Rozhodnutí NS

28 Cdo 2517/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Vyvrácení fikce ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 2517/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2517.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Obec
Odúmrť
Dědění
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
§ 460 obč. zák.
§ 462 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2517/2018-218


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 47/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018, č. j. 53 Co 352/2017-199, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018, č. j. 53 Co 352/2017-199, se s výjimkou části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ruší a věc se v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení, jinak se dovolání zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 6 C 47/2013-179, zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce dne 29. 3. 2013 podal žalobu na určení svého vlastnictví k pozemku parc. č. XY, dne 9. 7. 2015 pak navrhl rozšíření žaloby o určovací návrh týkající se pozemku parc. č. XY, jež bylo soudem připuštěno. Své vlastnické právo odvíjel od § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud ovšem neměl za prokázané, že se pozemek parc. č. XY ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., nacházel ve vlastnictví státu. Původní vlastnicí pozemku, z něhož byla tato nemovitost oddělena, byla A. K., přičemž na Českou republiku přešlo vlastnické právo z titulu odúmrti až k 9. 2. 2011, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o dědictví po řečené zůstavitelce, nikoli již ke dni 3. 3. 1955, ke kterému byla prohlášena za mrtvou. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY pak soud akcentoval, že žalobce se v rozporu s § 8 zákona č. 172/1991 Sb. zavčasu nedomáhal zápisu svého práva do katastru nemovitostí. Před 31. 3. 2013 podal toliko návrh na záznam přechodu vlastnictví, jenž však katastrálním úřadem nebyl proveden, neboť žalobce ani po výzvě nedoplnil návrh o potřebné náležitosti. I kdyby tedy snad byly naplněny předpoklady přechodu vlastnictví pozemku parc. č. XY na obec dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. by ke dni 1. 4. 2013 toto vlastnické právo přešlo zpět na stát. Soud nepřitakal ani argumentaci vydržením sporných pozemků žalobcem, a to pro absenci dobré víry na straně držitele. Z popsaných důvodů soud žalobu zcela zamítl jako nedůvodnou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 53 Co 352/2017-199, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s nosnými závěry obvodního soudu, přičemž předně uvedl, že pro přechod pozemku dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. se vyžadovalo mimo jiné to, aby byl dotčený majetek ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky. Jelikož stát nabyl pozemek parc. č. XY nikoli jako dědic, nýbrž na základě § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jako odúmrť, nestal se vlastníkem již ke dni smrti zůstavitele, ale až ke dni právní moci usnesení o dědictví po A. K., jež nastala v roce 2011 (k tomu odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1318/2015). Co se pak týče pozemku parc. č. XY, byl odvolací soud zajedno se soudem první instance, že žalobce sice 28. 3. 2013 podal návrh ke katastrálnímu úřadu, neučinil tak ovšem řádně, jelikož bylo zahájené řízení o zápisu ukončeno. U soudu svá práva uplatnil až 9. 7. 2015, kdy rozšířil projednávanou žalobu o řečený pozemek, učinil tak arci po uplynutí zákonné lhůty stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (z naznačeného hlediska je nevýznamná okolnost, že soud prvního stupně toto rozšíření žaloby připustil).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž předně namítá, že majetku po zemřelém se v souladu s § 460 odst. 1 obč. zák. nabývá ke dni úmrtí, respektive v tomto případě ke dni, k němuž byla A. K. prohlášena za mrtvou (3. 3. 1955), nikoli ke dni právní moci rozhodnutí dědického soudu. Dokonce i v odvolacím soudem citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1318/2015 se uvádí, že nabytí dědictví zůstavitelovými dědici i státem nastává s účinností ke dni smrti zůstavitele. Co se týče pozemku parc. č. XY, trvá dovolatel na tom, že svůj návrh uplatnil včas, jelikož dle zákona byly obce povinny do 31. 3. 2013 toliko podat návrh, nikoli docílit zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Cílem § 8 zákona č. 172/1991 Sb. bylo vyvrácení dobré víry státu ve vztahu k majetku, který obcím dříve konfiskoval. Žalobce vyvinul náležitou aktivitu podáním návrhu ke katastrálnímu úřadu, a byť tím v posledku nedosáhl změny v osobě vlastníka zapsané v katastru nemovitostí, byla již zmíněným úkonem vyloučena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát. Za neřešenou pokládá žalobce otázku, zda mohly soudy dovodit nevčasnost podání žaloby na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. poté, co pravomocně připustily rozšíření původního návrhu tak, aby se vztahoval i na dotčenou nemovitost. Nad rámec již řečeného dovolatel podotýká, že se odvolací soud „vůbec nevypořádal s námitkou vydržení vlastnického práva“, kterou „soud prvé instance ve svém odůvodnění nesprávně právně posoudil“. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky, k jakému okamžiku nabývá stát dědictví na základě tzv. odúmrti. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě zdůrazňuje, že také ve vztahu k dědictví, jež podle § 462 obč. zák. připadá státu, platí, že se nabývá smrtí zůstavitele, jak vyplývá z § 460 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2009, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2358/2007, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3233/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3278/2008, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1373/2007, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3423/2009, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4007/2010, či ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2006/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5422/2008). Tyto závěry lze obdobně aplikovat i v režimu zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, jehož § 509 a § 513 rovněž stanovily, že se dědictví nabývá zůstavitelovou smrtí a že to, čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.


Popsanou výkladovou linii dovolací soud nikterak nemínil překonat ani v odvolacím soudem citovaném usnesení ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, neboť i v tomto judikátu se uvádí, že „podle pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele“. Formulace, dle níž dědictví připadá státu jako tzv. odúmrť na základě pravomocného usnesení o dědictví, jež odvolací soud svedla na scestí, neměla vyjadřovat, že by se snad stát do postavení nabyvatele dědictví dostával až od právní moci usnesení dědického soudu, ale pouze reflektovala skutečnost, že v souladu s principem ingerence veřejné moci do procesu přechodu majetku zemřelého na právní nástupce nelze dovodit, že státu připadlo dědictví podle § 462 obč. zák., nebylo-li o tom rozhodnuto dědickým soudem dle § 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. V řešené věci však není žádného sporu o tom, že soud v usnesení o dědictví po A. K. potvrdil připadnutí dědictví (včetně pozemku, z něhož vznikl pozemek parc. č. XY) státu, přičemž se tak nepochybně stalo s účinky ke dni, k němuž byla uvedená zůstavitelka prohlášena za mrtvou. Právní úvahy odvolacího soudu jsou tedy, pokud jde o žalobu na určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY, pochybené, a dovolání bylo ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. podáno důvodně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v části týkající se tohoto pozemku, jakož i v závislých výrocích nákladových podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc v příslušném rozsahu vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

V části týkající se pozemku parc. č. XY je pak dovolání přípustné, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na dosud neřešené otázce, zdali k odvrácení fikce zpětného přechodu majetku na stát dle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném
od 29. 6. 2012, postačovalo podání jakéhokoli návrhu na zápis vlastnického práva obce ke katastrálnímu úřadu, včetně takového, jenž trpěl vadami, a na jehož základě proto vlastnické právo žalobce do katastru nemovitostí zapsáno být nemohlo. Odpověď na danou otázku však musí být negativní. Smyslem citovaného ustanovení totiž nebylo prosté narušení dobré víry státu, neboť k tomu by postačovalo i prosté sdělení údajů vyvolávajících pochybnosti o trvajícím vlastnickém právu České republiky, respektive nasvědčujících závěru, že byly splněny podmínky přechodu
ex lege v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (ke ztrátě dobré víry viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2420/2014, či ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2853/2015, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016). Ustanovení § 8 odst. 1 bylo do citovaného předpisu začleněno ve snaze ukončit trvající neúnosnou nejistotu o přechodu vlastnického práva na obce dle vybraných skutkových podstat zákona č. 172/1991 Sb. zakotvením povinnosti uplatnit sporná práva před orgány veřejné moci do 31. 3. 2013 (srovnej pojetí § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jako specifické „restituční tečky“ v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/16, bodě 25, a vyložení účelu tohoto ustanovení v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2014). Naznačený cíl mohl být naplněn, pouze pokud jednání obce uskutečněné před 31. 3. 2013 efektivně směřovalo k zápisu vlastnického práva, jež na ni přešlo podle § 1, § 2, § 2a nebo § 2b zákona č. 172/1991 Sb., do katastru nemovitostí. V opačném případě by bylo možné obcházet smysl § 8 odst. 1 odkazovaného předpisu toliko formálním podáváním návrhů nezpůsobilých odstranit onu nežádoucí nejistotu stran rozsahu majetku, který na obce přešel. Podání vadného návrhu na provedení záznamu vlastnictví obce, na jehož základě katastrální úřad požadovaný zápis neprovedl, proto fikci znovunabytí vlastnictví státem ke dni 1. 4. 2013 nevylučovalo. V tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

Rovněž je korektní úsudek, dle něhož zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemku parc. č. XY nikterak nebrání fakt, že soud dříve připustil její rozšíření právě o návrh na určení vlastnictví státu k tomuto pozemku. Při rozhodování o připuštění změny návrhu dle § 95 o. s. ř. soud posuzuje, zda mohou být výsledky dosavadního řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu, hodnotí tedy změnu žaloby z hlediska hospodárnosti řízení (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3033/2017, nebo Winterová, A. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Univerzita Karlova, 1979. s. 83), naproti tomu důvodnost nově navrhovaného znění žaloby neřeší. Včasnost podání návrhu u katastrálního úřadu nebo žaloby k soudu dle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. není přitom ničím jiným než předpokladem důvodnosti žaloby na určení vlastnického práva obce, poněvadž důsledkem zmeškání této lhůty bylo nastoupení fikce zpětného přechodu vlastnictví na stát od 1. 4. 2013. Proto připuštění rozšíření žaloby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 2016, č. j. 6 C 47/2013-66, nikterak nebránilo jejímu pozdějšímu zamítnutí pro nedůvodnost s ohledem na obmeškání lhůty zakotvené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Namítá-li žalobce, že se odvolací soud „vůbec nevypořádal s námitkou vydržení vlastnického práva“, připomíná Nejvyšší soud, že i když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že se odvolací soud otázkou v odvolacím řízení nenadnesenou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, respektive usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Žádnou věcnou argumentaci upínající se k naplnění předpokladů vydržení pak dovolatel nepředestřel. Rozhodnutí odvolacího soudu lze proto v rozsahu, v němž jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY, shledat v mezích uplatněných dovolacích důvodů věcně správným, a dovolání tedy muselo být v dané části zamítnuto [§ 243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.].

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. 12. 2018


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu