Rozhodnutí NS

7 Tdo 1248/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:7 Tdo 1248/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1248.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1248/2018-28
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 10. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 7 To 280/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 55/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017, č. j. 71 T 55/2017-268, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že dne 15. 12. 2016 v době kolem 3:00 hod. v O. na ul. S., v baru S. c., za současné přítomnosti řady dalších hostů tohoto podniku, fyzicky napadl poškozeného T. P., tak, že ho sklenicí nečekaně udeřil zboku do pravé části hlavy, následkem čehož se tato rozbila, a jejími ostrými střepy, jež mu zůstaly v ruce, poškozeného nejméně dvakrát uhodil do pravé strany obličeje, mj. i poblíž oka. Tím současně rozbil pravé sklo jeho na očích nasazených dioptrických brýlí, a způsobil mu poranění, která si vyžádala hospitalizaci poškozeného od 15. 12. 2016 do 17. 12. 2016 a dobu léčení v délce 2-3 týdnů, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života. S ohledem na záměr obviněného, způsob, intenzitu a lokalizaci útoku, toliko náhodou a současně zabráněním v dalším napadání poškozeného přítomnými osobami, nedošlo ke vzniku mnohem závažnějších zranění a vzniku poruchy zdraví omezující poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů, přičemž obviněný byl při útoku plně srozuměn s možností přivodit poškozenému, s přihlédnutím k mechanismu, lokalizaci, úmyslně užité zbrani, síle a povaze útoku takovouto vážnou dlouhodobě trvající poruchu zdraví. Současně rozbitím brýlí způsobil poškozenému majetkovou škodu 4 620 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný i poškozený T. P. odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 7 To 280/2017-338, zrušil z rozsudku soudu prvního stupně výrok o trestu a z podnětu odvolání poškozeného výroky o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému a nově obviněnému uložil shodný podmíněný trest odnětí svobody, ale změnil délku trestu vyhoštění z území České republiky na tři léta. Dále částečně vyhověl odvolání poškozeného a o jeho nároku rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že se soudy řádně nezabývaly podmínkami uložení trestu vyhoštění. Zdůraznil, že v České republice žije již více než 10 let a považuje ji za svou zemi, neboť s mateřskou zemí ztratil veškeré kontakty. Uvedl, že se do doby svého odsouzení ničeho protiprávního nedopustil, je otcem dvouletého dítěte, řádně zde pracoval a žije v druhovském poměru. Má za to, že trestnou činnost, kterou spáchal, nelze považovat za vysoce nebezpečnou, ohrožující bezpečnost státu, a to navíc v případě, kdy mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Obviněný své dovolání dále doplnil a soudům vytkl, že se nedostatečně zabývaly hmotně právními podmínkami pro jeho vyhoštění a spokojily se pouze s obecnými zjištěními ohledně jeho osobních poměrů. Při absenci obsáhlejších zjištění nelze podle obviněného uložit trest vyhoštění.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitku obviněného stran uložení trestu vyhoštění lze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod. Připomněl, že podle zjištění soudů je obviněný státním občanem Vietnamu, má zde trvalý pobyt, není zaměstnán, pobírá dávky podpory v hmotné nouzi, má dítě s přítelkyní, avšak ani přítelkyně, ani dítě nemají české občanství. Ve věci neexistuje okolnost vylučující uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Obviněný nemá v České republice pracovní zázemí a nelze dovozovat, že by byl trest vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť dítě nemá s českou státní občankou a dítě taktéž nemá českou státní příslušnost. Naplnění podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku lze shledat v tom, že se obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil brutálního napadení jiného se zbraní.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného stran uloženého trestu vyhoštění nejsou námitkami, které by byly s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016).

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o trest vyhoštění podle § 80 tr. zákoníku, jeho přípustnost je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na to, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení § 80 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014).

Obviněný ve své dovolací argumentaci uvedl, že v České republice žije více než 10 let a považuje ji za svou novou zemi, do doby odsouzení se ničeho protiprávního nedopustil, je otcem dvouletého dítěte, žije v druhovském poměru a v České republice pobýval legálně a řádně tu pracoval. Obviněný tedy ve svém dovolání brojí proti rozhodnutí soudu o uložení trestu vyhoštění v souvislosti s podmínkami podle ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Z dikce § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku lze gramatickým výkladem dovodit, že je nezbytné kumulativní splnění všech tří zde uvedených okolností, tedy že musejí existovat současně vedle sebe; pro vyloučení uložení trestu vyhoštění proto nestačí naplnění jen některé z nich (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014).

Jak soudy zjistily, obviněný je státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, který v České republice žije na základě povolení k trvalému pobytu. Družka i dítě obviněného mají cizí státní příslušnost, přičemž jak vyplývá z výpovědi obviněného (protokol o hlavním líčení, č. l. 265), mají jeho družka i jejich dítě vietnamské státní občanství. Ze zjištění soudů rovněž vyplývá, že obviněný na území České republiky od 25. 2. 2014 nepracuje, je veden v evidenci příslušného úřadu práce a pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi (sdělení Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě ze dne 16. 1. 2017, č. l. 184). Ačkoli se soudy obou stupňů mohly s posouzením těchto otázek vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí pregnantněji, přesto z uvedeného vyplývá, že v případě obviněného nejsou naplněny okolnosti podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by vyloučily uložení trestu vyhoštění. Je rovněž namístě zdůraznit, že podmínky k uložení trestu vyhoštění byly naplněny i z hlediska kritérií stanovených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. kritéria rozvedená ve věci Ü. proti Nizozemí, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2005). Přestože obviněný v České republice pobývá po relativně dlouhou dobu, je namístě hodnotit i povahu a vážnost jeho jednání, tedy brutálního napadení jiné osoby s použitím zbraně (§ 118 tr. zákoníku) a spáchání více trestných činů tímto jednáním, stejně jako skutečnost, že obviněný již čtyři roky nepracuje. Rodinné vazby obviněného nejsou přímo vázány na Českou republiku, neboť jeho družka i jejich společné dítě jsou cizí státní příslušníci. Rovněž doba od spáchání trestného činu ještě není natolik dlouhá. Ze spisu nevyplývají skutečnosti, které by vypovídaly o dostatečně pevných pracovních, sociálních, kulturních a rodinných vazbách obviněného s Českou republikou, které by vyloučily uložení trestu vyhoštění jak z pohledu českého právního řádu, tak judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Nad rámec uvedeného je namístě zmínit, že je zde důvodné podezření, že se obviněný na území České republiky dopustil i další závažné trestné činnosti, neboť byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2018, č. j. 34 T 2/2018-693, byť nepravomocně, odsouzen za trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a trestu vyhoštění z území České republiky na pět let.

Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami. Uložený trest naplňuje hlediska § 80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a uložení tohoto trestu bylo vyvoláno nutností ochrany bezpečnosti lidí a majetku, a to jak s ohledem na násilný charakter trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen, tak i na skutečnost, že obviněný svým jednáním spáchal více trestných činů. Soudy při ukládání trestu vyhoštění uložily přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání tří let, přičemž nebyly shledány okolnosti vylučující možnost uložit tento trest ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal dovolací námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu