Rozhodnutí NS

29 Odo 732/2005

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/19/2007
Spisová značka:29 Odo 732/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.732.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 2339/07
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

29 Odo 732/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci dlužnice E. spol. s r. o. v likvidaci, o návrhu věřitelů a/ J. K., a b/ P. N., obou zastoupených advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 K 1/2003, o dovolání navrhujících věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2005, č. j. 1 Ko 521/2004 - 225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 8. září 2004, č. j. 54 K 1/2003-214, Krajský soud v Plzni zamítl návrh věřitelů a/ J. K. a b/ P. N. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, E. spol. s r. o. v likvidaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z navrhujících věřitelů nedoložil (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) svou splatnou pohledávku vůči dlužnici. K pohledávkám navrhujícího věřitele a/ uvedl, že dle shodného tvrzení tohoto věřitele a dlužnice pohledávka ve výši 78.832,- Kč zanikla splněním a pohledávku ve výši 602.113,- Kč tento věřitel od původní věřitelky (společnosti U., spol. s r. o.) platně nenabyl. Smlouva o postoupení této pohledávky ze dne 5. května 2004 (dále též jen „postupní smlouva č. 1“) je totiž absolutně neplatná pro neurčité vymezení postupované pohledávky. K pohledávce navrhující věřitelky b/ soud uvedl, že ani ona pohledávku od původní věřitelky (společnosti U., spol. s r. o.) platně nenabyla. Také smlouvu o postoupení této pohledávky ze dne 20. prosince 2000 (dále též jen „postupní smlouva č. 2“) měl soud za absolutně neplatnou pro neurčité vymezení postupované pohledávky.

K odvolání obou navrhujících věřitelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 14. února 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že jak postupní smlouva č. 1, tak postupní smlouva č. 2 je neplatná pro neurčité označení postupované pohledávky. Dále odvolací soud doplnil, že i kdyby byly postupované pohledávky v postupních smlouvách řádně identifikovány, bylo by nutné vést ohledně každé z nich rozsáhlé dokazování, k čemuž konkursní soud není povolán.

Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhující věřitelé včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvádějíce, že jedním z důvodů dovolání je, že v průběhu konkursního řízení došlo k porušení zákona, druhým pak, že soudy nižších stupňů neprovedly dostatečně vyhodnocení veškerých předložených důkazů, což se projevilo především v závěrečné fázi konkursního řízení, kdy již nebyly hodnoceny veškeré předložené důkazy, ale pouze jedna listina, a to jak ve vztahu k pohledávce navrhující věřitelky b/, tak ve vztahu k pohledávce společnosti U., spol. s r. o. (str. 1 a 2, bod II. odst. 1 dovolání /dovolání má celkem 7 listů z nichž titulní obsahuje označení soudu, účastníků a věci a dovolateli je za první stranu považována až strana 2; toto číslování bylo respektováno i v rámci odkazů na obsah dovolání/).

Dále dovolatelé poukazují na to, že jde o v pořadí druhé konkursní řízení vedené u téhož soudu ohledně téže dlužnice, popisují průběh předchozího konkursního řízení (sp. zn. 54 K 14/2002), jež skončilo zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu a reprodukují obsah návrhu podaného v této věci 31. prosince 2002 navrhujícím věřitelem a/, obsah podání společnosti U., spol. s r.o. z 20. ledna 2003 a údaje o pohledávce navrhující věřitelky b/, kterou tato označila podáním z 20. ledna 2003 (str. 2 a 3, bod. II. dovolání).

Posléze dovolatelé popisují „určité pochybení“, k němuž mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně, tím, že za dlužnici v řízení jednal Mgr. L. jako advokát na základě procesní plné moci a nikoli jako její likvidátor (str. 3, bod III. dovolání) a vyslovují se k činnosti ustanoveného předběžného správce (str. 4, bod IV. dovolání).

Konečně dovolatelka (navrhující věřitelka b/) vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně a následně i odvolací soud nevyhodnotily jí předložené důkazy s dostatečnou pečlivostí a v celém jejich komplexu, zvláště pak s přihlédnutím k výsledku soudního sporu ve věci sp. zn. 48 Cm 164/2000 (vedené u Krajského soudu v Plzni). Dovolatelka má za to, že jelikož byly konkursnímu soudu předloženy veškeré rozhodné dokumenty potřebné pro posouzení oprávněnosti jejího nároku, je odkaz na údajné nedostatky postupní smlouvy č. 2 (v usnesení soudu prvního stupně udávaná neurčitost postupní smlouvy č. 2) projevem nedůsledného hodnocení předložených důkazních prostředků v jejich vzájemné souvislosti.

Obdobný názor lze podle dovolatelů mít i ve vztahu k pohledávce navrhujícího věřitele a/. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postupní smlouva č. 1 je absolutně neplatná pro neurčitost, s tím, že stejně jako v případě navrhující věřitelky b/ nebyl vzat v úvahu celý komplex důkazů.

Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K dovolací argumentaci lze v jednotlivostech uvést následující:

Dovolatelé výslovně nepřiřadili dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanoveních § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Námitku, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k „určitému pochybení“, neboť za dlužnici v řízení jednal advokát na základě procesní plné moci a nikoli její likvidátor, lze přiřadit dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Argumentem, že soudy nižších stupňů neprovedly dostatečně vyhodnocení veškerých předložených důkazů (že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být z provedených důkazů zjištěno), pak dovolatelé vystihují z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

A konečně, zpochybněním správnosti závěru o neurčitosti postupních smluv dovolatelé uplatňují dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze však usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 48/2006“/ nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolatelé sice v dovolání uplatňují i způsobilý dovolací důvod (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řešení otázky, zda postupní smlouvy, jimiž měli nabýt své pohledávky vůči dlužnici, jsou dostatečně určité co do vymezení postupovaných pohledávek, však postrádá potřebný judikatorní přesah.

Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelé se vymezují především ve vztahu k postupům a závěrům soudu prvního stupně a usnesením odvolacího soudu se dovolání zabývá jen ve spojení s výtkami adresovanými oběma soudům společně. Přitom dovolatelé zjevně pominuli, že napadené rozhodnutí spočívá rovněž na závěru, že i kdyby byly postupní smlouvy dostatečně určité, bylo by nutné vést o pohledávkách navrhujících věřitelů rozsáhlé dokazování, k čemuž konkursní soud není povolán (srov. opět R 48/2006, z nějž plyne, že není-li dovoláním zpochybněno posouzení některé z právních otázek, jež samo o sobě je důvodem zamítnutí žaloby /jiného návrhu na zahájení řízení/ není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu