Rozhodnutí NS

28 Cdo 3102/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2019
Spisová značka:28 Cdo 3102/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3102.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Stavba
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3102/2018-151


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kolín, se sídlem v Kolíně, Brandlova 25, identifikační číslo osoby 46390839, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 141/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018, č. j. 3 Co 122/2017 - 129, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 38 C 141/2016-101, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 29. 2. 2016, č. j. SPU 096520/2016, sp. zn. SP18867/2015-537205, tak, že žalobkyni vydal zemědělské nemovitosti – pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře 92 m2, pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře 337 m2 a pozemek parc. č. XY, vodní plocha, o výměře se 759 m2, nacházející se v obci a katastrálním území XY, a dále pozemek dle PK č. XY, díl 1, o výměře 301 m2, a pozemek dle PK č. XY, díl 2, o výměře 221 m2, nacházející se v katastrálním území XY a obci XY – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a II.). Účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.456,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok III.).

K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 3 Co 122/2017-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastníka řízení nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok II.).

Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou odůvodněna tím, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stavební úpravy předmětných pozemků spočívají v jejich vyhloubení a vytvoření koryt místy zpevněných betonovými tvárnicemi, jimiž protéká drobný vodní tok a takto vytvořená koryta slouží k odvodnění okolních pozemkům prostřednictvím melioračních zařízení. Jak v případě vybudovaných koryt, tak odvodňovacích melioračních zařízení, se jedná o přírodní nebo částečně zpevněnou část zemského povrchu, na němž stavba splývá s pozemkem, a nelze ji fakticky a ani hospodářsky oddělit od pozemku, na němž je zřízena. Podle soudů nižších stupňů nejsou popsané stavby samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, přičemž jejich povahu bylo třeba zkoumat v režimu soukromoprávní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (ustanovení § 118 a § 119 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v uvedeném znění – dále „obč. zák.“), v kteréžto době nabyl účinnosti i zákon č. 428/2012 Sb.

Dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu účastník řízení, Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

Žalobkyně má dovolání účastníka řízení za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné, neboť podle jeho obsahu jde o pokračující polemiku se závěry soudů obou stupňů. Argumenty o zastavěnosti předmětných pozemků, o návratu pouze tzv. holého vlastnictví a o porušení práva dovolatele na spravedlivý proces považuje žalobkyně za nepřípadné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž zde žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změněně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“), byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek. Nemůže tudíž obstát argument účastníka řízení, že „odvolací soud ve svém napadeném rozsudku nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výlukových důvodů pro nevydání pozemků dle zákona č. 428/2012 Sb.“ Avizuje-li potom účastník řízení odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu ustanovení § 135 odst. 2 a § 159a o. s. ř., nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání založit, neboť na jejich interpretaci rozsudek odvolacího soudu nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohrožen její eventuální nepřiléhavostí. Přípustnost dovolání nemůže rovněž založit ani povšechně formulovaná námitka, že odvolací soud „současně porušil právo na spravedlivý proces“, když z obsahu dovolání se nepodává, v jakém směru mělo k porušení tohoto práva dojít.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se připomenout, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) bylo lze bez dalšího usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; i k tomu přiměřeně srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž dovolací soud mj. uzavírá, že na interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva.

Ačkoliv ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. stanovilo, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto kritérií soudy a pochopitelně vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.

Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů [a zakládají tak restituční výluku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro úplnost sluší se uvést, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, a v něm formulované závěry o spojení vodního díla s pozemkem, na němž se nachází, a o faktické a hospodářské neoddělitelnosti vodního díla od pozemku, jež jej předurčuje být součástí pozemku, slouží spíše jako argument pro vydání předmětných pozemků žalobkyni, než jako argument pro úspěšné uplatnění výlukového důvodu uvedeného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaného konkrétního vodního díla (že nejde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním, z nichž se podává, že v dané věci šlo toliko o dílčí stavební úpravu pozemků, do nichž bylo vyhloubeno koryto (částečně zpevněné betonovými tvárnicemi) drobného vodního toku, jímž je odváděna voda ze sousedních pozemků.

Obstát nemůže rovněž polemika dovolatele s výkladem § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (tyto nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v němž byla analogicky dotvořena právním předpisem nepředvídaná překážka naturální restituce spočívající v zatížení pozemku veřejným statkem. Jak Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, i podle zákona č. 428/2012 Sb. může být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017). Dovolací soud však současně vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele nese se však v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv relevantní okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve smyslu jím odkazovaných judikatorních závěrů. Pro úplnost sluší se pak připomenout i nespornou skutečnost zdůrazněnou soudem prvního stupně, že předmětné pozemky jsou funkčně spojeny s dalšími pozemky ve vlastnictví žalobkyně. Odkaz účastníka řízení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, je potom zcela nepřiléhavý vzhledem k tomu, že možnost naturální restituce nezastavěného pozemku byla posuzována v souvislosti s problematikou tzv. funkčních vazeb pozemků se stavbami v rámci určitého areálu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatele, že ke zmírnění majetkové křivdy žalobkyně může sloužit (při nevydání předmětných pozemků) finanční náhrada, jež byla ustanovením § 15 odst. 2 písm. g) zákona č. 428/2012 Sb. pro Církev římskokatolickou určena částkou 47 200 000 000 Kč. I když nelze pochopitelně vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, zcela zřejmě platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/206, a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).

Pokud dovolatel podal dovolání rovněž proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku. Proti označenému výroku však není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastník řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 1. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu