Rozhodnutí NS

3 Tdo 840/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:3 Tdo 840/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.840.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nutná obrana
Dotčené předpisy:§ 29 odst. 1,2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 840/2018-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání podaném M. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 6 To 17/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 98/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 9 T 98/2017, byl M. V. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným v bodě 1) tím, že:

společně s L. B., ohledně kterého nabyl rozsudek právní moci dnem vyhlášení, dne 1. 1. 2017 v době kolem 3.45 hodin v K. v K. ulici před vchodem do diskotéky T. po předchozí slovní rozepři a po oboustranném požití alkoholických nápojů za přihlížení dalších 4 osob nejdříve obžalovaný L. B. několikrát kopnul do stojícího obžalovaného M. V., a rovněž se jej snažil zasáhnout opakovaně úderem pěstí, a když k oběma přistoupil T. A., využil obžalovaný M. V. nepozornosti obžalovaného L. B. a prudce jej 1x udeřil pěstí do pravé strany obličeje, následkem čehož obžalovaný L. B. nekontrolovaně upadl na zem, udeřil se temenem hlavy o vozovku a zůstal ležet, načež k němu obžalovaný M. V. přistoupil, obkročmo jej v oblasti hrudníku zaklekl a celkem 12x jej silně udeřil pěstí do obličeje, ačkoli viděl, že obžalovaný L. B. se nijak nebrání, čímž mu způsobil zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu lícní kosti vpravo, zlomeninu nosních kostí s posunem, mnohočetné oděrky a tržně zhmožděné rány v obličeji s krevními podlitinami okolo obou očí a v pravé spánkové krajině s nutností lékařského ošetření spočívajícího zejména v repozici zlomených kostí a přiložení Sauerovy dlahy, pročež obviněný L. B. byl omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění, ztíženou hygienou obličeje a dutiny ústní, nutností požívat mixovanou stravu až do 13. 2. 2017.

Tím spáchal jednak zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Revírní bratrská pokladna ZP Ostrava, Michálkovická 967, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR Zlín, Zarámí 160, Triangolo, spol. s r. o., Hulín, Wolkerova 845, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného rozhodl Krajský sodu v Brně, pobočka ve Zlíně, dne 6. 3. 2018, sp. zn. 6 To 17/2018, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 6 To 17/2018, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a dále z důvodu zamítnutí odvolání bez splnění procesních podmínek.

Odvolací soud přejal prakticky veškeré závěry a zejména právní posouzení skutku uváděné soudem prvního stupně. Při svém rozhodování se odvolací soud nevypořádal dostatečně zejména s určitým rozporem mezi celkovou dobou léčby a omezení v obvyklém způsobu života poškozeného a obecně judikatorně ustálenou uváděnou dobou pro právní kvalifikaci těžké újmy na zdraví, která činí minimálně šest týdnů. Dovolateli je známo, že délka léčení není jediným znakem těžké újmy na zdraví, ale i přesto je přesvědčen, že ani další znaky skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví nejsou v daném případě splněny. Soudy obou stupňů odmítly v dané věci provádět dokazování. Tímto pochybením podle dovolatele byla porušena zásada dostatečné jistoty ohledně zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V tomto případě ovšem důvodné pochybnosti existují, neboť poškozený B. byl viděn obhajobou navrženým svědkem, jak konzumuje v době údajné léčby a pracovní neschopnosti alkoholické nápoje v restauračním zařízení a nejevil známky nějakého trvajícího poškození zdraví.

Soudy obou stupňů rovněž vycházely ze skutečnosti, že dovolatel nevěděl o tom, že poškozený je trénovaný boxer zúčastňující se boxerských sportovních utkání. O této skutečnosti ovšem dovolatel věděl, a proto útok na poškozeného vedl velmi intenzivně, aby nedošlo k situaci, kdy by riskoval vlastní poškození zdraví. Navíc tento útok trval, podle videozáznamu, který je součástí spisu, cca 4 vteřiny a sám dovolatel jej zanechal, když zjistil, že útok ze strany L. B. již nepokračuje ani nehrozí. Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s tím, že dovolatel bránil nikoli pouze sebe, ale rovněž další osoby, kdy obrannému zákroku dovolatele předcházel útok L. B. na T. A., který byl navíc fyzicky výrazně subtilnější konstituce, nežli L. B.

Dovolateli je známo, že zákonem a judikaturou jsou vymezeny určité hranice dovolacího důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto hranice zásadně vylučují možnost přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění a nelze také prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.

Výjimku z těchto pravidel představuje pouze zjištění extrémního nesouladu či rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dovolatel je toho názoru, že i takové extrémní nesoulady existují v tomto řízení, kdy se jedná o takové vady a nedostatky, které svědčí o zásadním a zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž se má v trestním řízení postupovat.

Dovolatel je toho názoru, že výše zmíněné rozpory existují zejména mezi skutkovými zjištěními, která byla zjištěna soudem a právním názorem z toho soudem vyvozeným na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé.

Pokud se výše hovoří o důkazech, tak má dovolatel na mysli zejména rovněž absenci provedení důkazů videozáznamem ze sportovního boxerského utkání poškozeného B., čímž dovolatel jednoznačně prokazuje, že poškozený B. je trénovaným boxerem. Následně také soudy neprovedly důkaz výslechem svědka M. Ch. k požívání alkoholických nápojů B. v době jeho údajné pracovní neschopnosti.

V této souvislosti také dovolatel uvádí, že nalézací soudy zcela protiprávně dovozovaly, že se jedná spíše o těžké ublížení na zdraví a nikoli nutnou obranu, přičemž odvolací soud zdůraznil, že boxerské schopnosti poškozeného nemají pro právní kvalifikaci jednání dovolatele relevanci. V daném případě s tímto názorem dovolatel nesouhlasí už s odkazem na prostou logiku, kdy srovnáme-li útok člověka trénovaného a netrénovaného v úpolových sportech, je zcela zřejmé, že trénovaný člověk vyvine výrazně vyšší intenzitu útoku, nežli člověk netrénovaný.

Vzhledem ke shora uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud ve svém
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě citovaná dovoláním napadená předchozí rozhodnutí soudů, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se vyjádřil v tom směru, že je třeba souhlasit se závěrem druhoinstančního soudu, že zranění poškozeného L. B. bylo třeba kvalifikovat jako těžké zranění ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, když obviněný u poškozeného vyvolal zlomeninu horní čelisti, lícní kosti a nosních kostí s posunem, vážnou delší dobu trvající poruchu zdraví, vyžadující nejen lékařské ošetření a hospitalizaci, ale zranění bylo spojeno i se zásadním omezením napadeného v obvyklém způsobu života, spočívajícím v bolestivosti zranění, ztížení hygieny obličeje a dutiny ústní a nutností požívání mixované stravy, a to až do 13. 2. 2017, tedy po dobu více jak 6 týdnů. Jednání obviněného M. V. nebylo možno posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, neboť jako první k fyzickému konfliktu přistoupil L. B., který se zjevně snažil udeřit rukou nebo kopy obviněného, který nejprve před tímto ustoupil, následně se však situace obrátila a došlo k postupu obviněného proti poškozenému L. B., který ustoupil a po úderu od obviněného upadl na zem. Zatímco tato situace by mohla být ve vztahu k závěru o spáchání trestného činu obviněným polemická, zejména při zohlednění prvotní aktivity poškozeného L. B. jako útočníka je podstatné následné jednání obviněného, které nelze považovat za jednání, které by splňovalo předpoklady některé z okolností vylučujících protiprávnost jeho činu. V části, kdy po pádu poškozeného L. B. na zem dochází prokazatelně k jeho intenzivnímu a agresivnímu bití obviněným, četnými údery pěstí do obličeje, a to podle znaleckého posudku násilím střední až velké intenzity je zjevné, že již nebyl splněn jakýkoliv předpoklad přímo hrozícího nebo trvajícího útoky ze strany poškozeného L. B., který nijak v době úderu již neútočil, ležel na zemi s rukama směřujícími od sebe, na nichž obviněný klečel a poškozený se ani nijak nebránil. Obviněný i přesto v úderech pokračoval, a to i za situace, kdy je zjevné, že poškozený L. B. žádnou aktivitu nevyvíjel a za takové situace nelze přistoupit na argumenty obhajoby, že by mohlo jít o obavu obviněného z dalšího napadání nebo snahu chránit jiné osoby. Jednání obviněného M. V. tedy jako jednání v nutné obraně kvalifikovat nelze. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zřejmě neopodstatněné.

Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V případě dovolací námitky týkající se nenaplnění kvalifikačního znaku těžké újmy u zločinu ublížení na zdraví se jedná o skutkovou námitku, na kterou bylo reagováno soudem prvního stupně, i soudem odvolacím. Nemají povahu extrémního nesouladu, tedy že výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), který by jedině byl způsobilý vyvolat přezkum Nejvyšším soudem.

Ve věci nejsou dány ani tzv. opomenuté důkazy, kterým mají být jak záznam boxerského utkání poškozeného B. a dále výslech svědka M. Ch. k tomu, jak požíval poškozený alkohol během pracovní neschopnosti. Těmito návrhy se však zabývaly jak soud nalézací v průběhu hlavního líčení, tak soud odvolací, který jasně popsal v bodě 7 svého rozhodnutí (str. 3), proč nebylo vyhověno důkazním návrhům na výslech svědka T. A., dále pak k důkazům, nemajícím vztah k projednávané věci. Pokud jde o M. Ch. – zde je odvolacím soudem v bodě 11 – str. 5 vysvětleno, proč je důkaz nadbytečný, když důkaz nedisponuje dostatečnou vypovídací potencí, neboť sama skutečnost, že by poškozený konzumoval alkohol v době pracovní neschopnosti, neznamená, že nebyl omezen v obvyklém způsobu života tak, jak popisuje znalecký posudek a lékařské zprávy. To samé platí i pro záznam boxerského utkání, kdy sama skutečnost, že je B. trénovaný boxer, neopravňuje kohokoli k útoku na jeho osobu, když i o této skutečnosti se odvolací soud zmínil v bodě 7.

Pod relevantní námitky nesprávného hmotněprávního posouzení lze podřadit otázku nutné obrany. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Podle platného znění nutná obrana předpokládá: a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem – exces extenzivní, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – exces intenzivní. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování, by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná. Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle § 29 tr. zákoníku, o nutné obraně, nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany „poškozeného“ velmi pravděpodobně neskončil. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo (srov. R 36/1991) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.

Zde však bylo nižšími soudy vysvětleno, proč takový institut nelze využít, jestliže 12 ran je již evidentně intenzivním překročením hranic nutné obrany, a jednalo se navíc i o exces extenzivní, v situaci ukončeného prvotního útoku ze strany B. Je skutečností, že se poškozený, v daném řízení před soudem prvního stupně spoluobviněný (sic) B. choval nevhodně a zaútočil jako první. V bodě 10 odvolací soud jasně popisuje, proč neshledal naplnění hledisek § 29 tr. zákoníku, když zdůrazňuje tu rozhodnou část útoku po pádu B. na zem, vedeném střední až silnou intenzitou v době, kdy B. již žádnou aktivitu neprováděl. Žádné nebezpečí nehrozilo, prvotní útočník byl na zemi zpacifikován a za daného stavu je odveta zjevně nepřiměřená, když právě četnost těchto úderů je argumentem rozhodujícím. V tomto směru je možno zopakovat i argumenty státního zástupce, který opět také hovoří o tom, že po odražení prvotního ataku ze strany poškozeného B. je další chování již zcela nepřijatelné. Skutečně nelze akceptovat úvahy v tom směru, že, kdy po pádu poškozeného L. B. na zem dochází ze strany obviněného k četným úderům pěstí do obličeje, údery střední až velké intenzity. V této chvíli není naplněn jakýkoliv myslitelný předpoklad přímo hrozícího nebo trvajícího útoky ze strany ležícího poškozeného L. B., který spočíval na zemi s rukama směřujícími od sebe, na nichž obviněný klečel a poškozený se ani nijak nebránil. Obviněný zde v těchto úderech pokračoval, a to i za situace, kdy je zjevné, že poškozený L. B. žádnou aktivitu nevyvíjel. Takové závěry jsou rozvinutím úvah nižších soudů a jsou zcela v souladu s provedenými důkazy a dále s rozhodovací praxí týkající se nutné obrany (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1015/2017 s právní větou „Nutnou obranou podle § 29 tr. zákoníku se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný“). Skutek popsaný v citovaném rozhodnutí je velmi obdobný této věci (napadání po předchozím konfliktu před diskotékou). Ve vztahu fyzických dispozic obviněného a poškozeného, případně dalších potencionálně ohrožených osob, ve vztahu k délce útoku v rozmezí čtyř vteřin, když B. je boxer a atak musel být důrazný, aby zabránil případné odvetě, je možno ve vztahu ke shora uvedenému uvést to, že sama fyzická dispozice nikoho neopravňuje k útoku, bylo vysvětleno, že šlo o exces intenzivní (počet ran, jež sám obviněný shledává jako příliš vysoký), i extenzivní, jestliže směřoval vůči osobě, jež nebyla ohrožující své okolí.

Argument délkou pracovní neschopnosti má skutkový základ, když je nutno zohlednit, že i touto okolností se odvolací (a také nalézací) soud zabýval, když jasně popsal, že je nutno přihlédnout k intenzitě omezení v první fázi léčení zranění, jež byla vysoká, a i později nikoli zanedbatelná, neboť poškozený nemohl přijímat jinou, než kašovitou stravu po dobu 6 týdnů a 2 dnů. Postupně se tato omezení zmírňovala, když délka pracovní neschopnosti je pouze podpůrným hlediskem. Rozsah zranění popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži je tak dostatečně adresný a podřaditelný pod pojem těžké újmy, jež byla naplněna delší dobou trvající poruchou zdraví (str. 5 rozsudku Okresního soudu v Kroměříži i.f.). Polemika vedená mezi závěrem znalce o tzv. lehkém zranění a těžkou újmou je nadbytečná, neboť se jedná o otázku právní, kterou správně oba nižší soudy zohlednily a vyřešily.

Z tohoto důvodu bylo dovolání obviněného M. V. odmítnuto postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal