Rozhodnutí NS

3 Tdo 93/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 93/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.93.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 93/2019-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 6 To 349/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 48/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 1 T 48/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. P.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 6 To 349/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 10. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku mezi jeho popisem v obžalobě a v rozsudcích nalézacího soudu ze dne 5. 12. 2017 a ze dne 18. 6. 2018. Ohledně otázky zachování totožnosti skutku odkázal na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018. Podle jeho názoru změny oproti obžalobě měly za následek změnu v podstatných okolnostech, které charakterizují jednání a následek z hlediska právní kvalifikace. V jeho případě došlo ke změně z podílnictví z nedbalosti k trestnému činu podvodu na úmyslný trestný čin krádeže a u spoluobviněného P. v zásadě obdobně naopak. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud se s jeho námitkami řádně nevypořádal. Obviněný dále namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když mu v souvislosti se změnou právní kvalifikace nebylo umožněno zaujmout k dříve provedeným důkazům jinou obhajobu, než dříve volil.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby výkon rozhodnutí byl odložen.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ve shodě s odvolacím soudem zastává názor, že totožnost skutku byla zachována, a to přinejmenším plnou shodou následku v podobě vzniku škody na stejném majetku, a částečnou shodou jednání, které bylo představováno odvozem automobilu z garáží. Na tom nic nemění ani odlišné posouzení subjektivní stránky, neboť případy, kdy je forma zavinění popsána odlišně v obžalobě a poté v návaznosti na provedené dokazování v odsuzujícím rozsudku, nejsou nijak výjimečné. Mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu je podle státního zástupce rovněž výhrada dovolatele procesněprávní povahy založená na jeho přesvědčení, že s přihlédnutím k upozornění ve smyslu § 225 odst. 2 trestního řádu na možné přísnější posouzení jeho jednání mělo být celé dokazování provedeno znovu. Jelikož uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohou být ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolací argumentace obviněného byla založena na tom, že nebyla zachována totožnost skutku mezi jeho popisem v obžalobě a v rozsudcích nalézacího soudu ze dne 5. 12. 2017 a ze dne 18. 6. 2018. K tomu je ovšem třeba zdůraznit, že totožnost skutku je institutem trestního práva procesního (srov. § 220 trestního řádu). Námitky obviněného tak směřují do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takové výhrady proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují. Uvedený závěr dovolací soud opírá o svoji dlouhodobou rozhodovací praxi (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 454/2016, sp. zn. 4 Tdo 1303/2015, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, aj.), přičemž zřetelně vyplývá i z usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, na něž obviněný poukázal ve svém dovolání. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci byla totožnost skutku zachována, a to plnou shodou následku v podobě vzniku škody na stejném majetku a částečnou shodou jednání, které bylo představováno odvozem automobilu z garáží. Interpretace usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, ze strany obviněného, podle které musí být totožnost skutku zachována v podstatných okolnostech, které charakterizují jednání a následek z hlediska právní kvalifikace, je nesprávná. Citované rozhodnutí ve shodě s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996 a č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází z toho, že totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 trestního řádu je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku. Posuzování zachování totožnosti skutku se týká okolností skutkových, nikoliv otázky právního posouzení, a proto je bez významu výhrada obviněného, že původní právní kvalifikace jednání popsaného v obžalobě zahrnovala jiné znaky skutkové podstaty trestného činu, než právní kvalifikace pozdější. Výhradami obviněného ohledně totožnosti skutku se podrobně zabýval již odvolací soud, v podrobnostech lze proto na jeho rozhodnutí odkázat. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, podle které mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když mu v souvislosti se změnou právní kvalifikace nebylo umožněno zaujmout k dříve provedeným důkazům jinou obhajobu, než dříve volil. Lze totiž poukázat na to, že právě z tohoto důvodu bylo odvolacím soudem zrušeno předchozí rozhodnutí nalézacího soudu, když před novým projednáním věci a rozhodnutím soudu již měl obviněný dostatek prostoru pro uplatnění své obhajoby.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu