Rozhodnutí NS

22 Nd 208/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:22 Nd 208/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.ND.208.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Nd 208/2018-66


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně ItaloInCucina s.r.o., identifikační číslo osoby 29152143, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, zastoupené Mgr. Petrou Kubáčovou, advokátkou se sídlem Praze 1, Olivova 2096/4, proti žalovanému E. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, o zaplacení 9 000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 37/2017, o návrhu na určení místní příslušnosti, takto:

Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 37/2017 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 2.


Odůvodnění:

Žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 1 („soud“) podala dne 7. 3. 2017 žalobu, kterou se po žalovaném domáhá zaplacení částky 9 000,- EUR s příslušenstvím z titulu podnájemní smlouvy ze dne 30. 3. 2015.

Žalovaný uvedl, že ke dni podání žaloby fakticky bydlel na adrese XY, a proto uplatnil námitku místní nepříslušnosti soudu. Na adrese XY, ke dni podání žaloby nebydlel, ani zde neměl sídlo podnikání, neboť od 31. 1. 2016 nevykonával v České republice žádnou podnikatelskou činnost.

Žalobkyně nesouhlasila s námitkou místní nepříslušnosti a uvedla, že v podnájemním vztahu vystupoval žalovaný jako podnikající fyzická osoba s adresou sídla XY. To, že poté ukončil podnikání v České republice, neznamená, že se zbavil povinností plynoucích z podnájemní smlouvy. Nadto s ukončením podnikatelské činnosti žalovaného v České republice nesouhlasila a ani jí nebylo toto rozhodnutí žalovaného oznámeno. Ukončení podnikatelské činnosti žalovaného nemůže jít k její tíži. Pokud by soud nesouhlasil s její argumentací, navrhla, aby věc byla postoupena podle § 88 písm. b) a § 105 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“) Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Důvodem je situování nebytových prostor, kterých se týkala podnájemní smlouva. Kdyby však bylo prokázáno, že žalovaný má bydliště mimo Českou republiku, musela by se věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 („nařízení Brusel I bis“), zejména podle čl. 7 odst. 1 písm. a), neboť závazek ze smlouvy měl být plněn v České republice. Žalobkyně dodala, že ke dni podání žaloby se žalovaný zdržoval na adrese XY (což podporuje i sdělení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 29. 11. 2017 na č. l. 44); v souvislosti s tím navrhla, aby byla věc případně postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podle § 105 odst. 2 o. s. ř.

Obvodní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 22 C 37/2017-59, dospěl k závěru, že se jedná o soukromoprávní poměr s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je italským státním občanem, přičemž odkázal na čl. 24 nařízení Brusel I bis. Dále ohledně výkladu pojmu „nájem nemovitostí“ zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Nd 190/2014, a v souvislosti s tím odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3733/2008, který vyložil podnájem coby zvláštní případ nájmu, přičemž řízení týkající se neuhrazené platby za podnájem lze podřadit pod čl. 24 nařízení Brusel I bis. Soud uzavřel, že je dána výlučná mezinárodní příslušnost českých soudů.

Ohledně místní nepříslušnosti obvodní soud konstatoval, že žalobkyně při podání žaloby postupovala podle § 85 odst. 2 o. s. ř., nicméně žaloba směřuje proti žalovanému jako fyzické osobě. Soud nezjistil žádný majetek žalovaného na území České republiky. Podle konstantní judikatury v daném případě nelze aplikovat § 88 o. s. ř., neboť v řízení jde o podnájemní vztah a práva a povinnosti z toho vyplývající. S ohledem na to, že není možné zjistit obecný soud žalovaného v době zahájení řízení, nelze stanovit podmínky místní příslušnosti. Jsou tak dány zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud shora označeným usnesením rozhodl o své místní nepříslušnosti s tím, že po právní moci usnesení bude věc předložena Nejvyššímu soudu.

Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Podle čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I bis [dřívější čl. 22 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních sporech („Nařízení Brusel I“)] bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází.

V souvislosti s výkladem autonomního pojmu „řízení, jehož předmětem je nájem nemovitostí“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 Nařízení Brusel I (dnešní čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I bis) Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Erich Rösler v. Horst Rottwinkel, 241/83, kde je daný pojem vyložen. Tím se rozumí veškerá řízení týkající se existence nájmu a výkladu ujednání nájemní smlouvy, trvání nájmu, předání nemovitosti, opravy či náhrady škody způsobené nájemcem, úhrady nájemného či dalších plateb spojených s nájmem (např. platby za vodu, plyn nebo elektřinu) a závazků pronajímatele či nájemce plynoucích z nájmu nemovitostí. Pod řízení ve smyslu čl. 22 odst. 1 Nařízení Brusel I nelze zahrnout řízení o nárocích, které jsou pouze nepřímo spojeny s užíváním nemovitosti, např. ztráta radosti z dovolené a cestovní náklady.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu nahlíží na podnájem jako na zvláštní případ nájmu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3733/2008), přičemž tento závěr neodporuje výše uvedenému výkladu Evropského soudního dvora. Řízení týkající se neuhrazené platby za podnájem je podřaditelné pod pojem „řízení, jehož předmětem je nájem nemovitostí“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 Nařízení Brusel I (dnešní čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I bis), jak ostatně uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Nd 190/2014.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v dané věci je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.

Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.

Podle § 88 písm. b) o. s. ř. je namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně určila místní příslušnost podle adresy sídla žalovaného coby podnikající fyzické osoby v rámci podnájemního vztahu. Žalovaný však dle informací z živnostenského rejstříku ukončil podnikatelskou činnost ke dni 31. 1. 2016 a uvedl, že jeho faktické bydliště je v Italské republice. Podle sdělení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 29. 11. 2017 žalovaný pobývá na území České republiky od 10. 12. 2012 na základě Potvrzení o přechodném pobytu. Nadto soud dodal, že nezjistil žádný majetek žalovaného na území České republiky.

Vzhledem k tomu, že pojem bydliště je odlišný od pojmu trvalý pobyt, neboť bydliště vyjadřuje úmysl fyzické osoby bydlet na daném místě trvale, vzal Nejvyšší soud v úvahu prohlášení žalovaného, že jeho bydliště se nachází v Itálii. Na projednávaný případ se neaplikuje § 88 písm. b) o. s. ř., poněvadž příslušnost daná tímto ustanovením je dána pouze tehdy, jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005). Podle ustanovení o. s. ř. o místní příslušnosti nelze určit obecný soud žalovaného.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto určil, že žalobu projedná a rozhodně Obvodní soud pro Prahu 2, v jehož obvodu se nachází předmětná nemovitá věc, které se týkal podnájemní vztah účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu