Rozhodnutí NS

4 Tdo 1002/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:4 Tdo 1002/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1002.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1002/2018-47


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovoláních, která podali, obviněný R. L., a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 142/2014, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. L. nebere do vazby.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 5 T 142/2014, byl obviněný R. L. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [bod 1) rozsudku], pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku /zčásti ad 3) i podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/ [body 2), 3) rozsudku] a pokračujícího přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

1.
„v Ch.,ul. M., v době od 7.30 hod. do 8.00 hod. dne 12.4.2014 v Casinu E., kde se v tu dobu nacházel větší počet lidí, po předchozí slovní rozepři v prostoru baru, přistoupil k poškozenému P. B., a udeřil ho nejméně čtyřmi opakovanými údery skleněným silnostěnným popelníkem o průměru 15 cm a hmotnosti 561,1 g do hlavy, čímž mu způsobil čtyři otevřené tržně zhmožděné rány měkkých pokrývek lebečních ve vlasaté části hlavy vlevo v krajině temenně týlní o délce 6 cm, 3 cm, 4 cm a 6 cm, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v podobě sešití ran a klidový režim s nutností denní desinfekce ran následnou až do 25.4.2014, kdy mu byly vyňaty stehy, přičemž po dobu delší než jeden týden poškozený mohl pociťovat bolesti v místech ošetřených ran, přičemž obžalovaný s ohledem na charakter zbraně, intenzitu útoku a charakter jeho provedení, kdy útok směřoval na hlavu, si musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit i závažnější zranění s delší dobou trvající poruchu zdraví, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vznik vážného poranění hlavy v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu obecně vyloučit nelze, a nelze tak vyloučit možnost vzniku například vpáčených terasovitých zlomenin klenby lebeční, vznik pohmoždění mozku či různé formy nitrolebního krvácení a poruchu zdraví trvající po dobu delší než šest týdnů,přičemž se může jednat i o život ohrožující zranění, a obžalovaný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9.7.1992, sp. zn. 1 T 52/92, který nabyl právní moci 23.9.1992 uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest měsíců, který vykonal 11.1.1993,

2.
v Ch., u S., v blíže nezjištěné době v měsíci březnu až dubnu 2014 na parkovišti u stadionu L., bez užití násilí donutil Š. K., aby vystoupil z osobního automobilu zn. Ford Escort, rok výroby 1993, barvy modré metalízy, karoserie kabriolet, do vozidla sám nastoupil a bez dovolení ho odvezl neznámo kam, a to jako náhradu za údajný dluh M. U., a později automobil prodal J. K., čímž poškozené K. S., způsobil škodu ve výši 2.500,- Kč,

3.
ve V., okr. Ch., dne 3.6.2014 v době od 8.45 hod. do 11.00 hod. odcizil z neuzamčené garáže u rekonstruovaného domu elektrickou svářečku zn. Güde GE 145 W/A v hodnotě 1.000,- Kč a následně z domu, do kterého vnikl poté, co vylomil zámek u vstupních dveří, odcizil kuchyňskou linku nezjištěné značky sestavené ze 7 ks skříněk bez elektrospotřebičů s dřevotřískovou deskou a dřevotřískovou desku s kuchyňským dřezem, vše v celkové hodnotě 5.000,- Kč a dvě zdravotní matrace nezjištěné značky v celkové hodnotě 3.000,- Kč, přičemž tyto věci naložil do automobilu a odvezl, a to jako náhradu za údajný dluh M. U., čímž poškozené S. L., způsobil škodu poškozením dveří ve výši 500,- Kč a odcizením věcí v celkové výši 9.000,- Kč, a jednání ad 2) 3) se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2.4.2014 sp. zn. 2 T 96/2009,ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 395/2012 ze dne 10.9.2012, byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 27 měsíců, který vykonal dne 24.12.2013,

4.
ve V., okr. Ch. a na dalších místech v okrese Ch., v době nejméně od 1.1.2014 do 3.6.2014 opakovaně požadoval od poškozeného M. U., aby mu každou středu dával 5.000,- Kč jako splátku údajného dluhu, který ovšem poškozený u obžalovaného nikdy neměl a obžalovaný si ho vymyslel a využíval při tom své pověsti agresivního a zlého člověka, který by poškozeného mohl kdykoli fyzicky napadnout, pokud by mu dluh nesplácel, kdy mu hrozil opakovaně zabitím, pokud mu údajný dluh nebude splácet, a poškozený mu proto ze strachu postupně vyplatil částku nejméně 110.000,- Kč a vydal mu i další věci, a to LCD televizor značky Samsung v hodnotě 500,- Kč, zesilovač Sony receiver na domácí kino v hodnotě 1.500,- Kč, CD přehrávač Samsung a reproduktory Samsung v hodnotě 500,- Kč, settopbox a anténu k settopboxu v hodnotě 500,- Kč a dne 3.6.2014 kolem 8.45 hod.,když mu obžalovaný kopal do dveří, vydal mu poškozený před domem ze strachu motorovou pilu Husquarna 562 XP v hodnotě 2.000,- Kč, motorovou kosu AL-KO v hodnotě 1.000,- Kč, elektrický prodlužovací kabel o délce 50 m namotaný na plastové cívce v hodnotě 300 Kč.“

Za jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku byl obviněný R. L. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 T 106/2013, právní moci nabyvšího dne 25. 9. 2014, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Za jednání uvedené pod body 2), 3), 4) rozsudku byl obviněný R. L. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému M. U., bytem H. V., škodu ve výši 113.000 Kč, poškozené S. L., bytem V., škodu ve výši 500 Kč a poškozené K. S., bytem T., škodu ve výši 2.500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. U., S. L. a K. S. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 5 T 142/2014, podal obviněný R. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu za jednání pod bodem 1). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

1.
„v Ch., ul. M., v době od 7.30 hod. do 8.00 hod. dne 12.4.2014 v Casinu E., kde se v tu dobu nacházel větší počet lidí, po předchozí slovní rozepři v prostoru baru, přistoupil k poškozenému P. B., a udeřil ho nejméně čtyřmi opakovanými údery skleněným silnostěnným popelníkem o průměru 15 cm a hmotnosti 561,1 g do hlavy, čímž mu způsobil čtyři otevřené tržně zhmožděné rány měkkých pokrývek lebečních ve vlasaté části hlavy vlevo v krajině temeně týlní o délce 6 cm, 3 cm, 4 cm a 6 cm, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v podobě sešití ran a klidový režim s nutností denní desinfekce ran až do 25.4.2014, kdy mu byly vyňaty stehy, přičemž po dobu delší než jeden týden poškozený mohl pociťovat bolesti v místech ošetřených ran, přičemž obžalovaný s ohledem na charakter zbraně, intenzitu útoku a charakter jeho provedení, kdy útok směřoval na hlavu, si musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit i závažnější zranění s delší dobou trvající poruchu zdraví, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vznik vážného poranění hlavy v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu obecně vyloučit nelze, a nelze tak vyloučit možnost vzniku například vpáčených terasovitých zlomenin klenby lebeční, vznik pohmoždění mozku či různé formy nitrolebního krvácení a poruchu zdraví trvající po dobu delší než šest týdnů, přičemž se může jednat i o život ohrožující zranění, a obžalovaný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9.7.1992, sp. zn. 1 T 52/92, který nabyl právní moci 23.9.1992, uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest měsíců, který vykonal 11.1.1993.“

Za jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku byl obviněný R. L. odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 10 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 T 106/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
• 1 ks tálu z varného skla
• 2 ks plastových stěrek modré barvy
• žiletky
• prázdné injekční stříkačky U-100
• útržku aluminiové folie
• digitální váhy zn. Boston modré barvy
• 2 ks plastových sáčků s celkovým obsahem 9,02 gramu drogy pervitin obsahující
metamfetamin (stopa č. 1)
• 1 ks plastového sáčku (stopa č. 2)
• 5 ks zelených PET lahví s obsahem dvoufázového rozpouštědlového systému, obsahující
i toluen, metamfetamin a efedrin (stopa č. 4)
• PET lahev bez etikety s obsahem dvoufázového rozpouštědlového systému zahrnující toluen, metamfetamin a efedrin (stopa č. 4)
• 1 ks plechovky s Acetonem 700 ml (stopa č. 4)
• 1 ks PET lahve s etiketou Kyselina chlorovodíková (stopa č. 4)
• 1 ks PET lahve s etiketou Krtek – čistič potrubí (stopa č. 4)
• 1 ks plastového kanystru s obsahem dvoufázového rozpouštědlového systému zahrnující
toluen, metamfetamin a efedrin (stopa č. 4)
• 1 ks červeného plastového kanystru s etiketou Bonno Redmax s obsahem dvoufázového
rozpouštědlového systému zahrnující toluen, metamfetamin a efedrin (stopa č. 4)
• 4 ks plastových nálevek
• 1 ks modrého hrnce s obsahem červeného prostoru (stopa č. 4)
• 3 ks papírových filtrů s vatovým tamponem
• 20 ks prázdných plastových sáčků
• použitých vatových tamponů (stopa č. 4)
• plastového sáčku s obsahem 3,14 g drogy pervitin (stopa č. 5)
• skleněné láhve s etiketou Jod 500 g s obsahem červeného fosforu (stopa č. 7)
• 1 ks destilační baňky 250 ml
• 1 ks hnědé skleněné lahve s obsahem kyseliny fosforečné (stopa č. 7).

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, podali následně obviněný R. L. (prostřednictvím svého obhájce) a nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (dovolání obviněného R. L.).

Obviněný R. L. ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklaroval svoji vědomost skutečnosti, že tento dovolací důvod neslouží k nápravě skutkových vad. Současně však s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a „tím, co by bylo zjištěno, kdyby byly důkazy hodnoceny náležitým způsobem“. Namítl, že odvolací soud se sice podrobně zabýval přepisy hovorů mezi dovolatelem a poškozeným, které pořídila Policie ČR ve věci vedené nyní u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2016, hodnotil však pouze ty, které by mohly nasvědčovat tomu, že se dovolatel dopustil pokračujícího přečinu vydírání. Současně některé rozhovory cituje a ze svého hlediska hodnotí s tím, že takovéto rozhovory nemohly proběhnout mezi vydíranou a vydírající osobou. Trvá na tom, že dluh poškozeného existoval a že mu část tohoto dluhu poškozený uhradil dobrovolně. Připouští, že ani existující dluh by nebyl oprávněn vymáhat pod pohrůžkou násilí, tyto výhrůžky jsou však podle dovolatele popsány ve výrokové části rozsudku zcela nekonkrétně, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Znovu se vrací k hodnocení obsahu telefonních hovorů a opakuje, že není vyloučeno, že šlo o osoby, z nichž žádná nebyla vydíraná ani vydírající. Za této situace měl být obviněný za použití zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Právě v tom spatřuje dovolatel extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a tím, co mělo být zjištěno při náležitém hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí podle dovolatele vyplývá, že skutkový závěr o výhrůžkách odvolací soud učinil jako jednu z možných variant skutkového hodnocení. Dále podatel vytýká, že v napadeném rozsudku není zdůvodněna subjektivní stránka přečinu vydírání a že v soudních rozhodnutích není uvedeno, zda měl dovolatel přečin spáchat ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu. Vzhledem k tomu, že není dostatečně popsána ani objektivní stránka, jsou rozhodnutí podle dovolatele nepřezkoumatelná, což vytváří ústavněprávní deficit napadeného rozsudku. Vady výroku pod bodem 4) lze podle dovolatele vztáhnout i na výroky ad 2), 3) neboť tato jednání spolu skutkově úzce souvisí. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o tom, že se zamítá odvolání proti bodům ad 2) – 4) výroku o vině.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 5 T 142/2014, a aby přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel provádí vlastní hodnocení obsahu telefonních hovorů a dovozuje, že poškozený mu dobrovolně splatil část skutečně existujícího dluhu. Takovéto námitky směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nachází též odkaz na zásadu in dubio pro reo, která je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného. Dodává, že z dovolacích námitek obviněného ani nevyplývá existence extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které nejsou v soudním rozhodnutí dostatečně specifikovány výhrůžky používané obviněným. Tato námitka je však bezpředmětná, když údaj o tom, že obviněný poškozenému hrozil opakovaně zabitím, považuje z hlediska zákonného znaku trestného činu vydírání spočívajícího v „pohrůžce násilí“ za dostačující. Důvodná není ani námitka týkající se nedostatečného popisu subjektivní stránky přečinu vydírání. V případě úmyslného trestného činu není nutné, aby v tzv. skutkové větě bylo výslovně uvedeno, že pachatel jednal úmyslně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslného zavinění na straně obviněného dostatečně vyplývá. Ze samotného charakteru jednání popsaného v tzv. skutkové větě zcela evidentně vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; těžko si lze představit, že by obviněný poškozenému hrozil zabitím a nutil ho tak ke splácení neexistujícího dluhu nezaviněně, resp. pouze z nedbalosti. Vůči bodům 2) – 3) výroku o vině podatel fakticky žádné konkrétní námitky nevznáší, a to dokonce ani námitky skutkové. Pokud uvádí, že jeho námitky směřující proti bodu 4) výroku o vině se vztahují i k těmto bodům, považuje tento odkaz za nepřiléhavý až zmatečný.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že uplatněná námitka není důvodná, neboť o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku, nikoli tedy samostatnými výroky ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud shledá odvolání ve vztahu k některému z výroků napadeného rozhodnutí důvodným a tento výrok změní, nerozhoduje již o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. ve vztahu k těm výrokům, které shledal bezvadnými. V předmětné trestní věci shledal odvolací soud odvolání obviněného důvodným toliko ve vztahu k bodu 1) výroku o vině a navazujícímu výroku o trestu a tyto výroky změnil. Nebylo již třeba, aby rozhodoval o zamítnutí odvolání ve vztahu k dalším bodům výroku o vině, které shledal bezvadnými. Odvolací soudy někdy v takovýchto případech v zájmu jasnosti a jednoznačnosti rozhodnutí zařazují do výrokové části formulaci „jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“ nebo jinou formulaci s obdobným obsahem, povinnost začlenit takovouto formulaci do výrokové části rozhodnutí však odvolacímu soudu z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá. Uzavírá proto, že v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, žádný výrok nechybí.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce, který podal dovolání v neprospěch obviněného R. L., za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve připomenul dosavadní vývoj předmětné trestní věci a zrekapituloval závěry rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále uvedl, že s rozhodnutím odvolacího soudu se není možno ztotožnit, pokud dospěl k závěru, že v daném případě okresní soud pochybil při formulaci skutkových zjištění, když poté, co poměrně podrobně uvádí skutečnosti, na základě kterých lze dovozovat, že obžalovaný byl minimálně srozuměn s tím, že ve skutkové větě popsaným útokem může poškozenému způsobit i závažnější zranění s delší dobu trvající poruchou zdraví, konstatuje, že vznik takto závažného zranění obecně vyloučit nelze a nelze vyloučit možnost vzniku dále příkladmo uvedených závažnějších zranění. Uvedení slovního spojení použitého okresním soudem, tedy že takovéto zranění nelze vyloučit, určitým způsobem zpochybňuje předchozí vyjádření okresního soudu, resp. staví možnost vzniku takového zranění spíše do roviny velmi výjimečně se vyskytujících následků. Za této situace krajský soud považoval za nutné postupovat ve prospěch obviněného a jednání právně kvalifikovat toliko jako přečin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Aby mohl být skutek posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, musí být výrok založen na zjištění, že z jednání pachatele reálně hrozilo poškozenému zranění odpovídající těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a že úmysl pachatele ke způsobení takového zranění směřoval. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn. Dále uvedl, že je namístě dovodit, že skutková zjištění učiněná v předmětné věci a vymezená v tzv. skutkové větě znakům pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví odpovídají, a to i přes určitou neobratnost při formulaci tzv. skutkové věty.

Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že obviněný po předchozí slovní rozepři zaútočil na stojícího poškozeného tak, že jej udeřil čtyřmi opakovanými údery skleněným silnostěnným popelníkem o průměru 15 cm a hmotnosti 561,1 g do hlavy v krajině temenotýlní, a to s rozmachem a silou nejméně střední intenzity, čímž mu způsobil čtyři ve výroku rozsudku blíže konkretizované otevřené tržně zhmožděné rány měkkých pokrývek lebečních. V tzv. skutkové větě je mimo zranění skutečně způsobených, která jsou sama o sobě pouze ublížením na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popsána též újma, která poškozenému hrozila, když s odvoláním na znalecký posudek z oboru zdravotnictví je konstatováno, že poškozenému v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu mohlo být způsobeno i vážné poranění hlavy ˗ např. vpáčené terasovité zlomeniny klenby lebeční, pohmoždění mozku či různé formy nitrolebního krvácení, které by mu způsobilo poruchu zdraví trvající po dobu delší šesti týdnů a při kterém by mohlo dojít i k ohrožení jeho života. Mimo okolnosti odpovídajících objektivní stránce pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku byla při vymezení skutku věnována pozornost i okolnostem zakládajícím stránku subjektivní ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když bylo konstatováno, že obviněný si s ohledem na charakter zbraně, intenzitu útoku a charakter jeho provedení, kdy útok směřoval na hlavu, musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit i závažnější zranění.

Je skutečností, že použitá formulace, podle které „vznik vážného poranění hlavy v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu obecně vyloučit nelze“, je neobratná a při izolovaném posuzování by mohla vést k závěru, že vznik zranění odpovídajícího těžké újmě na zdraví byl spíše nepravděpodobný. I z takové formulace však vyplývá, že jednání obviněného bylo způsobilé přivodit poškozenému zranění charakteru těžké újmy na zdraví. O nesoulad mezi popisem skutku a použitou právní kvalifikací podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku by potom šlo v případě, že by ve skutkové větě vůbec nebyly uvedeny okolnosti týkající se možnosti způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví a srozumění obviněného s tímto následkem, popř. by současně s konstatováním obecné možnosti vzniku takového následku byla uvedena taková zjištění, která by možnost způsobení těžké újmy v konkrétním případě zpochybňovala. Takovými vadami však popis skutku netrpí.

Dále uvedl, že skutek jako událost ve vnějším světě nelze zaměňovat s jeho slovním popisem. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění odpovídající právní kvalifikaci předmětného skutku [mimo odvolacím soudem nezpochybněné kvalifikace přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Po věcné stránce nebyla tato skutková zjištění odvolacím soudem nijak zpochybněna. Použití jediné nepřiléhavé formulace při slovním popisu skutku potom nemůže být důvodem pro použití mírnější právní kvalifikace.

Je třeba uvést, že pokud měl odvolací soud za to, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině plně neodpovídá nalézacím soudem zvolené právní kvalifikaci, kterou jinak považoval za správnou, pak odvolacímu soudu nic nebránilo, aby popis skutku zpřesnil. Takové úpravě skutkové věty nebránila ani zásada zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), kterou měl zřejmě odvolací soud na mysli, pokud poukázal na skutečnost, že ve věci nebylo podáno odvolání státním zástupcem (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3085).

Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se obviněný R. L. vyjádřil, přičemž v rámci svého vyjádření uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že pokud odvolací soud po konstatování, že se jinak ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, přesto použil právní kvalifikaci dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, učinil tak za použití zásady zákazu reformationis in peius. V této souvislosti se domnívá, že tato zásada nebyla použita nesprávně a extenzivně ve prospěch obviněného. Je třeba zdůraznit, že státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Naopak obviněný v průběhu celého řízení i odvolání uváděl skutečnosti, které umožňovaly posouzení žalovaného skutku jako ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud soud prvního stupně použil ve výroku rozsudku formulaci, která staví vznik těžké újmy do roviny výjimečně se objevujících následků, pak za situace, kdy odvolací soud přezkoumával výrok pouze z podnětu odvolání obviněného, jenž se domáhal posouzení skutku dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud správně takto skutek kvalifikoval, byť dle jeho názoru skutkový děj odpovídá přísnější právní kvalifikaci, použité soudem prvního stupně. Namítá-li tedy nejvyšší státní zástupce existenci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr .ř., pak byl tento důvod užit neopodstatněně. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Rovněž nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

K dovolání obviněného R. L. Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní, když obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení některých důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a telefonických hovorů obviněného s poškozeným) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Zejména tedy prvotní nepřesnosti z rozhodnutí nalézacího soudu byly korigovány soudem druhého stupně. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a soudy poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Námitky obviněného R. L. týkající se nenaplnění subjektivní stránky přečinu vydírání a nedostatečné specifikace výhrůžek používaných obviněným jsou právními námitkami relevantními z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž pohrůžkou násilí se rozumí pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.

Ze skutkových zjištění, ke kterým dospěl Okresní soud v Chebu, vyplývá, že obviněný vyžadoval po poškozeném zaplacení údajné dlužné částky, což zdůrazňoval opakovanými výhrůžkami zabitím, pokud tak poškozený neučiní.

Skutkový stav uvedený v bodě 4) rozsudku je evidentním naplněním znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá, že obviněný hrozil poškozenému opakovaně zabitím, což lze z hlediska zákonného znaku trestného činu vydírání spočívajícího v „pohrůžce násilí“ považovat za dostatečné. Jednání obviněného v tomto ohledu spočívalo ve využití opakovaných pohrůžek zabitím k tomu, aby poškozeného nutil ke splácení neexistujícího dluhu. Jasným záměrem obviněného tu byla snaha získat od poškozeného finanční prostředky jako splátku údajného dluhu, který však poškozený u obviněného nikdy neměl. Tak byla v případě obviněného naplněna i subjektivní stránka trestného činu vydírání.

Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, v případě úmyslného trestného činu není nutné, aby v tzv. skutkové větě bylo výslovně uvedeno, že pachatel jednal úmyslně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslného zavinění na straně obviněného dostatečně vyplývá. Z výše popsaného skutkového děje [pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně] je nepochybně zřejmý úmysl obviněného, který poškozenému vyhrožoval užitím násilí, pokud mu nevrátí údajný dluh. Nelze proto logicky dospět k jinému závěru než k tomu, že obviněný užil pohrůžku násilí, s úmyslem donutit poškozeného k navrácení požadovaného „dluhu“, přičemž z tzv. skutkové věty zcela evidentně vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Tvrzení dovolatele, že zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu, je tak zjevně neopodstatněné.

Co se týká bodů 2) a 3) výroku o vině, zde dovolatel žádné konkrétně formulované námitky nevznáší, pouze uvádí, že jeho námitky směřující proti bodu 4) výroku o vině se vztahují i k těmto bodům. Na tyto námitky by tak v důsledku jejich nekonkrétnosti bylo nutno reagovat buď obsáhlým výkladem, který by byl de facto opakováním odůvodnění rozsudku soudů prvního a druhého stupně, nebo konstatováním, že skutky uvedené pod body 2) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterých se obviněný dopustil, tak jak byly zjištěny soudem prvního stupně, naplňují veškeré znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 3) též podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozsudku. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, avšak není úplný. Neúplným je takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Taková situace ale v dané trestní věci nenastala. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, totiž z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu za jednání pod bodem 1), a proto nemohl samostatným výrokem ve zbytku odvolání obviněného zamítnout. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby, byť jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněná pod č. T 417 v sešitě č. 17/2002, pod č. T 486 v sešitě č. 20/2003 a pod č. T 531 v sešitě č. 23/2003 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). V rozsudku Krajského soudu v Plzni žádný výrok nechybí ani není neúplný a dovolání obviněného je z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

Se zřetelem na shora uvedené bylo dovolání obviněného R. L. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného, v rámci něhož projevil nesouhlas se změnou právní kvalifikace popsaného skutku. Připustil neobratnost v popisu skutku ve výroku o vině, avšak konstatoval, že o nesoulad mezi popisem skutku a použitou právní kvalifikací podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku by potom šlo v případě, že by ve skutkové větě vůbec nebyly uvedeny okolnosti týkající se možnosti způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví a srozumění obviněného s tímto následkem. Rovněž projevil nesouhlas s tím, jak Krajský soud v Plzni vyložil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a zdůraznil, že podle odůvodnění napadeného rozsudku se Krajský soud v Plzni ztotožnil se všemi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.

Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku byl soudem prvního stupně posouzen skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný přistoupil k poškozenému a udeřil ho nejméně čtyřmi opakovanými údery skleněným silnostěnným popelníkem o průměru 15 cm a hmotnosti 561,1 g do hlavy, čímž mu způsobil čtyři otevřené tržně zhmožděné rány měkkých pokrývek lebečních ve vlasaté části hlavy vlevo v krajině temenně týlní o délce 6 cm, 3 cm, 4 cm a 6 cm, když toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v podobě sešití ran a klidový režim, přičemž po dobu delší než jeden týden poškozený mohl pociťovat bolesti v místech ošetřených ran, přičemž obviněný s ohledem na charakter zbraně, intenzitu útoku a charakter jeho provedení, když útok směřoval na hlavu, si musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit i závažnější zranění s delší dobou trvající poruchou zdraví, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vznik vážného poranění hlavy v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu obecně vyloučit nelze, a nelze tak vyloučit možnost vzniku například vpáčených terasovitých zlomenin klenby lebeční, vznik pohmoždění mozku či různé formy nitrolebního krvácení a poruchu zdraví trvající po dobu delší než šest týdnů.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že formulace použitá v tzv. skutkové větě, podle které „vznik vážného poranění hlavy v důsledku uvedeného zraňujícího mechanismu obecně vyloučit nelze“, je sice neobratná a při izolovaném posuzování by mohla vést k závěru, že vznik zranění odpovídajícího těžké újmě na zdraví byl spíše nepravděpodobný, avšak i z takové formulace lze dovodit, že jednání obviněného bylo způsobilé přivodit poškozenému zranění charakteru těžké újmy na zdraví. O nesoulad mezi popisem skutku a použitou právní kvalifikací podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku by šlo v případě, že by ve skutkové větě vůbec nebyly uvedeny okolnosti týkající se možnosti způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví a srozumění obviněného s tímto následkem, popř. by současně s konstatováním obecné možnosti vzniku takového následku byla uvedena taková zjištění, která by možnost způsobení těžké újmy v konkrétním případě zpochybňovala. V posuzovaném případě jsou však v popisu skutku obsaženy okolnosti, za kterých byl útok proveden, popsán způsob provedení a intenzita útoku, charakter použité zbraně a místo na těle, proti němuž útok směřoval. Pokud obviněný napadl poškozeného úderem skleněným silnostěnným popelníkem, přičemž ho nejméně čtyřikrát udeřil do hlavy, je jasné, že uvedené jednání bylo chtěné. Obecně vzato je úder těžkým skleněným předmětem do oblasti lidské hlavy mechanismem, jehož následkem může být vážná porucha zdraví v některé z forem vymezených v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, delší dobu trvající porucha zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku apod. V dané věci takový následek zcela reálně hrozil, přičemž mohlo dojít k závažnému poranění hlavy charakteru až vpáčených terasovitých zlomenin s pohmožděním mozku. Reálná možnost vzniku těžkého zranění poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná. Obviněný neučinil nic pro to, aby se střetu s poškozeným vyhnul, naopak během předmětného incidentu udeřil poškozeného popelníkem do hlavy. Za tohoto stavu obviněný musel nutně akceptovat i reálně hrozící následek v podobě těžkého zranění poškozeného. Okolnost, že poškozený nakonec utrpěl jen zranění lehčí, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného.

Z uvedeného pak lze učinit závěr, že jednání obviněného bylo reálně způsobilé ke způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví, vznik takového následku byl pro obviněného předvídatelný a nedostatek takového následku byl jen náhodný.

Zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) je ve vztahu k odvolacímu řízení zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř.

Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

Podle § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda by bylo porušením zákazu reformace in peius, pokud by Krajský soud v Plzni na podkladě odvolání obviněného sám zpřesnil popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině uvedeného v bodě 1) rozsudku. Správné vyřešení této otázky závisí na tom, zda by naznačená změna výroku o vině byla či nebyla změnou v neprospěch obviněného.

Východiskem tu je důsledné rozlišení pojmu „skutek“ a pojmu „popis skutku“ v odsuzujícím rozsudku. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, a zjištěným skutkem je třeba rozumět souhrn skutkových okolností, které soud považuje za zjištěné. Popisem skutku pak je slovní vyjádření toho, jaké skutkové okolnosti soud považuje za zjištěné.

Aplikuje-li se zmíněné rozlišení na posuzovaný případ, je zřejmé, že Okresní soud v Chebu zjistil skutek zahrnující i okolnost, že obviněný svým jednání mohl způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví, např. vpáčených terasovitých zlomenin klenby lebeční, vznik pohmoždění mozku či různé formy nitrolebního krvácení, tedy poruchu zdraví trvající po dobu delší než šest týdnů. V popisu skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření ve výroku rozsudku Okresní soud v Chebu zmíněnou skutkovou okolnost nevyjádřil nejpřesněji, nicméně i z této formulace je zřejmé, že jednání obviněného bylo způsobilé přivodit poškozenému zranění charakteru těžké újmy na zdraví.


Vadou rozsudku tedy není, že by Okresní soud v Chebu nezjistil rozhodnou skutkovou okolnost ohledně způsobení zranění charakteru těžké újmy na zdraví, ale že zjištění, ke kterému v tomto ohledu došel, nevýstižně vyjádřil v popisu skutku ve výroku rozsudku. Pokud by Krajský soud v Plzni přikročil k odstranění této vady tím, že by zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu a poté sám nově rozhodl výrokem o vině, v němž by uvedl takový popis skutku, který by přiléhavěji vyjádřil, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby poškozenému bylo způsobeno vážnější zranění než to, které skutečně způsobeno bylo, nemohlo by dojít k porušení zákazu reformace in peius, neboť postavení obviněného by se nijak nezhoršilo. Naznačená změna by se výroku o vině týkala jen co do popisu skutku, aniž by měnila okruh či rozsah jinak zjištěných skutkových okolností.

Obecně lze konstatovat, že zákaz reformace in peius nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).


Nejvyšší soud si je vědom toho, jak byl zákaz reformace in peius vyložen v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05. Tímto nálezem ústavní soud zrušil odsuzující rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s ustanovením čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo porušením zákazu reformace in peius. V nálezu Ústavní soud vyslovil mimo jiné právní názor, že péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování. Citovaným nálezem Ústavní soud rozhodl ve věci, která byla skutkově podstatně odlišná od posuzovaného případu obviněného R. L. Ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud, totiž odvolací soud z podnětu odvolání obviněného po zrušení odsuzujícího rozsudku sám rozhodl novým odsuzujícím rozsudkem, přičemž do nového výroku, o vině pojal skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vůbec nezjistil a které podle Ústavního soudu ani nebyly náležitě prokázány. Základní odlišnost je v tom, že ve věci obviněného R. L. jde o skutkové okolnosti, které soud prvního stupně zjistil, což vyložil v odůvodnění rozsudku, a které pouze nepřesně popsal ve výroku. Ve věci tohoto obviněného nejde o změnu zjištěných skutkových okolností v tom smyslu, že by se nové rozhodnutí odvolacího soudu opíralo o jiné skutkové okolnosti, než které zjistil soud prvního stupně, nýbrž o úplnost a výstižnost popisu skutkových okolností, které soud prvního stupně již zjistil.

Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tudíž nemůže obstát ani z hlediska aplikace ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř., která upravují zákaz reformace in peius.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, pokud skutek vymezený původně pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně posoudil pouze jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a bylo tak zatíženo vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 50 To 334/2017, zrušit a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento soud je veden právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

V dané trestní věci obviněný R. L. sice vykonává trest odnětí svobody, který byl uložen pravomocně ve věci, která byla podaným dovoláním zrušena, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že obviněný má dále nařízen výkon trestu odnětí svobody z rozhodnutí Okresního soudu v Chebu sp. zn. 4 T 100/2017, bylo rozhodnuto podle § 265l odst. 4 tr. ř. o nevzetí obviněného do vazby, neboť bude převeden do výkonu tohoto trestu odnětí svobody.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu