Rozhodnutí NS

6 Tdo 951/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/14/2018
Spisová značka:6 Tdo 951/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.951.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nutná obhajoba
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1 tr. zákoníku
§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 951/2018-30


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 6 To 50/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 81/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 T 81/2017, byl obviněný V. M. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění ve výměře pěti roků.
    2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň – město podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 To 50/2018-249 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznal obviněného vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, a pro výkon trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění ve výměře pěti roků.
      3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu a on byl bez účasti obhájce vyslechnut. Následně došlo ke změně právní kvalifikace na zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, a až poté mu byl obhájce ustanoven. Má za to, že se jednalo o případ tzv. účelového podhodnocení skutku. Následně byla část výpovědi, učiněné bez přítomnosti obhájce využita nalézacím soudem. Dále poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal se vzniklými pochybnostmi (rozpory ve svědeckých výpovědích). Má rovněž za to, že z provedených důkazů vyplývá, že vzhledem k fyzickému stavu ani nebyl schopen soulož vykonat a měl být uznán vinným maximálně přečinem podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl nebo podle § 265l tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

      4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Shrnula dosavadní průběh řízení a dodala, že se stejnými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Zdůraznila, že bylo prokázáno, že při jeho zadržení měl rozepnuté kalhoty, ze kterých mu vyčníval penis a ze sledu událostí lze proto dovodit, že k obnažení došlo v souvislosti s jeho sexuálně motivovaným jednáním vůči poškozené a právní kvalifikace je proto zcela přiléhavá. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

      5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
        6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
          7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
            8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

            9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
              10. K trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným je nutno uvést následující. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku - tedy spáchání pohlavního styku souloží, je vyjádřena přísněji trestná nebezpečnější forma pohlavního styku. Proto v případě pohlavního styku uskutečněného formou soulože jde vždy o naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění v rámci zvlášť přitěžující okolnosti (srov. např. TR NS 68/2010-T 1312.). Objektem trestného činu znásilnění podle § 185 je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. rozh. č. 97/1955 Sb. rozh. tr.) nebo v poměru druha a družky anebo v partnerství. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním jiného donutil k pohlavnímu styku. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty však není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
                11. V daném případě byla vina obviněného prokázána především svědeckou výpovědí samotné poškozené, dále pak výpověďmi svědků S., F., M. a B., které spolu korespondují. Z těch důkazů bezesporu vyplývá, že „obviněný minimálně po vystoupení z městského autobusu poškozenou sledoval až na místo činu, a to se záměrem vykonat na ní proti její vůli soulož. Následně ji zezadu uchopil levou rukou za její ústa a zatlačil ji na travnatou plochu, kde ji povalil na zem tak, že poškozená klečela na kolenou, zde k ní zezadu zaklekl, přičemž se poškozená bránila, volala o pomoc a ptala se obviněného, co po ní chce, na což jí odpověděl „chci tě“. Následně jí opět přiložil levou ruku na její ústa a pravou rukou se jí snažil stáhnout kalhoty, tiskl se na ni a měl rozepnuté kalhoty a obnažený penis, dále se snažil poškozenou natlačit čelem ke zdi přiléhajícího domu a následně byl vyrušen svědkem S., před kterým začal prchat a který jej nedaleko místa činu zadržel až do příjezdu policejní hlídky“. Pokud poškozená uvedla, že neví, zda byl obviněný při útoku na její osobu obnažený, je tomu tak proto, že k napadení došlo zezadu, poškozená po celou dobu obviněného neviděla, přes její ošacení ani nemohla konkrétní kontakt rozeznat. Z výpovědi svědka S. dále vyplývá, že obviněný před ním začal utíkat, ne však daleko, neboť svědek obviněného asi po 30 metrech dostihl a následně spacifikoval. Svědek obviněného držel na zemi, tento byl otočený vleže na břiše, zhruba minutu, než si ho převzali policisté přivolané hlídky Policie ČR. Skutečnost, že měl obviněný rozepnuté kalhoty a obnažený penis však bezpochyby vyplývá ze svědeckých výpovědí M. a B., tedy policistů, kteří na místo činu dorazili a obviněného si od svědka S. převzali. Z výše uvedených okolností, především pak vzhledem k obnaženému penisu obviněného, poloze poškozené na zemi v kleče, zakleknutí obviněného bezprostředně za ní, jeho opakované snaze o stažení kalhot poškozené (ke kterému nedošlo mj. i proto, že měla na sobě kalhoty s vysokým pasem a její poloha neumožňovala jejich svlečení), doprovázená verbálním projevem obviněného „chci tě“, jednoznačně plyne, že se obviněný dopustil násilného jednání vůči poškozené v úmyslu donutit ji k pohlavnímu styku, a to vykonáním soulože. Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem vyplynulo, že dne 3. 9. 2017 ve 4:15 hod. byla obviněnému odebrána krev, přičemž byla zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 1,24 g/kg. Jak uvedl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Hrdlička, vzhledem k množství požitého alkoholu byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného sníženy měrou nanejvýš nepodstatnou. Avšak i v případě, že by obviněný vzhledem k množství požitého alkoholu nebyl schopen fyzicky soulož vykonat, nemění to nic na skutečnosti, že takový úmysl měl a k vykonání soulože na poškozené jeho útok směřoval.
                  12. K právní kvalifikaci jednání obviněného uvádí Nejvyšší soud následující. Z provedených důkazů, tak jak je popsáno shora, je zřejmé, že se obviněný dopustil trestného činu znásilnění ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pod tuto právní kvalifikaci bylo jednání obviněného správně podřazeno nejen soudem odvolacím, ale i nalézacím, byť tento částečně vycházel z procesně nepoužitelné výpovědi obviněného z prvního výslechu. Tuto chybu však již napravil odvolací soud. Již z trestního oznámení poškozené a protokolu o výslechu podezřelého bylo zřejmé, že úmysl obviněného směřoval k vykonání soulože na poškozené a skutek měl být od počátku právně kvalifikován podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Předpokládaná trestní sazba v daném případě dva až deset let, měla být pro orgány přípravného řízení již od počátku vodítkem, že jde o trestnou činnost, na kterou zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, a proto byl od počátku trestního stíhání dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. Svědkyně P. B., policejní komisařka, uznala své pochybení při prvotním právním posouzení činu. Takové pochybení však nelze klást k tíži obviněného, a proto za situace, kdy obviněný při prvním výslechu dne 3. 9. 2017 neměl obhájce, ač ho mít musel, jde o výpověď procesně nepoužitelnou a nalézací soud z ní neměl vůbec vycházet. Mj. i z tohoto důvodu byl odvolací soud nucen rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 T 81/2017, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám nově rozhodnout a pochybení nalézacího soudu tím napravit.

                  13. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 3 - 5 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že zmíněný soud se námitkám obviněného věnoval a na tyto v rámci svého rozhodnutí reagoval. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, proč považoval výpověď obviněného ze dne 3. 9. 2017 za procesně nepoužitelnou (viz bod 10-12). Rovněž tak je z jeho rozsudku patrno, že u veřejného dokazování provedl některé z důkazů, což mu umožnilo, aby sám ve věci rozhodl rozsudkem (bod 14). Z uvedeného je tedy nezpochybnitelné [v reakci na procesní námitky obviněného], že soudu druhého stupně nic nebránilo po zrušení rozsudku okresního soudu, aby sám ve věci rozhodl při provedení některých důkazů před odvolacím soudem a současném konstatování nepoužitelnosti první výpovědi obviněného v přípravném řízení dne 3. 9. 2017. Z odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, které jej vedlo k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [viz bod 13-18 (v bodě 17-18 se vyjádřil k závěru o potřebě kvalifikace jednání podle přísnější právní kvalifikace /ta však byla již použita i soudem prvního stupně/]. Závěry vyjádřené odvolacím soudem (bod 17 jeho rozsudku) jsou jasné a logické a v žádném případě nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů. Ta skutečnost, že poškozená neviděla penis obviněného, byla vysvětlena, stejně jako stejné tvrzení obviněného ve vztahu ke svědkovi S., který obviněného pronásledoval a zalehl. Jestliže následně přijeli a převzali obviněného policisté a tito mj. konstatovali, že obviněný měl rozepnuté kalhoty, ze kterých mu vyčníval penis, pak v rámci logiky ve vztahu k námitkám obhajoby by přicházelo v úvahu položit si otázku, kdy si měl obviněný rozepnout kalhoty a za jakým účelem, když ho snad pronásledoval svědek S., nebo snad v době, kdy ležel zmíněným svědkem spacifikovaný na zemi a čekal na příjezd policie? Dle názoru Nejvyššího soudu, uvedená námitka zapadala svým kontextem do obhajoby obviněného, avšak neměla svého logického opodstatnění, oproti logickému zdůvodnění odvolacího soudu. V reakci na uplatnění obsahově shodných námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

                  14. V reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovému zjištění uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

                  15. V souvislosti s argumentací obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno, neboť neměl v úmyslu s poškozenou vykonat soulož, že existují pochybnosti o správnosti skutkového děje při nerespektování zásady in dubio pro reo a že došlo porušení práva obviněného na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
                    16. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Shora však již Nejvyšší soud zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí, které je napadeno dovoláním je jasné, logické a nevykazuje znaky libovůle (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Za právní námitku není možno označit ani odkaz obviněného na nerespektování zásady in dubio pro reo, neboť tato zásada má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilá, naplnil uplatněný dovolací důvod (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, 6 Tdo 613/17, či Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/17) za situace, kdy jsou obviněným zpochybňována skutková zjištění, otázka hodnocení důkazů, případně rozsah provedeného dokazování.
                      17. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy pouze námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo možno posoudit jako námitku právní [námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo nutno označit za námitky skutkové a procesní, jimž byl zpochybňován zjištěný skutkový stav (obviněný v dovolání sám uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení není prostor pro polemiku se závěry z dokazování a hodnocení důkazů)] odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
                      prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                      V Brně dne 14. 8. 2018
                                                      JUDr. Jan Engelmann
                                                      předseda senátu