Rozhodnutí NS

23 Cdo 1120/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 1120/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1120.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1120/2019-238


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MVE Plzeň-Radčice s. r. o. se sídlem ve Zruči-Senec, Stará cesta 268, PSČ 330 08, IČO 28020189, zastoupené Mgr. Martinem Vostrackým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 752/33, proti žalované Sweco Hydroprojekt a. s. se sídlem v Praze 4, Táborská 31, PSČ 140 16, IČO 26475081, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, o zaplacení částky 978 298 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 84/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 4 Cmo 66/2018-211, takto:
      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 15 149 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
              Stručné odůvodnění:
                  (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. prosince 2017, č. j. 5 Cm 84/2013-188, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se v pořadí o již druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 13. června 2016, č. j. 5 Cm 84/2013-125, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně zrušil usnesením ze dne 31. března 2017, č. j. 4 Cmo 162/2016-151.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 4 Cmo 66/2018-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na řešení otázky hmotného práva týkající se posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně posouzení, zda byl naplněn předpoklad porušení právní povinnosti. Dle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť judikát, na který dovolatelka odkazovala a od něhož se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit, nelze na řešenou věc vztáhnout a odvolací soud se od něj tudíž nemohl odchýlit.

Dovolatelka ve své argumentaci odkázala na jediný rozsudek dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud v řešeném případě odchýlit, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007. Závěry uvedeného rozsudku na řešenou věc ovšem nelze vztáhnout, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval skutkově i právně odlišnou situací, konkrétně řešil otázku, za jakých podmínek se jedná o škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák. a kdy je naopak na místě aplikovat obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.). V řešené věci naopak nešlo o posuzování toho, které konkrétní ustanovení o odpovědnosti za škodu aplikovat, nýbrž šlo o posouzení, zda jednání žalované naplnilo předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně zda při vypracování předmětné projektové dokumentace porušila některou právní povinnost. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se v řešeném případě nemohl odchýlit od uvedeného judikátu, jak tvrdila dovolatelka.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu