Rozhodnutí NS

29 ICdo 54/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:29 ICdo 54/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.54.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba
Právní úkony
Insolvenční řízení
Započtení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 235 IZ.
§ 239 IZ.
§ 241 odst. 1 IZ.
§ 242 odst. 1 IZ.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

MSPH 60 INS XY
160 ICm XY
29 ICdo 54/2017-163



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčního správce dlužníka F., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, PSČ 170 00, proti žalovanému S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o dovolání žalobce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY), takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.


Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 160 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu o určení, že právní úkon dlužníka (F.) spočívající v uzavření smlouvy o započtení dne 31. prosince 2012 je neúčinný (bod I. výroku).

2/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 45 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši „dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“ od 1. února 2013 do zaplacení (bod II. výroku).

3/ Uložil původní žalobkyni (Mgr. Karolíně Černé, jako insolvenční správkyni dlužníka) zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39 265 Kč (bod III. výroku).

K odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III. výroku a v bodě II. výroku v rozsahu zaplacení částky 45 000 000 Kč; zrušil rozsudek v bodě II. výroku ohledně úroku z prodlení z částky 45 000 000 Kč od 1. února 2013 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok).

2/ Uložil původní žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že smlouva o zápočtu ze dne 31. prosince 2012 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným není neúčinným právním úkonem, neboť neměla žádný vliv na míru uspokojení dlužníkových věřitelů a ani se na jejím základě nedostalo žalovanému vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů. Tuto smlouvu je nutno posuzovat v kontextu s rozhodnutím valné hromady dlužníka o zřízení kapitálového fondu dlužníka příplatky akcionářů mimo základní kapitál a na ně navazující smlouvy, a dále s přihlédnutím k obdobnému postupu dlužníka v roce 2009. Dodal, že pohledávka žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru není pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti [§ 170 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].

Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 5. prosince 2017, č. j. MSPH 60 INS XY, odvolal původní žalobkyni z funkce insolvenční správkyně dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil společnost Zrůstek a partneři v. o. s.; k této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Judikatorní praxe Nejvyššího soudu k otázce neúčinnosti dohody o započtení se v poměrech insolvenčního zákona ustálila na následujících závěrech:

1) Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění).

2) Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.

3) Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).

4) Na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.

K tomu viz R 92/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017.

Se závěry obsaženými ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu je právní posouzení věci odvolacím soudem souladné, když právní úkon, z nějž pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, předmětem řízení není.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak tvrdí odvolatelka. Vyhovuje totiž požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), když z odůvodnění lze seznat, jakými úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu. Potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry formulovanými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolacími námitkami, podle nichž a/ závěry učiněné v dovoláním napadeném rozsudku nemají oporu v provedeném dokazování; b/ závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o zápočtu není neúčinným právním úkonem, je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem i s vlastním obsahem smlouvy; c/ odvolací soud neuvedl, proč ústně tvrzená informace S. je právně relevantní více než provedený písemný důkaz, dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však - se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2017), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. července 2018, pro věc rozhodném vzhledem k době vyhotovení vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,-Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.

Poučení:Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 30. 4. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu