Rozhodnutí NS

23 Cdo 4291/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 4291/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4291.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Pravomoc soudu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 52 odst. 2 předpisu č. 165/2012Sb.
§ 13 předpisu č. 165/2012Sb.
§ 28 předpisu č. 165/2012Sb.
§ 7 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4291/2017-265


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEPS, a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, o zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 143/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 53 Co 125/2017-179, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65.642,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1. 3. 2017, č. j. 27 C 143/2016-143, zastavil řízení o zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení soud věc postoupí Energetickému regulačnímu úřadu (bod II. výroku). Dále zamítl návrh žalobkyně ze dne 6. 12. 2016 na přerušení řízení (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (bod V. výroku).

Podanou žalobou se žalobkyně jakožto provozovatel přenosové soustavy po žalované jako operátorovi trhu domáhala zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s přísl. s odůvodněním, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 na složce ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny zaplatila žalované o 158.969.338,40 Kč více, než měla. Žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila.

Soud prvního stupně mj. uvedl, že „slovy samotné žalobkyně“ je podstatou sporu otázka, zda má být předmětný příspěvek vybírán (a hrazen) i ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně elektřiny připojené k přenosové soustavě a spotřebované výrobcem elektřiny nebo jinou osobou bez použití přenosové soustavy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný spor spadá do pravomoci Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“), a to s odkazem na ustanovení § 52 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“). Jelikož není dána pravomoc soudu rozhodnout spor, soud prvního stupně řízení dle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil a rozhodl o postoupení věci ERÚ.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v bodě I., II. a V. výroku potvrdil, v bodě IV. výroku jej změnil jen ve výši náhrady nákladů řízení, jinak jej v tomto bodě výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že žalobkyně kvalifikuje svůj nárok jako požadavek na vrácení plnění, které v období od ledna do října 2013 poskytla žalované jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, která jí byla fakturována a o níž až v roce 2015 rozhodl ERÚ tak, že vybírána a hrazena být neměla. Právě s odkazem na tento právní názor ERÚ podpořený odkazem na § 28 zákona č. 165/2012 Sb. spatřuje žalobkyně v úhradě předmětného příspěvku vznik bezdůvodného obohacení žalované. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně odkázal na ustanovení § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a § 52 zákona č. 165/2012 Sb. a správně uzavřel, že rozhodování o vrácení takto poskytnutého příspěvku spadá do pravomoci ERÚ. Ze žalobních tvrzení není pochyb o tom, že žalobkyně v rozhodném období neměla postaveno najisto, v jaké výši má plnit svou povinnost uloženou jí § 13 zákona č. 165/2012 Sb. v návaznosti na § 28 zákona č. 165/2012 Sb., přičemž právě určení výše této platební povinnosti je samotným základem sporu. Odvolací soud uzavřel, že pravomoc soudu není ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. dána, když mezi účastníky sice jde o poměr soukromého práva, avšak podle zákona jej projednává a rozhoduje jiný orgán.

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu prvního výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jde o otázku, zda ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi provozovatelem přenosové soustavy (žalobkyní) a operátorem trhu (žalovanou) má pravomoc rozhodnout soud v občanském soudním řízení, nebo ERÚ, když tvrzené bezdůvodné obohacení mělo na straně žalované na úkor žalobkyně vzniknout tím, že jí žalobkyně odváděla příspěvek na podporu elektřiny, tepla a biometanu z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a decentrální výroby elektřiny, ačkoliv žalobkyně nositelem této povinnosti vůbec nemusela být. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu o pravomoci ERÚ, když dle žalobkyně se v případě podané žaloby nejedná o spor, který by bylo možné podřadit do některé kategorie sporů uvedených v § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona nebo § 52 zákona č. 165/2012 Sb., a proto by o něm měl rozhodovat soud v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka podaným dovoláním napadá závěr odvolacího soudu o pravomoci ERÚ rozhodnout předmětný spor. K otázce, zda má v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení pravomoc rozhodnout soud, nebo ERÚ ve smyslu § 52 odst. 2 zákona
č. 165/2012 Sb., se vyjádřil zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), a to v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017.


V usnesení sp. zn. Konf 45/2017 se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se žalobkyně (UNIPETROL RPA, s. r. o.) domáhala zaplacení částky 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, eventuálně náhrady škody, s odůvodněním, že uzavřela se společností ČEZ Distribuce, a. s., smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, resp. velmi vysokého napětí. V období měsíců leden až září 2013 žalobkyně vyrobila mj. elektřinu, kterou sama spotřebovala; nevyužila tedy v tomto rozsahu distribučních služeb společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ani jiného provozovatele regionální distribuční soustavy. ČEZ Distribuce, a. s., v uvedeném období vystavila žalobkyni faktury, které, kromě reálně poskytnutých služeb, zahrnovaly i platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie (dále též „OZE“) a kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též „KVET“), a to i ve vztahu k výše zmiňovaným dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu žalobkyně, kdy nevyužila distribučních služeb této společnosti. Oprávnění provozovatele distribuční soustavy vybírat od svých zákazníků platby za OZE a KVET vyplývalo v uvedeném období ze zákona č. 165/2012 Sb. Finanční prostředky získané z těchto plateb byly provozovatelem distribuční soustavy převáděny na žalovanou (OTE, a. s.), která je přerozdělovala jednotlivým výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 tohoto zákona, je přitom zřejmé, že finanční prostředky získávané na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů, včetně prostředků, které dále slouží k poskytování podpory výroby elektřiny z OZE a KVET, tvoří složku ceny za distribuci; pokud tedy žalobkyně služby distribuce nevyužila, nebyl distributor oprávněn jí zmiňované platby účtovat. Dle žalobkyně, pokud tedy ČEZ Distribuce, a. s., jako provozovatel regionální distribuční soustavy, účtovala žalobkyni složku ceny za distribuci na podporu OZE a KVET i za elektřinu, která nebyla dodána do její distribuční soustavy, činila tak bez právního důvodu. Tím získala bezdůvodné obohacení (případně způsobila škodu). Žaloba byla podána jak proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., tak i proti společnosti OTE, a. s. (věc posuzovaná v řízení pod sp. zn. Konf 45/2017), neboť vybraná složka ceny za distribuci byla této společnosti společností ČEZ Distribuce, a. s., v mezidobí převedena.

Zvláštní senát posuzoval, zda je předmětný spor sporem ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., dle kterého Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona. Peněžité plnění, jehož vrácení se žalobkyně v dané věci domáhá, bylo poskytnuto jako součást vyúčtování poskytnutých služeb distribuce elektřiny, tedy výlučně z důvodu smluvního vztahu mezi žalobkyní a společností ČEZ Distribuce, a. s. Zvláštní senát přitom uzavřel, že pravomoc ERÚ dle ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.; k rozhodnutí v předmětné věci je tedy příslušný správní orgán – ERÚ .

Zvláštní senát uvedl, že žádná ze stran předmětného kompetenčního sporu nečinila sporným, že by rozhodovací pravomoc ERÚ byla založena v případě, kdy by zákazník distribuce odmítl provozovateli regionální distribuční soustavy (k níž je připojen) uhradit poplatky za KVET a OZE (coby „složku ceny za distribuci elektřiny“) na základě vyúčtování distribučních služeb, poskytnutých dle uzavřené smlouvy. Je zřejmé, že takový spor by byl sporem o splnění peněžité povinnosti sjednané na základě zákona č. 165/2012 Sb. Neexistuje principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění, a situací, kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah posouzení, zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě zákona č. 165/2012 Sb.

Zvláštní senát dále vyložil, že jestliže zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. Konf 45/2017), jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud. Zdůraznil, že nelze opomenout fakt, že byla-li by pravomoc ERÚ omezena výlučně na případy, kdy některá ze smluvních stran nesplní svou povinnost poskytnout peněžité plnění sjednané na základě zákona č. 165/2012 Sb., otevíral by se tím prostor pro účelové jednání, označované jako forum shopping (výběr „místa“, kde bude spor řešen). Považoval-li by totiž žalobce za výhodnější, aby jeho spor byl projednán a rozhodnut soudem, mohl by požadovanou částku uhradit a nárokovat tak po druhé straně její zpětné vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Přestože by věcný základ sporu (viz odst. 19 odůvodnění usnesení sp. zn. Konf 45/2017) zůstal stejný, jeho právní posouzení by bylo účelově odňato správnímu orgánu ve prospěch soudu v občanském soudním řízení. Takový postup je nepochybně zcela nežádoucí.

Konečně se zvláštní senát vymezil též ke své předchozí judikatuře, když konstatoval, že „nepřehlédl fakt, že v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla otázka rozhodovací pravomoci v typově obdobných případech (tj. kdy právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva projednávají a rozhodují o nich jiné orgány než soudy v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř.) řešena vždy v souladu se shora vysloveným závěrem. Například v usnesení ze dne 19. 10. 2010, č. j. Konf 26/2010-12 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo plněním na základě neplatné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb) se zvláštní senát přihlásil k právnímu názoru vyslovenému již v usnesení ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, dle kterého ,[j]e-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení‘. Ke stejnému závěru dospěl zvláštní senát například i v usnesení ze dne 22. 1. 2015, č. j. Konf 24/2014-16 (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo plněno na základě povinnosti uložené regulátorem správním rozhodnutím, které v důsledku následného rozhodnutí soudu pozbylo účinnosti). Zvláštní senát si byl této judikaturní linie při rozhodování v dané věci vědom a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Přestože výše citovaný právní názor považuje i nadále za hájitelný, nemohl pominout jeho nežádoucí dopady do praxe, kdy byly soudy v občanském soudním řízení nuceny rozhodovat spory, které byly z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty jen z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností). Takový stav je z důvodů výše popsaných nežádoucí. Z tohoto důvodu lze tedy zmiňovanou judikaturní praxi zvláštního senátu považovat za překonanou“.

Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), stanoví, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012, ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona
č. 131/2002 Sb. je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srovnej nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, v němž Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy). Rozhodnutí zvláštního senátu je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011).


V nyní řešené věci se žalobkyně jakožto provozovatel přenosové soustavy po žalované jako operátorovi trhu domáhá zaplacení částky 158.969.338,40 Kč s přísl. s odůvodněním, že v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 na složce ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny zaplatila žalované o 158.969.338,40 Kč více, než měla, a žalovaná se tedy na její úkor bezdůvodně obohatila. Odvolací soud k tomu uvedl, že ze žalobních tvrzení není pochyb o tom, že žalobkyně v rozhodném období neměla postaveno najisto, v jaké výši má plnit svou povinnost uloženou jí § 13 zákona č. 165/2012 Sb. v návaznosti na § 28 zákona č. 165/2012 Sb., přičemž právě určení výše této platební povinnosti je samotným základem sporu, a dodal, že žalobkyně neříká nic jiného než to, že plnila svou povinnost uloženou jí zvláštním předpisem, nikoli však ve správné výši.

Z výše uvedeného je patrno, že závěry usnesení sp. zn. Konf 45/2017 dopadají i na nyní projednávanou věc. S ohledem na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 je tak v řešené věci nutno uzavřít, že právní kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže vyslovil, že základem sporu je určení výše platební povinnosti žalobkyně dle § 13 zákona č. 165/2012 Sb. v návaznosti na § 28 zákona č. 165/2012 Sb., a dospěl tak k závěru, že v předmětné věci je dána pravomoc ERÚ s odkazem na ust. § 52 zákona č. 165/2012 Sb. Dovolání tedy není v tomto směru přípustné.

Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k výše uvedeným závěrům usnesení sp. zn. Konf 45/2017 je nutno považovat za překonanou část dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ ve smyslu § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., nýbrž pravomoc soudu v občanském soudním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017).

Jestliže dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu též v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, nikterak nevymezuje, v čem v této souvislosti spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála a její dovolání tak v této části trpí vadou, která nebyla po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněna (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Argumentace dovolatelky týkající se vrácení soudního poplatku tedy přípustnost dovolání založit nemůže.

Dovolatelka podaným dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu prvního výroku, tedy i v části, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v bodě IV. výroku ohledně výše náhrady nákladů řízení, aniž by k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. Ve vztahu k této části rozhodnutí odvolacího soudu absentuje v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Konečně co se dovolatelkou namítaných nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týče, jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu