Rozhodnutí NS

29 Odo 430/2002

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zajištění závazku člena představenstva obchodní společnosti. Jednání statutárního orgánu obchodní společnosti. Směnka. Neplatnost směnky. Promlčení.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/07/2003
Spisová značka:29 Odo 430/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.430.2002.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Dotčené předpisy:§ 196a předpisu č. 513/1991Sb.
§ 75 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 70 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.
§ 78 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 373/03
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 430/2002-178

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně, Č. o. b., a.s., proti žalovaným 1. F., spol. s r. o., a 2. S., a.s., zast. JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení 23,027.397,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 264/99, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2001, č. j. 5 Cmo 398/2001-124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.6.2001, č.j. 50 Cm 264/99-106, kterým tento soud ponechal (v pořadí již svým druhým rozsudkem, přičemž prvním rozsudkem rozhodl shodně vůči druhé žalované) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22.2.1999, č.j. Sm 40/99-5.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud odkázal ohledně námitky neplatnosti právního úkonu na svůj závěr v předchozím zrušujícím rozhodnutí. (Přitom v odkazovaném rozhodnutí uvedl, že zajištění závazků za situace předvídané ustanoveními § 196a odst. 2 a 4 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“ - je bez souhlasu valné hromady akciové společnosti neplatné, což se vztahuje i k zajištění směnkou, ovšem s tím, že v souvislosti se směnkami by byly neplatné dohody o zajištění takových závazků prostřednictvím směnky. Nešlo by ovšem o neplatný směnečný závazek, ale o neplatnou dohodu, tedy o neplatný důvod směnky.)

Za správný pak uznal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že abstraktní směnečné rukojemství nelze podřadit pod případy zajištění podle § 196a odst. 2 a 4 obch. zák., když směnečný rukojmí negarantuje zaplacení směnky určitým dlužníkem, ale garantuje zaplacení směnky vůbec.

K tomu pak ve svém druhém rozhodnutí zdůraznil, že celá směnka je zajišťovací nikoli z hlediska směnečného, ale proto, že se o této její funkci D. s.r.o. (na jejíž řad byla směnka vystavena) a prvá žalovaná (ne již druhá žalovaná) dohodly a je zajišťovací jen potud, pokud taková dohoda trvá. Není to tedy vlastnost, kterou by měla směnka jako listinný cenný papír, ale jde jen o funkci, kterou směnka v určitém čase plní. Tuto funkci vůbec nemusí mít od počátku své existence, stejně jako ji může kdykoli ztratit z mnoha důvodů, aniž by se tím něco změnilo na její směnečně právní kvalitě. Konstatoval, že ze samotného zjištění, že sporná směnka plní ve vztahu k úvěru poskytnutému prvé žalované zajišťovací funkci (a jen potud je zajišťovací, když tento pojem právní řád nezná), „nelze dovodit z tohoto hlediska vůbec nic.“ Konečně na vztah druhé žalované a D. s.r.o. vůbec nemůže toto ustanovení dopadat.

Rukojemský závazek na každé směnce, lhostejno zda platební nebo zajišťovací, je zajištěním směnečně právním, nikoli však zajištěním směnečných povinností některého ze směnečných dlužníků, ale zajištěním zaplacení směnky vůbec (čl. I. § 30 zákona č. 191/1950 Sb. - dále též jen „směnečný zákon“). Uvážíme-li hypotetickou směnku, kde by byli vedle avalisty dva další dlužníci, z nichž k jednomu by byl ve vztahu předpokládaném ustanovením § 196a obch. zák. a ke druhému nikoli, pak přece není možné, aby rukojmí zároveň byl i nebyl směnečně zavázán, když ani při výkladu, který přičítá tomuto ustanovení ve vztahu ke směnkám druhá žalovaná, by přece nemohl být podpis avalisty nijak vadný ohledně druhého z takto uvažovaných dlužníků To, že na sporné směnce je dlužník jen jeden, je okolnost z hlediska směnečného jen náhodná.

Není však pravdou, že směnkou lze bez dalšího obcházet ustanovení § 196a obch. zák. Bezpochyby i podpis rukojmího se ocitá na směnce po dohodě s někým, zde, jak vyplynulo z dokazování, po dohodě s D. s.r.o. Nepochybně tato dohoda, je-li v rozporu s ustanovením § 196a odst. 2 a 4 obch. zák., může trpět vadou absolutní neplatnosti. Pro směnku to však znamená, že směnečný závazek nemá přípustný důvod pro rozpor směnečné smlouvy se zákonem. Z toho však nevyplývá neplatnost směnečného závazku, a tedy námitka směnečné neplatnosti podpisu avalisty, ale jen kauzální námitka vadného důvodu rukojemství, jinak ovšem platného. To však namítáno nebylo.

K námitce ohledně podpisu druhé žalované odvolací soud rovněž odkázal na své zrušující usnesení, ve kterém k této otázce uvedl, že podpis na směnce za druhou žalovanou odpovídá jednomu ze způsobů podepisování jménem této společnosti uvedenému k rozhodnému dni v obchodním rejstříku. Tehdy zapsaný způsob jednání a podepisování byl ovšem značně problematický v tom, že sám obchodní rejstřík vlastně nepodával pro všechny eventuality vyčerpávající odpověď, zda jedná nebo nejedná statutární orgán, když odkazoval na další pověření. Takový zápis je z hlediska informace veřejnosti o tom, zda jedná nebo nejedná se statutárním orgánem, více než problematický. Proto další úvahy soudu vycházejí z toho, že důsledky tohoto stavu je nutno přičíst k tíži tomu, kdo si nechal takový způsob jednání a podepisování zapsat do obchodního rejstříku, nikoli k tíži třetím osobám. Uvedené pověření není plnou mocí, ve smyslu § 33 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ani plnou mocí ve smyslu čl. III. § 3 směnečného zákona. Proto nebylo třeba, aby se člen představenstva pověřený k jednání za představenstvo, znamenal jako zástupce s dovětkem, že jde o zastoupení, neboť šlo o přímé jednání představenstva samotného.

Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že Ing. L., jednající jménem představenstva druhé žalované na základě uděleného pověření, ztratil toto oprávnění již 21.12.1996, posuzoval otázku, zda právní úkony, učiněné později, je nutno přičíst k tíži druhé žalované nebo k tíži třetích osob. Při posuzování této otázky vycházel z toho, že jestliže se za jiných právem předvídaných obdobných situací mění oprávnění jednat, je tato změna účinná vůči třetím osobám až zápisem do obchodního rejstříku. Rovněž jednání zmocněnců, jednajících na základě plné moci, která sice byla odvolána, ale třetím osobám to není známo a příslušná listina je ponechána v rukou takových zmocněnců, stále zmocnitele vůči bezelstným třetím osobám zavazuje. Obdobně je upraveno i procesní zmocnění podle § 28 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Proto i v tomto neobvyklém případě je nutno vyjít z toho, že pokud se třetí osoby spoléhaly na pověření, které bylo ponecháno v rukou Ing. L. a nemohlo jim být jinak známo, že toto pověření, které bylo stále v oběhu, již bylo odvoláno, je nutno obecně takové třetí osoby chránit proti opatřením druhé žalované, které sice mají mít externí povahu, ale probíhají skrytě uvnitř této společnosti, aniž by měla veřejnost efektivní možnost se s takovými změnami seznámit.

Dále uvedl, že nejde o podpis smluvním ani zákonným zástupcem, ale o tzv. podnikové zastupování. Jde tedy o to, zda v daném okamžiku mohly třetí osoby považovat podpis předsedy představenstva „za podpis představenstva“. Jestliže odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí argumentoval běžnými pravidly v souvislosti s plnou mocí, šlo jen o přiblížení podstaty celé věci, která má původ v zákonu zcela neznámému a značně bizardnímu způsobu jednání představenstva podle zápisu v obchodním rejstříku. Argumentace druhé žalované § 22 obč. zák. je tedy zcela nepřípadná, stejně jako poukaz na to, že z projevu zástupce musí být patrno, že jedná jako zástupce.

Za důvodnou neuznal odvolací soud ani námitku, že by měla být plná moc či jiné zmocnění v určitých intervalech obnovováno, když pro takový postup neexistoval v projednávané věci žádný důvod.

Ani námitku neplatnosti směnky pro použití jiných písmen k napsání slova směnka, neshledal odvolací soud důvodnou, když již ve svém zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že používání jiných typů a velikosti písma je v textu směnky běžné a není na újmu její platnosti. Dovodil, že v českém jazyce jsou zcela běžné projevy, které, aniž by cokoli ztrácely na jazykové jednotě, kombinují různé typy a velikosti písma. V případě směnek pak všechny směnečné formuláře, včetně formulářů vydávaných druhou žalovanou, počítají s tím, že ve směnečném textu bude kombinován nejméně dvojí typ písma, protože je nepředstavitelné, že by uživatel formuláře měl k dispozici nástroj, kterým by dopisovaný text zhotovil zcela shodným typem písma, jako je předtisk.

Na své zrušující rozhodnutí odkázal odvolací soud i ohledně námitky promlčení (když v tomto rozhodnutí uzavřel, že proti přímým dlužníkům ze směnky vlastní platí tříletá promlčecí lhůta podle čl. I. § 70 směnečného zákona).

Dále pak odvolací soud uvedl, že důvodem zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně byla nutnost zabývat se kauzální námitkou, že celý úvěrový obchod byl druhem podvodu na druhé žalované. Taková námitka v tomto případě rukojmímu ze směnky přísluší, protože jde o jeho vlastní vztah k ostatním účastníků posuzovaného obchodu, když je namítáno, že celý obchod byl založen tak, že půjde ve svých důsledcích jen k tíži druhé žalované.

Přitom v projednávané věci nelze uznat překážku pro uplatnění této námitky proti původní žalobkyni, I. a P. b. a.s., když bylo prokázáno, že ta celý obchod řídila a smluvní věřitel – D. s.r.o. (její dceřinná společnost) - jen plnila její pokyny. Jestliže ve svém zrušujícím rozhodnutí vycházel odvolací soud jen z toho, že mezi I. a P. b. a.s. a D. s.r.o. je vztah mateřské a dceřinné společnosti, z provedeného dokazování vyplynulo, že jde o vztah ještě užší, než bývá jinak u společností v takovém postavení obvyklé. Proto pokud by byla námitka důvodná ve vztahu k D. s.r.o., je v tomto případě zcela přípustná i proti I. a P. b., a.s., tedy také proti žalobkyni.

Dále odvolací soud uzavřel, že lze připustit, že poskytnutí úvěru vykazuje určité nepravidelnosti. Zejména není jasné, proč byl poskytnut přes D. s.r.o., když byl stejně čerpán k tíži banky, jak plyne z toho, že banka úvěrovou sumu hned věřiteli nahradila. To však ještě nemůže být podkladem pro závěr, že jde o jednání směřující od počátku jen k tíži druhé žalované. K tomu by muselo z dokazování vyplynout, jak správně uzavřel soud prvního stupně, že zúčastnění vůbec nepočítali s tím, že by prvá žalovaná úvěr splatila, či že s tím počítali jako se skutečností, která nastane spíše, než že by dlužník úvěr splatil. Takový závěr všechny vyslechnuté osoby zcela vyloučily. Kromě toho bylo prokázáno, že v době poskytnutí úvěru měla prvá žalovaná značné obchodní jmění. A konečně snaha zajistit úvěr spolehlivými prostředky je zcela běžným postupem, a to nejen v bankovní praxi. Je-li poukazováno na výši základního jmění prvé žalované, je nutno odkázat na obecně známou skutečnost, že řada obchodních společností s jen minimálním základním jměním disponuje značným obchodním jměním a naopak.

Námitka, že celý obchod byl zaměřen jen proti druhé žalované, že úvěr byl poskytnut s tím, že jej prvá žalovaná nesplatí, úhrada bude požadována jen po druhé žalované a směnka měla být nástrojem útoku proti jejímu majetku, nebyla prokázána. Snad lze uvažovat o tom, že tyto okolnosti byly případně známy Ing. L., který směnku za obě žalované podepsal. Není vyloučeno, ne však prokázáno, že on sám tento cíl sledoval. Nelze však dospět k závěru, že by o tom věděli jiní účastníci a snad mu dokonce v této činnosti pomáhali.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že přinejmenším ve dvou zásadních právních otázkách je právní názor odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu Spolkové republiky Německo.

Dovolatelka namítá, že „není žádný právní podklad k závěru, že náležitosti podpisu právnické osoby na směnce mohou být jiné, než jak jsou obecně vyžadovány k platnosti jakéhokoli jiného obligatorně písemného úkonu. Rozdíl by mohl založit jen zákon. Proto podpis jen samotného předsedy představenstva akciové společnosti, jejíž stanovy vyžadují podpis alespoň dvou členů představenstva, nemůže tuto společnost zavazovat ani směnečně.“

Nedostatek podpisu druhé žalované na směnce je dán již tím, že podpis samotného předsedy představenstva bez spolupodpisu alespoň jednoho dalšího člena představenstva není a nikdy nebyl podpisem druhé žalované. Tehdejší stanovy sice umožňovaly, aby za druhou žalovanou byl oprávněn podepisovat i jen jeden člen představenstva, avšak pouze za výslovné podmínky jeho písemného pověření představenstvem. Toto pověření by tedy muselo objektivně existovat a současně by muselo být v podepisované písemnosti tvrzeno. Nebylo ale možné, aby jediný člen představenstva platně podepisoval s pouhým odkazem jen na své členství či předsednictví v představenstvu.

Dovolatelka dále uvedla, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.11.1997, sp. zn. 11 Cmo 245/97 vyplývá, že v případech, kde zákon předepisuje písemnou formu právního úkonu, musí (mimo osoby, jejíž právo podepisovat vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku) přímo z příslušné listiny vyplývat, na jakém základě podepisující jménem jiné osoby podepisuje. V tomto rozhodnutí vrchní soud zdůraznil, že např. ani předání písemné plné moci druhé straně smlouvy při podpisu nezhojí neplatnost, není-li na listině u podepisujícího uveden odkaz na takové zmocnění či pokud takové zmocnění není přímo součástí dotyčné listiny. Přitom důkazní břemeno o tom, že podepisující fyzická osoba v době podpisu „nemohla mít řádné pověření k podpisu za právnickou osobu by totiž jinak dopadalo na toho, kdo námitku vznesl, když zcela vyloučit, že v době podpisu neexistoval pro podepisující osobu právní důvod k podpisu za právnickou osobu, je prakticky nemožné.“

Dovolatelka tvrdí, že podpis směnky za právnickou osobu někým, kdo ke dni podpisu směnky už žádné pověření neměl, nezavazuje ve směnečných vztazích právnickou osobu, ale - podle § 8 směnečného zákona - jen podepsanou fyzickou osobu. Pouhou nevědomost druhého účastníka o tom, že je mu předkládáno již neplatné pověření, nelze zaměňovat s dobrou vírou.

Odvolací soud již ve svém zrušujícím rozhodnutí dospěl ke skutkovému závěru o tom, že Ing. L. nebyl v době podpisu směnky oprávněn jednat za druhou žalovanou, protože už měsíc před tím představenstvo druhé žalované jeho pověření k takovému jednání zrušilo. Trvá však na tom, že je třeba chránit dobrou víru toho, komu bylo jeho (byť již zrušené) pověření fakticky předloženo, i když o takovém pověření není ve směnce žádná zmínka. Podle odvolacího soudu přitom přijetí rok starého pověření samo o sobě nezakládá pochybnost o dobré víře přijímajícího a po přijímajícím nelze požadovat, aby platnost pověření ověřoval. Argumentuje tím, že výstavce takové pověření musí stáhnout z oběhu, jinak nese sám veškeré následky.

Dobrou víru nelze podle dovolatelky ztotožňovat s pouhou nevědomostí o skutečném stavu v okamžiku převzetí již zaniklého pověření či plné moci. Jestliže směnka byla součástí obchodu jako výsledku několikatýdenního jednání stran, potom existence dobré víry na straně příjemce plné moci či pověření musí být posuzována jak ze všech zjištěných okolností, které předcházely přijetí pověření, tak i z povahy úkonu, k němuž jsou předkládány. Dovolatelka poukazuje též na obtíže stažení všeobecné plné moci či jiného obdobného dokumentu z oběhu.

Dovolatelka rovněž namítá, že podle § 22 odst. 2 obč. zák. nemůže předseda představenstva jednat jménem akciové společnosti a tedy ani podepisovat směnku v případě, kdy je jeho osobní zájem na věci v zásadním rozporu se zájmy této společnosti. Odvolací soud odůvodňuje svůj opačný závěr tím, že uvedená ustanovení nedopadají na tzv. podnikové zastupování, o které v daném případě šlo. Tento závěr je nesprávný, neboť uvedené ustanovení dopadá na všechny případy zastoupení v širším slova smyslu.

Podpis rukojemství na zajišťovací směnce ve prospěch společnosti s ručením omezeným jejím „stoprocentním vlastníkem“ považuje dovolatelka za přímo učebnicový příklad kolize zájmů. V daném případě je navíc tato kolize zájmů naprosto zřejmá už ze samotné směnky, podepisované jak za výstavce, tak i za avala stejnou osobou (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1999 a 37/2000).

Další námitkou dovolatelky je námitka, že akciová společnost je „směnečně nezpůsobilá k avalu zajišťovací směnky za subjekt, za který k ručení či zajištění pohledávky musí podle § 196a odst. 2, 4 obch. zák. (ve znění platném k 21.1.1997) splnit hmotněprávní podmínku souhlasu valné hromady, a to až do doby, než valná hromada takový souhlas udělí“. Odvolací soud argumentuje opačný právní názor příkladem směnečného ručení při pluralitě směnečných dlužníků, z nichž by pouze ve vztahu k jedinému z nich byl nutný souhlas valné hromady. Takový příklad podle dovolatelky nic neřeší, neboť bez souhlasu valné hromady nemůže žádná akciová společnost poskytnout jakékoli zajištění, včetně ručení, bez ohledu na pluralitu dlužníků, věřitelů nebo i ručitelů. Přitom aval zajišťovací směnky je nesporně formou zajištění pohledávky. Protože v projednávané věci jde o ručení za společnost, jejímž jednatelem a jediným společníkem byl člen statutárního orgánu druhé žalované, byl k platnosti podpisu rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady. Nedostatek takového souhlasu je nesplněním zvláštní hmotněprávní podmínky právního úkonu a tím i jeho absolutní neplatnosti.

Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nedostatek souhlasu valné hromady podle § 196a obch. zák. zakládá neplatnost smlouvy s Domeanou s.r.o., „v níž byl závazek směnečného zajištění zakotven“, nikoli směnky samé. Podle dovolatelky smluvní závazek sám neplatný není. Pokud by valná hromada druhé žalované dala souhlas, potom by první žalovaná mohla splnit svůj závazek zcela v souladu se zákonem. Do doby, než valná hromada takový souhlas dá však je druhá žalovaná směnečně nezpůsobilým avalem ve smyslu § 7 směnečného zákona s následky vázanosti pouze té fyzické osoby, která za druhou žalovanou aval podepsala.

Dovolatelka rovněž namítá, že „slovo „směnka“ napsané záměrně odlišně od ostatního textu jak typem tak velikostí písma a vzdáleností písmen, jen velkými písmeny a s grafickým záměrem nadpisu listiny tímto slovem porušuje zákonnou podmínku, že „musí být součástí vlastního textu.“ Takto vyhotovená směnka umožňuje právě to, čemu se snaží směnečné zákony již přes 150 let zabránit požadavkem jednotnosti textu, tj. aby na vhodné místo bez textu mohlo být dopsáno až dodatečně slovo směnka a jeho odlišnost vydávána za přirozený a logický závěr.

Dovolatelka také namítá, že směnečný nárok vůči výstavci se promlčuje v jednoroční lhůtě i u směnky vlastní, neboť zákon směnečný a šekový neobsahuje žádné ustanovení, které by u směnky vlastní stanovilo délku promlčecí doby odchylně proti směnce cizí. Protože promlčení v českém právním řádu není obsahem závazku, nelze na základě obecných ustanovení či „logiky věci“ pouhým výkladem dopět k jiné promlčecí době vůči výstavci, než jak ji výslovně stanoví zákon směnečný a šekový.

Podle čl. I. § 70 odst. 2 směnečného zákona se nároky proti výstavci promlčují v jednom roce ode dne splatnosti. U směnky vlastní ustanovení § 78 odst. 1 směnečného zákona pouze stanoví zavázání výstavce vlastní směnky stejně jako příjemce směnky cizí - což se však nemůže týkat promlčení, neboť promlčení není obsahem závazku. Jestliže ustanovení § 77 odst. 3 směnečného zákona u neuvedeného adresáta rukojemství u směnky vlastní výslovně označuje výstavce (namísto v § 31 odst. 4 směnečného zákona příjemce u směnky cizí), v případě záměru jiné promlčecí doby u výstavce by jistě takovou jinou promlčecí lhůtu zákon také výslovně stanovil.

A konečně dovolatelka tvrdí, že k naplnění podmínky, že směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě jiného, zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu. Postačuje i forma úmyslu nepřímého. Odvolací soud, který zaujal opačný závěr, tak neposuzoval uvedenou námitku v souladu s hmotným právem.

Takovým nepřímým úmyslem je i to, že obchod byl postaven pouze na bonitě avala, vědomost od počátku takového hrozícího následku a srozumění s ním.

O takovém úmyslu svědčí podle dovolatelky to, že v projednávané věci šlo o zajištění krajně rizikového úvěru 20+3 miliony Kč stotisícové společnosti s ručením omezeným, se splatností pouhých 10 měsíců k zaplacení dluhu (tedy nikoli k tvorbě možných zdrojů úhrady poskytnutého úvěru). K zajištění došlo po předchozím odmítnutí zajištění všemi aktivy této společnosti, jako zajištění nedostatečného. Zajištění vyprovokovala sama původní žalobkyně, která sama navrhla jako dostačující zajištění směnkou avalovanou dovolatelkou, jejíž bonitu dobře znala z obchodů s jejím tehdejším největším akcionářem, protože od něho měla v té době v zástavě 12.000 akcií druhé žalované. Zajištění bylo přijato během několika dnů, takže i původní žalobkyni muselo být jasné, že je i z časových důvodů vyloučeno splnit podmínku souhlasu valné hromady. Přitom byl akceptován podpis na směnce téže osoby za výstavce i za avala, a to bez sebemenšího ověření jeho rok starého pověření k podepisování za avala. Přitom šlo o nestandardní obchod, kdy je už ze samotné směnky na první pohled zcela zřejmá kolize zájmů podepisující osoby. Dovolatelka zdůrazňuje, že prokuristka D., s.r.o., jednající tehdy za žalobkyni, vypověděla, že „akceptovala celý tento obchod na návratnosti z veřejných zakázek, tedy že byl od počátku založen výlučně jen na bonitě dovolatelky.“

Dovolatelka dále poukazuje na to, že předem připravené a okamžité zneužití zajišťovací směnky jako směnky platební ještě v den jejího vystavení a tím i její oddělení od úvěru, na jehož zajištění byla vydána, je samo o sobě zřejmou formou úmyslného jednání ke škodě jejího avala - druhé žalované. Uplatnění zajišťovací směnky jiným subjektem odlišným od věřitele úvěrové pohledávky, je tím nejhrubějším porušením ujednání o účelu vystavení, podmínkách uplatnění a účelu institutu zajišťovací směnky vůbec.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V průběhu dovolacího řízení navrhla žalobkyně, aby do řízení vstoupila Č. k. a., na kterou směnku, ze které žaluje, převedla. Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení před dovolacím soudem neplatí ustanovení § 107a. Proto dovolací soud, přestože v řízení bylo prokázáno, že k tvrzenému převodu směnky skutečně došlo, pokračoval v řízení s Č. o. b., a.s.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.

Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) především v řešení otázky, zda je vlastní směnka, jejímž právním důvodem je zajištění závazku výstavce, neplatná, jestliže směnečný rukojmí za výstavce z této směnky neměl, při splnění podmínek ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., ve znění zákona č. 142/1996 Sb., předchozí souhlas valné hromady k převzetí rukojemství.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že akciová společnost může uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků člena představenstva jen se souhlasem valné hromady. Jestliže je člen představenstva oprávněn uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, je k uzavření smlouvy o zajištění závazků s touto osobou rovněž nutný předchozí souhlas valné hromady. Obchodní zákoník tedy v citovaném ustanovení nezakazuje převzetí jakéhokoli zajištění závazku, jak tvrdí dovolatelka, ale zakazuje uzavření smlouvy o takovém zajištění. Stejný závěr vyplývá z ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., které rozšiřuje zákaz uvedený v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. i na ručení (které podle převažujícího názoru teorie i praxe a důvodové zprávy k obchodnímu zákoníku nevzniká v obchodních vztazích smlouvou, ale jednostranným právním úkonem).

Smlouvou, kterou se rukojmí ze směnky zavazuje k zajištění závazků výstavce, není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce, ale smlouva (dohoda) mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na směnce je pak již jen realizací závazku, převzatého v dohodě o převzetí směnečného rukojemství. Jestliže je k uzavření smlouvy o převzetí směnečného rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady a tento souhlas nebyl udělen, je dohoda o převzetí rukojemství absolutně neplatná. Tato neplatnost však nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky. Závěr odvolacího soudu ohledně této otázky je tedy správný.

Za otázku zásadního právního významu dovolací soud považuje i otázku, zda za situace, kdy předseda představenstva společnosti podepsal směnku jako směnečný rukojmí jménem společnosti, aniž u podpisu uvedl, že jedná na základě pověření k jednání uděleného jejím představenstvem a poté, co představenstvo toto pověření odvolalo, takový podpis společnost zavazuje.

Z ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že jestliže z konkrétního právního úkonu nevyplývá, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jednání statutárního orgánu právnické osoby však není jednáním za jiného, ale je, podle ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák., jednáním podnikatele, a proto se na ně ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák. nevztahuje, stejně jako se nevztahuje na případy, kdy jedná fyzická osoba vlastním jménem.

Podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. je statutárním orgánem akciové společnosti představenstvo, které jedná jménem společnosti. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, jedná za představenstvo navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Jestliže tedy stanovy druhé žalované určovaly, že jménem představenstva je oprávněn jednat i jen jeden člen představenstva, jestliže tím byl představenstvem písemně pověřen, zakládá toto ustanovení stanov při splnění uvedené podmínky oprávnění pověřeného člena představenstva jednat jménem společnosti samostatně.

Byl-li pak takový způsob jednání zapsán do obchodního rejstříku, uplatní se ve vztahu ke třetím osobám ustanovení druhé věty § 27 odst. 2 obch. zák., že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Jestliže za takového stavu prokáže konkrétní osoba, písemným pověřením představenstva, že je osobou oprávněnou jednat jménem představenstva, a tedy i jménem společnosti samostatně, nelze v takovém případě princip důvěry v zápis do obchodního rejstříku chápat jinak, než že zahrnuje i jednání na základě předloženého dokladu jednatelského oprávnění - pokud bylo uděleno v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku přitom vyplývá, že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře, nese osoba, jejíž statutární orgán jednatelské oprávnění založil. Dovolatelka přitom ani netvrdí, že by osoba oprávněná ze směnky v dobré víře nebyla, dovozuje pouze, že bylo její povinností zkoumat, zda je udělené oprávnění ještě platné a že dobrou víru nelze ztotožňovat s pouhou nevědomostí o skutečném stavu v okamžiku převzetí již zaniklého pověření či plné moci. Takovou povinnost ale zákon s principem dobré víry nespojuje

Námitkou dovolatelky, že podle § 22 odst. 2 obč. zák. nemůže předseda představenstva jednat jménem akciové společnosti v případě, kdy je jeho osobní zájem na věci v zásadním rozporu se zájmy této společnosti, se přitom dovolací soud zabývat nemohl, neboť ji dovolatelka neuplatnila v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Rovněž námitku dovolatelky, že slovo „směnka“ napsané záměrně odlišně od ostatního textu jak typem tak velikostí písma a vzdáleností písmen, jen velkými písmeny a s grafickým záměrem nadpisu listiny tímto slovem porušuje zákonnou podmínku, že musí být součástí vlastního textu, považuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu.

Podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 1 směnečného zákona musí vlastní směnka obsahovat též označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána. Jak uvádí dovolatelka, je účelem toho ustanovení, „aby na vhodné místo bez textu nemohlo být až dodatečně vepsáno slovo směnka a jeho odlišnost vždy vydávána za přirozený a logický záměr.“ K tomu dovolací soud uzavřel, že není podstatné, jakým typem či velikostí písma je slovo směnka do vlastního textu listiny vepsáno, ale je podstatné, zda spolu s textem, do kterého je vepsáno, tvoří souvislý a na sebe navazující text, nevzbuzující pochybnosti, že je jeho součástí.

Tuto podmínku posuzovaná směnku splňuje. Souvislý text, do kterého je slovo směnka (resp. směnku) zařazeno zní „Dne 12. prosince 1997 zaplatím za tuto jedinou směnku na řad D., spol. s r.o., Kč Dvacettřimilionůdvacetsedmtisíctřistadevadesátsedmkorunčeských.“ Tento text je sepsán celkem 5 typy písma, celkově však jde o zcela souvislý text, ze kterého je zcela jednoznačně patrno, že slovo „směnku“ nebylo do textu zařazeno dodatečně, ale jako jeho nedílná součást, neboť bez tohoto slova by uvedený text nedával žádný smysl. Námitka dovolatelky proto není důvodná.

Další námitkou dovolatelky, kterou rovněž dovolací soud uznal za otázku zásadního významu je otázka délky promlčecí lhůty u směnky vlastní. Podle dovolatelky je tato lhůta jednoletá, neboť směnečný zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by u směnky vlastní stanovilo délku promlčecí doby odchylně proti směnce cizí.

Podle čl. I. § 70 odst. 2 směnečného zákona se nároky proti výstavci promlčují v jednom roce ode dne splatnosti, tvrdí dovolatelka. U směnky vlastní ustanovení § 78 odst. 1 směnečného zákona podle dovolatelky pouze stanoví zavázání výstavce vlastní směnky stejně, jako příjemce směnky cizí - což se však nemůže týkat promlčení, neboť promlčení není obsahem závazku. Jestliže ustanovení § 77 odst. 3 směnečného zákona u neuvedeného adresáta rukojemství u směnky vlastní výslovně označuje výstavce (namísto v § 31 odst. 4 směnečného zákona příjemce u směnky cizí), v případě záměru jiné promlčecí doby u výstavce by jistě takovou jinou promlčecí lhůtu zákon také výslovně stanovil.

Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona platí pro promlčení vlastní směnky, pokud to neodporuje její povaze, ustanovení čl. I. § 70 a 71 směnečného zákona. Podle ustanovení čl. I. § 70 odst. 1 směnečného zákona se směnečné nároky proti příjemci směnky cizí promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky. A konečně podle ustanovení § 78 odst. 1 směnečného zákona je výstavce vlastní směnky zavázán stejně, jako příjemce cizí směnky.

Z citovaných ustanovení dovolací soud uzavřel, že promlčecí lhůta pro výstavce vlastní směnky je tříletá. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona, které výslovně rozšiřuje úpravu promlčení u směnky cizí i na směnku vlastní. Výstavce směnky vlastní přitom je, stejně jako příjemce směnky cizí, přímým dlužníkem ze směnky a podle ustanovení čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona je zavázán stejně, jako přímý dlužník ze směnky cizí. Jeho postavení jako osoby přímo zavázané ze směnky je tedy shodné s postavením příjemce cizí směnky; to nepochybně platí i pro promlčení, neboť nelze dovodit (a dovolatelka to ani nedovozuje), že by to odporovalo povaze vlastní směnky.

K uvedenému závěru lze ostatně dospět i logickým výkladem, neboť je zcela logické, že závazky osob, které jsou přímými dlužníky ze směnky (ať již jde o směnku vlastní či směnku cizí) se promlčují ve shodné promlčecí lhůtě.

Argumentace dovolatelky o tom, že promlčení není obsahem závazku, je přitom zcela nepřípadná, neboť ustanovení čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona není omezeno na obsah závazku, ale týká se postavení výstavce (srov. je zavázán stejně), tedy i promlčení.

Rovněž poslední námitku dovolatelky, že k naplnění podmínky, že směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě jiného, zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu, ale postačuje i forma úmyslu nepřímého, uznal dovolací soud za otázku zásadního právního významu.

K této otázce pak uzavřel, že tvrzení dovolatelky, že k naplnění podmínky, že směnka je výsledkem úmyslného jednání ke škodě jiného, zákon nevyžaduje pouze formu přímého úmyslu, ale postačuje i forma nepřímého úmyslu, je nesprávné.

Důvodem jakéhokoli zajištění závazku (tedy nejen jeho zajištění směnečným rukojemstvím) je úmysl osoby, jejíž pohledávka se zajišťuje, v případě nesplnění závazku osobou, která jej převzala, zajistit jeho splnění jiným způsobem. U těch forem zajištění, které poskytuje třetí osoba (ručení, zástavní dlužník odlišný od dlužníka apod.), je takovým jiným způsobem poskytnutí plnění z majetku této jiné osoby. Poskytnutím takového zajištění pak osoba, která zajištění poskytuje, vyjadřuje souhlas s takovým uspokojením.

Eventuální úmysl uspokojit věřitele zajištěné pohledávky z majetku třetí osoby poskytující zajištění, je tedy nedílnou součástí takového zajištění, a to součástí akceptovanou zákonem, který takové zajištění umožňuje. Eventuální úmysl uspokojit závazek z majetku avalisty, tedy nemůže postačovat k naplnění podmínky úmyslného jednání ke škodě jiného, neboť takový závěr by popíral samotný účel rukojemství jako zajištění závazku ze směnky. Závěry soudů obou stupňů k této otázce jsou proto správné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. května 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu