Rozhodnutí NS

7 Tdo 263/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:7 Tdo 263/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.263.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 263/2019-2802


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovoláních, která podali obvinění T. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a V. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 3 To 18/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 15/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. F. a V. F. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 47 T 15/2016-2564, byli obvinění T. F. a V. F. uznáni vinnými (pokračujícím) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem byli odsouzeni i spoluobvinění Y. Q. a Q. Z., a to za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, rovněž spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Za uvedený zločin byl obviněnému T. F. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti v celkové hodnotě 81 600 Kč a razítek tří obchodních společností specifikovaných ve výroku o trestu tohoto rozsudku. Obviněnému V. F. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl i tomuto obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti v celkové hodnotě 136 000 Kč a 685 EUR.

Z podnětu odvolání všech čtyř obviněných směřovaných jak proti výroku o vině, tak i proti uloženým trestům, a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch všech obviněných do výroku o trestech, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 3 To 18/2018-2675, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že uznal obviněné T. F. a V. F. vinnými (pokračujícím) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Za tento zločin byly obviněným T. F. a V. F. uloženy stejné tresty jako v rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud pouze ve vztahu k obviněnému T. F. upřesnil zákonný odkaz týkající se trestu propadnutí věci a ve výroku o trestu rozsudku uvedl rovněž ustanovení § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obvinění uvedeného zločinu dopustili v podstatě tím, že v době nejméně od 1. 6. do 30. 9. 2015 jako osoby fakticky jednající za obchodní společnost M., se sídlem v XY v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) zahrnuli do daňových přiznání k DPH z období června až září 2015 faktury deklarující prodej potravinářského a drogistického zboží slovenským obchodním společnostem S., S.-D., W., které vykázali v daňových přiznáních jako dodání do jiného členského státu (osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu), ačkoli na fakturách uvedené zboží ve skutečnosti výše uvedeným slovenským obchodním společnostem nedodali a prodali je v tuzemsku, přičemž

obviněný T. F. zastupoval obchodní společnost M., při jednání s celním úřadem jako ředitel společnosti, prováděl jménem této obchodní společnosti na pobočkách společnosti ČSOB, a. s., vklady finanční hotovosti dodavatelům z jiných členských států EU, zajišťoval dopravu zboží z jiných členských států EU vlastním vozem a následně i rozvoz zboží vietnamským a čínským odběratelům v tuzemsku, komunikoval s účetní a dodával jí účetní doklady obchodní společnosti M., k zaúčtování, založil obchodní společnost S., kde byl jediným jednatelem a společníkem, spolu s obviněným V. F. fakticky ovládal slovenské obchodní společnosti W., S.-D., a potvrzoval za ně účetní doklady, faktury a CMR listy,

obviněný V. F. naskladňoval dovezené zboží, komunikoval s vietnamskými a čínskými odběrateli dovezeného zboží, uskutečňoval schůzky a realizoval prodej zboží těmto odběratelům v tuzemsku, komunikoval s účetní a dodával jí účetní doklady obchodní společnosti M., spolu s obviněným T. F. fakticky ovládal slovenské obchodní společnosti obchodní společnosti W., S.-D., a potvrzoval za ně účetní doklady, faktury a CMR listy,

a to konkrétně způsobem blíže specifikovaným v tzv. skutkové větě výroku o vině pod body I./a)-d) a II./a)-d) rozsudku odvolacího soudu, přičemž obvinění T. F. a V. F. tímto jednáním za zdaňovací období od června do září 2015 zkrátili DPH v rozsahu celkem 12 568 388,53 Kč a současně se pokusili vylákat nadměrný odpočet DPH v rozsahu 238 818 Kč, který jim nebyl správcem daně vyplacen.

Obvinění T. F. a V. F. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný T. F. nejprve obecně konstatoval, že z provedeného dokazování vyplývají jiné závěry, než ke kterým dospěly soudy. Namítl, že důkazy získané z odposlechů a z domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor jsou nezákonné, jelikož o jejich povolení rozhodoval místně nepříslušný Obvodní soud pro Prahu 10, a bylo tak porušeno právo na zákonného soudce a ve svém důsledku i ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k této námitce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Právo na spravedlivý proces bylo podle obviněného porušeno rovněž zamítnutím jeho návrhu na provedení důkazu výslechem svědka V. T. L. a dalších svědků. Obecně uvedl, že existují závažné nedostatky obou rozhodnutí v právním hodnocení skutku a byla porušena zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. Ve zcela obecné rovině odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy.

Obviněný V. F. uvedl, že žádným objektivním důkazem nebyla prokázána jeho účast na skutcích kladených mu za vinu, skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Nebylo prokázáno, že byl osobou fakticky jednající za společnost M., nikdy nebyl statutárním orgánem této společnosti ani za ni nejednal na základě pověření, pro společnost vykonával pouze pomocné práce skladového dělníka a nelze ho označit za osobu v postavení organizátora trestné činnosti. Předmětné zboží nefinancoval ani neobjednával. Naopak skutečnou osobou jednající za tuto obchodní společnost byla osoba V. T. L., jenž organizoval a financoval nákupy zboží. Dále se dovolatel velmi podrobně vyjádřil k odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a odkázal na – podle jeho názoru – rozporuplné závěry, které tato rozhodnutí obsahují. Na podporu své argumentace citoval některá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zmínil princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu, podle něhož nelze výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, bez dalšího přejímat do trestního řízení a pouze na jejich podkladě činit závěr o existenci trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Stejně jako obviněný T. F. namítl nepřípustnost zamítnutí návrhu na dokazování výslechem svědka V. T. L. Byť tato osoba působila v několika obchodních společnostech, orgány činné v trestním řízení ji nedohledaly s odůvodněním, že se na poslední adrese nezdržuje a uzavřely, že se jedná o „jakousi fiktivní postavu“. Takový přístup označil za nepřípustný a zcela formalistický a vedoucí k nesprávnému právnímu závěru o jeho vině. Dovolatel poněkud zmatečně konstatoval, že byť nebyl trestný čin z části dokonán, odvolací soud nesprávně posoudil jednání všech obviněných pouze jako dokonaný trestný čin.

Oba obvinění závěrem svého dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním konstatoval, že ani jeden z dovolatelů nevznesl námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků předmětného zločinu nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Námitky o neprokázání viny se nacházejí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Rovněž námitky týkající se údajné procesní nepoužitelnosti důkazů získaných z prohlídek a odposlechů a námitky týkající se neprovedení výslechu svědka V. T. L. a dalších svědků směřují výlučně do procesní a skutkové oblasti. Nevyhovění důkazním návrhům soudy řádně odůvodnily. V souvislosti s vydáním příkazů k domovním prohlídkám, prohlídkám jiných prostor a pozemků a příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu konstatoval, že nedošlo k žádnému porušení ustanovení trestního řádu o příslušnosti soudů, které by představovalo porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Námitka týkající se vady právní kvalifikace spočívající v nezohlednění skutečnosti, že nadměrný odpočet DPH se obviněným nepodařilo vylákat, se týká vady zrušeného rozhodnutí nalézacího soudu, kterou odvolací soud napravil. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. už proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.

Obvinění T. F. a V. F. však v podstatné části svých dovolání nesouhlasili se skutkovými zjištěními soudů a namítli jejich chybný procesní postup. Takové výhrady však co do svého obsahu deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To se týká rovněž namítaného porušení zásady in dubio pro reo nebo typicky procesní zásady uvedené v § 2 odst. 5 tr. ř. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozovali nikoli z hmotně právní argumentace, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

To platí rovněž o námitkách obviněného V. F., že nebyl organizátorem trestné činnosti ani statutárním orgánem obchodní společnosti M. Tyto námitky totiž obviněný nevznesl v jakékoli souvislosti se zpochybněním hmotně právního posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž jen na zpochybnění skutkového závěru soudů, že byl osobou fakticky jednající za společnost M. Právní posouzení nemohlo být uvedenou námitkou napadeno i proto, že soudy neučinily závěr, že by obviněný byl organizátorem trestné činnosti ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Jen pro úplnost a nad rámec uvedeného lze dodat, že předmětný trestný čin podle § 240 tr. zákoníku není trestným činem, u něhož se vyžaduje, aby byl spáchán speciálním subjektem. Může jej spáchat kdokoli (tedy nikoli pouze statutární orgán obchodní společnosti, která je subjektem daně), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě (viz rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).

Okolnost, že předmětné obchody byly financovány jinými osobami než obviněnými bratry F., jednak nebyla soudy zpochybňována, a navíc není ve vztahu k trestní odpovědnosti bratrů F. rozhodná. Tato skutečnost je nemohla zbavit trestní odpovědnosti za jednání, které jim bylo kladeno za vinu, jak správně uzavřel i odvolací soud v odst. 13. odůvodnění rozsudku.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy. O takovou situaci se zde však nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích (zejména L. S., L. H. a B. K.), v odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, výstupech z provedeného sledování osob a věcí a domovních prohlídek, v dokumentech poskytnutých v rámci mezinárodní právní pomoci i dalších listinných důkazech (například údaje z CMR listů a mýtných bran, daňová přiznání, faktury, dodací listy a další). Je možné konstatovat, že skutková zjištění obou soudů, která byla podkladem výroku o vině obviněných, logicky vyplývají z provedených důkazů; nelze mezi nimi shledat žádný extrémní rozpor. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno.

K porušení zmiňovaného práva na spravedlivý proces nedošlo ani v důsledku zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědka V. T. L. a dalších svědků, jak bylo shodně namítáno oběma dovolateli. Jestliže obvinění chtěli namítnout, že v daném případě se jedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není možné námitce přisvědčit. O takovou vadu důkazního řízení by šlo, pokud by soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. V této věci však nedošlo k situaci, kdy by soudy obou stupňů bez dalšího zamítly návrh obhajoby na provedení výslechu svědka V. T. L. a ostatních svědků, aniž by takový postup řádně odůvodnily. Městský soud v Praze v odstavci 37. odůvodnění rozsudku rozvedl, z jakých důvodů bylo možno označit osobu V. T. L. za osobu bez reálného vztahu k projednávané věci. Rovněž zdůraznil, že i kdyby pojal verzi obviněných bratrů F. za věrohodnou, tedy že se tato osoba v předmětné věci angažovala jimi tvrzeným způsobem, neměla by tato skutečnost vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných. Odvolací soud rovněž v odstavci 13. odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč považoval výslech svědka V. T. L., ale i dalších podnikatelů z řad vietnamské komunity, za nadbytečný. Dostatečné odůvodnění obou soudů při odmítnutí provedení důkazů navržených obhajobou tak vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení.

Uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného T. F., kterými opakovaně zpochybnil dodržení procesních podmínek pro opatření důkazů na základě odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu a domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor s odůvodněním, že byly nařízeny místně nepříslušným soudem. Kromě toho se k této námitce podrobně vyjádřil již odvolací soud v odstavci 11. odůvodnění svého rozsudku, Nejvyšší soud proto na tuto argumentaci odkazuje. K dovolatelem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, je možné pouze ve stručnosti dodat, že vzhledem k tomu, že veškeré příkazy k odposlechům, domovním prohlídkám apod. byly v předmětné věci vydány Obvodním soudem pro Prahu 10 v průběhu roku 2015, není možné závěry v tomto nálezu uvedené bez dalšího na posuzovanou věc zpětně aplikovat (viz odst. 120. uvedeného nálezu Ústavního soudu).

Jestliže obviněný T. F. uvedl obecný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. 20/2002 Sb. rozh. tr.) pojednávající o tom, že nelze automaticky přejímat rozhodnutí správce daně do trestního řízení, je možné uvést, že obviněný v dovolání neuvedl žádná konkrétní tvrzení, na jejichž podporu by měla (jinak správná) argumentace Nejvyššího soudu sloužit. Zkrácení daně se posuzuje samostatně jako předběžná otázka (§ 9 odst. 1 tr. ř.), a protože jde o otázku viny, orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným rozhodnutím správce daně o výši daně a o jejím doměření. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 26/2011). Jak je patrné zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz strany 22 až 32), Městský soud v Praze vyhodnotil veškeré důkazy (tedy rovněž i materiály poskytnuté správcem daně) v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dospěl ke skutkovým zjištěním, se kterými se vrchní soud mohl prakticky bez výhrad ztotožnit a na základě kterých mohla být odvolacím soudem vyslovena vina obviněných T. F. a V. F. tak, jak výše uvedeno.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je zcela bezpředmětná námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání všech obviněných pouze jako dokonaný trestný čin. Právě skutečnost, že k vyplacení nadměrného odpočtu DPH nedošlo, totiž vedla Vrchní soud v Praze ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a nahrazení jeho výroku výrokem o vině, v němž byla výše uvedená okolnost zhodnocena. Jednání všech obviněných tak bylo posouzeno jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin, tj. ve stadiu pokusu ve vztahu ke snaze obviněných vylákat za daňový subjekt M., i nadměrný odpočet DPH ve výši 238 818 Kč.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění T. F. a V. F. podali dovolání, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako dovolání podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu