Rozhodnutí NS

23 Cdo 4641/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 4641/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4641.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 o. s. ř.
§ 241 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/07/2019
III.ÚS 2133/19
III.ÚS 2133/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
07/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4641/2018-504


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) RVI, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, identifikační číslo osoby 25522931, 2) BELL TRADE s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Živnostenská 2, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35839511, zastoupené JUDr. Petrem Škriečkou, advokátem se sídlem v Bratislavě, Zámocká 18, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, 4) PET - PACK SK s. r. o., se sídlem v Malackách, J. Hollého 1645, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35774916, zastoupené JUDr. Martinem Kováčikem, advokátem se sídlem v Sviadnově, Ostravská 494, o žalobě na určení, že smlouvy specifikované v žalobě a právní poměr jimi údajně založený nikdy nevznikly a neexistují, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 15/2014, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 5 Co 59/2017-456, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 66 C 15/2014-391, rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se žaloba s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že smlouvy ve výroku blíže specifikované, které měly být údajně uzavřeny mezi žalobkyní (pod tehdejší obchodní firmou ČESKÝ TELECOM, a. s.) a žalovanou 1), nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený, zamítá (výrok I.) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) a žalovanou 4) se určuje, že smlouvy ve výroku blíže specifikované, které měly být údajně uzavřeny mezi žalobkyní (pod tehdejší obchodní firmou ČESKÝ TELECOM, a. s.) a žalovanou 1), nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený (výrok II.). Dále pak rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a uložil žalovaným 2) a 4) povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV. a V.).

K odvolání žalobkyně a žalovaných 2) a 4) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se určuje, že smlouvy ve výroku blíže specifikované, které měly být údajně uzavřeny mezi žalobkyní a žalovanou 1) nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výrocích II., IV. a V., potvrdil. Dále pak rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 4) jsou tyto žalované povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná 2), dále též „dovolatelka“, podala proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu, proti všem jeho výrokům, dovolání podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád“ (dále jen „o. s. ř.“); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolání žalované 2) se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítnout, nebo jej navrhuje odmítnout jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnout.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tedy nejprve zkoumal tzv. subjektivní přípustnost dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).

V projednávané věci se žalobkyně vůči žalovaným domáhá určení, že smlouvy specifikované v žalobě a právní poměr jimi údajně založený nikdy nevznikly a neexistují, v dané věci však nejde o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněné pod č. C 4776 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Žalované tak nejsou v postavení nerozlučných společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každá jedná v řízení sama za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu.

Z toho pak plyne, že proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se určuje, že smlouvy ve výroku blíže specifikované, které měly být údajně uzavřeny mezi žalobkyní a žalovanou 1), nikdy nevznikly a neexistují, stejně jako údajný právní poměr jimi založený, dále proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 4) potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, dále proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, a proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 4), není žalovaná 2) oprávněna podat dovolání, neboť v této části není napadeným rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání, v níž žalovaná 2) brojí proti té části výroku napadeného rozhodnutí, který se jí týká.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalovaná 2) ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013). Povinností dovolatele tedy je uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolatelka ve svém dovolání pouze odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř., tedy na všechny v úvahu připadající případy; tím však zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti (viz výše) zjevně nedostála.

Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání v této části odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu