Rozhodnutí NS

5 Tdo 462/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:5 Tdo 462/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.462.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Časová působnost
Škoda
Úroky z prodlení
Značný prospěch
Zneužití informace a postavení v obchodním styku
Dotčené předpisy:§ 255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění od 01.01.2010 do 12.08.2017
§ 255 odst. 3 tr. zákoníku ve znění od 01.01.2010 do 12.08.2017
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 462/2019-2959

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2012, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 18 T 4/2012, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 12. 8. 2017, kterého se dopustil tím, že

jako jednatel a společník s 50% obchodním podílem v obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, rovněž jako zaměstnanec této společnosti, která má registrován předmět podnikání pro živnosti: Zámečnictví, nástrojařství; Obráběčství; Opravy ostatních dopravních prostředků a pracovních strojů; Výroba, obchod a služby,

zpracoval dne 24. 3. 2009 na základě požadavku objednavatele, společnosti U., IČ: 368 02 743, se sídlem Zámocká 22, Bratislava, Slovenská republika, cenovou kalkulaci sloužící jako podklad pro následné uzavření smlouvy o dílo k výrobní zakázce, a to posklizňové linky v XY, jejímž investorem byla společnost IN., Levice, IČ: 365 34 986, na částku ve výši 14 490 455 Kč bez DPH, k čemuž byla dne 29. 4. 2009 společnosti S. T., na zahájení výroby poskytnuta objednatelem finanční záloha ve výši 80 000 EUR (tj. 2 137 200 Kč po přepočtu podle platného měnového kurzu ČNB) a dne 21. 5. 2009 jí byla zaslána e-mailem závazná objednávka na výrobu předmětného zařízení,

následně dne 23. 2. 2010 obviněný v postavení společníka s 50% obchodním podílem a rovněž jako zaměstnanec společnosti S., provedl na základě požadavku společnosti U., úpravy této cenové kalkulace, zejména ponížil dílčí ceny za montážní práce, když dodávku ocelových konstrukcí včetně její montáže společnost U., již nepožadovala, čímž snížil konečnou cenu díla na částku 12 257 126 Kč bez DPH,

a to v úmyslu uzavřít smlouvu o dílo se společností U., jménem své druhé společnosti, S. ST, IČ: XY, se sídlem XY, v níž byl ode dne 7. 8. 2009 jediným společníkem, a která má registrován stejný předmět podnikání jako společnost S., tj. pro živnosti: Zámečnictví, nástrojařství; Obráběčství; Opravy ostatních dopravních prostředků a pracovních strojů; Výroba, obchod a služby,

obviněný tak využil svého aktuálního postavení a funkce ve společnosti S., zejména svého dosavadního přístupu k informacím o všech obchodních a výrobních zakázkách této společnosti, a upravenou cenovou kalkulaci před vedením společnosti S., zatajil a po jejím odsouhlasení objednatelem ji předal do výhradní dispozice své druhé společnosti S. ST, opatřil ji svým podpisem a razítkem společnosti S. ST, a jejím jménem ji předložil objednateli jako vlastní podklad pro uzavření smlouvy o dílo,

v důsledku čehož byla smlouva o dílo na předmětnou zakázku uzavřena dne 6. 7. 2010 již jen mezi společností S. ST, a společností U., a posléze dne 25. 10. 2010, z důvodu odstoupení objednatele, za účelem dokončení dodávky a montáže dopravních cest, již přímo s investorem zakázky, se společností IN., s cenou díla ve výši 12 257 126 Kč bez DPH,

čímž tak na úkor společnosti S., úmyslně a vědomě získal pro svou druhou společnost S. ST, při zohlednění celkových nákladů a výnosů, prospěch v celkové částce 1 233 156 Kč po zdanění.

2. Za spáchání uvedeného trestného činu byl obviněný odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu dvou let. Konečně bylo obviněnému podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“), uloženo nahradit poškozené obchodní společnosti S., škodu ve výši 1 522 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 2. 3. 2012 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu pak byl poškozený se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 a usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl. Jednalo se již o druhé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze coby soudu odvolacího v trestní věci obviněného S. vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2012, když svým prvním usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 4 To 32/2016, Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 18 T 4/2012, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí, kterým odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně a řízení, které mu předcházelo, k závěru, že soud prvního stupně napravil své předchozí pochybení týkající se způsobu výpočtu čistého prospěchu společnosti S. ST, a škody v podobě ušlého zisku na straně společnosti S., když podle pokynu Vrchního soudu v Praze doplnil dokazování a provedl v hlavním líčení podle § 2 odst. 5 tr. řádu všechny důkazy podstatné pro rozhodnutí, jimiž byly všechny zásadní otázky dostatečně objasněny. Vrchní soud v Praze konstatoval, že vyžádáním znaleckého posudku se nalézací soud pokusil zjistit i výši způsobené škody, jak mu bylo uloženo, ale vzhledem k tomu, že výše způsobené škody v daném případě není znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neobjasnění této dílčí otázky znaleckým posudkem není důvodem pro další doplňování dokazování. Podle názoru odvolacího soudu učinil soud prvního stupně na základě provedených důkazů skutková zjištění, která z provedených důkazů a jejich hodnocení logicky vyplývají a lze je považovat za správná; z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle něj vyplývá, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a je z něho patrno i to, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, který do značné míry soudem zjištěný skutkový stav nezpochybňuje, ale má za to, že se nemůže jednat o trestnou činnost; soud prvého stupně podle Vrchního soudu v Praze nepochybil, pokud nepřisvědčil obhajobě obviněného, který i nyní uvádí obdobné skutečnosti, které namítal již na počátku trestního stíhání a na které reagoval jak soud prvního stupně, tak i Vrchní soud v Praze ve svých předchozích rozhodnutích. Odvolací soud shledal, že soud prvého stupně po doplnění dokazování a zhodnocení důkazů správně dospěl ke skutkovým závěrům odpovídajícím znakům skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

A) Dovolání obviněného

5. Proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 18 T 4/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Štaince dovolání k Nejvyššímu soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku rekapituluje průběh trestního řízení a uvádí, že nerozporuje, že námitky týkající se jeho viny uvádí opakovaně a že jsou obdobné těm, které již v řízení uváděl, nicméně je tomu tak proto, že podle názoru obhajoby se s touto argumentací soudy dosud nevypořádaly. Vrchní soud v Praze podle obviněného v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2018 v podstatě pouze převzal závěry soudu prvého stupně, aniž by se argumentací obviněného blíže zabýval a řádně se s ní vypořádal. Obviněný zejména zdůrazňuje, že způsobem, který je mu v tomto trestním řízení kladen za vinu, jednal v důsledku předchozích činů druhého společníka a jednatele, který mohl jako jediný ovládat společnost S., a který obviněnému znemožnil působit v této společnosti tím, že jej odvolal z funkce jednatele a následně mu i vypověděl jeho pracovní poměr v této společnosti. Svědek V., který zastupoval objednatele, společnost U., pak podle obviněného při vědomí toho, že obviněný již nepůsobí ve společnosti S., se na něj znovu obrátil s žádostí o provedení zakázky, a to výlučně kvůli jeho osobním odborným znalostem, a předem věděl, že uzavírá smlouvu s jiným subjektem než se společností S.

7. Obviněný zastává názor, že jeho obhajoba vyvrácena nebyla, přičemž poukazuje na to, že aby jeho jednání mohlo být považováno za trestné, musí uzavřená smlouva jednoho nebo více podnikatelů znevýhodňovat, musí být uzavřena na jeho nebo jejich úkor, a tak porušovat ve svém důsledku princip rovnosti podnikajících subjektů. Podle obviněného to však byla sama společnost S., která se dobrovolně zbavila klíčové osoby obviněného a učinila veškerá možná jednání, aby jeho činnosti ve společnosti zamezila. Jestliže společnost S., přestala v důsledku změn v personálním obsazení jejího statutárního orgánu splňovat požadavky, které na ni společnost U., kladla coby na svého obchodního partnera, pak společnost U., byla podle obviněného oprávněna svobodně se rozhodnout o tom, zda se společností S., chce i nadále uzavřít smlouvu, o níž dříve započala jednání, či nikoliv. Obhajoba při vědomí výše uvedených skutečností nesouhlasí s názorem soudu prvého i druhého stupně, že obviněný, jako uznávaný odborník ve svém oboru, zneužil svého postavení společníka ve dvou obchodních společnostech a své odborné pověsti tak, že informace získané při vypracování cenové kalkulace ve společnosti S., použil pro vytvoření nové cenové kalkulace cenově zvýhodněné pro uzavření smlouvy o dílo se stejným subjektem, avšak ve prospěch subjektu, v němž byl společníkem jediným. Obviněný setrvává na názoru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, jelikož neuzavřel smlouvu na úkor jiné společnosti, když společnost S., v důsledku předchozího vlastního jednání pozbyla sama možnost vůbec se společností U., smlouvu uzavřít a z pohledu společnosti U., zde po personálním odstranění obviněného neexistoval zájem uzavřít tuto smlouvu se společností S.

8. Ve své další dovolací námitce obviněný brojí proti tomu, že byl soudy nižších stupňů odsouzen podle tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, což soudy odůvodnily tím, že použitá právní úprava je pro obviněného příznivější než právní úprava pozdější. Podle obviněného ani jeden ze soudů nižších stupňů ve svém rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu je považována právní úprava trestního zákoníku účinného do 12. 8. 2017 pro obviněného za příznivější než právní úprava pozdější, když podle pozdější právní úpravy účinné do 31. 1. 2019 by jeho jednání vůbec nemohlo být trestné, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný využil dosud neveřejnou informaci, jak to požaduje skutková podstata trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019.

9. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje proti výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Obviněný namítá, že výše škody byla v trestním řízení nesprávně stanovena pouze s odkazem na výši majetkového prospěchu společnosti S. ST, když určení výše škody podle jeho názoru nelze pominout s odůvodněním, že je náročné, jak to učinily soudy nižších stupňů. Obviněný v rámci této námitky dále poukazuje na to, že připojení se společnosti S., k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody dopisem ze dne 15. 9. 2011 nebylo učiněno řádně, neboť z něj není patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, jak to vyžaduje ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu. Společnost S., podle obviněného v uvedeném dokumentu výslovně neuvedla, že by uplatňovanou škodu měl spáchat obviněný trestným činem, pro nějž se řízení vede, neuvedla důvod, z jakého po něm požaduje náhradu škody v celkové výši 22 998 450 Kč, a ani dále neuvedla, že by jí tato škoda měla vzniknout v důsledku jednání obviněného, pro které byl obžalován; dále taktéž především žádným způsobem nedoložila, že by jí trestným činem vznikla škoda, ani nebyla řádně doložena výše škody, která měla této společnosti vzniknout a která byla touto osobou uplatněna.

10. V souvislosti s výrokem o náhradě škody obviněný dále namítá, že výše škody, pokud by byla stanovena jen s odkazem na výši majetkového prospěchu, nemá zahrnovat daň z příjmů právnických osob zaplacenou společností S. ST, přičemž především odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, podle kterého není důvod, aby v případech, kdy to bude přicházet v úvahu, zahrnovala výše náhrady škody způsobené trestným činem také odpovídající výši daňové povinnosti, která se po splnění povinnosti obviněným, vyplývající z výroku podle § 228 odst. 1 tr. řádu, stane součástí příjmů poškozeného.

11. Konečně obviněný nesouhlasí s tím, že byl vedle náhrady škody zavázán i k zaplacení úroků z prodlení z této částky za období od roku 2012 do zaplacení, neboť podle svého přesvědčení nezavdal důvod k tomu, aby řízení trvalo tak dlouho, když dosavadní délka soudního řízení je důsledkem zrušení původního rozsudku předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a poté změnou v obsazení senátu krajského soudu.

12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný žádá, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil, případně přerušil, výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Tuto žádost obviněný odůvodňuje v duchu svých dovolacích námitek, když znovu upozorňuje na porušení pravidel o časové působnosti tr. zákoníku, nesprávně stanovenou výši škody, k jejíž náhradě byl rozhodnutími soudů nižších stupňů zavázán a jejíž zaplacení bude podle tvrzení obviněného mít významný dopad do majetkové sféry obviněného a jeho života jako takového. Konečně, obviněný je přesvědčen o své nevině, tak jak to vylíčil ve své první dovolací námitce. Vzhledem k těmto okolnostem, které podle obviněného vyvolávají pochybnost o správnosti rozhodnutí, a tedy i o tom, že by obviněný spáchal zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, resp. že by s přihlédnutím k právní úpravě podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, vůbec došlo k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a lze tak předpokládat zrušení rozhodnutí, se obviněný domnívá, že za této situace není vhodné uskutečnit výkon dotčeného rozhodnutí.

13. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený výrok o vině učiněný v rámci napadeného rozhodnutí, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a též zrušil na něj navazující výroky o trestu a o povinnosti nahradit škodu poškozenému. Současně obviněný navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, případně přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, a to do rozhodnutí o dovolání.

B) Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství

14. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a podle § 265h odst. 2 tr. řádu se vyjádřil k dovolání obviněného. V tomto vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného, přičemž konstatovala, že obviněný ve svém dovolání zčásti napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, a to zejména pokud jde o řešení otázky, zda to byl právě on, kdo způsobil stav v obchodní společnosti S., který v konečném důsledku vedl k tomu, že si založil konkurenční společnost s obdobným předmětem podnikání, a to společnost S. ST, a rovněž zdali on byl tím, kdo způsobil, že zakázka pro objednavatele U., byla zpracována právě jím nově založenou společností S. ST. Námitky obviněného jsou podle vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství postaveny zejména na tvrzení, že k založení společnosti S. ST, byl donucen v důsledku skutečnosti, že byl druhým jednatelem společnosti S., B., zbaven jednatelství; za příčinu skutečnosti, že daná výrobní zakázka byla realizována právě společností S. ST, obviněný označil výlučně požadavek V., člena představenstva společnosti U., který jej respektoval jako odborníka v daném oboru a chtěl zakázku zpracovat výlučně s ním, takže obviněný pouze vyhověl jeho požadavku a zakázku realizoval ve společnosti S. ST.

15. Uvedené dovolací námitky, které podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství mají skutkovou povahu, by podle jejího názoru bylo možné, ale to pouze v případě prokázání pravdivosti tvrzení obviněného, zvažovat jen v souvislosti s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je upravena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající. V posuzované trestní věci ale podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství okolnosti zdůrazňované obviněným prokázány nebyly, resp. byl prokázán jejich opak, neboť bylo prokázáno, že příčinou odvolání obviněného z funkce jednatele společnosti S., byla skutečnost, že se ke škodě této společnosti dopustil trestné činnosti, a to odčerpání finančních prostředků v roce 2007 z účtu společnosti S., a rovněž tak zavedení fiktivních dokladů do účetnictví této společnosti k zakrytí takového jednání, přičemž pro uvedené jednání byl i odsouzen. Právě z uvedeného důvodu druhý jednatel B. obviněného odvolal z funkce jednatele, a to dne 25. 6. 2009. V těchto souvislostech v dané trestní věci není podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nijak určující ani výpověď svědka V., na kterou odkazuje obviněný ve svém dovolání. Jestliže zájmem V. jako jednatele společnosti U., bylo, aby na zakázce pracoval právě obviněný S., kdy původní objednávka byla sjednána se společností S., přičemž objednatelem byla poskytnuta rovněž významná finanční záloha pro realizaci této zakázky, měl obviněný prostor, a to jako společník a zaměstnanec této společnosti, dostát požadavku objednatele a zakázku realizovat v rámci společnosti S., a nikoliv se uchylovat k tomu, že zpracoval novou nižší cenovou kalkulaci, se kterou druhého jednatele společnosti S., B. vůbec neseznámil. V daných souvislostech tak podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nebylo možné zvažovat zásadu subsidiarity trestní represe.

16. Pokud jde o další námitku, v rámci které obviněný v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil správnost právní kvalifikace svého trestného jednání, a to s poukazem na to, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestněprávních norem s tím, že podle tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, které bylo účinné i v době rozhodování soudů obou stupňů, jeho jednání není trestné, dospěla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že podle nové právní úpravy by bylo třeba jednání obviněného posoudit podle § 255a tr. zákoníku, tedy trestného činu zneužití postavení v obchodním styku, a to konkrétně podle § 255a odst. 1, 2 tr. zákoníku. Toto posouzení by však nebylo pro obviněného příznivější, neboť za tento trestný čin by mu mohl být uložen trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, což je trest, kterým byl obviněný ohrožen i v trestní sazbě, kdy jeho jednání bylo posouzeno podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 12. 8. 2017. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto dospěla k závěru, že rozsah trestnosti selftradingu nebyl zúžen, ale novou úpravou pouze došlo k tomu, že takové jednání je trestné podle jiného ustanovení tr. zákoníku.

17. Stran poslední námitky obviněného, která se týká způsobu, jakým soudy nižších stupňů určily výši škody, kterou obviněný svým jednáním poškozené společnosti S., způsobil, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že soudy rozlišily pojem prospěch jako znak skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 trestního zákoníku a pojem škody, za kterou se pro účely trestního řízení považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi, přičemž se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Pokud jde o náhradu škody uloženou obviněnému postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu, ta může podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zahrnovat i odpovídající výši daňové povinnosti, která se po splnění jeho povinnosti stane součástí příjmů poškozené osoby. Pokud jde o stanovení úroků z prodlení za období od 2. 3. 2012 do zaplacení, i ty byly podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci výroku o náhradě škody přiznány oprávněně. Délka trestního řízení totiž nemá vliv na to, zda bude či nebude uloženo nahradit poškozenému škodu s úrokem z prodlení či bez něj, neboť ta případně může nalézt odraz ve výroku o trestu, k čemuž došlo i v posuzované trestní věci, neboť soud prvního stupně výslovně ve svém rozhodnutí uvedl, že při stanovení výměry trestu vzal v úvahu i nepřiměřenou délku trvání probíhajícího trestního řízení, kterou obviněný svým chováním nikterak nezapříčinil a s přihlédnutím i k této okolnosti uložil obviněnému trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a výkon takto uloženého trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Závěrem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že obviněný věděl, že svým jednáním způsobil společnosti S., škodu, jejíž rámcová výše mu rovněž musela být zřejmá, a to již z titulu páchání samotné trestné činnosti, kdy počítal s tím, že obohatí společnost S. ST, takže škodu mohl nahradit ještě dříve, než došlo k pravomocnému skončení věci.

18. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a současně navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
    19. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Obhájce obviněného na tuto výzvu reagoval podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 30. 5. 2019, ve kterém uvedl, že veškeré podstatné skutečnosti již uvedl v dovolání a konstantně je uváděl i po celou dobu trestního řízení. Svého práva vyjádřit se k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tedy obviněný prostřednictvím svého obhájce nevyužil, neboť by podle svého sdělení pouze opakoval svá tvrzení a argumentaci již dříve uvedenou.

    III.
    Přípustnost dovolání

    20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

    21. Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

    22. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k právnímu posouzení jednání J. S., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzená pochybení soudů nižších stupňů týkající se naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu a pravidel časové působnosti tr. zákoníku a otázkami souvisejícími s určením výše škody způsobené tímto zločinem. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

    23. Přestože obviněný v dovolání neuvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, lze vhledem k obsahu dovolání dospět k závěru, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo napadeno dovoláním, protože jím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, ač byl podle názoru dovolatele již v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud k této formální vadě nepřihlížel a v dovolacím přezkumu tento dovolací důvod zohlednil.

    IV.
    Důvodnost dovolání

    24. Obviněný J. S. uplatnil svým dovoláním námitku týkající se naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, námitku porušení pravidel o časové působnosti tr. zákoníku a námitku týkající se určení výše škody způsobené zločinem, za který byl obviněný odsouzen.
      A) K námitce týkající se naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku

    25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněného, kterou brojí proti závěrům soudů nižších stupňů, že jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017.

    26. Obviněný úvodem této námitky uvádí, že nerozporuje, že námitky týkající se jeho viny uvádí opakovaně a že jsou obdobné těm, které již v řízení uváděl, nicméně je tomu tak proto, že podle názoru obhajoby se s touto argumentací soudy dosud nevypořádaly. Vrchní soud v Praze podle obviněného v usnesení ze dne 29. 11. 2018 v podstatě pouze převzal závěry soudu prvého stupně, aniž by se argumentací obviněného blíže zabýval a řádně se s ní vypořádal. Obviněný připomíná, že obhajoba od počátku poukazuje na skutečnost, že k jednání obviněného došlo v důsledku předchozích činů druhého společníka a jednatele, který mohl jako jediný ovládat společnost S. V této souvislosti je podle obviněného nejpodstatnější skutečnost, že to byla sama společnost S., která obviněnému znemožnila působit v této společnosti odvoláním z funkce jednatele a výpovědí z pracovního poměru, stejně jako skutečnost, že svědek V. při vědomí toho, že obviněný již nepůsobí ve společnosti S., se na něj znovu obrátil s žádostí o provedení zakázky, a to výlučně kvůli jeho osobním odborným znalostem. V rámci této námitky obviněný rekapituluje vývoj vzájemných vztahů s druhým společníkem a jednatelem společnosti S., B., když uvádí, že vzájemný konflikt vyvrcholil tím, že B. dne 25. 6. 2009 odvolal obviněného z funkce jednatele. Od tohoto dne tak byl obviněný pouze společníkem a zaměstnancem na pozici technika bez jakýchkoli rozhodovacích nebo výkonných možností, přičemž i z pracovního poměru byl B. ke dni 30. 4. 2010 propuštěn. Z těchto důvodů se obviněný, vzhledem k tomu, že je považován nejen svědky slyšenými v dané věci za největšího českého odborníka na konstrukci dopravních cest, stal dne 7. 8. 2009 jediným společníkem společnosti I., která následně dne 20. 10. 2009 změnila název na S. ST. Smlouva mezi společností S. ST, a společností U., pak byla uzavřena dne 6. 7. 2010.

    27. Obviněný v rámci této námitky dále polemizuje se závěry nalézacího soudu, že svědek V. neměl být předem seznámen s tím, že obviněný již nejedná za společnost S., když poukazuje na rozpory těchto závěrů s výsledky dokazování, ze kterého je podle něj zřejmé, že V. věděl od konce roku 2009 (tedy před uzavřením předmětné smlouvy) o tom, že obviněný již není jednatelem společnosti S., stejně jako že V. neměl žádný zájem uzavřít smlouvu s touto společností, naopak měl zájem uzavřít smlouvu pouze s S., resp. jeho společností S. ST, a předem věděl, že uzavírá smlouvu s jiným subjektem než se společností S., přičemž byl obeznámen i s faktem, že mezi B. a obviněným panuje konflikt, a že V. původně zaplacenou zálohu chápal jen jako blokaci časového prostoru, když po odstoupení investora chtěl peníze po společnosti S., spol. s r. o., zpět, poněvadž s ní žádnou zakázku neuzavřel, tím méně nějakou smlouvu. Pokud jde o závěry odvolacího soudu k této otázce, Vrchní soud v Praze podle obviněného nikterak nezdůvodnil, proč podle jeho názoru není významná skutečnost, že svědek V. před uzavřením smlouvy věděl, že obviněný není společníkem společnosti S., když soud prvého stupně tuto skutečnost za významnou považoval a touto odůvodnil odmítnutí obhajoby obviněného. Obviněný zastává názor, že jeho obhajoba vyvrácena nebyla, přičemž poukazuje na to, že aby jeho jednání mohlo být považováno za trestné, musí uzavřená smlouva jednoho nebo více podnikatelů znevýhodňovat, musí být uzavřena na jeho úkor, a tak porušovat ve svém důsledku princip rovnosti podnikajících subjektů. Podle obviněného to však byla sama společnost S., která se dobrovolně zbavila klíčové osoby obviněného a učinila veškerá možná jednání, aby jeho činnosti ve společnosti zamezila. Podle obviněného je třeba vzít nejprve do úvahy vůli a jednání objednatele, stejně jako reálnou schopnost uzavřít smlouvu ze strany obou dotčených společností, a to společnosti S., a společnosti S. ST, z nichž první uvedená pro nezájem objednatele neměla s kým takovou smlouvu vůbec uzavřít. Jednatel společnosti U., V. výslovně projevil vůli uzavřít smlouvu pouze se subjektem, za který vystupuje obviněný, ve kterého měl důvěru. Tento požadavek jednatele společnosti U., byl odůvodněn znalostí osoby obviněného, který pro něj představoval záruku spolehlivosti a erudice. V této souvislosti obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že svobodný výběr smluvního partnera v rámci svobodného podnikání byl zachován, když jednání o zakázce byla zahájena se společností S., s jejím jednatelem – obviněným, který splňoval představy objednatele, a tato společnost ji také mohla, nebýt sporů mezi společníky a jednání obviněného realizovat. Obviněný je přesvědčen, že tento závěr Vrchního soudu v Praze není správný, neboť jestliže svobodný výběr smluvního partnera měl být splněn pouze tím, že bylo zahájeno jednání o uzavření smlouvy se společností S., v době, kdy jejím statutárním orgánem byl obviněný, kvůli jehož osobě bylo o společnosti S., jako o smluvním partnerovi vůbec uvažováno, pak by byla společnost U., povinna k uzavření smlouvy. Takovou povinnost však tehdejší právní úprava neznala a nezná ji ani současná právní úprava. Jestliže společnost S., přestala v důsledku změn v personálním obsazení jejího statutárního orgánu splňovat požadavky, které na ni společnost U., kladla coby na svého obchodního partnera, pak společnost U., byla oprávněna svobodně se rozhodnout o tom, zda se společností S., chce i nadále uzavřít smlouvu, o níž dříve započala jednání, či nikoliv. Pro učinění tohoto rozhodnutí přitom není rozhodné, zda společnost S., jinak po provozní stránce mohla zakázku realizovat či nikoliv.

    28. V další části dovolání týkající se výše uvedené námitky obviněný uvádí, že o odvolání obviněného se V. dozvěděl od B., tehdejšího jednatele společnosti S. Teprve poté V. kontaktoval obviněného, který mu tuto skutečnost potvrdil a uvedl, že je ve společnosti S., již jen zaměstnancem bez výkonných pravomocí a možnosti vést tuto společnost. Obviněný uvádí, že sám vůči V., potažmo společnosti U., nevyvinul jakékoli jednání, kterým by např. oslovoval, navrhoval nebo přemlouval V., aby zakázku zadal, resp. uzavřel smlouvu se společností S. ST. Žádný popud ze strany obviněného ani ostatně nebyl v řízení tvrzen a stejně tak nebylo tvrzeno ani dokazováno, že by obviněný někdy V. nebo jinému subjektu lhal nebo uváděl nepravdivé informace. Podklady k vypracování druhé cenové kalkulace, na základě které byla smlouva o dílo skutečně uzavřena, pak obviněný podle svého tvrzení obdržel od V., resp. společnosti U., nepřinesl si je ze společnosti S. Cenová kalkulace byla znovu zpracována na základě aktuální projektové dokumentace, která byla částečně odlišná od projektové dokumentace, z níž vycházela předchozí cenová kalkulace. Svobodný výběr smluvního partnera je přitom základním principem svobodného podnikání a nelze nedůvodně chránit jeden subjekt (společnost S.,) před subjektem jiným (společnost S. ST) jen proto, že při zahájení jednání o zakázce splňoval první subjekt představy objednatele, které sám, nikoli zaviněním obviněného, splňovat přestal. Pokud jde o zaplacenou zálohu 80 tisíc euro, pak ta byla podle obviněného výrazem předsmluvního jednání, kdy uzavření smlouvy o dílo se během dvou týdnů ukázalo jako nemožné; peněžní záloha je pouze zálohovou platbou, která je vratná za předpokladu, že k uzavření smlouvy nedojde; společnost U., opakovaně žádala společnost S., o vrácení složené zálohy, přitom již před zaplacením zálohy jako časové blokace výrobních kapacit bylo svědkem V. vůči společnosti S., jasně konstatováno, že smlouva o dílo bude uzavřena pouze, pokud společnost U., resp. její investor, obdrží dotaci na realizaci díla. Získání dotace je přitom skutečnost nezávislá na vůli společnosti S. Tato společnost proto podle obviněného sama nebyla v situaci, kdy by mohla smlouvu o dílo bez dalšího uzavřít a tím založit smluvní závazek. Obhajoba při vědomí výše uvedených skutečností nesouhlasí s názorem soudu prvého i druhého stupně, že obviněný, jako uznávaný odborník ve svém oboru, zneužil svého postavení společníka ve dvou obchodních společnostech a své odborné pověsti tak, že informace získané při vypracování cenové kalkulace ve společnosti S., použil pro vytvoření nové cenové kalkulace cenově zvýhodněné pro uzavření smlouvy o dílo se stejným subjektem, avšak ve prospěch subjektu, v němž byl společníkem jediným. Obviněný setrvává na názoru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, jelikož neuzavřel smlouvu na úkor jiné společnosti, když společnost S., v důsledku předchozího vlastního jednání pozbyla sama možnost vůbec se společností U., smlouvu uzavřít a z pohledu společnosti U., zde po personálním odstranění obviněného neexistoval zájem uzavřít tuto smlouvu se společností S.

    29. Nejvyšší soud k nyní posuzované námitce týkající se otázky naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, předně připomíná, že tohoto trestného činu se dopustil ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Toto ustanovení trestně postihovalo tzv. selftrading (obchodování ve svůj prospěch – na sebe), tedy zneužívání postavení u dvou nebo více podnikatelů, bez ohledu na to, zda jde o podnikatele fyzickou osobu nebo podnikatele právnickou osobu, a to zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, čímž poskytovalo ochranu zájmu společnosti na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu (objekt trestného činu). Nutno připomenout, že novelou tr. zákoníku provedenou zákonem č. 204/2017 Sb. došlo k vyjmutí skutkové podstaty tzv. selftradingu z ustanovení § 255 tr. zákoníku a totožně definovaný trestný čin je nově s účinností od 13. 8. 2017 upraven v samostatném novém ustanovení § 255a tr. zákoníku, přičemž došlo toliko ke zvýšení horní hranice trestní sazby v základní skutkové podstatě ze tří na čtyři léta. Ostatní znaky trestného činu tzv. selftradingu zůstaly touto novelou tr. zákoníku neměněny.

    30. Nalézací soud stran otázky naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu po provedeném dokazování konstatoval, že vzhledem k časové návaznosti jednotlivých kroků učiněných obviněným souvisejících se sjednáváním zakázky posklizňové linky v XY lze bez důvodných pochybností dovodit, že ze strany obviněného došlo v podstatě k přenesení cenové kalkulace ze společnosti S., na společnost S. ST. Pokud se obviněný hájí tím, že poté, co byl B. zbaven jakéhokoli vlivu ve společnosti S. jej sám V. oslovil a požádal jej o spolupráci na předmětné zakázce, neboť potřeboval jako realizátora celé stavby odborníka, kterým byl pouze on, tato obhajoba je podle nalézacího soudu vyvrácena výpovědí svědků V. a potažmo i P.; podle výpovědi svědka V. jej totiž obviněný předem nijak neseznámil s tím, že již nejedná za společnost S., ale za svoji novou společnost S. ST, svědek si toho, že smlouvu podepisuje se společností S. ST, všiml podle svých slov až při sepisování smlouvy, kdy mu teprve obviněný řekl, že je to jeho nová firma; svědek V. tedy nepotvrdil, že by věděl o tom, jaké je aktuální postavení obviněného ve společnosti S., a že by z tohoto důvodu sám obviněného oslovil s nabídkou další spolupráce; svědek podle svých slov ani nevnímal, že původní jednání bylo vedeno společností S., a pro následné uzavření smlouvy se společností S. ST, byla pro něho rozhodující osoba S., přičemž spory mezi S. a B. jej nezajímaly. Stejně tak svědek P. jako zástupce společnosti IN., uvedl, že na obviněného se obracel v zásadě proto, že nikoho dalšího neznal a o faktu, že společnost S. ST, a společnost S., jsou dvě rozdílné firmy, neměl tušení.

    31. Podle soudu prvého stupně pro naplnění znaků skutkové podstaty § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, není třeba zneužití jakýchkoli informací souvisejících s postavením pachatele v určitém subjektu v rámci obchodního styku; podmínkou trestnosti pachatele je pouze jeho účast na podnikání dvou nebo více subjektů se stejným nebo podobným předmětem činnosti a uzavření smlouvy na úkor jednoho z nich, neboť uvedená skutková podstata chrání zájem na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu; k tomuto protiprávnímu jednání tudíž není významné, zda pachatel v jeho rámci využije dosud neveřejnou informaci. V této trestní věci je podle nalézacího soudu zcela zřejmé, že obviněný informace o zakázce získané při zpracování původní cenové kalkulace ve společnosti S. (kdy při jejím zpracování měl ještě postavení jednatele a společníka s 50% obchodním podílem společnosti S., a kdy původní cenová kalkulace byla vypracována pro potřeby společnosti S., v souvislosti se závaznou objednávkou na akci XY u této společnosti), stále jako zaměstnanec a společník společnosti S., využil pro vytvoření nové cenové kalkulace, týkající se stejné zakázky. Tuto novou cenovou kalkulaci zatajil před B., opatřil ji svým podpisem, razítkem své nové společnosti S. ST, a zaslal ji spolu s návrhem na uzavření smlouvy V., jednateli společnosti U., tedy novou cenovou kalkulaci použil pro uzavření smlouvy o dílo se společností U., ve prospěch své nové společnosti se stejným předmětem podnikání, jejímž majitelem se stal dne 7. 8. 2009, tedy právě v mezidobí od zpracování prvé (24. 3. 2009) do zpracování druhé (23. 2. 2010) cenové kalkulace. Přitom společnost S., byla schopna akci XY sama zrealizovat, neboť vykonávaná činnost nebyla vázána výlučně na osobu obviněného, navíc tato společnost již také realizaci zakázky zahájila. Podle nalézacího soudu lze uzavřít, že obviněný jako uznávaný odborník ve svém oboru v předmětné věci zneužil svého postavení společníka ve dvou obchodních společnostech a své odborné pověsti tak, že informace získané při vypracování cenové kalkulace ve společnosti S., použil pro vytvoření nové cenové kalkulace cenově zvýhodněné pro uzavření smlouvy o dílo se stejným subjektem, avšak ve prospěch subjektu, v němž byl (oproti společnosti S., kde měl 50% obchodní podíl) společníkem jediným. Jeho jednání tak podle soudu prvého stupně lze označit za typický případ tzv. „selftradingu“, tedy obchodování ve svůj prospěch v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou ekonomických subjektech. Soud prvého stupně shledal, že obviněný jako společník s 50% obchodním podílem ve společnosti S., a jediný společník společnosti S. ST, jejichž předmět podnikání byl totožný, tedy jako společník dvou obchodních společností se stejným předmětem podnikání, uzavřel jménem společnosti S. ST, smlouvu o dílo se společností U., k výrobní zakázce – posklizňové lince v XY, byť závazná objednávka na výrobu předmětného zařízení byla objednatelem nejprve učiněna u společnosti S., které již byla i poskytnuta záloha na výrobu a která zařízení také začala vyrábět, přičemž uzavření smlouvy ve prospěch společnosti S. ST, dosáhl obviněný tím, že původní cenovou kalkulaci, vypracovanou jménem a pro potřeby společnosti S., ponížil a použil ji pro potřeby své nové společnosti S. ST, tedy uzavřel smlouvu o dílo na úkor jedné z uvedených obchodních společností – společnosti S., a takovým činem získal pro S. ST, prospěch v celkové částce 1 233 156 Kč po zdanění, tedy pro jiného získal značný prospěch (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Uvedeným jednáním obviněný podle nalézacího soudu nepochybně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku účinného do 12. 8. 2017.

    32. Nalézací soud dodává, že pokud se obviněný hájí tím, že celou situaci vyvolal svým nenávistným jednáním vůči jeho osobě B., který, sám nemaje potřebné odborné zkušenosti, ho fakticky donutil k založení nové obchodní společnosti, když jej zbavil jakéhokoli vlivu ve společnosti S., toto tvrzení obviněného je namístě označit za tendenční a ryze subjektivní, neberoucí v potaz objektivní okolnosti případu. Je totiž zřejmé, že k zásadním rozporům mezi oběma společníky došlo až poté, kdy se obviněný ke škodě společnosti S., dopustil jednání, pro které byl pravomocně odsouzen v jiném trestním řízení. Soud prvého stupně v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 689/2016, podle kterého byť bývá v praxi složité překonávat nesoulad mezi jednotlivými společníky obchodních společností a byť vztahy mezi společníky obchodních společností nebývají vždy korektní, nelze tolerovat překročení zákonných mezí, k jejichž ochraně směřuje právě ustanovení § 255 tr. zákoníku.

    33. Odvolací soud k odvolání obviněného shledal, že soud prvého stupně po doplnění dokazování a zhodnocení důkazů poté, co byl jeho původní odsuzující rozsudek zrušen odvolacím soudem, správně dospěl ke skutkovým závěrům odpovídajícím znakům skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Soud druhého stupně přitakal soudu nalézacímu stran závěru, že obviněný původní cenovou kalkulaci vypracoval pro potřeby společnosti S., a v souvislosti se závaznou objednávkou na akci XY ji pak využil pro vytvoření nové cenové kalkulace týkající se stejné zakázky, kterou zatajil před druhým společníkem B., opatřil ji razítkem své nové společnosti S. ST, se stejným předmětem činnosti, jejímž jediným majitelem (společníkem) se stal právě v období od zpracování prvé kalkulace do její úpravy a vytvoření druhé kalkulace, a zaslal ji s návrhem na uzavření smlouvy V. a použil ji (opět za zády B.) pro uzavření smlouvy o dílo ve prospěch své nové společnosti ke zneužití svého postavení společníka ve dvou obchodních společnostech. Podle odvolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že obviněný vedl jednání s odběrateli, zhotovoval cenové kalkulace a obchodními partnery byl vnímán jako odborník a garant včasného a řádného dokončování staveb, a jako takový měl nepochybně možnost smysluplně se živit v souladu se svou praxí a odborností jako uznávaný odborník jinými zakázkami, třeba v rámci své nové společnosti, které by nebyly zatíženy jeho postavením ve dvou společnostech se stejným předmětem činnosti a které by již jako rozpracované nebyly odnímány jedné ze společností. Pokud se rozhodl, že bude danou situaci řešit opatřením jiné společnosti, kterou bude mít pouze pro sebe a v jejím rámci bude pokračovat v realizaci akce XY započaté a patřící společnosti S., upřednostnil podle odvolacího soudu svoje zájmy nad zájmy této společnosti, své spory s B., který počítal s tím, že zakázku bude realizovat společnost S., která dostala zálohu a také již započala s vyhotovením potřebného zařízení, řešil ve svůj prospěch a na její úkor, což je činnost trestním zákoníkem zakázaná.

    34. Podle soudu druhého stupně nalézací soud správně shledal, že jednáním obviněného došlo k přenesení cenové kalkulace z jedné společnosti do druhé, následně byla přenesena i samotná zakázka a došlo tak k odnětí zákazníka společnosti S., a to bez vědomí a souhlasu druhého společníka, přičemž není důvodu pochybovat o tom, že společnost S., která po podepsání smlouvy působila jako subdodavatel společnosti obviněného, by byla schopna bez obviněného danou zakázku zrealizovat. Svobodný výběr smluvního partnera v rámci svobodného podnikání byl podle odvolacího soudu zachován, když jednání o zakázce byla zahájena se společností S., s jejím jednatelem – obviněným, který splňoval představy objednatele, a tato společnost ji také mohla, nebýt sporů mezi společníky a jednání obviněného, realizovat. Na trestní odpovědnost obviněného nemůže podle přesvědčení odvolacího soudu mít vliv ta skutečnost, že smluvní partner – objednatel díla, upřednostnil novou společnost obviněného a uzavřel s ní smlouvu o dílo, šel tzv. za obviněným z důvodu jeho odbornosti i počátečního jednání s ním o zakázce. Podstatné je, že obviněný situaci ve společnosti S., nesprávně vyřešil tím, že zneužil svého postavení ve dvou obchodních společnostech se stejným předmětem činnosti a uzavřel smlouvu ve prospěch společnosti, kde byl jediným společníkem, kterou si účelově pořídil a se kterou začal na úkor společnosti S., v níž byl jedním ze dvou společníků, provozovat stejnou činnost. Podle odvolacího soudu je navíc zřejmé, že obviněný již od srpna 2009, kdy si pořídil novou společnost a přejmenoval ji tak, aby byla zaměnitelná s původní společností, a použil pro ni i webové stránky této společnosti, počítal s tím, že dojde k převedení zakázky na tuto novou společnost za zády druhého společníka B., což jak vyplývá z jeho výpovědi, považoval za opodstatněné řešení sporů mezi ním a druhým společníkem.

    35. Podle odvolacího soudu je třeba mít na zřeteli to, že společnost S., na rozdíl od nové společnosti obviněného měla personální i výrobní předpoklady pro realizaci zakázky, a také ji jako subdodavatel dílem realizovala. Princip rovnosti podnikajících subjektů neporušila sama společnost S., neboť se obviněného, který byl stále jejím společníkem, nezbavila, a jestliže přestal být jejím jednatelem a následně i zaměstnancem, byly tím řešeny dlouhodobé spory mezi ním a druhým společníkem B. způsobené nepochybně i trestnou činností obviněného, kterou společnosti S., způsobil škodu a byl za ni odsouzen. Spory mezi společníky, nekorektní vztahy mezi nimi a svobodný výběr obchodního partnera nemohl podle názoru odvolacího soudu obviněný řešit obchodováním ve svůj prospěch.

    36. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, toto bylo podle odvolacího soudu správně kvalifikováno jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku účinného do 12. 8. 2017, když obviněný jako společník a dílem i jako zaměstnanec společnosti S., a jako společník společnosti S. ST, se stejným předmětem činnosti, upravil původní cenovou kalkulaci a za jejího využití vytvořil novou cenovou kalkulaci a následně na jejím podkladě již pouze jako společník v obou společnostech v úmyslu opatřit jinému (společnosti S. ST,) prospěch, uzavřel smlouvu o dílo ze dne 6. 7. 2010 na úkor jednoho podnikatele – společnosti S. Úkor spočíval podle odvolacího soudu v tom, že tato poškozená společnost přišla jednáním obviněného o tuto konkrétní zakázku, což soud vyčíslil výší ušlého zisku, přičemž prospěch, který získala společnost S. ST, dosáhl částky 1 233 156 Kč po zdanění. Obviněný jednal v přímém úmyslu, věděl, že poruší zájem státu na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu. Jednání obviněného nelze podle odvolacího soudu považovat za jednání v rámci svobodné hospodářské soutěže, když využil souběžného postavení ve dvou uvedených společnostech k uzavření smlouvy nevýhodné pro jednu z nich a cíleně získal prospěch pro svou novou společnost jakožto konkurenta společnosti S., se stejným předmětem činnosti, na úkor této společnosti. Poukazování obviněného na legitimní snahu o vlastní podnikání a na své největší zásluhy na rozvoji společnosti S., díky jeho schopnostem a zkušenostem, neobstojí, a to vzhledem k „silovému“ řešení dané situace ze strany obviněného, které mělo za následek znevýhodnění jedné ze společností. Podle přesvědčení soudu druhého stupně nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že se zachoval jako správný podnikatel a neví, proč by měl odmítnout nabídku objednatele jen z toho důvodu, že je účasten ve dvou společnostech, kdy v jedné z nich, společnosti S., má již pouze obchodní podíl. K tomu odvolací soud uzavřel, že možnost volby mezi různými poptávkami v rámci hospodářské soutěže není bezbřehá, je regulovaná v určitých případech i trestním právem. Obviněný mohl svobodně rozvíjet svoji činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu, ale byl povinen přitom dbát právně závazných pravidel, tj. jednat v souladu se zásadou zajištění rovnosti podnikatelských subjektů v oblasti konkurence v obchodní činnosti. K naplnění trestní odpovědnosti obviněného došlo uzavřením smlouvy o dílo pro jednu ze dvou společností se stejným předmětem činnosti, v nichž obviněný působil jako společník, kdy smluvní stranou byl třetí subjekt. Tato smlouva byla podle odvolacího soudu úkorná, neboť byla uzavřena na podkladě upravené cenové kalkulace vytvořené pro společnost, v níž byl obviněný společníkem s 50% obchodním podílem, která takto přišla o zákazníka, a byla ve prospěch nové, účelově pořízené společnosti obviněného, která získala značný prospěch.

    37. Vrchní soud v Praze se zabýval i společenskou škodlivostí jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, a uzavřel, že tuto nelze označit za nižší, než s jakou počítá tr. zákoník, neboť obviněný svým jednáním porušil rovnost podnikatelských subjektů na trhu. Nečinil tak přitom pouze zanedbatelnou měrou a k postihu obviněného by podle odvolacího soudu nepostačovalo použití jiného práva, než práva trestního, když zajistil prospěch pro svou novou společnost ve výši bezpečně převyšující hodnotu značného prospěchu.

    38. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že námitka obviněného týkající se naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, za který byl odsouzen, není důvodná. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. K této otázce Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury skutková podstata tzv. selftradingu, kterou v období do 12. 8. 2017 upravovalo ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, chrání podnikatele se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998 sp. zn. 3 To 148/98, publikovaný pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, který je z hlediska nyní posuzované dovolací námitky obviněného rozhodný, je to, že pachatel (podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti) uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy, která je pro jeden, popř. i více subjektů, v nichž pachatel působí, nevýhodná, tedy je uzavřena na úkor tohoto subjektu nebo těchto subjektů.

    39. V nyní souzené trestní věci není pochyb o tom, že obviněný v době, kdy byla uzavřena smlouva o dílo mezi společností U., coby objednatelem, a společností S. ST, coby zhotovitelem, působil ve společnosti S., jako společník s 50% obchodním podílem, a současně působil jako jediný společník a jednatel ve společnosti S. ST. Bylo rovněž bezpečně prokázáno, že společnost U., nejprve jednala o uzavření smlouvy o dílo se společností S., když v rámci tohoto vyjednávání byla zpracována cenová kalkulace a ze strany společnosti U., již byla zaslána e-mailem závazná objednávka a zaplacena finanční záloha ve výši 80 000 EUR, přičemž následně došlo výlučně v důsledku jednání obviněného k tomu, že po provedení úpravy původní cenové kalkulace byla bez vědomí jednatele společnosti S., B., konečná smlouva o dílo nakonec uzavřena se společností S. ST, ve které působil výlučně obviněný. Veškeré jednání se společností U., přitom prováděl toliko obviněný, a to jak zpočátku jako představitel společnosti S., tak následně coby reprezentant společnosti S. ST.

    40. Z tohoto skutkového zjištění je zřejmé, že obviněný zneužil svého postavení v obou společnostech, a to tak, že využil vědomosti o existenci zakázky na akci XY, kterou nabyl v rámci svého působení ve společnosti S., a kontaktů, které při jednání o této zakázce získal (zejména s V. ze společnosti U.), a uvedenou zakázku následně převedl ve prospěch své druhé společnosti S. ST, v níž byl jediným společníkem, ačkoliv tato se předchozích jednání neúčastnila. Společnost S., tak v důsledku tohoto převodu ztratila možnost rozjednanou zakázku realizovat. Tímto jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán).

    41. Na závěru o vině obviněného nemohou nic změnit ani další obviněným tvrzené okolnosti, které v rámci nyní posuzované námitky uplatnil a které podle jeho názoru mají vliv na posouzení trestnosti jeho jednání. Obviněnému nelze zejména přisvědčit, pokud tvrdí, že uzavřená smlouva o dílo nemohla společnost S., znevýhodnit, neboť to byla právě tato společnost, která se dobrovolně zbavila klíčové osoby obviněného a učinila veškerá možná jednání, aby jeho činnosti ve společnosti zamezila. Tím podle obviněného pozbyla reálnou schopnost uzavřít předmětnou smlouvu, neboť V. ze společnosti U., výslovně projevil vůli uzavřít smlouvu pouze se subjektem, za který vystupuje obviněný, ve kterého měl důvěru. Předestřená obhajoba obviněného byla vyvrácena již v řízení před nalézacím soudem, kdy z výpovědi svědka V. vyplynulo, že jej obviněný předem nijak neseznámil s tím, že již nejedná za společnost S., nýbrž za svoji novou společnost S. ST – svědek si toho, že smlouvu uzavírá se společností S. ST, všiml podle svých slov až při podpisu smlouvy, kdy mu teprve obviněný sdělil, že je to jeho nová firma. Podle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že objednatel, společnost U., zastoupená svědkem V., nevěnovala při jednání o předmětné smlouvě o dílo větší pozornost tomu, s jakou konkrétní společností tuto smlouvu uzavře, a podstatnou pro ni byla pouze osoba obviněného. To však nic nemění na tom, že obviněný zneužil svého postavení v obou společnostech, když právě díky zmíněné nepozornosti objednatele stran identifikace svého smluvního partnera bylo pro obviněného snadné zaměnit původní společnost S., se kterou byla jednání zahájena, za novou společnost S. ST (nutno přihlédnout i k podobně znějícímu názvu obou společností), v níž byl jediným společníkem, a na posledně jmenovanou bez větší pozornosti objednatele celou zakázku převést, to vše bez vědomí představitelů společnosti S. Podstatný význam má rovněž skutečnost, že uvedené změny si svědek V. všiml až při podpisu smlouvy o dílo, kdy již všechny její podrobnosti byly dojednány, takže i vzhledem ke zmíněné nedůslednosti objednatele a vzhledem k důvěře v osobu obviněného byla nakonec smlouva uzavřena se společností S. ST. Nalézací soud v této souvislosti správně dovodil, že svědek V. nepotvrdil, že by věděl o tom, jaké je aktuální postavení obviněného ve společnosti S., a že by z tohoto důvodu sám obviněného oslovil s nabídkou další spolupráce, když tento svědek podle svých slov ani nevnímal, že původní jednání bylo vedeno společností S., a smlouva byla následně uzavřena se společností S. ST, neboť pro něj byla rozhodující osoba obviněného a spory mezi obviněným a B. jej nezajímaly.

    42. S posledně uvedeným souvisí i otázka svobodného výběru smluvního partnera, kterou obviněný rovněž ve svém dovolání předestřel a která má podle jeho názoru vliv na trestnost jeho jednání. Nejvyšší soud však nemůže dát za pravdu obviněnému, podle kterého nelze nedůvodně chránit jeden subjekt (společnost S.) před subjektem jiným (společnost S. ST) jen proto, že při zahájení jednání o zakázce splňoval první subjekt představy objednatele, které sám, nikoli zaviněním obviněného, splňovat přestal tím, že se zbavil osoby obviněného. Nejvyšší soud považuje takovou argumentaci dovolatele za zavádějící a účelovou, když je nutné mít na zřeteli skutečnost, že odchod obviněného ze společnosti společnost S., ve které však i nadále působil jako společník s 50% obchodním podílem, byl vyústěním vzájemných sporů s druhým společníkem a jednatelem B., které gradovaly poté, co byl obviněný odsouzen za jinou trestnou činnost spáchanou v neprospěch společnosti S. Není navíc pravdou, že společnost S., nebyla schopna zakázku realizovat, když v trestním řízení vyšlo najevo, že to byla právě společnost S., která měla výrobní kapacity pro danou zakázku a která ji nakonec jako subdodavatel i částečně realizovala pro hlavního dodavatele, společnost S. ST. V této souvislosti odvolací soud na str. 10 odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že i vzhledem k tomu, že společnost S., po podepsání smlouvy působila jako subdodavatel společnosti S. ST, není důvodu pochybovat o tom, že by byla schopna bez obviněného danou zakázku zrealizovat. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Lze tedy uzavřít, že obviněný jednal na úkor společnosti S., tedy uzavřel pro ni nevýhodnou smlouvu, když jednání o dané zakázce byla započata se společností S., a následně vlivem obviněného byla bez vědomí vedení této společnosti a částečně též z důvodu nezájmu objednatele o to, se kterou konkrétní společností bude smlouva uzavřena, tato zakázka převedena na společnost S. ST, ve které již vystupoval pouze obviněný.

    43. Ze všech výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů stran naplnění všech znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, správnými a tuto námitku dovolatele vyhodnotil jako nedůvodnou.
      B) K námitce porušení pravidel o časové působnosti tr. zákoníku

    44. Obviněný ve svém dovolání dále brojí proti tomu, že byl soudy nižších stupňů odsouzen podle tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, což soudy odůvodnily tím, že použitá právní úprava je pro obviněného příznivější než právní úprava pozdější. Obviněný namítá, že za spáchání trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, hrozil obviněnému trest odnětí svobody až na tři léta nebo trest zákazu činnosti, přičemž za spáchání trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, které bylo účinné i v době rozhodování obou soudů v této trestní věci, hrozil obviněnému trest odnětí svobody až na čtyři léta nebo trest zákazu činnosti. Podle obviněného ani jeden ze soudů nižších stupňů ve svém rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu je považována právní úprava trestního zákoníku účinného do 12. 8. 2017 pro obviněného za příznivější než právní úprava pozdější. Příznivost právní úpravy se přitom neposuzuje pouze podle trestu, který pachateli trestného činu za jeho spáchání může být udělen, ale výhodnost právní úpravy se posuzuje jako celek. V této souvislosti obviněný odkazuje na odbornou literaturu a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1103/2010, publikované pod č. 48/2011 Sb. rozh. tr. Obviněný dále v rámci této námitky poukazuje na to, že podle rozsudku nalézacího soudu není pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku třeba zneužití jakýchkoli informací souvisejících s postavením pachatele v určitém subjektu v rámci obchodního styku a není tudíž významné, zda pachatel v jeho rámci využije dosud neveřejnou informaci. To je však podle obviněného v přímém rozporu s ustanovením § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, které bylo účinné v době rozhodování soudů obou stupňů. Vrchní soud v Praze se při přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně nezabýval otázkou, zda se v daném případě jednalo o informace dosud nikoli veřejně přístupné, ačkoliv tato skutečnost má podle názoru obviněného přímý vliv na jeho trestní odpovědnost, když podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2019 by při užití veřejně přístupných informací jeho jednání vůbec nemohlo být trestné. Jestliže se soudy nezabývaly touto otázkou, nemohly podle mínění obviněného ani řádně posoudit, zda je pro obviněného příznivější postup podle tr. zákoníku ve znění účinném do 12. 8. 2017 nebo do 31. 1. 2019.

    45. Nejvyšší soud k posuzované otázce časové působnosti tr. zákoníku předesílá, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle třetího odstavce téhož ustanovení se při pozdějších změnách zákona, který byl účinný při dokončení jednání, jímž byl čin spáchán, užije zákona nejmírnějšího. Uvedená ustanovení představují základní pravidla pro stanovení časové působnosti tr. zákoníku s ohledem na shora uvedený obsah nyní posuzované dovolací námitky obviněného.

    46. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud jednání obviněného právně posoudil jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 12. 8. 2017. Na str. 17 odůvodnění svého rozsudku soud prvého stupně uvedl, že při řešení otázky časové působnosti tr. zákoníku vycházel z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku a trestnost činu posoudil podle zákona účinného v době, kdy byl skutek spáchán, neboť pozdější právní úprava není podle jeho názoru pro obviněného příznivější.

    47. Nejvyšší soud dále ze spisové dokumentace zjistil, že odvolací soud se otázkou časové působnosti tr. zákoníku nikterak blíže nezabýval, když na str. 10 odůvodnění svého usnesení toliko přitakal soudu nalézacímu stran právní kvalifikace jednáno obviněného.

    48. Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného týkající se časové působnosti tr. zákoníku z hlediska právní kvalifikace jeho jednání a dospěl k závěru, že není důvodná. Dovolací soud sice souhlasí s obviněným, že příznivost právní úpravy se neposuzuje pouze podle trestní sazby, která pachateli trestného činu za jeho spáchání hrozí, nýbrž že výhodnost právní úpravy je třeba posuzovat jako celek, nemůže však obviněnému dát za pravdu, že v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů pochybily, když vycházely z právní úpravy účinné ke dni spáchání trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, tedy že odsoudily obviněného podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 do 12. 8. 2017, neboť není pravdou, že pozdější úprava obsažená v tr. zákoníku účinném od 13. 8. 2017, tedy v době rozhodování nalézacího a odvolacího soudu, je pro obviněného příznivější.

    49. Nelze zejména souhlasit s tvrzením obviněného, že podle právní úpravy trestního zákoníku účinné od 13. 8. 2017 by jednání obviněného vůbec nemohlo být trestné, a to z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že obviněný neoprávněně užil informaci nikoliv veřejně přístupnou, jak to vyžaduje ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 13. 8. 2017. Je totiž třeba mít na paměti, že ustanovení § 255 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, upravovalo dvě samostatné skutkové podstaty tzv. insider tradingu (odst. 1) a tzv. selftradingu (odst. 2), přičemž skutková podstata selftradingu, podle které byl obviněný odsouzen, byla novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 204/2017 Sb. s účinností od 13. 8. 2017 vyjmuta z ustanovení § 255 tr. zákoníku a začleněna do nově vzniklého ustanovení § 255a tr. zákoníku, které od té doby upravuje samostatný trestný čin zneužití postavení v obchodním styku (selftrading). Ustanovení § 255 tr. zákoníku pak nadále upravuje pouze trestný čin zneužití informace v obchodním styku (insider trading). Právě uvedené potvrzuje i znění důvodové zprávy k zákonu č. 204/2017 Sb., ve které se uvádí, že dosavadní ustanovení § 255 tr. zákoníku obsahující trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku se bude z legislativně technických důvodů členit na dvě ustanovení, z nichž první (§ 255 tr. zákoníku) bude obsahovat trestný čin zneužití informace v obchodním styku a druhé (§ 255a tr. zákoníku) bude obsahovat skutkovou podstatu zneužití postavení v obchodním styku.

    50. Pokud tedy obviněný namítá, že podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 13. 8. 2017, bylo ke spáchání tam uvedeného trestného činu vyžadováno neoprávněné užití dosud nikoli veřejně přístupné informace, je třeba mu dát za pravdu s tou výhradou, že pokud by soudy pro posouzení trestnosti jednání obviněného vycházely z trestního zákoníku účinného od 13. 8. 2017, musely by jednání obviněného posoudit nikoliv jako zločin podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, nýbrž jako zločin podle § 255a odst. 2, 3 tr. zákoníku, jelikož souzenou trestnou činnost nově upravuje právě toto nové ustanovení tr. zákoníku. Znaky této nové skutkové podstaty pak zůstaly v zásadě shodné se znaky skutkové podstaty uvedenými v ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, s tím, že došlo pouze k terminologické změně spočívající ve zrušení odkazů na původní odstavec první. Rovněž i kvalifikované skutkové podstaty byly převzaty z původního ustanovení § 255 tr. zákoníku, a to včetně trestních sazeb. Pachateli zločinu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 13. 8. 2017, tak hrozí stejný trest odnětí svobody jako pachateli zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, tedy v sazbě dvě léta až osm let odnětí svobody. Není tedy pravdou, že by nová právní úprava byla pro obviněného příznivější ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že v tomto případě nepřichází v úvahu ani žádná jiná okolnost ovlivňující příznivost právní úpravy podle pozdější právní úpravy ve prospěch obviněného, shledal Nejvyšší soud postup soudů nižších stupňů souladným s pravidly o časové působnosti tr. zákoníku, a proto tuto námitku obviněného vyhodnotil jako nedůvodnou.
      C) K námitce týkající se určení výše škody způsobené trestnými činem

    51. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje proti výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný byl odsuzujícím rozsudkem zavázán nahradit poškozené společnosti S., škodu ve výši 1 522 336 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky ode dne 2. 3. 2012 do zaplacení. Obviněný namítá, že výše škody byla v trestním řízení nesprávně stanovena pouze s odkazem na výši majetkového prospěchu společnosti S. ST, který byl zjištěn znaleckým posudkem na základě účetní dokumentace společnosti S. ST, Obviněný podle svého vyjádření rozumí obtížím takového určení, má však za to, že určení výše škody nelze pominout s odůvodněním, že je náročné. Výše škody by podle něj měla být určena na základě znaleckého posudku, který by se měl odvíjet od objektivně zjištěných skutečností vycházejících z účetnictví společnosti S. Důvodem pro tuto námitku je přesvědčení obviněného, že nemohl připravit společnost S., o takovýto zisk, neboť tato společnost by nebyla podle obviněného schopna po jeho nuceném odchodu danou zakázku realizovat s takovým ziskem; předpokládané náklady, které by společnost S., při uskutečnění zakázky vynaložila, se mohou lišit od nákladů, jež vynaložila společnost S. ST. Podle obviněného musí být bezpečně prokázáno, že mezi trestným činem a škodou jako následkem existuje objektivní příčinná souvislost, ke které sice musí přistoupit v případě trestného činu vždy zavinění, ale zároveň je nutno příčinnou souvislost od zavinění odlišovat, poněvadž příčinná souvislost je vztahem nezávislým na vědomí a vůli pachatele. Důvod a výši škody je podle obviněného poškozený povinen doložit; pokud tak neučiní, vystavuje se riziku, že nebude o jeho návrhu kladně rozhodnuto a tento mu nebude přiznán. Je tedy v zájmu poškozeného, aby svůj nárok pokud možno co nejvíce precizoval a doložil o něm listiny či další důkazy.

    52. Obviněný v rámci námitky směřující proti výroku o náhradě škody dále namítá, že připojení se společnosti S., k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody dopisem ze dne 15. 9. 2011 nebylo učiněno řádně. Obviněný odkazuje na ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu, který stanovuje, že z návrhu poškozeného na uložení povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem v penězích v odsuzujícím rozsudku musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přičemž důvod a výši škody je poškozený povinen doložit. Společnost S., podle obviněného v uvedeném dokumentu neuvedla důvod, z jakého po něm požaduje náhradu škody v celkové výši 22 998 450 Kč, a ani dále neuvedla, že by jí tato škoda měla vzniknout v důsledku jednání obviněného, pro které byl obžalován; dále taktéž především žádným způsobem nedoložila, že by jí trestným činem vznikla škoda, ani nebyla řádně doložena výše škody, která měla této společnosti vzniknout a která byla touto osobou uplatněna. Obviněný nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, podle kterého je z připojení společnosti S., patrný důvod i výše uplatňovaného nároku, neboť k označení důvodů zpravidla stačí tvrzení, že skutkem, pro který je pachatel stíhán, byla poškozenému způsobena uvedená škoda, ani s Vrchním soudem v Praze, podle kterého uplatněnou škodu představuje částka uvedená v první cenové kalkulaci. K tomu obviněný uvádí, že v dopise společnosti S., ze dne 15. 9. 2011 jakožto návrhu podle § 43 odst. 3 tr. řádu není výslovně uvedeno, že by uplatňovanou škodu měl spáchat obviněný trestným činem, pro nějž se řízení vede, přičemž k tomuto návrhu nebyly ani přiloženy žádné listiny toto osvědčující, ani na ně nebylo tímto dopisem odkázáno; listiny tvořící přílohu trestního oznámení přitom podle obviněného nejsou součástí návrhu podle § 43 odst. 3 tr. řádu.

    53. V souvislosti s výrokem o náhradě škody obviněný dále namítá, že výše škody, pokud by byla stanovena jen s odkazem na výši majetkového prospěchu, nemá zahrnovat daň z příjmů právnických osob zaplacenou společností S. ST. Obviněný se přitom odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, podle kterého není důvod, aby v případech, kdy to bude přicházet v úvahu, zahrnovala výše náhrady škody způsobené trestným činem také odpovídající výši daňové povinnosti, která se po splnění povinnosti obviněným, vyplývající z výroku podle § 228 odst. 1 tr. řádu, stane součástí příjmů poškozeného. Obviněný dále cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, ve kterém se uvádí, že při posuzování otázky, zda byla naplněna okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spočívající v tom, že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve smyslu § 128 odst. 3 téhož zákona, je třeba vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení, tj. ani daň (např. daň z přidané hodnoty, daň z příjmů, spotřební daň), kterou pachatel skutečně zaplatil (odvedl) v souvislosti s činností nebo plněním, od nichž se odvozuje získaný prospěch. Podle obviněného tak výše škody stanovená odkazem na výši majetkového prospěchu, ač i tento postup považuje obviněný za diskutabilní, měla být určena v částce 1 233 156 Kč. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, k otázce výše náhrady škody neuvádí žádné bližší odůvodnění, když toliko konstatuje správnost postupu nalézacího soudu, přičemž z obviněným citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne závěr přímo opačný.

    54. Konečně, obviněný je toho názoru, že nezavdal svým jednáním důvod pro to, aby byly společnosti S., přiznány úroky z prodlení ve výši, ve které přiznány byly. Soudní řízení bylo zahájeno v roce 2012 a skutečnost, že dosud nebylo pravomocně ukončeno, je podle obviněného důsledkem zrušení původního rozsudku předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a poté změnou v obsazení senátu krajského soudu. Tyto skutečnosti měly vliv na délku soudního řízení a obviněný nepovažuje za správné a spravedlivé, aby byl společnosti S., přiznán úrok z prodlení též za dobu mezi vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení napadeného rozsudku a prvním hlavním líčením po této skutečnosti, tedy za dobu od 3. 11. 2016 do 6. 2. 2018. I tak se trestní řízení před soudem prvého stupně vedlo k dnešnímu dni více jak pět let.

    55. S ohledem na zásady adhezního řízení a možnosti postupu trestního soudu v něm, se v důsledku uvedené argumentace obviněný domnívá, že by bylo na místě odkázat poškozeného s jeho nárokem do civilního řízení, v němž má rozhodující soud možnost využít svého moderačního práva s ohledem na skutkové okolnosti případu.

    56. Nalézací soud k výroku o náhradě škody v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že poškozená společnost S., se k trestnímu řízení v případě tzv. akce XY připojila již v řízení přípravném, a to s částkou ve výši 14 490 450 Kč bez DPH, včetně úroků z prodlení za období ode dne vzniku škody do zaplacení. Podle soudu prvého stupně poškozená svůj nárok uplatnila včas a řádně, neboť z jejího připojení se k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody je patrný důvod i výše uplatňovaného nároku, přitom k označení důvodů zpravidla stačí tvrzení, že skutkem, pro který je pachatel stíhán, byla poškozenému způsobena uvedená škoda a požadavek, aby byla uvedena výše škody, podle soudu prvého stupně neznamená, že musí být uvedena přesně celá škoda, zejména jestliže poškozený ve lhůtě, kdy musí nárok na náhradu škody uplatnit, přesnou výši škody ještě nezná; bylo tedy povinností soudu o tomto nároku poškozeného rozhodnout. Při vědomí právního názoru odvolacího soudu, že způsobená škoda a výše prospěchu nejsou totožné kategorie a že vzniklá škoda nemusí odpovídat výši získaného prospěchu, bylo znalkyni z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, uloženo mj. zodpovědět dotaz, jaká by byla výše ušlého zisku společnosti S., vzniklého jí jednáním obviněného. Znalkyně však uvedla, že k zodpovězení tohoto dotazu není příslušná, neboť není znalkyní na rozpočty. Následně bylo soudem kontaktováno několik znalců z oboru ekonomika, odvětví oceňování hospodářské činnosti společností, ceny prací a služeb, přičemž tito uvedli, že řešení takové otázky je velmi obtížné pro její hypotetičnost, navíc se jedná o interdisciplinární záležitost, a náklady na zpracování znaleckého posudku by se pohybovaly v rozmezí minimálně od 50 – 100 000 Kč. Za takové situace vzal nalézací soud za rozhodující pro stanovení náhrady škody v trestním řízení částku 1 522 336 Kč [představující neoprávněný prospěch před zdaněním, když do výše náhrady škody podle ustálené judikatury není (správně „je“ – viz odůvodnění v bodě 63. tohoto rozhodnutí) důvodu zahrnovat odpovídající výši daňové povinnosti – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014], neboť minimálně o tento zisk obviněný společnost S., připravil. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl tedy obviněný zavázán povinností nahradit poškozené obchodní společnosti S., škodu ve výši 1 522 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 2. 3. 2012 do zaplacení, když za rozhodný okamžik pro přiznání úroků z prodlení byl považován okamžik, kdy obviněný prostudoval spisy a dozvěděl se tedy o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. K prostudování spisu obviněným došlo dne 1. 3. 2012, od 2. 3. 2012 byl tedy úrok z prodlení v příslušné výši, stanovené k předmětnému datu, přiznán. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud bylo zmocněncem poškozeného navrhováno zabývat se pečlivě tím, zda se všechny obviněným v hlavním líčení předložené faktury vztahovaly k akci XY, nalézací soud dodává, že v případě některých faktur a vyjádření dodavatelů bylo v těchto výslovně uvedeno, že se faktury týkaly akce XY (viz faktury společností Elektroprof, Stavodoprava XY, M., V., KWM Plus). Pokud toto nebylo na předložených fakturách výslovně uvedeno, např. u faktur společnosti DELTA X CZ, s. r. o., za situace, kdy je zřejmé, že se společnost DELTA X CZ, s. r. o., účastnila realizace akce XY a faktury spadají do rozhodného období, nevznikaly podle nalézacího soudu ani v případě uvedené společnosti pochyby o tom, že se doložené faktury týkaly právě této akce.

    57. Odvolací soud dospěl v otázce náhrady škody ve shodě se soudem nalézacím k závěru, že poškozená společnost svůj nárok na náhradu škody uplatnila řádně a včas, neboť z návrhu je patrno, z jakého důvodu a v jaké výši obviněný škodu způsobil a že ji má nahradit právě on. Jedná se o částku uvedenou v první cenové kalkulaci, která je považována za způsobenou škodu v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. V usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě škoda není vyčíslena, neboť není znakem skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Ze spisu podle soudu druhého stupně vyplývá, že poškozený své trestní oznámení doplnil velkým množstvím listinného materiálu zařazeného do dvou svazků spisu, a i když taková škoda, kterou poškozený požaduje nahradit, doložena nebyla, není to důvodem pro odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud lze učinit závěr o výši škody na základě dokazování v hlavním líčení, jak tomu bylo v daném případě. Odvolací soud poukazuje na to, že znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, nemohla výši škody zjistit pro nedostatek kvalifikace, neboť není znalkyní na rozpočty, ale podařilo se jí upřesnit výši získaného prospěchu společností S. ST. Úvaze nalézacího soudu o výši způsobené škody, která se odvíjí od výše prospěchu získaného společností S. ST., a že se jedná o částku 1 522 336 Kč představující prospěch před zdaněním, lze podle odvolacího soudu přisvědčit, i když výše škody nebyla zjištěna znaleckým posudkem. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem připomíná, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, se nemusí lišit náklady spojené s opatřením si zboží u dvou konkurujících podniků. V daném případě podnikatelská činnost společnosti S. ST, kterou prováděla na úkor společnosti S., spočívala v dodání posklizňové linky v XY, jejímž dodavatelem byla poškozená společnost S. Podle výpovědi svědka T., výrobního ředitele společnosti S., posklizňová linka – akce XY se vyráběla na dílně této společnosti, konkrétně vyráběli redlery a korečkové elevátory, zásobníky vyráběl jiný subdodavatel. O těchto subdodávkách svědek T. nevěděl, neboť vše si řídil obviněný, který i po ukončení pracovního poměru chodil na dílnu; svědek přitom uvádí, že byl podřízeným obviněného. Také obviněný uvedl, že se dohodl se svědkem T., že akci XY budou realizovat společně obě společnosti, přičemž společnost S., k zakázce prováděla výrobu a montáž. O tom podle soudu druhého stupně svědčí i výpověď svědka B., který uvedl, že zakázku XY připravil obviněný, zařízení bylo vyrobeno ve společnosti S., pak následovala dodávka a montáž v XY, přičemž s obviněným komunikoval přes svědka T. Podle názoru odvolacího soudu nic nenasvědčuje tomu, že by společnost S., akci XY realizovala jiným způsobem a s rozdílnými náklady oproti realizaci akce společností S. ST. Pokud jde o výši ušlého zisku jako škody, která má být uhrazena společnosti S., má odvolací soud za to, že se jedná o částku minimální s přihlédnutím k výpovědi znalkyně Volkové v hlavním líčení, kde uvedla, jakým způsobem v dodatku znaleckého posudku zjistila novou výši čistého příjmu, prospěchu získaného společností S. ST. Vycházela z doplněných účetních dokladů této společnosti, týkajících se nákladů, které předložil obviněný, a upřesnila částku zisku po zdanění původně zjištěnou ve výši 4 626 018,81 Kč na základě dokladů založených ve spise, jehož součástí nebyly náklady za rok 2012, na částku ve výši 1 233 156 Kč, ke které obviněný neměl připomínky. Uvedla, že společnost S. ST, vykazovala zakázky pouze v přímých nákladech, materiál, externí služby, přepravné, ubytování, režijní náklady nebyly rozpuštěny na jednotlivé zakázky, náklady na zhotovení linky v XY vyčíslila z účetnictví, a to přímé a režijní (pomocí rozvrhové základny), rozpočítala na jednotlivé zakázky, tedy režijní náklady byly zprůměrovány. Celkové náklady v doplňku znaleckého posudku zjistila ve výši 11 849 773,89 Kč, oproti nákladům zjištěným předtím ve výši 4 214 026,46 podle účetních dokladů založených ve spise. Náhrada škody podle názoru odvolacího soudu také správně zahrnuje daň z příjmů právnických osob.

    58. Nejvyšší soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že námitka obviněného směřující proti výroku o náhradě škody není důvodná. Předně je však nutno na tomto místě upozornit na vnitřně rozporné konstatování nalézacího soudu, který na str. 19 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že poškozenému přiznal jako náhradu škody částku 1 522 336 Kč představující neoprávněný prospěch před zdaněním (tedy včetně daně), ač dále v rozporu s tímto konstatováním uvádí, že podle jeho názoru do výše náhrady škody není důvodu odpovídající výši daňové povinnosti zahrnovat, přičemž na podporu této protimluvy nalézací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, v němž je otázka zahrnutí daňové povinnosti řešena a ve kterém, jak Nejvyšší soud blíže rozebírá v bodě 63. odůvodnění nynějšího rozhodnutí, je vyjádřen opačný závěr, tedy že částka přiznaná jako náhrada škody má zahrnovat i daň z příjmů právnických osob. Dále Nejvyšší soud připomíná, že v případě zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, není způsobení škody (a tedy ani určení její výše), na rozdíl od získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného, znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z trestního spisu bylo zjištěno, že výše prospěchu obviněného byla nalézacím soudem zjištěna až poté, co bylo původní rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno Vrchním soudem v Praze a věc byla soudu prvého stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Za účelem zjištění výše prospěchu společnosti S. ST, nechal nalézací soud vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, č. 6/239/2017, jenž zpracovala znalkyně Ivana Volková a který vycházel z účetních dokladů společnosti S. ST, při realizaci zakázky v rámci akce XY. Poté, co byly zjištěny vynaložené náklady společnosti S. ST, a tyto byly odečteny od výnosů z uvedené zakázky, dospěla znalkyně k závěru, že zisk společnosti S. ST, z realizace posklizňové linky v rámci akce XY podle účetnictví této společnosti činil částku 1 522 336 Kč před zdaněním a částku 1 233 156 Kč po zdanění. Tímto způsobem tedy byl postaven na jisto prospěch společnosti S. ST, přičemž z této částky vycházel nalézací soud, s odůvodněním uvedeným výše (obtíže spojené s určením ušlého zisku), i při stanovení ušlého zisku společnosti S., tedy částky, která této společnosti ušla tím, že obviněný protiprávně převedl předmětnou zakázku ze společnosti S., na společnost S. ST.

    59. Nejvyšší soud předně konstatuje, že majetkový prospěch a škoda jsou dvě rozdílné kategorie (nejen) trestního práva, proto je možné jejich rozsah, resp. výši určovat odlišným postupem (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014). To ostatně konstatoval i odvolací soud ve svém původním kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud však již dříve v citovaném usnesení ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, uvedl, že se mohou vyskytnout situace, kdy výše majetkového prospěchu, který obdrží zvýhodněný subjekt (podnikatel nebo podnik), a výše škody může být u dvou různých subjektů totožná, např. při nákupu a prodeji zboží, kdy se zřejmě nebudou lišit náklady spojené s opatřením si zboží u dvou konkurujících podniků či podnikatelů. O podobnou situaci se podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k okolnostem případu jedná i v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že zakázku na akci XY od samého začátku vyjednával obviněný, když to byl výlučně on, kdo se zástupcem objednatele, svědkem V., řešil veškeré související záležitosti a představoval garanta úspěšné realizace této zakázky. V důsledku trestné činnosti obviněného však zakázku nakonec nerealizovala společnost S., která do jednání prostřednictvím obviněného vstoupila jako první, nýbrž společnost S. ST, která byla výlučně ovládaná obviněným. V trestním řízení pak vyšlo najevo, že společnost S. ST, neměla pro realizaci zakázky dostatečné výrobní kapacity, a část zakázky byla proto při využití vlivu obviněného ve společnosti S., realizována v prostorách této společnosti, která vystupovala jako subdodavatel, kam obviněný docházel a výrobu řídil (viz odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, str. 10 a 12, výpověď svědka T. v přípravném řízení, č. l. 820 – 823). Zejména s ohledem na tyto skutečnosti tak lze přitakat závěrům soudu druhého stupně, který na str. 12 odůvodnění svého usnesení uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by společnost S., akci XY realizovala jiným způsobem a s rozdílnými náklady než společnost S. ST, Rovněž lze souhlasit s tím, že částku určenou jako zisk společnosti S. ST, je nutno považovat za částku minimální, když její vyčíslení bylo provedeno výhradně na základě podkladů předložených obviněným a výše skutečného prospěchu mohla být i vyšší. Nejvyšší soud tedy za takto zjištěného skutkového stavu souhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které za situace, kdy nebylo možné přesnou výši škody v podobě ušlého zisku společnosti S., pro hypotetičnost takového výpočtu (viz bod 59. shora) znalecky zjistit, dospěly po uvážení všech okolností tohoto případu k závěru, že lze vyjít z výše prospěchu, resp. čistého zisku, který na zakázce vykázala jeho společnost S. ST. Takový postup je navíc v souladu s ustanovením § 2955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. V nyní posuzovaném případě tak lze akceptovat takovou úvahu soudů nižších stupňů, které za uvedeného skutkového stavu při určování výše škody v podobě ušlého zisku vycházely z výše prospěchu subjektu, který byl trestným činem na úkor poškozeného zvýhodněn, neboť se lze důvodně domnívat, že obě tyto částky spolu přinejmenším korespondují.

    60. Obviněnému dále nelze dát za pravdu ani v tom směru, uvádí-li, že poškozená společnost S., se řádně nepřipojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že se poškozená společnost S., se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojila podáním ze dne 15. 9. 2011 (č. l. 282). V tomto podání poškozená uvedla, že se s nárokem na náhradu škody připojuje k trestnímu řízení proti obviněnému, které je proti němu vedeno pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku a pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž toto trestní řízení identifikovala spisovou značkou, pod kterou bylo vedeno u příslušného policejního orgánu. Poškozená v tomto podání navrhla, aby byla obviněnému soudem v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost nahradit škodu v podobě škody skutečné, která byla rozdělena na dvě zakázky (akce XY – 8 508 000 Kč bez DPH, akce XY – 14 490 450 Kč bez DPH, celkem tedy 22 998 450 Kč bez DPH), a v podobě škody „následné“, kterou měl představovat úrok z prodlení ode dne vzniku škody do zaplacení.

    61. Podle názoru Nejvyššího soudu je právě popsané podání poškozeného nutno považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu. Z návrhu je bez jakýchkoliv pochybností patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, když poškozený konkrétně označuje, kterého trestního řízení vedeného pro jaké trestné činy se jeho podání týká, a logicky z něho vyplývá, že škoda byla způsobena právě těmito trestnými činy (skutky), které v té době byly obviněnému kladeny za vinu, což je z hlediska vymezení důvodu uplatněného nároku na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu dostačující (srov. č. II/1962 a č. 43/1994-III. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o důvod a výši škody, kterou je podle § 43 odst. 3 tr. řádu poškozený povinen doložit, poškozený v podání ze dne 15. 9. 2011 (č. l. 282) uvádí dvě zakázky, u kterých mu podle jeho názoru vznikla jednáním obviněného škoda. Již toto vymezení je nutno považovat za dostačující, bez ohledu na to, že zakázka na akci XY nakonec do skutkové věty odsuzujícího rozsudku pojata nebyla. Poškozený nicméně v dalším průběhu trestního řízení (zejména poté, co byl jako svědek vyslechnut jednatel poškozené společnosti S., B. – viz č. l. 285 a násl.) předložil celou řadu dokumentů týkajících se jednání o zakázce na akci XY, zejména návrhy smluv, rozpočty, vzájemnou komunikaci apod. (dokumenty na č. l. 312 a násl.). Poškozený tak vyčerpávajícím způsobem doložil všechny potřebné dokumenty, které bylo možné po něm požadovat. Z těchto důvodů nelze obviněnému přisvědčit, že připojení poškozeného nesplňuje požadavky stanovené v § 43 odst. 3 tr. řádu, když toto je naopak třeba považovat za bezvadné.

    62. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani další výhradě obviněného týkající se zahrnutí daně z příjmů právnických osob do výše náhrady škody, k jejímuž zaplacení byl obviněný rozhodnutími soudů nižších stupňů zavázán. Nejvyšší soud zejména poukazuje na to, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, na které obviněný ve svém dovolání odkazuje, je nutno interpretovat jiným způsobem, než jak to činí dovolatel. V tomto usnesení se Nejvyšší soud zabýval skutkově obdobnou trestnou činností, ve které bylo shodně s nyní souzenou věcí spatřováno spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění. Obviněný byl v citované trestní věci soudy nižších stupňů odsouzen za to, že coby zástupce dvou různých obchodních společností, v rozporu se zákonem a smluvním zákazem konkurence, převedl zakázku na stavební práce ze společnosti, která zahájila jednání o uzavření smlouvy o dílo, na druhou z těchto společností, čímž prvé společnosti odejmul možnost zakázku realizovat a této vznikla škoda v podobě ušlého zisku; tuto škodu, která zahrnovala i daň z příjmů právnických osob, byl obviněný rozhodnutími soudů nižších stupňů zavázán nahradit. K dovolání obviněného bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, a ve výroku, jímž byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a poškozený byl rozhodnutím Nejvyššího soudu odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K dovolací námitce obviněného, že rozhodnutím odvolacího soudu v adhezním řízení došlo ke dvojímu zdanění příjmu, neboť výše náhrady, k níž byl obviněný zavázán, zahrnovala i daň z příjmů právnických osob, Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí s ohledem na svůj zrušující a odkazující výrok pouze stručně uvedl, že v dané věci byla (či měla být) smluvní odměna za realizované zakázky zahrnuta do základu daně u společnosti, která byla jednáním obviněného v uvedené trestní věci obohacena, ve smyslu § 23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z příjmů“); na druhé straně vzhledem k tomu, že příjem z titulu náhrady škody nepodléhá osvobození od daně z příjmů právnických osob (srov. § 19 zákona o dani z příjmů), musí být do základu této daně započtena částka, kterou poškozená společnost obdrží jako náhradu škody – k potvrzení tohoto závěru si Nejvyšší soud v citované trestní věci opatřil stanovisko Generálního finančního ředitelství, jež potvrdilo, že v řešené situaci se nejedná o dvojí zdanění, neboť příjem vstupuje do základu daně u dvou různých poplatníků daně.

    63. Z právě uvedeného plyne, že zmínku Nejvyššího soudu uvedenou na str. 11 usnesení ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, týkající se otázky zahrnutí daně z příjmů právnických osob do výše náhrady škody v podobě ušlého zisku způsobeného zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, je nutno interpretovat tak, že přiznaná výše náhrady škody má zahrnovat daň z příjmů fyzických osob, kterou bude poškozený poté, co náhradu škody od pachatele obdrží, povinen odvést. Opačný závěr by znamenal, že poškozený odvede daň z příjmů z částky, která již je o výši této daně ponížena, což by v konečném důsledku znamenalo, že poškozenému bude škoda v podobě ušlého zisku nahrazena pouze částečně. V nyní souzené věci by to znamenalo, že ačkoliv bylo prokázáno, že poškozené společnosti S., ušel jednáním obviněného čistý zisk ze zakázky na akci XY ve výši 1 233 156 Kč, musela by poškozená společnost z této částky odvést ještě daň z příjmů právnických osob, v důsledku čehož by se výše náhrady škody dostala pod úroveň výše prokázané škody, a rozdíl by poškozená společnost S., nesla ze svého. Takový postup by však podle názoru Nejvyššího soudu byl chybný, neboť škoda způsobená trestným činem by nebyla v plné výši nahrazena. Zvolenou interpretaci usnesení ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 897/2014, podporuje i zbývající část odůvodnění na str. 11 tohoto rozhodnutí – na tomto místě Nejvyšší soud připomíná rozdílný postup při určování výše majetkového prospěchu jako znaku skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kdy je při posuzování, zda byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nezbytné vycházet podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu z tzv. čistého prospěchu, tedy bez zahrnutí nákladů na jeho dosažení, daně z příjmů, daně z přidané hodnoty či spotřební daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, uveřejněné pod č. 31/2009 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 916/2013), přičemž majetkový prospěch a škoda jsou dvě rozdílné kategorie (nejen) trestního práva, proto je možné jejich rozsah, resp. výši určovat odlišným postupem. Z právě citované části odůvodnění vyplývá, že Nejvyšší soud si je i v této ustálené judikatuře vědom rozdílu mezi majetkovým prospěchem a škodou a rozdílného způsobu jeho určování, když majetkový prospěch je na rozdíl od škody třeba určit v čisté výši, tedy mj. bez zahrnutí daně z příjmů. Toto rozhodnutí je tak třeba vykládat v celém kontextu a nelze z něho vytrhávat jednotlivé věty, jak to činí obviněný ve svém dovolání. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, když do výše náhrady škody způsobené souzeným trestným činem zahrnuly i daň z příjmů právnických osob, kterou bude muset poškozený poté, co mu bude náhrada škody obviněným zaplacena, odvést.

    64. Soudům nižších stupňů lze přisvědčit, i pokud jde o přiznané úroky z prodlení, jestliže obviněného spolu s náhradou škody zavázaly k zaplacení těchto úroků ze shora uvedené částky ve výši 7,75 % ročně ode dne 2. 3. 2012 do zaplacení. I přestože lze souhlasit s obviněným, že není jeho vinou, že trestní řízení k dnešnímu dni trvá více než devět let, je nutné upozornit na skutečnost, že nárok na zaplacení úroku z prodlení byl soudy nižších stupňů přiznán ode dne, kdy obviněný prostudoval trestní spis a dozvěděl se, že poškozený vůči němu uplatňuje náhradu škody v adhezním řízení (záznam na č. l. 2438). Od tohoto okamžiku pak bylo na obviněném, zda poškozenému škodu v podobě ušlého zisku dobrovolně nahradí či zda vyčká, než soud o uplatněném nároku pravomocně rozhodne. Pokud obviněný, kterému i rámcová výše této škody musela být zřejmá, a to již z titulu páchání samotné trestné činnosti, kdy počítal s tím, že obohatí společnost S. ST, což se i stalo (o povědomosti obviněného o výši škody svědčí i skutečnost, že tato byla zjištěna právě z účetních dokladů poskytnutých společností S. ST, ve které byl obviněný jediným společníkem a jednatelem – viz str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu či doplnění znaleckého posudku na č. l. 2773), zvolil druhou variantu, kdy vyčkával skončení trestního řízení, musel počítat s tím, že v případě, že bude obviněnému nárok na náhradu škody alespoň zčásti přiznán, bude povinen spolu s přiznanou částkou zaplatit poškozenému i zákonný úrok z prodlení za dobu, kdy poškozený nemohl s přiznanou částkou disponovat. Jde ostatně o stejnou situaci, jako kdyby byl obviněný v prodlení se zaplacením jakéhokoliv jiného nároku (např. na základě dodaného zboží či poskytnuté služby) a věřitel by po něm dlužnou částku musel vymáhat soudní cestou. Z těchto důvodů soudy postupovaly správně, když obviněnému uložily, aby spolu s náhradou škody zaplatil poškozenému též úrok z prodlení v zákonné výši ode dne prostudování spisu do zaplacení.

    65. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani jedné z výtek obviněného směřujících proti výroku o náhradě škody, shledal i tyto námitky obviněného nedůvodnými.

    V.
    Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

    66. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 51/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 18 T 4/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení jednání obviněného J. S., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu, jakož i jeho právní kvalifikace, nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání obviněného dospěl k závěru, že ve výroku o vině, trestu i náhradě škody je rozhodnutí soudu prvého stupně správné. Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu bez pochybností a logicky vypořádal s otázkami, které obviněný v rámci svého dovolání namítl. Odvolací soud se zejména v dostatečném rozsahu zabýval otázkou naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, a otázkou, zda při právní kvalifikaci jednání obviněného nebyla porušena pravidla o časové působnosti tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů rovněž nepochybily, když obviněnému uložily, aby poškozenému nahradil škodu způsobenou trestným činem v podobě ušlého zisku, přičemž do této částky správně zahrnuly i daň z příjmů právnických osob, a zavázaly ho rovněž k zaplacení úroků z prodlení z této částky za dobu ode dne prostudování spisu do zaplacení.

    67. Vzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že v případě obviněného J. S. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí ani důvod k odkladu výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu, který obviněný v rámci svého dovolání navrhoval.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

    V Brně dne 17. 7. 2019

    prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
    předseda senátu