Rozhodnutí NS

23 Cdo 3849/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 3849/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3849.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3849/2018-306
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ILS Globalvin, s. r. o., se sídlem Moskevská oblast, Naro-Fominský okres, 143345 Seljatino, Ruská federace, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovaným 1) BOHEMIA SEKT, s. r. o., se sídlem v Starém Plzenci, Smetanova 220, identifikační číslo osoby 45358711, zastoupené Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, 2) LogEx logistics s. r. o., se sídlem v Kněževsi, Nová čtvrť 198, identifikační číslo osoby 24771511, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o zaplacení
1.790.207 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 244/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 12 Cmo 87/2018-274, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2017, č. j. 56 Cm 244/2013-241, zamítl žalobu, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.790.207 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II., III. a IV. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 12 Cmo 87/2018-274, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalované dle obsahu spisu nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i ve druhém a třetím výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž by soud neměl žalobu zamítnout, aniž by hledal jinou právní kvalifikaci, která by zahrnovala uplatněný žalobní návrh, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka sice odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit, z obsahu dovolání však plyne, že své výhrady zakládá pouze na námitce neúplnosti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl ustanovení kupní smlouvy, konkrétně článek 2.5 Smlouvy, dle něhož „v případě nedodání nebo neúplného dodání zboží na základě podmínek Smlouvy, je prodávající povinen do Ruské federace vrátit peněžní prostředky, které byly zaplaceny prodávajícímu za nedovezené na celním území Ruské federace zboží, během 180ti kalendářních dnů ode dne převodu prostředků kupujícím“.

Dle rozhodovací praxe přitom platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), jde o skutkové zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002).

Namítá-li tedy dovolatelka ve svém dovolání nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy pokud by nepřehlédl článek 2.5 Smlouvy), musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.

Z obsahového hlediska dovolání dovolatelka námitku nesprávného právního posouzení blíže nespecifikuje, pouze uvádí, že odvolací soud po opakovaném dokazování právně vymezil odpovědnost mezi žalobkyní a žalovanou č. 1) zcela odlišně, když vyšel výlučně z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou č. 1, číslo smlouvy 203/93663437/116 ze dne 15. 11. 2007, že vzal za prokázané, že se zboží ztratilo dříve, než se dostalo do sjednaného místa dodání, že žalovaná č. 1) nesplnila svůj závazek ze smlouvy řádně a včas a dostala se do prodlení dle § 365 zák. č. 513/1991 Sb., a že odvolací soud přehlédl ustanovení kupní smlouvy – článek 2.5 Smlouvy, jež cituje. Takové vymezení dovolacího důvodu však konkrétní požadavky v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, nesplňuje.

Ve zbývající části dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup, konkrétně, že „nebyla dodržena dispoziční zásada, zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí a práva na spravedlivý proces“, když odvolací soud změnil svou právní kvalifikaci bez přezkoumatelného právního odůvodnění. Dovolatelka přitom uplatňuje námitky, které nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání, a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu