Rozhodnutí NS

8 Tdo 1234/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:8 Tdo 1234/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1234.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1234/2018-49


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. A., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 To 34/2018, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 77/2017, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 To 34/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněného L. A. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 6 T 77/2017, zamítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Obviněný L. A. (dále převážně jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 6 T 77/2017, uznán vinným, že

dne 30. 6. 2017 v době od 10.45 hod. do 11.06 hod. v XY, okres XY, v ul. XY,, v obývacím pokoji nacházejícím se v přízemí rodinného domu, který obýval společně se svojí matkou, poškozenou I. A., narozenou XY, po předchozích dlouhodobých konfliktech s poškozenou – v daný den zejména kvůli podpisu výpisu z vysvědčení, v úmyslu usmrtit fyzicky napadl poškozenou tak, že k ní zezadu přistoupil, když seděla na židli, strhl ji na zem a začal ji oběma rukama větší intenzitou rdousit, a když se poškozená bránila, vytáhl z kapsy kalhot kuchyňský nůž o celkové délce 253 mm s délkou čepele 115 mm, který si vzal předem v kuchyni a uložil do kapsy, a tím ji nejdříve bodl do zadní části krku a po vzájemném zápasu o nůž ji řízl a opakované bodl do přední části krku, a způsobil jí tak smrt, která nastala bezprostředně a byla absolutně neodvratitelná v důsledku úrazově krvácivého šoku při bodných a řezných ranách krku, při kterých poškozená utrpěla bodnořeznou ránu zadní plochy krku délky 4,5 cm; rozsáhlou řeznou ránu přední plochy krku o délce 8 cm; bodnou ránu při okraji hrtanu vpravo a bodnou ránu při okraji hrtanu vlevo, obě v délce 1 cm umístěné v rozsahu řezné rány krku; bodnořeznou ránu na boční ploše krku vpravo délky 2 cm; povrchní řezné ranky na krku vpravo délky 0,6 cm; povrchní čárovitou oděrku v týle hlavy délky 3 cm; čárovitou oděrku pravého zápěstí, povrchní řeznou ránu malíku pravé ruky, oděrku 4. prstu pravé ruky; hlubokou řeznou ránu levé ruky mezi palcem a ukazovákem; řeznou ranku ukazováku levé ruky, a dále poškozené způsobil podkožní krevní výrony vpravo nad hrtanem a pod hranou dolní čelisti; tečkovité oděrky vpravo na krku, čárovitou oděrku vlevo u hrtanu; tečkovité krevní výronky v hrdelní jamce; podkožní krevní výron v pravé prsní krajině; oděrku pravého lokte, krevní výron a oděrku pravého předloktí, oděrku 4. prstu levé ruky; krevní výron pravého a levého bérce a oděrku pod pravým kolenem.

2. Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání nepodala, i když v podané obžalobě spatřovala v jednání obviněného zákonné znaky přísnějšího zločinu vraždy podle 140 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolání proti odsuzujícímu rozsudku ovšem podal prostřednictvím svého obhájce obviněný a zaměřil je výlučně proti výroku o trestu. Poukazoval na to, že k jeho jednání, jež nijak nepopíral, fakticky vedlo, jak se k němu jeho matka – poškozená I. A. (dále jen „poškozená“) dlouhodobě chovala – jednalo se údajně o „sekýrování“, výsměch, „shazování“ apod., které je prý i svědecky doloženo. Zdůraznil přitom rovněž fakt, že se činu dopustil pouhých 17 dní poté, co dosáhl věku 18 let. Brojil také proti tomu, že soud prvního stupně spatřoval přitěžující okolnost v tom, že čin spáchal trýznivým způsobem. V konečném důsledku se proto domáhal aplikace moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení mírnějšího trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

4. Vrchní soud v Praze tyto výhrady obviněného v zásadě akceptoval, když rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 To 34/2018, z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, načež podle § 259 odst. 3 tr. ř. (v písemném vyhotovení rozsudku je zřejmou písařskou vadou nesprávně citován § 259 odst. 1 tr. ř.) znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle 140 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jak je z odůvodnění toho rozsudku patrné, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal existenci podmínek pro použití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když za stěžejní polehčující okolnost považoval fakt, že obviněný se činu dopustil ve věku velmi blízkém věku mladistvých. Pokud by se totiž útoku dopustil ještě před dosažením věkové hranice 18 let, tj. o 18 dní dříve, mohlo by mu být uloženo trestní opatření odnětí svobody v maximální výměře 5 let, avšak po dovršení věku 18 let mu byl ukládán trest odnětí svobody v zákonné sazbě s minimální výměrou 10 let. Podle odvolacího soudu se jedná o obrovskou disproporci, která polehčující okolnost spočívající ve spáchání činu ve věku blízkém věku mladistvých podstatným způsobem posiluje. Při akceptování dalších polehčujících okolností, na které poukázal již soud prvního stupně [polehčující okolnosti podle § 41 písm. b), e), k), l), n) a o) tr. zákoníku] proto dospěl k závěru, že uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby je v daném případě namístě. Za přiměřený považoval trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž shodně jako soud prvního stupně shledal podmínky podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou.

5. S takovým názorem se ovšem nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) neztotožnil, a proto podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., dovolání. Učinil tak v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

6. Dovolatel ve svém podání v podrobnostech uvedl, že s výrokem o trestu z rozsudku odvolacího soudu, pokud byl trest odnětí svobody ukládán pod spodní hranicí zákonné trestní sazby za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze souhlasit; na tom nic nemění skutečnost, že zařazení obviněného pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice samo o sobě akceptovat lze. Sazba trestu odnětí svobody uvedená v § 140 odst. 1 tr. zákoníku činí deset let až osmnáct let. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-1i soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. V obecné rovině tedy platí, že pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to, že
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a přitom
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

7. Podle názoru nejvyššího státního zástupce trestní zákoník sice v dané souvislosti výslovně nehovoří o „výjimečných“ okolnostech případu ani o „mimořádných“ poměrech pachatele, ale již z názvu předmětného ustanovení (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) je zřejmé, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku bude mimořádným a že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu tedy nemůže odůvodnit samotná existence některých polehčujících okolností, jako je doznání pachatele ke spáchání trestného činu, lítost nad jeho spácháním apod. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoli výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku byly tak intenzívní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud považoval za v podstatě jediný důvod pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku skutečnost, že obviněný se dopustil trestného činu ve věku velmi blízkém věku mladistvých. Jiné moderaci podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňující okolnosti případu, resp. poměry pachatele, odvolací soud nezmínil zřejmě proto, že ani neexistují. Pokud jde o věk blízký věku mladistvých, byl ovšem jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. f) tr. zákoníku zohledněn při ukládání trestu již nalézacím soudem. Tato okolnost přitom nemůže bez dalšího odůvodnit použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Použití citovaného ustanovení současně nelze odůvodnit ani pouhým výčtem polehčujících okolností obsažených v § 41 tr. zákoníku, ale musí se zakládat na jejich podrobném rozboru jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (dovolatel tu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 833/2016).

9. Podle nejvyššího státního zástupce nelze ani ze skutečnosti, že pachatel se trestného činu dopustil ve věku velmi blízkém věku mladistvých (tj. ve věku překračujícím hranici osmnácti let pouze o několik týdnů nebo dokonce dní) bez dalšího dovozovat, že by polehčující okolnost podle § 41 písm. f) tr. zákoníku byla naplněna v takové intenzitě, aby byly dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Při aplikaci zmíněné polehčující okolnosti je totiž třeba vycházet z úrovně pachatelovy duševní, mravní a fyzické vyspělosti, stupně jeho socializace a zejména z toho, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchání trestného činu, resp. jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly vliv na spáchání trestného činu. Odvolací soud však neučinil žádné konkrétní zjištění o tom, jakým způsobem se na trestné činnosti obviněného, tj. na brachiálním způsobem provedeném úmyslném usmrcení poškozené, měla podílet okolnost, že u obviněného dosud přetrvávaly některé charakteristiky typické pro osoby mladistvé. Mimo samotného konstatování věku pachatele pouze uvedl, že osobnost obviněného se dosud vyvíjí a nelze učinit jednoznačný názor, jakým směrem se tento vývoj bude ubírat; připustil naopak, že jednání obviněného neslo určité prvky zločinu vraždy spáchaného s rozmyslem (obviněný se totiž před útokem předem ozbrojil nožem pro případ, že by se mu nepodařilo odpor poškozené překonat holýma rukama, a útok vedl nečekaně a zákeřně zezadu), byť znaky skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nebyly beze zbytku naplněny.

10. Dovolatel poukázal i na to, že věk pachatele, který výrazněji nepřekračuje hranici 18 let, může mít různý význam u jednotlivých typů trestných činů (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 833/2016). Větší závažnost může tato okolnost mít např. u pachatele majetkového deliktu nebo trestné činnosti výtržnického charakteru, spáchané z „mladické nerozvážnosti“. Zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku však patří k nejzávažnějším zločinům v trestním zákoníku vymezeným; protiprávnost, vysoká společenská škodlivost a zavrženíhodnost jednání směřujícího proti lidskému životu současně musí být zjevná i osobám, jejichž duševní a mravní vývoj nebyl zcela ukončen. Je rovněž třeba zdůraznit vysoce morální aspekt, že obviněný se tohoto násilného činu dopustit vůči vlastní matce, a lze dodat, že násilné jednání vůči vlastním rodičům nelze považovat za charakteristické a typické ani pro osoby mladší osmnácti let, byť u určité části těchto osob se může projevovat zvýšená kritičnost vůči rodičům a neochota podrobovat se jejich autoritě.

11. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na to, že odvolacím soudem uváděná „obrovská disproporce“ mezi výší trestu, resp. trestního opatření, které by obviněnému hrozilo jako mladistvému, a trestem, kterým byl ohrožen jako dospělý pachatel, potom vyplývá přímo ze zákonné úpravy, když ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, horní hranice trestu odnětí svobody u mladistvého nesmí převyšovat pět let, a to bez ohledu na to, jaký trest by hrozil dospělému pachateli. Jestliže zákonodárce dobrodiní mírnějšího trestání mladistvých pachatelů striktně omezil dosažením věku osmnácti let pachatele, nelze odvolacím soudem tvrzenou disproporci podřadit pod důvody moderace předpokládané § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu dodal, že ani další okolnosti věci, vrchním soudem nezmíněné, nemají na výše popsané závěry větší dopad. Obviněný nepochybně vedl do spáchání deliktu řádný život. Po útoku jej oznámil úřadům a napomáhal při jeho objasnění, ovšem za situace, kdy s ohledem na jeho spojení s místem činu a s obětí by podezření ve vztahu k němu bylo poměrně zřetelné. Nad trestným činem projevil soudy akceptovanou upřímnou lítost, nicméně ani zde nelze přehlédnout, že např. svědkovi R. Z. napsal e-mail, podle něhož má po zabití poškozené neuvěřitelný pocit, cítí se dobře, resp. i obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že se mu po zjištění smrti ulevilo. Podle závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, byl vztah obviněného a poškozené komplikovaný, a to i z důvodu osobnosti poškozené, nicméně osobnost obviněného je nevyrovnaná, s rysy impulzivity, dráždivosti, podezíravosti, přičemž městná afekty, což zvyšuje jeho vnitřní napětí a může dojít k explozi; prognóza resocializace obviněného proto byla shledána nepříznivou. To značí, že byť čin obviněného byl i důsledkem jeho problematického soužití s matkou, na němž se oběť nepochybně svým chováním podílela, má takové konstatování povahu vysvětlení pohnutek, nikoli povahu ospravedlnění – popsaný způsob řešení konfliktního vztahu je jistě nutné plně odmítnout. Odvolací soud současně v rámci svých úvah zmínil, že jednání obviněného obsahovalo i určité prvky rozmyslu, neboť se před útokem ozbrojil nožem, pokud by ho nebyl s to dokonat holýma rukama, a poškozenou napadl zákeřně zezadu. Souhrnně řečeno, ani další související momenty věci neposkytují podklad pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

12. Dovolatel proto uzavřel, že v předmětné trestní věci nebyly dány žádné výjimečné okolnosti případu nebo mimořádně poměry pachatele, pro které by uložení trestu odnětí svobody v rámci nesnížené sazby uvedené v § 140 odst. 1 tr. zákoníku bylo možno považovat za nepřiměřené přísné. Odvolacím soudem zdůrazňovaný věk pachatele velmi blízký věku mladistvého bylo nanejvýše možno do určité míry zohlednit při výměře trestu v rámci zákonné trestní sazby, což ostatně nalézací soud učinil uložením trestu na samé spodní hranici sazby v § 140 odst. 1 tr. zákoníku uvedené. Nebyly tudíž splněny základní zákonné podmínky pro to, aby při rozhodování o trestu mohl být aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže byl proto obviněnému za zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na deset let až osmnáct let, uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, jedná se o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným, což založilo vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

13. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v samém závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 To 34/2018, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jeho jiného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

14. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal Nejvyšší soud k vyjádření datovou schránkou obhájci obviněného JUDr. Petru Kubíčkovi, který na něj reagoval přípisem, v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že dovolání shledává nedůvodným a že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno v neprospěch obviněného nejvyšším státním zástupcem jako osobou k tomu oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dosud uvedeného je zjevné, že dovolatel uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé variantě.

18. Pokud nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, je jeho argumentaci nutno považovat z hlediska použitého důvodu dovolání za právně relevantní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročníku 2004, ve Svazku 26 pod č. T 617).

19. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo podáno, jakož i řízení napadenému výroku předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Hned na tomto místě je přitom zapotřebí akcentovat, že nepřezkoumával výroky o vině a použité právní kvalifikaci v odsuzujícím rozsudku, neboť ty nebyly předchozím odvoláním obviněného napadeny (a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze – jak již bylo výše zmíněno – odvolání ani nepodala).

20. V obecné rovině a nad rámec toho, co již ve svém podání uvedl dovolatel, je vhodné připomenout, že § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle tohoto ustanovení umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o výjimečné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci tohoto ustanovení je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů mohou nabýt charakteru okolností relevantních.

21. Jak již bylo dovolatelem uvedeno, ze znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, musí tedy být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice.

22. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumějí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 až 792).

23. Soudní praxe částečně vymezila řadu kritérií, podle nichž lze určit, jaké okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění dalších dvou, naplňují. Obvyklé polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlíží jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, a to zpravidla v rámci příslušné trestní sazby, samy o sobě za výjimečné okolnosti případu, odůvodňující snížení trestu odnětí svobody, považovat nelze. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku, případně jiné okolnosti tam neuvedené, nabývaly takové intenzity a charakteru, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku [např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v § 41 písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Samotné doznání se k činu, lítost nad činem, předchozí řádný život pachatele, náhrada škody apod. za takové okolnosti zpravidla považovat nelze (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. II/1967, s. 14 a 15 Sb. rozh. tr.). Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou a výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby by byl pro něho zvlášť obtížný, nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, nebo že pachatel je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, přičemž nepřítomnost pachatele v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob apod. Nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že před spácháním trestného činu nebyl dosud soudně trestán a po jeho spáchání vedl řádný život, a ani to, že se k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit.

24. K mimořádným okolnostem případu a poměrům pachatele pak musí přistoupit i splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, a sice že by trest ukládaný v zákonné sazbě byl za daných okolností nepřiměřený a že nápravy pachatele se dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o pečlivé zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele. Nepostačí zde samotný názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby se zřetelem k výši její dolní hranice. Aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze například odůvodnit ani srovnáním trestu, který by postihl obviněného, s tím, který již byl uložen jinému pachateli za obdobný útok na stejný zájem chráněný trestním zákonem.

25. Lze tedy shrnout, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokládá, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (ke všem shora naznačeným teoretickým východiskům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.).

26. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ lze uzavřít, že odvolací soud se uvedenými kritérii důsledně neřídil. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku použít lze, což odůvodnil v posledním odstavci na straně 2 odůvodnění svého rozsudku takto: „Od názoru vyjádřeného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se neliší v tom, že by shledal některé další okolnosti pro tento závěr svědčící, ale v míře hodnocení povahy těchto okolností.
Za stěžejní polehčující okolnost má to, že se obžalovaný dopustil činu velice záhy po dovršení zletilosti. Tedy jinými slovy, pokud by se trestné činnosti dopustil o 18 dní dříve, hrozil by mu trest [zřejmě měl na mysli „trestní opatření“] odnětí svobody, jehož horní hranice by nesměla převýšit 5 let. Po dovršení osmnácti let se obžalovaný ocitl v sazbě, kde dolní hranice dosahuje 10 let. Podle názoru odvolacího soudu se jedná o obrovskou disproporci, která tuto polehčující okolnost podstatným způsobem posiluje. Při akceptování všech dalších polehčujících okolností, které vzal v úvahu už soud prvního stupně [zřejmě měl na mysli polehčující okolnosti podle § 41 písm. b), e), k), l), n) a o) tr. zákoníku, byť je výslovně nezmínil], má odvolací soud za to, že uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby je v daném případě plně na místě.“ K tomu v následujícím odstavci dodal: „Ze všech těchto důvodů zrušil odvolací soud výrok o trestu napadeného rozsudku a rozhodl sám tak, že za použití ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku uložil obžalovanému sám trest odnětí svobody v trvání osmi let.“ Zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do příslušného typu věznice již vůbec neodůvodnil, byť z výroku rozsudku je zřejmé, že ve shodě se soudem prvního stupně shledal zákonné podmínky pro jeho zařazení podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, tj. do mírnějšího typu věznice.

27. Takovéto odůvodnění použití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud rozhodně nemohl považovat za přesvědčivé a ve svém důsledku za správné a zákonné. Zcela naopak se takřka bezezbytku identifikoval s přiléhavými argumenty dovolatele (srov. shora odstavce 6. až 11.), na něž proto postačuje odkázat a některé z nich jen akcentovat. Jakkoliv trestní zákoník explicitně nehovoří o výjimečných okolnostech případu ani o mimořádných poměrech pachatele, lze již ze samotného názvu jeho § 58 (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) usuzovat, že postup podle něho (tedy i podle jeho odst. 1) bude záležitostí skutečně mimořádnou. Jinými slovy vyjádřeno, ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nemůže soud přistoupit jen proto, že dospěje k závěru o existenci (někdy i celé řady) okolností svědčících ve prospěch obviněného. Pouze v případě, že by některé z polehčujících okolností uvedených v § 41 tr. zákoníku nabyly takové míry a intenzity, že by zcela výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by možno připustit, že by již mohlo jít o takové okolnosti případu, jaké má na mysli ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

28. Jestliže odvolací soud považoval za (v podstatě jediný) důvod pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku skutečnost, že obviněný se dopustil trestného činu ve věku velmi blízkém věku mladistvých, je třeba zdůraznit, že tuto (jistě významnou) polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. f) tr. zákoníku zohlednil v rámci úvah o délce ukládaného trestu odnětí svobody již soud prvního stupně. Použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku přitom nelze odůvodnit ani pouhým výčtem polehčujících okolností vyjmenovaných v § 41 tr. zákoníku, příp. paušálním odkazem na některé z nich, nýbrž musí se zakládat na jejich podrobném rozboru jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech (v této souvislosti již dovolatel případně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 833/2016). Ovšem ani ze skutečnosti, že pachatel se trestného činu dopustil ve věku velmi blízkém věku mladistvých (v dané věci ve věku překračujícím hranici osmnácti let pouze o několik dní) nelze bez dalšího dovozovat, že by zmíněná polehčující okolnost podle § 41 písm. f) tr. zákoníku byla naplněna takovou měrou a intenzitou, aby již bylo možno reálně usuzovat na splnění všech zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jak na to již poukázal dovolatel, při úvahách o možnosti aplikace této polehčující okolnosti je totiž třeba vycházet z úrovně pachatelovy duševní, mravní a fyzické vyspělosti, stupně jeho socializace a zejména z toho, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchání trestného činu, resp. jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly vliv na spáchání trestného činu. Odvolací soud ovšem – předtím, než dospěl k závěru o možnosti postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku – neučinil žádné konkrétní zjištění v tom směru, jakým způsobem se na trestné činnosti obviněného, tj. na brachiálním způsobem provedeném úmyslném usmrcení poškozené, měla podílet okolnost, že u něho stále přetrvávaly některé charakteristiky typické pro osoby mladistvé. Vedle připomenutí věku obviněného totiž pouze zmínil, že „… se jeho osobnost nepochybně dosud vyvíjí“, že se tak u něho může „… měnit názor na životní hodnoty, posilovat či oslabovat morálně volní vlastnosti a zábrany“ a že za této situace „… jednoznačný názor o tom, jakým směrem se vývoj osobnosti obžalovaného bude ubírat … je velice problematický“ (srov. předposlední odstavec na straně 3 odůvodnění jeho rozsudku).

29. V rozporu se závěrem o možnosti použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud nejen nepřehlédl, ale dokonce připustil (srov. předchozí odstavec tamtéž), že „… byť soud prvního stupně neshledal rozmysl pachatele ve smyslu kvalifikovaného znaku skutkové podstaty zločinu vraždy, určité prvky této kvalifikace (tj. podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, v němž zákonodárce stanovil pro trest odnětí svobody sazbu na dvanáct až dvacet let) nepochybně dány jsou. Obžalovaný se před útokem na poškozenou ozbrojil nožem pro případ, že by se mu nepodařilo odpor poškozené překonat holýma rukama a útok vedl nečekaně a zákeřně zezadu.“ Takovou argumentací, z níž je zřejmé, že nepřehlédl, že obviněný popsaným způsobem spáchal zločin vraždy na vlastní matce, ovšem sám zpochybnil správnost a opodstatněnost svých předchozích závěrů.

30. Konečně lze poukázat – i tady ve shodě s nejvyšším státním zástupcem – rovněž na to, že odvolacím soudem uváděná „obrovská disproporce“ mezi výší trestu (přesněji trestního opatření), které by obviněnému hrozilo jako mladistvému, a trestem, kterým byl ohrožen jako dospělý pachatel, vyplývá přímo ze zákonné úpravy, neboť podle § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, horní hranice trestu odnětí svobody u mladistvého nesmí převyšovat pět let, a to bez ohledu na to, jaký trest by hrozil dospělému pachateli. Už z pouhého faktu, že zákonodárce dobrodiní mírnějšího trestání mladistvých pachatelů striktně omezil dosažením osmnácti let jejich věku, nelze odvolacím soudem tvrzenou „ obrovskou disproporci“ podřadit pod důvody moderace upravené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Jestliže ani další okolnosti zjištěné v posuzované věci již nalézacím soudem (řádný život obviněného před spácháním zločinu; jeho oznámení hned po jeho spáchání a napomáhání při jeho objasnění; před oběma soudy nižších instancí projevená a jimi akceptovaná upřímná lítost; závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, o komplikovaném vztahu obviněného a poškozené, a to i z důvodu osobnosti poškozené; závěry těchto znalců o osobnosti obviněného, která je nevyrovnaná, s rysy impulzivity, dráždivosti, podezíravosti, přičemž městná afekty, což zvyšuje jeho vnitřní napětí a může dojít k explozi, což vyústilo v další závěr, že prognóza resocializace obviněného byla shledána nepříznivou) neměly na rozhodnutí o podaném dovolání podstatný vliv, Nejvyšší soud uzavřel, že v přezkoumávané trestní věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti případu nebo mimořádné poměry pachatele, pro které by uložení trestu odnětí svobody v rámci nesnížené sazby uvedené v § 140 odst. 1 tr. zákoníku bylo možno považovat za nepřiměřené přísné. Nejsou a v době rozhodování odvolacího soudu ani nebyly splněny základní zákonné podmínky pro to, aby při rozhodování o trestu mohl být aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Proto byl-li odvolacím soudem obviněnému uložen za zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, na který zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody na deset let až osmnáct let, trest odnětí svobody v trvání osmi let, jedná se o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Takový závěr Nejvyššího soudu založil vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nejprve podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 8 To 34/2018. Poté podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

33. V důsledku těchto výroků tzv. obživl odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 6 T 77/2017, a Nejvyšší soud se ocitl ve stadiu trestního řízení, v němž měl možnost buď ve shodě s dovolatelem podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátit věc Vrchnímu soudu v Praze a přikázat mu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám o podaném dovolání obviněného rozhodnout.

34. Nejvyšší soud – veden zásadami rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, jakož i při vědomí rozsahu své přezkumné činnosti v dovolacím řízení a povinnosti rozhodnout ve věci v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius – se nakonec rozhodl pro druhou z těchto alternativ, jelikož o podaném odvolání obviněného, které směřovalo výhradně proti výroku o trestu odnětí svobody, který mu byl Krajským soudem v Praze uložen, mohl sám bez potřeby provádět další dokazování rozhodnout. Ze všech těch důvodů, které byly podrobně rozvedeny shora, neshledal důvody pro mimořádné snížení trestu obviněnému ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku (v daném směru se ztotožnil i s úvahami soudu prvního stupně podrobně rozvedenými pod bodem 69. odůvodnění jeho rozsudku, včetně jeho úvah o zařazení obviněného pro výkon uloženého desetiletého trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, odůvodněných v bodě 70. tamtéž). Proto postupoval podle § 256 tr. ř. a nedůvodné odvolání obviněného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 6 T 77/2017, zamítl.

35. Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí dovolacího soudu se opírá o ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., podle jehož uvozující věty Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem. Dovolací soud se ztotožnil s názorem, že takové rozhodnutí může učinit, pokud se ocitl v procesní pozici některého z nižších soudů nebo jiného orgánu činného v trestním řízení, do níž se dostal po zrušení napadeného rozhodnutí, zejména pokud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. též vadné řízení předcházející napadenému rozhodnutí; v tomto případě postupuje Nejvyšší soud podle zákonných ustanovení platných pro ten soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení, na jehož místě rozhoduje, např. po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu může Nejvyšší soud sám podle § 256 zamítnout odvolání, shledá-li, že není důvodné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3271 - 3274).

36. Zcela nakonec je pak třeba uvést, že Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání ve veřejném zasedání (srov. § 232 a násl. tr. ř., § 265r tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu