Rozhodnutí NS

22 Cdo 4773/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 4773/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4773.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 143a odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4773/2018-127


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce B. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované B. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 78/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 5. 2018, č. j. 18 Co 114/2018-85, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Poláčka.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění manželů („SJM“) - účastníků řízení, a to nemovitostí – pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY a pozemku par. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY. Žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí na základě dohody o vypořádání společného jmění ze dne 21. 12. 1999, vypořádávající zúžené SJM; žalobce si však na tuto dohodu nepamatoval a dodal, že je neplatná, neboť nebyla sepsána formou notářského zápisu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; oba účastníci řízení sepsali smlouvu o zúžení společného jmění ve formě notářského zápisu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. NZ 514/99; téhož dne sepsala advokátka dohodu o vypořádání zúženého společného jmění, která byla podkladem pro zápis výlučného práva žalované do katastru nemovitostí. Podle žalované zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“) takové zúžení a vypořádání společného jmění umožňuje.

Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 C 78/2016-70, zamítl návrh na vypořádání společného jmění účastníků (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně konstatoval, že zákon v procesu zúžení SJM předpokládá existenci dvou právních skutečností – smlouvy o zúžení SJM a dohody o vypořádání SJM. Po uzavření smlouvy o zúžení SJM tak musela být uzavřena smlouva o jeho vypořádání, jejímž předmětem byla část majetku vyňatá ze SJM, která nebyla ve smlouvě o zúžení vypořádána. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, ze kterého vyplývá, že vůle manželů nemusí být obsažena pouze v jednom dokumentu. Je pravdou, že věci ve smlouvě o zúžení nebyly individualizovány, ale bylo zde dohodnuto, že budou uvedeny v následné dohodě o jejich vypořádání, která ještě týž den byla uzavřena, oběma účastníky podepsána a předložena k zapsání vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Sám žalobce v řízení o rozvodu manželství poukazoval na to, že SJM již bylo vypořádáno, byla uzavřena smlouva o zúžení SJM ve formě notářského zápisu, na kterou je ve smlouvě o vypořádání odkazováno. Došlo tak k řádnému zúžení společného jmění a jeho následnému vypořádání. Dodal, že podle smlouvy o zúžení SJM nebylo možno učinit vklad do katastru nemovitostí, neboť nemovitosti nikdo nenabýval; proto bylo vypořádání provedeno samostatnou smlouvou ve smyslu § 149 obč. zák., což bylo v notářském zápise ujednáno. Pokud by tato smlouva nebyla uzavřena, muselo by nyní dojít k vypořádání SJM (z toho důvodu žalobce v řízení tvrdil, že smlouva o vypořádání nebyla uzavřena či si na její uzavření nevzpomíná, což však nebylo provedenými důkazy prokázáno; naopak bylo prokázáno, že k takovému vypořádání došlo).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 18 Co 114/2018-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, tedy že k tomu, aby věci byly ze SJM vyňaty a převedeny do jiného vlastnického režimu, je potřeba jak existence smlouvy o zúžení společného jmění manželů ve formě notářského zápisu, tak uzavření dohody o jeho vypořádání.

Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), jež „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se podle jeho mínění odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti tato otázka dosud nebyla vyřešena“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Má za to, že nemovitosti jsou stále součástí nevypořádaného SJM a odkazuje na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 3822/2010; ten však není na tuto věc plně přiléhavý, přičemž aplikovatelná judikatura na otázku „zda je možné zúžit SJM ve vztahu k nemovitosti tak, že formou notářského zápisu bude uzavřena ‚obecná’ smlouva o zúžení SJM ohledně všech nemovitostí, aniž ty jsou jakkoliv konkretizovány, a teprve následně je uzavřena samostatná dohoda o jejich vypořádání, nikoliv však již formou notářského zápisu“, neexistuje. Odkazuje na znění § 143a obč. zák. ve znění ke dni 21. 12. 1999 a namítá, že notářský zápis o zúžení neobsahuje konkrétní označení nemovitostí, a nelze proto provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; to navíc konstatoval i soud prvního stupně (odvolací soud se k tomuto vyjádřil nejednoznačně). Pokud má být za trvání manželství SJM zúženo o nemovitost, která již v SJM je, pak se tak podle dovolatele musí stát smlouvou s konkrétním vymezením této nemovitosti, smlouva musí mít formu notářského zápisu a tato smlouva pak musí být podkladem pro vklad vlastnického práva; to se v této věci nestalo. Nad rámec dovolání se vyjadřuje k námitce vydržení vznesené žalovanou – k vydržení nemohlo dojít, protože vydržecí doba mezi manžely během trvání manželství neběží; odkazuje na § 1098 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), ale i na § 134 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 114 obč. zák. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná tvrdí, že dovolání není důvodné, a ztotožňuje se s právními závěry nalézacích soudů. Rozsudek odvolacího soudu shledává v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tedy i s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 3822/2010 (k vypořádání nemovitosti v SJM je potřeba uzavřít smlouvu o zúžení SJM formou notářského zápisu a dohodu o vypořádání SJM, na základě které je proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). Dodává, že oba účastnící řízení věděli, jaké právní úkony činí. Žalované se tak dovolání jeví jako zjevně bezdůvodné a navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Účastníci nejprve uzavřeli formou notářského zápisu smlouvu o zúžení SJM až na obvyklé vybavení společné domácnosti s tím, že z něj vylučují veškeré věci movité i nemovité (ve smlouvě nijak nekonkretizované) a závazky, které dosud nabyli či nabudou do budoucna. Téhož dne pak advokátka sepsala smlouvu o vypořádání zúženého SJM, na jejímž základě nabyla žalovaná po vkladu do katastru nemovitostí výlučné vlastnictví nemovitostí v dohodě uvedených. Dovolatel v této souvislosti nastoluje právní otázku: „Zda je možné zúžit SJM ve vztahu k nemovitosti tak, že formou notářského zápisu bude uzavřena ‚obecná’ smlouva o zúžení SJM ohledně všech nemovitostí, aniž ty jsou jakkoliv konkretizovány, a teprve následně je uzavřena samostatná dohoda o jejich vypořádání, nikoliv však již formou notářského zápisu“. Takto položenou právní otázku Nejvyšší soud dosud výslovně neřešil; dovolání je tak přípustné.

„Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí“ (§ 143a odst. 1 obč. zák.).

Požadavek aplikovat zásadu in favorem negotii, tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti, zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011).

I při vypořádání SJM se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dojde-li k zániku či zúžení společného jmění, je třeba provést jeho vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008), tedy vypořádání té části, o kterou bylo SJM zúženo. Vypořádání lze provést buď přímo ve smlouvě o zúžení SJM, nebo v následné samostatné smlouvě; vypořádání též může provést na návrh soud, anebo se uplatní zákonná domněnka vypořádání (§ 150 odst. 3 obč. zák.
– viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, a další judikaturu tam citovanou, též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006). Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně přiměřeně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

V této souvislosti lze upozornit i na § 268 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle kterého se po prohlášení konkursu provede vypořádání společného jmění manželů, které bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno; i z tohoto ustanovení se podává, že zákon předpokládá dvě právní skutečnosti, které nemusí nastat současně
– zúžení a vypořádání společného jmění.

Zánik společného jmění a jeho vypořádání jsou dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2015). Dohodou o zúžení společného jmění uzavřenou formou notářského zápisu zaniká společné jmění účastníků k jmění v dohodě uvedenému. Teprve vypořádáním však zaniká bezpodílové spoluvlastnictví ke společnému jmění a jednotlivé majetkové kusy tvořící SJM se stávají výlučným majetkem, resp. společným majetkem v režimu podílového spoluvlastnictví či společných závazků. Je-li předmětem smlouvy o zúžení SJM „nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí“ (§ 143a odst. 1 obč. zák.); tomu je třeba rozumět tak, že účastníci smlouvy se stávají výlučnými vlastníky nebo podílovými spoluvlastníky nemovitostí na základě vypořádání toho, oč bylo SJM zúženo, okamžikem vkladu práva do katastru nemovitostí.

Je tak třeba rozlišovat: Smlouva o zúžení SJM, uzavřená formou notářského zápisu, je platná v okamžiku, kdy jsou splněny obecné náležitosti uzavírání smluv; k její platnosti ani k účinnosti, pokud tato spočívá jen v zániku SJM a není v ní obsaženo jeho vypořádání (komu které nemovitosti připadnou), není třeba vklad do katastru nemovitostí,
ani jde-li o nemovitost. Stejně tak se totiž v katastru neevidují jiné právní skutečnosti, na jejichž základě SJM zaniká – např. rozsudek o rozvodu manželství. Ostatně účinkem samotné dohody o zúžení SJM (neobsahující současně dohodu o jeho vypořádání, tedy o tom, které věci komu připadnou) je především zrušení společného jmění v dotčené části a založení předpokladu pro jeho vypořádání a modifikace majetkových vztahů mezi manžely; pokud nejsou věci, o které bylo SJM zúženo, vypořádány, platí i ve vztahu ke třetím osobám pravidlo, že se pro ně přiměřeně použijí ustanovení o společném jmění. K zásadní změně ve vlastnických vztazích dochází až vypořádáním SJM; proto stanoví-li zákon, že smlouva o zúžení SJM, týkající se nemovitosti, nabývá účinnosti vkladem do katastru nemovitostí, má tím na mysli dohodu o vypořádání (současně nebo i dříve) zúženého společného jmění. Z toho vyplývá, že účinnost (pouhé) smlouvy o zúžení společného jmění není vázána na vklad do katastru nemovitostí a týká se jen vztahů mezi stranami.

Podobně věc vykládá komentář k notářskému řádu potud, že účinností smlouvy potřebné k zápisu smlouvy do seznamu ve smyslu § 35k notářského řádu rozumí „…její účinnost ve smyslu obligačním, tj. účinnost mezi jejími účastníky. Není zde významné, zda již nastaly i věcněprávní účinky smlouvy“ (Petr Bílek, Miloslav Jindřich, Zdeněk Ryšánek, Pavel Bernard a kol. Notářský řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 204)

Jinak řečeno: Jestliže se účastníci dohodnou jen o tom, že se společné jmění k určitým věcem ruší, resp. že se ruší společné jmění zahrnující nemovitosti „až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti“, nevyžaduje tato smlouva, která musí mít obligatorně formu notářského zápisu, vklad do katastru nemovitostí; ten vyžaduje až následná dohoda, která již formu notářského zápisu nevyžaduje, o tom, jak bude vlastnictví nemovitostí vypořádáno. Smlouva o zúžení společného jmění, sepsaná formou notářského zápisu a neobsahující současně i jeho vypořádání pak je platná, „není-li … nejasného obsahu, resp. neurčitá, vnitřně rozporná natolik, že ani výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, na čem se účastníci dohodli, především jakého majetku se zúžení má týkat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3541/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 119/2012). Zúží-li se SJM k věcem, které jsou již jeho součástí, až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, je zřejmé, že se smlouva o zúžení týká všech společných nemovitostí.

Jestliže tedy odvolací soud zaujal právní názor, že je možné zúžit SJM ve vztahu k nemovitosti tak, že formou notářského zápisu je uzavřena ‚obecná’ smlouva o zúžení SJM ohledně všech nemovitostí, které mají účastníci ve společném jmění, aniž jsou ve smlouvě konkretizovány, a teprve následně je uzavřena - nikoliv však již formou notářského zápisu - dohoda o jejich vypořádání, která splňuje obecné náležitosti dohody o vypořádání SJM, je jeho právní názor správný; dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není dán.

Vady řízení uvedené v § 242 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalovaná má podle § 243b a 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny advokáta 1 500 Kč za sepis vyjádření k dovolání (§ 11 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a 21% DPH 378 Kč, celkem 2 178 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu