Rozhodnutí NS

7 Tdo 297/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:7 Tdo 297/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.297.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Řízení o odvolání
Výjimečný trest
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961Sb.
§ 256 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 54 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/06/2019
IV.ÚS 1882/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
07/22/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 297/2019-1452


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného Ľ. P., nar. XY v XY, Slovenská republika, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem v XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 8 To 90/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2018 takto:
    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. P. odmítá.

    Odůvodnění
      Rozsudkem Městského soudu v Praze (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 11. 7. 2018, č. j. 49 T 8/2018-1236, byl obviněný Ľ. P. uznán vinným pod bodem B) 1 zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem B) 2 zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Za první z uvedených trestných činů a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 24 T 30/2017, mu byl podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 let při současném zrušení výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Za zločin vraždy mu byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku a § 54 odst. 2 tr. zákoníku uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 let. Pro výkon obou trestů odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl za trestný čin vraždy uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou.

      Pro úplnost je třeba zmínit, že výrokem pod bodem A) rozsudku byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v obžalobě právně posouzený jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který měl spočívat v podstatě tom, že dne 7. 7. 2015 kolem 16.20 hodin v XY pod mostem XY při společném koupání v řece záměrně stáhnul pod hladinu a utopil poškozeného D. W., nar. XY.

      K odvolání obviněného zaměřenému proti výrokům o vině i trestech Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 8 To 90/2018-1365, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku popsaným pod bodem B) 1 a ve výroku o souhrnném trestu za tento trestný čin a v rozsahu tohoto zrušení nově uznal obviněného vinným týmž skutkem, avšak jinak popsaným, stejně právně kvalifikovaným, a obviněnému uložil za tento zločin a za přečin výtržnictví z uvedeného trestního příkazu souhrnný trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, rovněž se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž zopakoval zrušovací výrok podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

      Zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval podle zjištění soudu prvního stupně – s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, který však napravil nepřesné vyjádření skutku ve výroku o vině – v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 8. 1. 2016 do 23. 1. 2016 v XY, ve sklepení opuštěné budovy v ulici XY, kde bydlel společně s poškozenou A. W., nar. XY, i na jiných místech v XY jmenovanou opakovaně fyzicky napadal údery pěstí do hlavy a velkou intenzitou vedenými kopy do různých částí těla, jsa srozuměn s tím, že jí tím může způsobit vážnou újmu na zdraví, protože velkou silou útočí proti hrudníku a břichu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a těmito útoky jí způsobil řadu závažných poranění ve výroku rozsudku popsaných, mezi jinými krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních a pod tvrdou plenou mozkovou a oboustranné sériové zlomeniny žeber. V důsledku utrpěných poranění, konkrétně v důsledku oboustranných mnohočetných zlomenin žeber došlo u poškozené ke snížené plicní ventilaci, která se synergicky s vážnými chronickými chorobnými změnami v plicích, jimiž poškozená trpěla a které se u ní projevovaly zvýšenou dušností, takže je obžalovaný musel při společném soužití registrovat, podílela na vzniku akutního zánětu plic, a poškozená dne 23. 1. 2016 zemřela na srdeční a dechovou nedostatečnost, která byla jeho přímým důsledkem, přičemž včasnou odbornou lékařskou pomocí by s největší pravděpodobností bylo možné smrt poškozené odvrátit, ale obviněný lékařskou pomoc poškozené nepřivolal.

      Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se obviněný podle zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že dne 18. 8. 2017 ve večerních hodinách v XY, v ulici XY, v bývalém objektu TC Libeň po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svou družku poškozenou Z. D., nar. XY, s úmyslem ji usmrtit, a to opakovanými údery pěstí střední až velkou silou do hlavy, šlápnutím, dupnutím či prudkým zakleknutím na hrudník a břicho poškozené velkou silou a rdoušením. V důsledku jeho jednání poškozená utrpěla řadu různých poranění na celém těle, z nichž nejzávažnější byla poranění nitrobřišních orgánů (jater, tlustého střeva, slinivky břišní) s krvácením do dutiny břišní a mnohočetné zlomeniny žeber. Tato poranění nevedla k okamžité smrti poškozené, ale byla spojena s přežíváním ve velkých bolestech a důvodných obavách poškozené o život. Bezprostřední příčinou její smrti byl úrazový šok, který se rozvinul poté, co poškozená následně upadla do bezvědomí. Včasnou odbornou lékařskou pomocí by se největší pravděpodobností podařilo smrt poškozené odvrátit, obžalovaný však lékařskou pomoc nepřivolal.

      Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě domněnek a porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by se dopustil násilí vůči poškozené A. W., respektive že to byl právě on, kdo ji fyzicky napadl. Při pitvě poškozené cizí zavinění její smrti shledáno nebylo, přičemž znalec MUDr. Jiří Hladík, o jehož znalecký posudek se závěr o vině především opírá, pitvu neprováděl. V případě více možných verzí události (napadení třetí osobou, pády poškozené) je třeba vycházet z verze pro obviněného příznivější. Podle obviněného měl být vyžádán znalecký posudek ústavu k objasnění rozporů mezi znaleckými posudky. Uložený trest odnětí svobody ve výměře čtrnácti let obviněný označil za nepřiměřeně přísný.

      Zásadní nesouhlas vyjádřil dovolatel i se skutkovými zjištěními popsanými pod bodem B) 2 rozsudku nalézacího soudu, který podle jeho názoru nebyl odvolacím soudem dostatečně přezkoumán. Namítl, že u něho nebyla zjištěna poranění rukou, zopakoval údaje o požívání alkoholu poškozenou den před smrtí a poukázal na krevní stopy na místě činu. Namítl také, že pro své značné ovlivnění alkoholem by nebyl schopen koordinovaně napadat poškozenou s cílem ji usmrtit. I ve vztahu k úmrtí této poškozené vyjádřil názor, že mohlo být způsobeno jak třetí osobou, tak pády poškozené ze stolu či ze schodů. Zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a některé konkrétní mechanismy usmrcení poškozené. Uvedl, že příčinou smrti bylo, že poškozená sama odmítla lékařskou pomoc. Zpochybnil i výpověď T. K. s tím, že šlo o azylantku, jejíž výpověď byla ovlivněna policejním orgánem s příslibem nějakého zvýhodnění. Výhrady vznesl rovněž proti znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Uzavřel, že jelikož nenese „sebemenší odpovědnost“ za smrt poškozených, nebyly dány podmínky pro uložení výjimečného trestu a uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné.

      Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný v podstatě namítl, že rozsudek odvolacího soudu postrádá formální rozhodnutí o jeho odvolání proti výroku o vině skutkem uvedeným pod bodem B) 2 (tj. zločinem vraždy).

      Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

      Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání shrnula dovolací námitky obviněného s tím, že vesměs neodpovídají uplatněným důvodům dovolání. Vyjádřila se ale i ke konkrétním skutkovým polemikám obviněného a vysvětlila, že se s nimi neztotožňuje. S poukazem na příslušnou odbornou literaturu i praxi soudů označila za neopodstatněnou námitku týkající se absence výroku o částečném zamítnutí odvolání. Navrhla odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

      K institutu dovolání lze obecně uvést, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky, a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

      Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. zejména takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Pod uvedený dovolací důvod (a kromě případů výslovně uvedených v § 265b tr. ř. pod žádný dovolací důvod) nejsou podřaditelné ani námitky procesního charakteru, tj. námitky týkající se například způsobu a rozsahu dokazování.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v daném případě konkrétně důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přitom lze uplatnit i ve vztahu k rozhodnutí, jímž bylo odvolání ohledně některého z výroků zamítnuto fakticky, tj. nebylo odvolání vyhověno, což v dané věci platí ohledně výroku pod bodem B) 2. Ještě to bude zmíněno níže k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

      Obviněný v dovolání vznesl převážně námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jinému) neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Znovu jimi vyjádřil nesouhlas se zjištěními soudů a prosazoval svoji verzi skutkového děje. V dovolání neuplatnil hmotně právní námitky v tom směru, že by soudy zjištěné jednání nenaplnilo znaky uvedených zločinů.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).

      Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

      Námitky dovolatele se týkaly první a třetí skupiny z těchto typů vad, Nejvyšší soud však žádné z námitek nemohl přisvědčit.

      Obviněný se domáhal opatření dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a to posudku ústavu, který by odstranil jím namítané rozpory mezi dosavadními znaleckými posudky. Výslovně to uvedl ve vztahu ke skutku pod bodem B) 1 rozsudku nalézacího soudu (poškozená A. W.), avšak obdobné námitky vznesl i vůči znaleckému posudku MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, který se týkal poškozené Z. D. Soudy však přesvědčivě vyhodnotily takové doplnění dokazování jako nadbytečné.

      Soud prvního stupně se podrobně zabýval znaleckými posudky o zraněních a příčinách smrti A. W., které vypracovali nejprve MUDr. Ivan Procházka a MUDr. Jana Markvartová a poté MUDr. Jiří Hladík (viz odst. 143-165 odůvodnění rozsudku). Znalce vyslechl v hlavním líčení a znalecké posudky zhodnotil, vyložil rozdíly v přístupu a závěrech znalců a na jejich závěry pohlédl i v kontextu ostatních důkazů. Došel tak k přesvědčivému závěru, že je na úrovni praktické jistoty vyloučeno, že by zjištěná poranění poškozené A. W. vznikla pádem nebo opakovanými pády, jak uváděla obhajoba (nepřesnost vzniklá patrně písařskou chybou, je pouze v konstatování v odst. 165, že pro smrt byly rozhodující mnohočetné zlomeniny plic, když je zřejmé, že byly míněny zlomeniny žeber). V odst. 212 odůvodnění rozsudku pak nalézací soud vyložil, proč neakceptoval návrh obhajoby na vyžádání tzv. revizního znaleckého posudku.

      Odvolací soud se zabýval rovněž znaleckým posudkem prof. MUDr. Ivana Boušky, CSc., předloženým obviněným před veřejným zasedáním o odvolání, provedl jím důkaz a jeho závěry zhodnotil samostatně i ve vztahu k ostatním důkazům (viz zejména odst. 10, 18-20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Náležitě vysvětlil, že i po tomto doplnění dokazování zůstává neměnný závěr, že byly odstraněny všechny pochybnosti o tom, že smrt poškozené A. W. byla především následkem násilného jednání obviněného a nikoli jen přirozeným důsledkem jejího chronicky špatného zdravotního stavu. Ten se na fatálním následku sice také podílel, ale nebýt spolupůsobení úrazových změn zaviněných obviněným by ke smrti poškozené nedošlo.

      V odstavci 211 nalézací soud logicky vyložil, proč považoval za nadbytečné navrhované doplnění dokazování výslechem svědka M. D.

      Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.

      Pokud jde o námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, ty obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Není ale smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval obsah důkazů, případně vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

      Nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že v obou případech to byl obviněný, kdo popsaným násilným jednáním způsobil smrt poškozených. Nejde přitom o žádné domněnky, jak namítal obviněný, nýbrž o důkazně podložený závěr, o němž nemohou vznikat rozumné pochybnosti. Nad rámec uvedeného lze dodat, že o řádném postupu nalézacího soudu svědčí i objektivita, s jakou rozebral a zhodnotil také důkazy k prvnímu skutku [bod A) rozsudku], stran něhož obviněného obžaloby zprostil poté, co zvažoval jednotlivé možné verze události a dospěl k závěru, že není prokázána verze úmyslného zavinění smrti D. W. obviněným.

      Jak výstižně shrnul odvolací soud, pokud by o vině obviněného měly svědčit jen závěry znaleckých posudků týkající se mechanismu vzniku poranění a příčin smrti poškozených nebo naopak výhradně výpovědi svědků, pak by to k odsouzení nestačilo. V této věci je ale vina obviněného postavena na tom, že zmíněné důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byl právě obviněný, kdo popsaným způsobem způsobil smrt poškozených. Odvolací soud reagoval i na výhrady obviněného k věrohodnosti svědků z komunity bezdomovců, kteří holdují alkoholu, a jednak připomněl, že nalézací soud přistupoval k hodnocení výpovědí těchto svědků pečlivě a s co největší opatrností individuálně hodnotil jejich věrohodnost, jednak poukázal na fakt, že část svědků, z jejichž výpovědí nalézací soud vycházel, do zmíněné skupiny nepatřila.

      Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného uvedenými zločiny, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. V zásadě platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

      Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

      K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.

      O takový případ se v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl uložen [za skutek popsaný pod bodem B) 1 rozsudku nalézacího soudu] souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků v rámci zákonné trestní sazby, která je v § 145 odst. 3 tr. zákoníku stanovena rozpětím od 8 do 16 let. Při stanovení jeho druhu a výměry měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného. Aniž by byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o tomto trestu uloženém obviněnému zmiňovaným ústavním deficitem netrpí.

      Totéž platí ohledně druhého uloženého trestu, a to výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 21 roků, jehož nepřiměřenou přísnost obviněný rovněž namítl. Je třeba poukázat na to, že obviněný tyto námitky (a to platí ve vztahu k oběma uloženým trestům) opřel především opět o své tvrzení, že mu nebylo prokázáno spáchání uvedených zločinů. I ve vztahu k výjimečnému trestu však poukázal také na zásady pro ukládání trestů stanovené v § 39 tr. zákoníku a poněkud nepřípadně argumentoval tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí.

      I přes určitou nejasnost námitek týkajících se tohoto druhého uloženého trestu a přes to, že obviněný nenamítl výslovně nesplnění zákonných podmínek stanovených v § 54 odst. 2 tr. zákoníku, přiznal Nejvyšší soud těmto námitkám určitou relevanci. Námitky zpochybňující uložení výjimečného trestu s ohledem na nesplnění podmínek tohoto ustanovení totiž judikatura považuje za podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1004/2016, či ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 412/2017). Nicméně jsou tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněné.

      Podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje, jako je tomu právě u zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Tyto zákonné podmínky jsou tedy vymezeny alternativně.

      Uložení výjimečného trestu dopadá na případy nejzávažnějších trestných činů spáchaných určitými pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy, kdy k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti nepostačuje ani obecná horní hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Zákon tak připouští výjimečné překročení této hranice, a to uložením výjimečného trestu buď na dobu nad dvacet až do třiceti let, nebo na dobu do konce života pachatele, a tím činí tento trest výjimečným především co do citelnosti.

      V posuzované věci soud prvního stupně právem považoval za splněné obě uvedené alternativně stanovené podmínky, což náležitě vyložil v odst. 245-246 odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěry se ztotožnil i soud odvolací (viz odst. 30-33 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud – i vzhledem k absenci konkrétních dovolacích námitek týkajících se naplnění zákonných podmínek § 54 odst. 2 tr. zákoníku – na přesvědčivé závěry obou soudů k této otázce odkazuje.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný v podstatě namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výroku o vině pod bodem B) 2 a navazujícímu výroku o trestu. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud rozhoduje o odvolání obviněného jako celku, přičemž může tento řádný opravný prostředek buď zamítnout, anebo mu zcela nebo zčásti vyhovět. Jestliže vyhoví odvolání pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu.

      V daném případě odvolací soud částečně vyhověl odvolání obviněného, což vyjádřil ve výroku podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jímž rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného částečně zrušil a v rozsahu zrušení sám nově rozhodl. V části, v níž odvolání nebylo vyhověno a napadené výroky zůstaly nezrušeny, nebylo třeba a nebylo ani možné odvolání zamítnout, takže v tomto směru, tedy co do zamítnutí nedůvodné části odvolání, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok. Nic to samozřejmě nemění na tom, že i tyto výroky a řízení jim předcházející odvolací soud přezkoumal. Uvedená námitka dovolatele je tudíž pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. sice podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná.

      Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Ľ. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

      Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
      V Brně dne 27. 3. 2019
      JUDr. Josef Mazák
      předseda senátu