Rozhodnutí NS

30 Cdo 514/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:30 Cdo 514/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.514.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence)
Dotčené předpisy:§ 167 odst. 2 o. s. ř.
§ 77 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 77 odst. 2 předpisu č. 292/2013Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 514/2018-151


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci umístěné B. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, KubicaPartners s. r. o., Advokátní kancelář, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 24 L 2045/2016, o dovolání B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 14 Co 436/2016-27, t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 14 Co 436/2016-27, jakož i usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. září 2016, č. j. 24 L 2045/2016-6, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. září 2016, č. j. 24 L 2045/2016-6, rozhodl, že k převzetí B. Š. do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, přičemž tyto důvody trvají i nadále.

K odvolání B. Š. Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 14 Co 436/2016-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a mj. vyložil, že: „Z výslechu svědkyně J. B., ošetřující lékařky psychiatrické nemocnice v Opavě bylo zjištěno, že umístěná byla odeslána pro dekompenzaci psychického stavu po dvouměsíčním pobytu ve vazební věznici, bylo popsáno odmítání stravy, odmítání medikace, hmotnostní úbytek. Dále lékařka uvedla, že vlivem duševního onemocnění je pacientka bezprostředně nebezpečná sobě, její pobyt na uzavřeném oddělení je nutný a předpokládaná délka její hospitalizace je 6 - 8 týdnů.“ Odvolací soud s ohledem na uvedená zjištění uzavřel, že: „v době vydání napadeného usnesení byly splněny veškeré podmínky pro vyslovení zákonnosti převzetí umístěné do zdravotního ústavu. Z výslechu lékařky bylo zjištěno, že vlivem duševního onemocnění je umístěná bezprostředně nebezpečná sobě a její pobyt na uzavřeném oddělení je nutný, takže závěr okresního soudu je nutno vyhodnotit jako zcela správný.“

Proti tomuto usnesení podala B. Š. (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání formuluje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dále vymezených právních otázkách, při jejich řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (nebylo prokázáno, že dovolatelka jevila známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpěla, ani že by ohrožovala bezprostředně sebe a své okolí a že tudíž nebylo možno hrozbu pro dovolatelku odvrátit jinak; dále dovolatelka nebyla vyslechnuta soudem) a jednak rozhodnutí odvolacího soudu závisí též na vyřešení právní otázky, zda v daném typu řízení je třeba ustanovit znalce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž „v neposlední řadě je třeba, aby dovolací soud vyslovil názor k výkladu ust. § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, že k převzetí dovolatelky do zdravotního ústavu nedošlo ze zákonných důvodů, případně (pakliže by dovolací soud neshledal důvody pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu), aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě nezbývá, než z níže vyložených důvodů přistoupit ke kasaci rozhodnutí obou soudů a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka (umístěného) a jeho další držení ve zdravotnickém ústavu upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále již „z. ř. s.“), v rámci § 75 a násl. Průběh detenčního řízení je upraven v § 77 odst. 1 a 2 z. ř. s., jež stanoví, že soud rozhodne bez jednání do 7 dnů od převzetí, že k projednání věci svolá jiný soudní rok, který se zpravidla koná ve zdravotním ústavu, a že soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, přičemž k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá; ustanovení § 70 (upravující zajištění znalecké verifikace a další procesní postupy) se nepoužije.

Vyložená úprava detenčního řízení bezprostředně souvisí s hmotněprávní úpravou, obsaženou v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který v § 38 odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů (mj. proto, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak).

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž byl zaujat právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

Z vyloženého lze pro účely této věci sumarizovat, že je-li v hypotéze příslušné právní normy, která má být soudem aplikována, vymezen rozsah právně rozhodných skutečností, při jejichž naplnění soud na podkladě vydaného rozhodnutí musí přistoupit k reglementaci daného pravidla chování, je nezbytné v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí tento výčet zjištěných právně rozhodných skutečností vyložit, a to v takovém rozsahu a s takovou informační kvalitou, aby bylo in concreto zřejmé, jaký skutkový základ vedl rozhodující soud k aplikaci předmětné právní normy.

V případě dovolatelky esenciální pro rozhodnutí také bylo, aby již soud prvního stupně zákonu odpovídajícím způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí též vyložil, dospěl-li po provedeném dokazování k závěru, že: „umístěná trpí duševní poruchou se shora popsanými projevy“, jakou duševní poruchou dovolatelka konkrétně trpí, respektive o jaké projevy této duševní poruchy se mělo jednat a jakou tato porucha měla mít relevanci ve vztahu k následné detenci dovolatelky. Rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem takovéto informace a z toho plynoucí právní posouzení postrádá, když jím učiněné dílčí skutkové zjištění ze svědecké výpovědi předmětné lékařky, že dovolatelka „byla odeslána pro dekompenzaci psychického stavu, po 2-měsíčním pobytu ve vazební věznici, tam bylo popsáno odmítání stravy, byl hmotnostní úbytek, odmítání medikace. Vlivem duševního onemocnění je umístěná bezprostředně nebezpečná sobě...“, zcela nic nevypovídá o duševní poruše, kterou dovolatelka v době rozhodování soudu měla být stižena.

Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i odvolacího soudu tedy v uvedeném směru neobsahuje žádnou informaci ohledně předmětné duševní poruchy dovolatelky, coby právně významné okolnosti, od které by - v návaznosti na posuzování dalších pro rozhodnutí významných okolností - soudy odvíjely svůj právně kvalifikační závěr.

Absentuje-li popsaná složka, jež byla nezbytná pro rozhodnutí ohledně předmětného detenčního aktu, nemůže přirozeně zjištěný defekt takového soudního rozhodnutí odstraňovat v dovolacím řízení Nejvyšší soud, jemuž v takové procesní situaci nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

V dalším řízení soud prvního stupně zohlední námitky dovolatelky, jež tímto dovolání nebyly konzumovány.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. 12. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu