Rozhodnutí NS

3 Tdo 1323/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:3 Tdo 1323/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1323.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1323/2018-21


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 254/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 58/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4 T 58/2016, byl obviněný R. B. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 84 trestního zákoníku a § 85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 254/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 7. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, nedosáhl intenzity „týrání“, a to zejména v kontextu celkového vzájemného vztahu s poškozenou. Dílčí útoky byly podle něj vybrány účelově a nelze je posuzovat bez kontextu s chováním poškozené vůči němu. Poškozená opakovaně soudu potvrdila, že to byla ona, kdo poprvé použil v jejich vztahu násilí. Obviněný dále uvedl, že poškozená na něm nebyla finančně závislá, měla a má dobře placené místo, vlastní byt. Obviněný bydlel u ní a ona ho mohla kdykoliv vyhodit. Poškozená byla psychology hodnocena jako nadprůměrně inteligentní a sebevědomá žena. Podle výpovědi poškozené vedli tzv. italskou domácnost. Skutečnost, že poškozená nebyla typickou obětí násilí, vyplynula i z výpovědí svědků. Skutkové závěry navíc byly založeny na výpovědi poškozené z přípravného řízení, která byla v rozporu s § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čtena v hlavním líčení. Obviněný považuje za chybu, že soud odmítl vyslechnout svědka R. B. ml., který žil s oběma ve společné domácnosti.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 6 To 254/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4 T 58/2016, v celém rozsahu zrušil, a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí v celém rozsahu obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný R. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace užitá obviněným ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nesměřuje proti právnímu posouzení skutku. Pokud totiž obviněný namítal, že jeho jednání nedosahovalo intenzity týrání ve smyslu znaku skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, nečinil tak s respektem ke skutkovým závěrům učiněným soudy, nýbrž na základě vlastní verze skutkového stavu a se zdůrazněním těch okolností, které z provedeného dokazování nevyplynuly. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívala v tom, že soudy pohlížely nesprávně na jeho vztah s poškozenou, který obviněný charakterizuje jako tzv. italskou domácnost. S touto obhajobou se nicméně soudy v předchozím řízení přesvědčivě vypořádaly a označily ji za vyvrácenou. Dovolací námitky obviněného tak ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Jistý hmotně právní aspekt bylo možno shledat toliko v poukazu obviněného na to, že poškozená na něm nebyla finančně závislá, měla dobře placené místo a vlastní byt. Ani v této otázce však nelze obviněnému přisvědčit, jelikož otázka ekonomické provázanosti pachatele a oběti není pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1624/2016). Uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá ani namítaná nesprávná aplikace § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, když navíc byl takový postup odůvodněn právě odchylkami v podstatných bodech výpovědi poškozené v hlavním líčení oproti její výpovědi v přípravném řízení. Pokud jde o výhradu obviněného, že nebyl vyslechnut jím navrhovaný svědek R. B. ml., lze plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění obou napadených rozhodnutí, v nichž soudy podrobně popsaly, proč takovému návrhu nevyhověly.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 5. 12. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu