitky obviněného, jež jsou založeny na přehodnocení výpovědí svědků, jakož i na zpochybnění závěrů znaleckého posudku z oboru doprava, jenž vypracoval Ing. Miloš Kučera. Jen popřením skutečností vyplývajících z těchto důkazů, jež se přitom navzájem doplňují, může obviněný dosáhnout jiné skutkové verze událostí, jak se ji snaží prezentovat sám obviněný způsobem jemu vyhovujícím. Ta je ovšem založena výhradně na jeho vlastním tvrzení a vypovídá spíš něco o způsobu obhajoby, jakou obviněný zvolil, než o tom, jak se skutek skutečně stal. Státní zástupce dále uvedl, že i přes odkaz obviněného na existenci tzv. extrémního nesouladu stojí jím uplatněné výhrady jednoznačně mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu totiž podle státního zástupce rozhodně nejsou zatížena nedostatky, jež by bylo možno podřadit pod pojem tzv. extrémního nesouladu. Porušení práva dovolatele na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v tom, že v odvolacím řízení krajský soud nepřistoupil na provedení znaleckého posudku, který předložil obviněný až těsně před konáním veřejného zasedání o odvolání. Soudy nižších instancí ve věci činné se zdůvodněním nepřistoupily ani k provedení dalších důkazů, jež obviněný v průběhu řízení navrhoval. Nalézací soud rozhodl o důkazních návrzích obviněného v průběhu hlavního líčení dne 5. 4. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (podle protokolu o hlavním líčení bylo usnesení odůvodněno ústně). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, pak Okresní soud v Českých Budějovicích vyložil i na stranách 11–12 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko v bodech 8. a 11. písemného vyhotovení usnesení. Zde také vysvětlil, proč nepřistoupil k provedení předloženého znaleckého posudku, neboť tento by nemohl vést k náležitému objasnění projednávané dopravní nehody a jeho závěry nemohou ovlivnit ani závěry přijaté na podkladě dosud provedených důkazů. Ani námitky dovolatele, jež směřují do výroku o druhu a výši uloženého trestu s poukazem na údajné porušení ustanovení § 38 a 39 trestního zákoníku pod uplatněné dovolací důvody nespadají. Námitky proti druhu a výši uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nicméně výhradu nepřiměřenosti uloženého trestu nelze v dovolání uplatnit ani podle tohoto dovolacího důvodu. Jen do jisté míry v mezích dovolacích důvodů označených v jeho dovolání obviněný podle státního zástupce uplatnil výtku ohledně pochybení v právním posouzení porušení důležité povinnosti. I v tomto případě ovšem obviněný zcela zjevně vycházel z jiného skutkového základu, než jaký byl na podkladě provedených důkazů zjištěn. Na případ obviněného jsou podle státního zástupce zcela přiléhavé závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 923/2013.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro jeho zjevnou neopodstatněnost, byť se jedná v jeho převážné části o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Obviněný F. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že zjištěný skutkový stav věci svědčící proti obviněnému zjistily soudy zejména na základě vzájemně se podporujících výpovědí řady svědků a s nimi korespondujícími závěry znaleckých posudků, především z oboru dopravy, odvětví technické analýzy dopravních nehod. Rozhodně nelze souhlasit s obviněným, že soudy nemohly mít klíčové skutkové okolnosti za prokázané. Nalézací a posléze i odvolací soud se rovněž velmi podrobně vypořádaly s návrhy obviněného na doplnění dokazování a vysvětlily, proč by jím navržené důkazy nemohly přispět k bližšímu objasnění věci.

Přisvědčit nelze obviněnému ani v námitce nesprávného posouzení jeho jednání jako porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 trestního zákoníku. Přestože jeho argumentace zdánlivě směřovala proti právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti byla založena opět na alternativním skutkovém podkladě k závěrům učiněným soudy. Tvrzení obviněného, že začal předjíždět až v okamžiku, kdy jej poškozený míjel, přičemž jeho počínání vnímal tak, že mu tzv. uhýbá, je totiž opakem jednoznačného závěru nalézacího soudu, podle kterého obviněný i přes dobré rozhledové podmínky, které mu umožňovaly spatřit protijedoucí vozidlo, započal předjíždět zcela záměrně s tím, že se mu protijedoucí vozidlo bez obtíží vyhne. Obviněný se proto jako řidič nechoval ohleduplně a ukázněně a předjížděl v době, kdy mohl ohrozit – a také ohrozil – protijedoucího řidiče, v důsledku čehož došlo ke kolizi jiných dvou vozidel. Závěr soudů o porušení § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je za této situace zcela přiléhavý.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Pokud tedy obviněný za situace, kdy mu byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, argumentoval tím, že mu měl být uložen trest mírnější, neodpovídaly jeho námitky tomuto dovolacímu důvodu, ale ani jinému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající tyto důvody dovolání, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu