Rozhodnutí NS

28 Cdo 3160/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:28 Cdo 3160/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3160.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Rozsudek pro uznání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 114b odst. 1,5 o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3160/2018-192
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Z. B., L., a b) R. T. D., D., obou zastoupených Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, proti žalovanému J. C., s místem podnikání v Praze 10 - Vršovicích, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 14, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a 5.460,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 337/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 12 Co 199/2017-139, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 9.365,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Mateje Kozy, advokáta se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 28. 7. 2015 domáhali proti žalovanému zaplacení celkem částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a částky 5.460,- EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že v rámci případné spolupráce ohledně prodeje zboží v jedné z prodejen žalovaného spojených se značnou HOT LABELS společně složili žalovanému dne 13. 9. 2014 zálohu ve výši 350.000,- Kč a dne 14. 11. 2014 zálohu ve výši 5.460,- EUR, avšak žalovaný svým chováním zapříčinil, že písemná rámcová smlouva nebyla mezi účastníky uzavřena, a proto požadují vrácení zaplacených záloh.

Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. 34 C 337/2015-13, žalovaného vyzval podle § 114b o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k připojené žalobě, a současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy - rozsudkem pro uznání ze dne 29. 10. 2015, č. j. 34 C 337/2015-35, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 175.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení, částku 2.730,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 37.879,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.); dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci b) částku 175.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení, částku 2.730,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení (výrok III.) a na nákladech řízení částku 37.879,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok IV.). Vzhledem k tomu, že usnesení s kvalifikovanou výzvou bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky v souladu s § 114b odst. 2 větou druhou za středníkem o. s. ř., avšak k žalobě se nevyjádřil, soud prvního stupně s odkazem na § 114b o. s. ř. dovodil, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír, a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní normou.

Návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě soud prvního stupně zamítl pravomocným usnesením ze dne 10. 11. 2015, č. j. 34 C 337/2015-48.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 199/2017-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 18.730,80 Kč k rukám Mgr. Mateje Kozy. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně byl správný, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny, neboť usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. 34 C 337/2015-13, bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky v souladu s § 114b odst. 4 větou druhou za středníkem o. s. ř. dne 11. 9. 2015, avšak žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, přičemž projednávaná věc „splňuje podmínky § 114b odst. 1 o. s. ř. a jedná se o věc, v níž lze rozsudek pro uznání vydat, neboť nejde o věc, v níž by nebylo možné uzavřít a schválit smír“. Námitku žalovaného, že lhůtu pro podání vyjádření zmeškal z omluvitelných důvodů, spočívajících v bolesti zad v době od 8. 10. 2015 do 22. 10. 2015, aniž však byl hospitalizován (viz lékařské zprávy na čl. 23 a 24 spisu), nepovažoval odvolací soud za vážný důvod, pro nějž by byl vyloučen z včasného podání vyjádření k výzvě podle § 114b o. s. ř., neboť žalovaný udělil plnou moc k zastupování ve věci nároku žalobců advokátovi Mgr. Ing. Daliboru Rakoušovi již dne 4. 6. 2015, a nic mu tedy nebránilo v tom, aby svého zástupce, který s věcí byl obeznámen, požádal v uvedené době o sepis vyjádření k žalobě.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž uplatnil „dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

K tomu konkrétně v bodu 1) dovolání odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, v němž byl mimo jiné vysloven tento právní názor: „Povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak a kdyby se u soudu již nacházely listiny, významné pro obranu žalovaného. Za takového stavu řízení by totiž požadavek podat písemné vyjádření ve věci kladený na žalovaného byl zjevně nadbytečný a procesně neekonomický a bylo by jen formalitou, aby žalovaný písemně sděloval soudu to, co je z dosavadních výsledků řízení již známo, nebo aby předkládal soudu listiny, které již byly soudu předloženy nebo které si soud sám opatřil“. V tomto ohledu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř., a to s ohledem na dopis odeslaný jeho právním zástupcem žalobcům ještě před podáním žaloby, který je obsahem spisu a který byl zaslán žalovanému spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. 34 C 337/2015-13, a žalobou, k němuž však odvolací soud při svém rozhodnutí nepřihlédl.

V tomto bodu posoudil dovolací soud dovolání žalovaného podle jeho obsahu, i když výslovně neformuloval žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se odvolací soud měl podle jeho mínění odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V posuzované věci sice z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Ing. Dalibor Rakouš zaslal zástupci žalobců advokátovi Mgr. Mateji Kozovi před podáním žaloby dopis ze dne 19. 6. 2015 (v němž mimo jiné uvedl: „Vaši Klienti poukázali na účet Klienta v rámci dílčích plnění celkem částku 350.000,- Kč a dále částku ve výši 5.460,- EUR, přičemž tak učinili poté, kdy jim Klient v souladu s jejich vzájemným ujednáním Klient řádně prostřednictvím faktur vyúčtoval kupní cenu za dodávku textilního zboží dle přání Vašich klientů, které jim též dodal. Závěrem Klient vyzývá Vaše Klienty k tomu, aby si dodané zboží z jeho provozovny co nejdříve odvezli s tím, že pokud tak neučiní nejpozději ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení tohoto přípisu, počne Klient účtovat skladné v obvyklé výši.“), avšak k tomuto dopisu - kromě plné moci - žádné listiny připojeny nebyly.

Vzhledem k tomu, že povaha věci nepochybně vyžadovala, aby byl žalovaný vyzván k podání vyjádření ve věci podle § 114b odst. 1 o. s. ř., že žaloba nepředstavuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva a že ani základ případné obrany žalovaného nebyl před uplynutím lhůty podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. 34 C 337/2015-13, ozřejměn jinak, soudy v souladu se zákonem dovodily, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4746/2007).

K závěru odvolacího soudu, že důvody, pro něž žalovaný nezmeškal lhůtu k podání vyjádření k žalobě z omluvitelných důvodů, neboť i když v době od 8. 10. 2015 do 22. 10. 2015 trpěl bolestmi zad, aniž však byl hospitalizován, mu nic nebránilo v tom, aby svého zástupce, kterému udělil plnou moc již dne 4. 6. 2015 a který byl s věcí obeznámen, o sepis vyjádření k žalobě v této době požádal, dovolatel pod bodem 2) dovolání namítá, že „otázka vážnosti či závažnosti důvodu zdravotní indispozice je odbornou otázkou“, že „z postupu odvolacího soudu nevyplynulo, že by sám byl doplnil v tomto směru dokazování kupř. znaleckým posudkem, odborným vyjádřením (ošetřujícího) lékaře“, a že tak „rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že neshledal jeho tvrzenou a prokázanou indispozici za vážný důvod, je nepřezkoumatelné“, přičemž „se nadto odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 161/79, neboť není oprávněn hodnotit otázku vyžadující odborné posouzení, tedy „závažnosti zdravotního stavu dovolatele“. Tyto námitky dovolatele jsou ovšem irelevantní jednak proto, že námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015), jelikož k těmto vadám řízení, jakož i ke zmatečnostním vadám (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a dále proto, že odvolací soud indispozici, resp. zdravotní stav žalovaného v napadeném rozhodnutí nikterak neposuzoval, jak se dovolatel mylně domnívá.

Pro úplnost je možno dodat, že ohledně uplatněných dovolacích důvodů dovolatel nesprávně citoval úpravu obsaženou v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu