Rozhodnutí NS

26 Cdo 1090/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/25/2016
Spisová značka:26 Cdo 1090/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1090.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1090/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně HASSO, spol. s r. o., se sídlem v Aši, Chebská 1902/128, IČO 16735366, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalovanému Ing. B. P., B., zastoupenému JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražská 675/10, o 1.815.188,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 184/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015, č. j. 37 Co 99/2015-649, takto:

      Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný napadl dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 23. 10. 2014, č. j. 35 C 184/2005-578, jímž mu uložil zaplatit částku 150.090,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, musí dovolání (mimo obecných náležitostí podání podle § 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí soudu směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.

Dovolatel sice při vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí není v souladu „s judikátem NS v příbuzné věci mezi týmiž účastníky č. j. 28 Cdo 4178/2009“, z obsahu dovolání však nejsou zřejmé žádné právní otázky, které by odvolací soud vyřešil v rozporu s tímto citovaným rozhodnutím (ostatně toto rozhodnutí se týkalo jen žalobkyně a šlo o skutkově i právně odlišnou věc).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází.

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, pak uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2014 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rovněž námitkou, že odvolací soud zatížil řízení vadami, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).

Protože dovolání trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyly po dobu trvání lhůty k jeho podání odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. dovolání odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2016

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu