Rozhodnutí NS

4 Tdo 1140/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:4 Tdo 1140/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1140.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pojistný podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/27/2018
II. ÚS 4269/18
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
01/22/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1140/2018-25


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2018 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 To 64/2018-872 v trestní věci vedené Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 T 80/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 6 T 80/2017-850 byl obviněný P. B. uznán vinným pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku na skutkovém základě, že

„v přesně nezjištěný den v době od 18. srpna 2014 do 30. srpna 2014 v Ch., S., uzavřel prostřednictvím J. V., tyto smlouvy o životním pojištění s úrazovým připojištěním:

1) č. 1308438402 s pojistitelem ČSOB pojišťovna, a. s., jako druhý pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
2) č. 7009405532 s pojistitelem Pojišťovna České spořitelny, a. s., jako druhý pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
3) č. 2000332846 s pojistitelem Wüstenrot životní pojišťovna, a. s.,
4) č. 110988482 s pojistitelem Generali pojišťovna, a. s., jako druhý pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
5) č. 054112800 s pojistitelem Allianz pojišťovna, a. s., jako druhý pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,

přičemž při jejich uzavírání svým podpisem návrhů smluv stvrdil, že nemá sjednáno jiné pojištění na stejný pojistný zájem (trvalé následky úrazu, denní odškodné) a zamlčel tedy jednotlivým pojišťovnám, že na stejný pojistný zájem sjednal v týž den více pojistných smluv, když kromě výše uvedených uzavřel ještě tyto smlouvy:

- pojistnou smlouvu č. 7390276274 s pojistitelem Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., jako druhý pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
- pojistnou smlouvu č. 7031720211 s pojistitelem Česká pojišťovna, a. s., jako další pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
- pojistnou smlouvu č. 4444012528 s pojistitelem AXA životní pojišťovna, a. s.,
- pojistnou smlouvu č. 1422621115 s pojistitelem Kooperativa pojišťovna, a. s., jako další pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,
- pojistnou smlouvu č. 86498643 s pojistitelem ING životní pojišťovna N.V., jako další pojištěný na pojistné smlouvě svého bratra L. B.,

a dále s výjimkou Generali pojišťovny, a. s., a Allianz pojišťovny, a. s., zatajil, že na stejný pojistný zájem má již od 30. 8. 2013 uzavřenou pojistnou smlouvu č. 3824414857 s pojistitelem UNIQA pojišťovna, a. s., při uvedení nepravdivých údajů o dalších pojistných smlouvách by přitom pojistitelé tyto smlouvy vůbec neuzavřeli, následně u všech pěti pojišťoven uplatnil nároky na pojistné plnění, a to dne 23. 1. 2015 z pojistné události ze dne 2. 11. 2014, dne 29. 6. 2015 z pojistné události ze dne 21. 2. 2015 a dne 6. 11. 2015 z pojistné události ze dne 8. 8. 2015, na základě těchto uplatněných nároků mu bylo neoprávněně vyplaceno pojistné plnění, a to:

- společností ČSOB pojišťovna, a. s., ve výši 7.000 Kč, 7.000 Kč a 10.500 Kč, celkem tedy 24.500 Kč,
- společností Pojišťovna České spořitelny, a. s., ve výši 21.000 Kč a 15.750 Kč, celkem tedy 36.750 Kč,
- společností Wüstenrot životní pojišťovna, a. s., ve výši 21.000 Kč, 21.000 Kč a 3.500 Kč, celkem tedy 45.500 Kč,
- společností Generali pojišťovna, a. s., ve výši 17.700 Kč, 17.700 Kč a 14.200 Kč, celkem tedy 49.600 Kč,
- společností Allianz pojišťovna, a. s., částky 3.500 Kč, 7.100 Kč a 3.600 Kč, celkem tedy 14.200 Kč“.

Za to byl obviněný podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku, § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 70.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, soud stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to částky 30.304 Kč zajištěné na jeho účtu, vedeného u mBank S.A. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozeným: ČSOB pojišťovně, a. s., se sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice – Zelené předměstí, částku 24.500 Kč, Generali pojišťovně, a. s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, částku 49.600 Kč a Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, částku 59.500 Kč.

Součástí rozsudku byl i výrok podle § 226 písm. b) tr. ř., jímž byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 11. 9. 2017 č. j. 2 ZT 91/2017-18, a to pro 10 dílčích útoků (skutků), jež podle obžaloby tvořily součást pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku. Poškozená společnost UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136, Praha 6, byla v návaznosti na tom podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti odsuzující části shora citovaného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 To 64/2018-872, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. B. následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutkové a na ně navazující právní závěry soudů obou stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu pojistného podvodu v jeho jednání nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí zejména s tím, že při uzavírání inkriminovaných pojistných smluv musel vědět, že způsob, jakým jsou sjednávány, je nestandardní a musí se tak jednat o podvod vůči jednotlivým pojišťovnám. Pravdou po výtce dovolatele není ani to, že by se spolu s J. V. jakožto zprostředkovatelem smluv věnoval přípravě časově předcházející jejich podpisu, což soudy dovodily ze skutečnosti, že jmenovaný svědek měl k dispozici veškeré informace o jeho dříve uzavřených pojistných smlouvách, nemocech, zraněních a také rodinných příslušnících. Dovolatel zdůraznil, že J. V. si tyto informace mohl snadno obstarat sám a bez jeho vědomí, neboť spolu hráli soutěžně fotbal, přičemž svědek v mužstvu zastával nejprve pozici kapitána a posléze dokonce trenéra. Kromě toho, i kdyby svědkovi tyto informace poskytl, neznamená to nutně, že byl posléze přítomen i při vyplňování předmětných smluv a formulářů a svědek ho zároveň upozornil na následky uvedení či neuvedení požadované informace, pokud už byla v tom kterém dotazníku obsažena. Podle dovolatele je zároveň sporné, zda zamlčenou informaci o jiných pojištěních lze obecně považovat za podstatnou skutečnost a takto ji vnímá širší veřejnost. Poukázal na to, že u poloviny pojišťoven, s nimiž uzavřel smlouvu, tomu tak nebylo. Zároveň předestřel otázku, jak mohl vědět, že se dopouští podvodu, když za splnění zákonných podmínek lze uzavřít i více pojistných smluv souběžně. Soudu prvního stupně vytkl také to, že pominul podstatnou část jeho výpovědi, v níž popisoval svůj přátelský vztah k svědkovi V. a z toho plynoucí důvěru, s níž přijal jeho ujištění, že je „vše v pořádku“. Okresní soud se dále podle mínění dovolatele zcela nesmyslně opřel o porovnání celkové výše sjednaných měsíčních plateb pojistného s jeho průměrným měsíčním příjmem. To však nemohlo sloužit ani jako podpůrný argument pro závěr, že věděl, že některé z pojistných smluv obsahovaly formuláře či dotazníky s otázkou, zda má uzavřené jiné pojistné smlouvy na stejný pojistný zájem.

Za významnou okolnost podporující jeho obhajobu považuje dovolatel skutečnost, že J. V. je spolu s dalšími zprostředkovateli pojištění a obchodními zástupci makléřských společností, kteří působí v regionu, trestně stíhán pro rozsáhlé pojišťovací podvody. Za vinu je mu přitom kladeno mimo jiné i to, že dotazníky za jednotlivé pojištěnce vyplňoval sám a v rozporu se skutečností. Z uzavření smluv měl sám provize, o které by zřejmě přišel, pokud by v dotaznících, které připravoval pro dovolatele, uvedl pravdivé skutečnosti. Proto ho jako klienta a kamaráda ubezpečil, že návrhy smluv jsou v pořádku a stačí je pouze podepsat.

Dovolatel trvá na tom, že za daných okolností mu lze klást za vinu toliko nedbalost ve vztahu ke kontrole obsahu jednotlivých smluv. Na jeho podvodný úmysl nebylo možno usuzovat ani ze způsobu následného uplatnění pojistného plnění za úrazy a pohybů vyplacených částek mezi bankovními účty, jimiž krajský soud nepřiléhavě argumentoval v bodě 16 odůvodnění napadeného usnesení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 To 64/2018-872 i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 6 T 80/2017-850 zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného zaslal předseda senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Plzni projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména pak ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného trestného činu v jeho jednání (zde ve formě úmyslného zavinění). Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.

Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým závěrům stran jeho podvodného úmyslu po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající v podstatě na tezi, že se vědomě žádného protiprávního jednání nedopustil, když byl naopak sám obelhán a využit k trestné činnosti svědkem J. V., nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 8 až 11). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní posuzovaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 3/4 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného P. B. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v důsledku toho pak ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu