Rozhodnutí NS

22 Cdo 269/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 269/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.269.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 269/2019-135


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. F., narozeného XY, bytem XY, b) P. F., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému V. U., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/58, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 349/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 26 Co 134/2018-111, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 9. 2018, č. j. 26 Co 134/2018-122, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců JUDr. Zbyňka Holého.

    Odůvodnění:

    Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 6 C 349/2016-80, určil, že žalobci jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, vyznačeného v přiloženém geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

    Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 26 Co 134/2018-111, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 9. 2018, č. j. 26 Co 134/2018-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění výroku I., že správné označení určovaného pozemku je parc. č. XY namísto nesprávně uvedeného parc. č. XY (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Namítá především nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Soud prvního stupně se v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a ustálenou judikaturou (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011) odchýlil od požadavků na odůvodnění rozhodnutí tak, že žalovaný nemohl v plné míře uplatnit odvolací námitky podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e), event. f) o. s. ř. Zejména nedostatečně hodnotil výpovědi jednotlivých svědků, jeho rozhodnutí obsahuje pouze tzv. hromadné skutkové zjištění. Odvolací soud toto pochybení posoudil v rozporu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010). Obsahem dovolání není dovolací návrh.

    Žalobci ve vyjádření poukazují na neúplnost dovolání, nesplnění podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a absenci dovolacího návrhu. Uvádí, že žalovaný pouze opakuje odvolací námitky, se kterými se dostatečně a precizně vypořádal odvolací soud. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

    Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

    Dovolání není přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Vedle toho, že v dovolání není řádně vymezen dovolací návrh, není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    Neobstojí námitka žalovaného, že soud prvního stupně učinil pouze hromadná skutková zjištění a odvolací soud nezjednal nápravu, čímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

    Žalovaný v dovolání argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 (dostupným na www.nsoud.cz), podle nějž „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., mimo jiné protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor.“ Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 o. s. ř.

    Dovolatel rovněž uvádí rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, podle nějž „jde o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci.“

    Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, „lze na nesprávnost hodnocení důkazů usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností.

    V dané věci soudy obou stupňů postupovaly při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem; dovolatel kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jejich postupu, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud jej ani nezjistil. Soud prvního stupně se hodnocením důkazů řádně zabýval a zdůvodnil, z kterých důkazů vycházel. Odvolací soud rovněž odůvodnil, proč považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy neodchýlil.

    Vytýká-li dovolatel nalézacím soudům nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládal jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, namítá toliko (údajné) vady řízení; tyto námitky nenaplňují způsobilý dovolací důvod a k jejich posouzení dovolání není přípustné (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).

    V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017).

    Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje. Z odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom přesvědčivým způsobem, s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, vysvětlil, z jakého důvodu se v poměrech projednávané věci přiklonil k závěru o důvodnosti žaloby a vydržení sporného pozemku žalobci.

    Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s označenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

    V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
      V Brně dne 27. 3. 2019


      Mgr. David Havlík
      předseda senátu